Láska nutně neznamená sex.
Dokonce i když se nám nechce věřit, že by nás partner také mohl milovat bez toho, aniž by se na nás neustále vrhal. I když bychom si to byli přáli, tělesné splynutí není žádným důkazem lásky našeho partnera. Láska nepotřebuje žádné důkazy. Když věříme, že sexuální akt má být důkazem lásky, tak podléháme největšímu omylu všech dob. Vždyť sexualita bez lásky se praktikuje skoro všude a neustále. A pak se ještě divíme, že ve svém životě pociťujeme stále méně spokojenosti a naplnění !
Sex bez lásky způsobuje osamění.
Po staletích potlačování, došlo v šedesátých letech k sexuálnímu osvobození. Volná láska byla výrazem mladistvé rebelie a kyvadlo se muselo nutně vychýlit na druhou stranu. Putovali jsme od jednoho extrému k druhému. Do té chvíle byla sexualita tabu, byla špatná a ďábelská. Dnes je sex to nejdůležitější, stal se absolutní nezbytností hodné největšího úsilí. Kdo nemá chuť na sex, údajně není zdravý. Medikamenty povzbuzující chuť na sex jsou v módě a některé dokonce hradí zdravotní pojišťovny. Nechuť k sexu je považována za nemoc. Nemáme-li tedy chuť, není s námi něco v pořádku. Novinkou jsou lékařské poznatky, jak je sex zdravý a důležitý pro náš pocit pohody. To lze připustit, ale podivné je, že právě neustálá ochota mít sex bez souladu s vnitřními pocity zanechává fádní příchuť a stále více lidí trpí nejistotou a pocity méněcennosti častěji, než kdy předtím.
Sex sám o sobě, zbavený vroucího partnerství a prožívání lásky, nevede k vytoužené intimitě s jiným člověkem, ale mílovými kroky směřuje k jednomu jedinému cíli - osamělosti. Mnozí zdánlivě nechtějí mít vůbec žádného partnera, chtějí mít k dispozici jen sex. Dokonce i v té nejžhavější, nejintenzivnější nebo nejvzrušivější sexualitě mohou oba zůstávat uzamčení sami v sobě, navzájem si cizí, aniž by se vnitřně sblížili nebo se sobě s důvěrou otevřeli. Když je po sexu, stojí proti sobě opět dva cizí lidé, kteří nepociťují jakoukoliv sounáležitost. Dokud nepůjdou opět do postele. Můžeme tedy sex prožívat ryze živočišným způsobem, aniž bychom partnerovi otevřeli také své nitro. Zní to podivně, ale sex bez vnitřní sounáležitosti se neustále praktikuje. Když jsme s tím spokojeni, měli bychom v tom pokračovat. Pokud ne, měli bychom se rozhodnout pro opravdu kvalitní sex.
Mnozí dnes pohlížejí na sexualitu jako na základní předpoklad fungujícího vztahu. Takovým způsobem předávají svému tělu a svému libidu výhradní pravomoc rozhodovat o tom, zda vztah má cenu, nebo ne. Ba, co víc, sex je rozhodujícím faktorem, zda vůbec do vztahu jít.
Ale do jakého vztahu ? Jaké lidi budeme asi potkávat ? Vždycky budeme přitahovat výhradně protějšky, kteří myslí a cítí podobně jako my, kteří se tedy také jistým způsobem cítí bezcenní a sexuálního partnera považují za něco výměnného. Pak se ale nedivme, že se s každým ztroskotaným vztahem stále více vzdalujeme od partnera, se kterým bychom jinak prožívali hloubku a intimitu našeho společného vztahu. Až nakonec úplně přestaneme věřit, že taková osoba v našem životě může vůbec existovat.
Skutečností je, že my sami jsme kdysi takovou osobou byli, a přestali jí být. Ale proč jsme jí přestali být ? Protože jsme uvěřili, že nejsme správní, že nejsme takoví jako ostatní, že nevyhovujeme společenské normě. Jak víme, sexuální styk vytváří hlubší vazbu. Přesto se necítíme být k ničemu zavázáni. Naopak, často své sexuální partnery střídáme. Vyměňujeme si semeno, tedy genetickou informaci, s úplně cizími a v podstatě nevhodnými lidmi. Pokud by došlo k těhotenství, byli bychom šokováni.
Sex je zdravý a je bezpochyby jednou z těch nejkrásnějších zkušeností. Ale jedině s člověkem, kterého milujeme. Když dojde k sexuálnímu sblížení, aniž by to lidé spolu mínili vážně, následné zranění citů je rozhodně hlubší, než tušíme. Duše se cítí být nepochopená, nepřijímaná a vyměnitelná. Skrze pouhou tělesnost nikdy nedosáhneme naplňujícího sexu. Naopak. Čím častěji máme sex s různými partnery, tím méně citlivou se naše sexualita stává a tím směnitelnější se stává celá ta záležitost. A všechno, co je vyměnitelné, je nedůležité.
Abychom toto vykompenzovali, hledáme stále větší dráždění smyslů. Chybějící hloubka vztahu je vyrovnávána záplavou dráždivosti. V naději, že prostřednictvím vyměnitelnosti najdeme nové dráždivé podněty, vznikají kluby pro vyvolené, soukromé sexy party a schůzky naslepo. Místo sexuálního vyzrávání a osvobozování se od společenského tlaku a norem se stále více ponižujeme skrze střídání sexuálních partnerů. Sex se přitom stále více bere jako obyčejná sportovní disciplína, která se týká jenom těla. Přitom ani nepostřehneme, jaká hluboká duševní zranění tím způsobujeme jiným lidem a sobě samým a nedozvíme se, jak velkou sílu by přitom sexualita vlastně mohla mít.
Sex nás může stále více odvádět od nás samých.
Čím bezuzdnější jsme, čím více se domníváme, jak jsme v souladu se společenskou normou, tím méně jsme schopni blízkosti. Údajná nevázanost vede ke stále většímu odstupu. Výsledek vidíme v naší společnosti - stále více singles a osamělých, stále více rozvodů a svobodných matek. Prapůvodní pravda byla totálně přetočena a obětována konzumu. Slavná sexuální revoluce nás zavedla do izolace a pocitu osamocení. Sexualita se oddělila od partnerství a od životních svazků.
Ale co je nám platná ta nejdivočejší orgie v posteli, když zůstáváme osamělí ? Čím jsme starší, tím panika více narůstá. Tělesná atraktivnost a výkonnost nakonec vymizí. Budeme se ohlížet zpátky na promrhaný život. Smutný výsledek. Nešli jsme v životě do hloubky, nebyli jsme zodpovědní. Ani vůči sobě, ani vůči druhým.
* * *
- z knihy Pravidla pro šťastnou lásku, Pierre Franckh
Dokonce i když se nám nechce věřit, že by nás partner také mohl milovat bez toho, aniž by se na nás neustále vrhal. I když bychom si to byli přáli, tělesné splynutí není žádným důkazem lásky našeho partnera. Láska nepotřebuje žádné důkazy. Když věříme, že sexuální akt má být důkazem lásky, tak podléháme největšímu omylu všech dob. Vždyť sexualita bez lásky se praktikuje skoro všude a neustále. A pak se ještě divíme, že ve svém životě pociťujeme stále méně spokojenosti a naplnění !
Sex bez lásky způsobuje osamění.
Po staletích potlačování, došlo v šedesátých letech k sexuálnímu osvobození. Volná láska byla výrazem mladistvé rebelie a kyvadlo se muselo nutně vychýlit na druhou stranu. Putovali jsme od jednoho extrému k druhému. Do té chvíle byla sexualita tabu, byla špatná a ďábelská. Dnes je sex to nejdůležitější, stal se absolutní nezbytností hodné největšího úsilí. Kdo nemá chuť na sex, údajně není zdravý. Medikamenty povzbuzující chuť na sex jsou v módě a některé dokonce hradí zdravotní pojišťovny. Nechuť k sexu je považována za nemoc. Nemáme-li tedy chuť, není s námi něco v pořádku. Novinkou jsou lékařské poznatky, jak je sex zdravý a důležitý pro náš pocit pohody. To lze připustit, ale podivné je, že právě neustálá ochota mít sex bez souladu s vnitřními pocity zanechává fádní příchuť a stále více lidí trpí nejistotou a pocity méněcennosti častěji, než kdy předtím.
Sex sám o sobě, zbavený vroucího partnerství a prožívání lásky, nevede k vytoužené intimitě s jiným člověkem, ale mílovými kroky směřuje k jednomu jedinému cíli - osamělosti. Mnozí zdánlivě nechtějí mít vůbec žádného partnera, chtějí mít k dispozici jen sex. Dokonce i v té nejžhavější, nejintenzivnější nebo nejvzrušivější sexualitě mohou oba zůstávat uzamčení sami v sobě, navzájem si cizí, aniž by se vnitřně sblížili nebo se sobě s důvěrou otevřeli. Když je po sexu, stojí proti sobě opět dva cizí lidé, kteří nepociťují jakoukoliv sounáležitost. Dokud nepůjdou opět do postele. Můžeme tedy sex prožívat ryze živočišným způsobem, aniž bychom partnerovi otevřeli také své nitro. Zní to podivně, ale sex bez vnitřní sounáležitosti se neustále praktikuje. Když jsme s tím spokojeni, měli bychom v tom pokračovat. Pokud ne, měli bychom se rozhodnout pro opravdu kvalitní sex.
Mnozí dnes pohlížejí na sexualitu jako na základní předpoklad fungujícího vztahu. Takovým způsobem předávají svému tělu a svému libidu výhradní pravomoc rozhodovat o tom, zda vztah má cenu, nebo ne. Ba, co víc, sex je rozhodujícím faktorem, zda vůbec do vztahu jít.
Ale do jakého vztahu ? Jaké lidi budeme asi potkávat ? Vždycky budeme přitahovat výhradně protějšky, kteří myslí a cítí podobně jako my, kteří se tedy také jistým způsobem cítí bezcenní a sexuálního partnera považují za něco výměnného. Pak se ale nedivme, že se s každým ztroskotaným vztahem stále více vzdalujeme od partnera, se kterým bychom jinak prožívali hloubku a intimitu našeho společného vztahu. Až nakonec úplně přestaneme věřit, že taková osoba v našem životě může vůbec existovat.
Skutečností je, že my sami jsme kdysi takovou osobou byli, a přestali jí být. Ale proč jsme jí přestali být ? Protože jsme uvěřili, že nejsme správní, že nejsme takoví jako ostatní, že nevyhovujeme společenské normě. Jak víme, sexuální styk vytváří hlubší vazbu. Přesto se necítíme být k ničemu zavázáni. Naopak, často své sexuální partnery střídáme. Vyměňujeme si semeno, tedy genetickou informaci, s úplně cizími a v podstatě nevhodnými lidmi. Pokud by došlo k těhotenství, byli bychom šokováni.
Sex je zdravý a je bezpochyby jednou z těch nejkrásnějších zkušeností. Ale jedině s člověkem, kterého milujeme. Když dojde k sexuálnímu sblížení, aniž by to lidé spolu mínili vážně, následné zranění citů je rozhodně hlubší, než tušíme. Duše se cítí být nepochopená, nepřijímaná a vyměnitelná. Skrze pouhou tělesnost nikdy nedosáhneme naplňujícího sexu. Naopak. Čím častěji máme sex s různými partnery, tím méně citlivou se naše sexualita stává a tím směnitelnější se stává celá ta záležitost. A všechno, co je vyměnitelné, je nedůležité.
Abychom toto vykompenzovali, hledáme stále větší dráždění smyslů. Chybějící hloubka vztahu je vyrovnávána záplavou dráždivosti. V naději, že prostřednictvím vyměnitelnosti najdeme nové dráždivé podněty, vznikají kluby pro vyvolené, soukromé sexy party a schůzky naslepo. Místo sexuálního vyzrávání a osvobozování se od společenského tlaku a norem se stále více ponižujeme skrze střídání sexuálních partnerů. Sex se přitom stále více bere jako obyčejná sportovní disciplína, která se týká jenom těla. Přitom ani nepostřehneme, jaká hluboká duševní zranění tím způsobujeme jiným lidem a sobě samým a nedozvíme se, jak velkou sílu by přitom sexualita vlastně mohla mít.
Sex nás může stále více odvádět od nás samých.
Čím bezuzdnější jsme, čím více se domníváme, jak jsme v souladu se společenskou normou, tím méně jsme schopni blízkosti. Údajná nevázanost vede ke stále většímu odstupu. Výsledek vidíme v naší společnosti - stále více singles a osamělých, stále více rozvodů a svobodných matek. Prapůvodní pravda byla totálně přetočena a obětována konzumu. Slavná sexuální revoluce nás zavedla do izolace a pocitu osamocení. Sexualita se oddělila od partnerství a od životních svazků.
Ale co je nám platná ta nejdivočejší orgie v posteli, když zůstáváme osamělí ? Čím jsme starší, tím panika více narůstá. Tělesná atraktivnost a výkonnost nakonec vymizí. Budeme se ohlížet zpátky na promrhaný život. Smutný výsledek. Nešli jsme v životě do hloubky, nebyli jsme zodpovědní. Ani vůči sobě, ani vůči druhým.
* * *
- z knihy Pravidla pro šťastnou lásku, Pierre Franckh
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.