Když radost bolí

"Mnozí z těch, kdo prožili nějaké trauma, nemají problém kvůli tomu, že by necítili radost, ale kvůli tomu, že jejich tělo neví, jak radost a jí podobné emoce zpracovat. A o tom se příliš nemluví.

Pokud někdo vyrůstal v nepředvídatelném nebo nebezpečném prostředí, pak se jeho nervový systém tomuto prostředí přizpůsobil tak, že zůstával permanentně hyper-pozorný a opatrný. Tito lidé se v důsledku svého původního prostředí naučili, že klid nikdy netrvá dlouho, že po každé chvilce štěstí následuje zklamání a že pocit bezpečí je vždy něčím vykoupen.

A tak, i o mnoho let později, kdy se jejich vlastní život stabilizuje a zlepšuje, jejich tělo stále chápe období klidu a štěstí jako ohrožení. Říká se tomu NEUROCEPCE. Náš nervový systém neustále skenuje okolí a vyhledává jakékoli známky potenciálního nebezpečí nebo naopak možností, jak si zajistit bezpečí, aniž bychom si to uvědomovali. Mnoho lidí, kteří prožili trauma, pak podvědomě vnímají radost jako hrozbu, čistě proto, že je jim tento pocit cizí.

Pokud patříte mezi tyto osoby, neznamená to, že je to špatně. Znamená to jen, že vaše tělo se naučilo přežívat traumatické události a prostředí tím, že se snažilo být neustále na všechno připraveno. A pokud pro vás nebylo bezpečné cítit se dobře a uvolněně, pak se vaše tělo naučilo spojovat si dobré pocity se zranitelností, nebezpečím a ztrátami. To není dysfunkce. To je adaptace.

Je-li vám to povědomé, toto by vám mohlo pomoci:

1. Připomínejte si, že radost nemusí být nijak extrémní nebo nezvladatelná. Můžete se naučit ji prožívat skrze malé chvilky klidu a lehkosti, které se postupem času naučíte prodlužovat. Takto učíte svůj nervový systém tolerovat pocit bezpečí, aniž by začal postaru bít na poplach.
   
   
2. Přestaňte brát svou neschopnost prožívat radost jako něco špatného. Pokud se cítíte nesví, když máte radost, neznamená to, že je s vámi něco špatně nebo že tato radost není skutečná a opodstatněná. Znamená to, že vaše tělo se stále ještě učí, jak se v radosti cítit bezpečně.
   
   
3. Naučte se využívat uzemňovací techniky, když vás opět přepadne pocit ohrožení. Soustřeďte se na místnost, ve které jste, na zemi pod vašima nohama, napijte se studené vody nebo začněte zhluboka dýchat, abyste pomohli svému tělu si uvědomit, že je v bezpečí a že se nic neděje. Není třeba, abyste se snažili jeho varovný systém silou umlčet - jen mu ukažte, že to, na co reaguje jako na hrozbu, ve skutečnosti hrozbou není.

Radost není jen nastavení mysli. Je to fyziologický prožitek. A pro ty, kdo prožili trauma, je to něco, co se musejí znovu naučit v duševní i fyzické rovině. Ne silou. Ne ve spěchu. Ale pravidelným procvičováním."

- Nadia Addesi

* * *

překlad: Magda Techetová 

Uzdravením svých zranění léčíte i ty, kdo přichází po vás

"Mnozí z nás si v sobě nesou zranění z dětství - ony okamžiky, kdy jsme se cítili nevidění, nevyslyšení či neochránění. A nemuselo přitom jít jen o naše rodiče, ale i o svět kolem nás.
Když hovoříme o zraněních z dětství, často hned pomyslíme na chování rodičů, avšak ve skutečnosti jsme mohli utržit rány z mnoha různých stran - ano, někdy i od rodičů, ale i ze školy, od přátel, od společenských a kulturních očekávání nebo prostě z toho, jak nás svět utlačoval a vyvolával v nás pocit malosti.

I v případech, že zdrojem naší bolesti nejsou rodiče, zůstává jejich zodpovědností, aby nám pomohli bolest zpracovat - mají vést své děti k tomu, aby se se svými zážitky vyrovnaly a začlenily je do svých zkušeností tak, aby si zachovaly pocit bezpečí a celistvosti. K tomu je nezbytný hluboký a pevný vztah založený na nezlomném důvěryhodném spojení... bez kterého zůstává dítě na svá zranění samotné.

Když dospějeme, dostáváme možnost volby: opakovat cykly a vzorce, v nichž jsme vyrůstali, a nebo je prolomit.

Když se sami staneme člověkem, který nás v dětství mohl ochránit, porozumět nám, pečovat o nás a postavit se za nás, jedná se o mocný akt lásky k sobě samým. Nejde tady jen o naše minulé Já, ale i o budoucí generace. Znamená to vymezit hranice tam, kde dříve žádné nebyly, nabízet laskavost tam, kde dříve bylo pouze odsuzování, a volit si hluboké spojení - znovu a znovu - namísto kontroly a nadvlády.

To je ten nejmocnější krok, který můžete udělat - okamžik, kdy překročíte vzorce ze své minulosti a vstoupíte na novou půdu. Tímto krokem měníte všechno.

Neboť když se uzdravíte, nezmění se pouze váš vlastní příběh, ale i příběhy těch, kdo přicházejí po vás...
A to je vskutku něco velmi mocného."

* * *

- FB Healing Together
překlad: Magda Techetová

Nesnižujte se, abyste se zalíbily

"Během své mnohaleté praxe ve vztahovém poradenství se setkávám s jedním opravdu častým a opakujícím se jevem, zejména u žen: s tichou, ale přitom silnou potřebou se upozaďovat, aby vyhověly potenciálním či již aktuálním partnerům. Příliš často se ženy snaží být "méně" - méně cílevědomé, méně se projevující, méně samy sebou, aby si přitáhly a udržely partnera. Tato tendence není jen o snaze dělat kompromisy; tyto ženy se doslova snaží přizpůsobovat to, kým jsou, aby si zasloužily přijetí a lásku. Podívejme se tedy na chvíli, proč se toto děje a proč je tak důležité tomu odolat.

Kořeny tohoto chování sahají hluboko. Společnost často ženy nutí věřit, že jsou "příliš" - příliš úspěšné, příliš hlasité, příliš zábavné, příliš inteligentní - a že to je dělá méně žádanými. Pronikavé poselství, které v ženách ulpívá, je to, že jejich hodnota závisí na tom, jak dobře se dokážou upozaďovat a přijímat omezující role, které jim přisuzují jiní, zejména potenciální partneři. Ženy pak často tlumí své vyzařování a doufají, že když budou "menší", budou vyhovovat tomu, co se od nich čeká. 

Jako vztahová poradkyně vídám zlomená srdce i frustraci, které tento jev způsobuje. Ženy ke mně přicházejí s pocitem, jako by musely chodit po špičkách, plné strachu, že jejich skutečné já bude pro někoho příliš. Bojí se, že když budou úspěšné, budou vzbuzovat strach; že jejich humor bude příliš odvázaný; že jejich názory budou příliš pevné. Sklánějí se a deformují podle představ ostatních a ztrácejí kontakt se svým skutečným já - to vše ve jménu lásky.

Pravdou však je, že skutečná láska po vás nikdy nebude chtít, abyste se umenšovaly. Skutečná, vytrvalá láska oslavuje všechno, čím jste. Oslavuje s vámi vaše úspěchy, směje se s vámi vašemu humoru a váží si vašich hodnot i názorů. Když se budete upozaďovat a přizpůsobovat, abyste vyhověly něčímu očekávání, nejen že samy sobě prokazujete zlou službu, ale stejně tak obíráte svůj (potenciální) vztah o jeho hloubu a bohatství. 

Představujte si tu svobodu a radost, když najdete někoho, kdo vás nejen přijímá, ale váží si toho, kým opravdu jste. Někdo, kdo vás miluje za to, že si dovolujete růst. Někdo, kdo vidí vaše silné stránky a cítí se jimi inspirován, nikoli zastrašován. Vaši inteligenci vnímá jako stimulující a váš humor ho upřímně těší. Podporuje vás v cestě za vašimi sny a váží si jich. 

Jako koučka povzbuzuji klientky k tomu, aby byly vším, čím jsou. Pomáhám jim pochopit, že ten pravý partner bude přitahován k jejich ryzosti a autenticitě, místo aby ho odpudila. Připomínám jim, že je mnohem lepší si počkat na někoho, kdo bude milovat vaše pravé já, než se přizpůsobovat někomu, kdo miluje pouze tu masku, kterou kvůli němu nosíte. 

Všem úžasným ženám: Přestaňte se snažit být něčím méně. Přestaňte samy sebe brzdit. Netlumte své světlo kvůli nikomu. Místo toho začněte konečně vyzařovat naplno. Buďte slyšet, buďte úspěšné, bavte se a buďte samy sebou. Ten pravý člověk vás za to bude nejen milovat, ale bude vzkvétat po vašem boku, povznášen vaší vnitřní silou a inspirován vaší přirozeností.

Nakonec, ty nejnaplněnější vztahy jsou ty, ve kterých mohou být oba partneři sami sebou; kde láska roste, šíří se a podporuje; kde oba dva mohou růst a kvést beze strachu z toho, že by zastínili toho druhého. Pamatujte, že si zasloužíte být milovány za to, kým jste, v celé své zářivé jedinečnosti. Nenechte si nikdy nutit nic méně."

- Jennifer White

překlad: Magda Techetová

 

Proč některé matky zneužívají své dcery?

Mnohé dospělé ženy chovají vůči svým matkám smíšené a protichůdné pocity; druh jakéhosi chronického, bolestného propletení. Toto napětí mezi matkami a dcerami je všeprostupující, komplikované a stále je spíše tabu. Ženy o svých matkách někdy navzájem vtipkují, avšak uvnitř trpí vážnou a bolestivou dynamikou jejich vztahu, kterou nelze nikdy vyřešit, pouze ji trpět. Toto napětí mezi matkou a dcerou se může silně projevovat zejména o svátcích, hlavně o Dni matek, kdy společnost zastává škodlivý, dehumanizující mýtus, že všechny matky jsou bezpodmínečně milující a že všechny dcery by měly být vděčné svým matkám bez ohledu na to, co se děje v pozadí jejich vztahu. 

Proč tedy některé matky zneužívají své dcery?

Seznamte se s matčiným vnitřním dítětem.

Třetí osobou ve vašem vztahu s matkou je její vnitřní dítě. 

V závislosti na tom, kolik traumatu si vaše matka prožila ve svém dětství a kolik práce vykonala na svém vlastním uzdravení, se matčino nedoléčené vnitřní dítě projevuje v dynamice vašeho vztahu s ní. Na matky se obvykle díváme jako na dospělé, protože těmi přece jsou, avšak je třeba porozumět také tomu, jak klíčovou roli hraje mezi vámi její vnitřní dítě a jak ovlivňuje její chování k vám. Může to být užitečné například proto, že:

• nám to umožňuje vidět naše matky jako lidské bytosti, které musely čelit obrovským těžkostem, traumatům nebo i zneužívání
• nám to pomáhá coby dospělým dcerám nebrat si jejich chování tak osobně a nepřebírat na sebe tíhu tohoto chování jako něco, co jsme povinné řešit nebo napravovat - což stejně není možné
• nám to pomáhá zvažovat a vybírat si, jakým způsobem s matkou jednat z pozice silného dospělého a udržet si svou individuální suverenitu.

* * *

ROLE TRAUMATU VE VZTAHU MATKY A DCERY

TRAUMA SE DĚDÍ
Není žádným tajemstvím, že mnohé z nás, dospělých žen, viděly své matky během různých obtíží a těžkostí v jejich životech. Naše matky mohly být přítomné, ochraňující, milující a spolehlivé jen do té míry, do jaké se samy cítily milovány, v bezpečí a oceňovány svou vlastní původní rodinou. Mnohé naše matky prožily hluboká traumata, deprese apod., což jsou věci, které zejména v dřívějších dobách společnost tajila, popírala či zahanbovala - což vrhalo hanbu i na matky, které by si chtěly říct o pomoc a podporu. Často to byly právě děti, kdo viděl pravdu, jaká je, a kdo nesl nápor rodinných tajemství, zneužívání a zanedbávání, které matky neměly právo cítit, čelit jim a konfrontovat je kvůli překážkám nastaveným v domácnosti i v okolí. 

TRAUMA JE UMLČENO
Minulé generace nemohly otevřeně hovořit o traumatických prožitcích, ani je zpracovávat. Traumata se často zametala pod koberec mlčení a hanby. Člověk prostě předstíral, že se tyto ohavné věci vůbec nestaly a že žádné pocity s nimi spojené neexistovaly. Mnohé matky takto utrpěly vážná traumata, která nikdy nebyla vyslyšena ani uznána a která zakořenila v jejich podvědomí. Možná tyto vzpomínky a bolestné pocity musela potlačit, aby přežila a zůstala jako matka vyrovnaná. Žena, která prožila v dětství trauma, aniž by se jí dostalo jakékoli podpory, postupně zakrňuje a duševně nedozrává. To má pak za následek její emocionální nezralost a nedovyvinuté vědomí sebe sama, což limituje její schopnost být matkou vlastní dceři.

TRAUMA ZŮSTÁVÁ NEVYŘEŠENO
Matčina nedořešená traumata mají dopad na to, jaký k vám chová vztah. Tyto události utvořily matčinu osobnost a určují její dispozice vůči vám, životu a lidem kolem ní. Její traumata jsou také čočkami, skrze které pohlíží na vás jako na svou dceru. V závislosti na tom, do jaké míry si svá traumata zpracovala či nikoli, může vaše matka zatěžovat váš vzájemný vztah těžkými psychologickými břemeny, a to způsoby, kterých si ani není nebo nechce být vědoma. Tímto naše matky neodsuzujeme - spíše se snažíme zvědomit tyto bolestivé záležitosti, abychom je mohli vyléčit a aby nepokračovaly ve zraňování dalších. Je třeba si je uvědomit, abychom osvobodili sebe i další následující generace od opakovaně předávaného dětského utrpení. 

Tím, že jako dospělé ženy statečně prozkoumáváme toto téma, projevujeme hlubokou lásku a soucit těm malým holčičkám, kterými jsme byly, a jako "vnitřní matky" proměňujeme ono bolestivé vězení, ve kterém jsme vyrostly, v bezpečné "hřiště", kde může být naše vnitřní dítě konečně svobodné, chráněné a bezpodmínečně milované v našem nitru, coby dospělých, silných žen.

* * *

PROČ NĚKTERÉ MATKY ZNEUŽÍVAJÍ SVÉ DĚTI?
VYSVĚTLENÍ VNITŘNÍHO DÍTĚTE

Matka, která vytrpěla trauma bez pomoci a podpory i bez jakéhokoli léčení, může podvědomě SPLYNOUT se svým vnitřním dítětem, kdy v určitých chvílích promítá svůj vztek, mstivost a agresi kvůli tomu, jak ona sama byla deprivovaná či zrazená svou vlastní matkou, na svou dceru. Skrze pokřivený pohled svého vlastního zraněného vnitřního dítěte může matka vidět ve své dceři svou vlastní odmítající, zrazující či opouštějící matku, přičemž od své dcery očekává podrobení se a úctu. Dcera se pak cítí zmatená, neviděná, umlčená a touží po uznání ze strany matky. Mezi matkou a dcerou vzniká propast. 

* * *

ZNÁMKY TOXICKÉHO VZTAHU MEZI MATKOU A DCEROU

Pokud matčino vnitřní dítě sedí "za volantem", může se to projevovat (ať už nenápadně nebo velmi otevřeně) například následujícími způsoby:

• Matka má uštěpačné, jedovaté a úsečné komentáře, kterými vás nenápadně podkopává. Pak zase může své chování úplně obrátit.
• Matka projevuje známky žárlivosti, závisti a soutěživosti vůči své dceři.
• Matka se chová jako agresor bez jakéhokoli smyslu pro zodpovědnost. Může být agresivní a dominantní. 
• Matka se chvílemi chová sadisticky; ráda zraňuje vaše pocity a zdá se, jako by jí dělalo dobře, že to byla právě ona, kdo vás rozhodil.
• Matka mívá záchvaty vzteku a kolem sebe vytváří dramata, napětí a rozvraty.
• Když se vám zrovna v životě daří, zdá se, že ona právě prožívá těžké období.
• Matka se chvílemi chová nedospěle a dětinsky (trucuje, vzteká se, dožaduje se pozornosti, apod.)
  
• Matka se staví do pozice oběti a oprávněnosti, jako byste jí něco dlužila vy nebo svět, jako by jí někdo křivdil, atd. Tuto její náladu nedokáže nic povznést.
• Matka musí být vždy středem pozornosti a musí o ni být postaráno. Vaše pocity a potřeby coby její dcery jsou podružné.
• Nezajímá se o vás; zdá se, jako by už sama věděla nejlíp, co si myslíte nebo co cítíte, aniž by se vás zeptala nebo vás vyslechla. Cítíte se spíše jako obraz v její mysli, část jejího vlastního těla nebo ústřižek osobnosti.
• Matka vás vnímá spíše jako hrozbu, pachatele nebo konkurenci, než jako svou dceru. 
• Pocit, že "matka" zde úplně chybí.
• Reaguje přehnaně, jako by byla fyzicky napadena či vystrašena, pokud vyjádříte jiný názor či hodnotu.
• V přítomnosti matky nemůžete být sami sebou. Cítíte, že se musíte obrnit, mentálně se připravit na setkání s ní a nasadit si masku toho, kým chce, abyste byli. 
• Vaše tělo vám dává silné signály jako například zlověstný, vyčerpávající pocit; nutkání utéct; pocit zamrznutí nebo zaseknutí; pocit, jako by vás opustila veškerá vaše energie; pocit, že jste zase "malí" v její přítomnosti; vyplavení adrenalinu, když chcete argumentovat a postavit se sami za sebe, ale raději se stáhnete a cítíte se malí. 
• Vždy máte pocit, že vy musíte být tím silnějším a všechno zvládnout. 
• Matka je lhostejná ke všemu, co cítíte, a nejeví zájem o váš vnitřní život. Pokud se s ní o něco podělíte, rychle změní téma nebo smete to, co jste řekli. 
• Zakládá si na rolích, tedy na tom, že ona jako matka je v právu a jakýkoliv projev nespokojenosti vůči ní znamená neúctu. Váš samostatný život bere jako svoji urážku. 
  
  

JAK REAGUJÍ DOSPĚLÉ DCERY

Většina dospělých dcer těchto zraněných matek má vůči svým matkám soucit a upřímně s nimi touží mít zdravý, láskyplný a blízký vztah. Tyto ženy často obviňují samy sebe a dělají první poslední ve snaze učinit matky šťastnými, vyhýbat se jejich špatným náladám a výlevům, povzbuzovat je, přimět je dívat se na to dobré a omlouvat jejich toxické chování:

• "Ona to tak nemyslí. Hodně si prožila."
• "Měla bych s ní soucítit. Musím být trpělivější."
• "Když cítím hněv, znamená to, že jsem špatná a nevděčná dcera."
• "Je jediná matka, kterou mám. Jsem povinna se s tím vyrovnat."
• "Ona mě porodila. Dlužím jí svůj život."

Problém je, že nic se nedá vykomunikovat nebo vyřešit. Odpor narůstá a vede k tomu, že vztah s matkou dcery pouze trpí. Můžete upadnout do krize na celé dny či týdny po setkání s ní. Vaše vlastní duševní i fyzické zdraví mohou být v ohrožení.

* * *

SPOLEČNÁ TÉMATA DOSPĚLÝCH DCER ZNEUŽÍVAJÍCÍCH MATEK

• Matka očekává, že její dcera bude předstírat, že ke zneužívání nikdy nedošlo. Po proběhnutí konfliktu matka zapomíná, že nějaký byl, a nic se nevyřeší.
• Zkoušíte všechno; vysvětlit své pocity a myšlenky, soucítit s jejími pocity, povzbuzovat její náladu, zaměřovat se na to pozitivní, dávat jí knížky k přečtení nebo podcasty na poslechnutí, a to všechno jen proto, abyste byli opakovaně sestřeleny, ignorovány nebo odmítnuty. 
• Opakující se refrén sebeobviňování a studu: "Musí se mnou být něco špatně, když se ke mně takto chová. Musím se změnit, abych s ní mohla mít vztah, jaký si přeji. Jednoho dne to dokážu. Musím se jen dál snažit."
• Cítíte se stále více vyváděny z rovnováhy a můžete začít zpochybňovat své vnímání reality.

* * *

PROČ MATKY ZNEUŽÍVAJÍ SVÉ DCERY? VYSVĚTLENÍ PSYCHICKÉ DEPRIVACE

Deprivace, kterou matka zažila jako dítě, je nevědomě projektována do její dcery. Pokud v průběhu života neobdržela vhled nebo nástroje k vyrovnání se se svým traumatem, pak matka snadno své trauma promítá do své dcery a začne dceru považovat za zdroj své bolesti a frustrace, místo aby si uvědomila svou vlastní nepřiznanou bolest ve svém nitru; bolest svého vnitřního dítěte.

• Dcera je mocný terč pro matčina nezpracovaná traumata a přetrvávající hněv, vztek a deprivaci, které zažila ve vlastním životě. 
• Matka mohla zažívat totéž chování od své matky. Napětí a deprivace se mohly hromadit celá desetiletí. 
• Dcera je vždy stavěna na nižší příčku než matka, vždy do pozice poddanosti, podobně jako když je žena brána jako podřadné pohlaví v patriarchální kultuře.
• Pro dysfunkční matku je mnohem jednodušší vybít se na dceři než na synovi, manželovi nebo sestře, kteří ze sebe nenechají dělat boxovací pytel.
• Ženská agrese není společensky uznávaná, proto volí nenápadnější formy agrese, které se mohou zdát neškodné nebo dokonce skryté za maskou mateřského chování.

Mnohé dospělé dcery cítí vůči svým matkám hluboký soucit; nedostatek soucitu u nich problém nebývá. Co je však pro dospělé dcery velmi obtížné, je mít vůči matce soucit A ZÁROVEŇ si vymezit hranice, neboť pro toxickou matku je dceřino vyjádření nezávislosti nepřijatelné. Dcery se musí naučit, jak si stát za svým, chránit si své vlastní území a zůstat zakotveny ve své vlastní realitě bez ohledu na to, jak se jejich matka chová, a s úctou na svých hranicích trvat. 

* * *

JAK SE ZNEUŽÍVÁNÍ ODEHRÁVALO, KDYŽ BYLA DCERA DÍTĚTEM

Pokud malá holčička nebo mladá dcera projevuje radost, spontaneitu či nezávislost, může to ve zraněné matce vyvolávat bolestné pocity ztráty, žalu či vzteku na svou vlastní minulost. Matčino vnitřní dítě může prožívat pocity jako: "Jak si dovoluješ být šťastná a bezstarostná, když já jsem si to nikdy dovolit nemohla? Jak se opovažuješ si užívat a projevovat to, čeho já jsem se musela vzdát? Já jsem nikdy nemohla být šťastná a bezstarostná, tak proč bys to měla mít ty?!"

Dochází zde k triangulaci. Pokud matka není schopna sebereflexe, pak se dcera ocitá v boji s matčiným vnitřním dítětem, jež neustále vytváří napětí a konflikty, které dcera nikdy nemůže vyhrát.

Zcela nepředvídatelně se může matka cítit něčím zasažena, splynout se svým vnitřním dítětem a vidět svou dceru jako konkurenci, opouštějící matku, pachatele či hrozbu. Bez jakéhokoli varování může matka dceru obvinit, zostudit, zradit, ponížit a odtáhnout se od ní, v závislosti na horské dráze jejích vlastních pohnutek, které jsou odezvami její bolestné minulosti. Tyto spouštěče vytváří optickou iluzi, že dcera je přítomnou hrozbou, která matku nutí se stáhnout nebo naopak vybouchnout. S minimem sebeuvědomění bývá matka zcela nevědomá ohledně toho, co se odehrává, a může projít dokonce disociací, kdy zcela popírá realitu a nepamatuje si nic ještě celé hodiny a dny poté. Když se tedy dcera snaží si o tom promluvit, matka nemusí lhát, když tvrdí, že si nic takového nepamatuje.

* * *

DCERY SE MUSÍ PODŘÍDIT, ABY DOSTALY LÁSKU A BEZPEČÍ

Tato podmínka vytváří pro dceru neřešitelnou situaci, protože matka, coby dospělý, má vždy moc a kontrolu nad tím, jak je realita vykládána. Dcera je dítě a je pro ni tedy biologicky nezbytné vyhledávat matčin souhlas a vidět samu sebe jako příčinu jejich konfliktu, aby si se svou matkou udržela alespoň nějaké spojení. Matka si nemusí být vůbec vědoma toho, proč se cítí dcerou tak provokována, ani toho, že si jejím prostřednictvím přehrává bývalou dynamiku vztahu se svou vlastní matkou. 

Agrese, pocit oprávněnosti a nezralost malé dívky se projevují pod tváří a mocným postavením matky. Dcera v důsledku toho nemá šanci nikdy vyhrát, neboť status dospělého je nadřazen statutu dcery. Dcera tak vždy prohrává a v důsledku těchto marných bojů může prožívat extrémně bolestivé emoce, které přitom není bezpečné projevovat ani zpracovávat; např. pocity teroru, zoufalství a jiné, které kdyby dcera projevila, by z ní udělaly ještě větší terč - a tak se naučí je potlačovat. 

Dcera je obětí matčiných nevyléčených a nezpracovaných traumat. 

Dcera je v podstatě šikanovaná a ovládaná jiným dítětem, které žije uvnitř její matky. Ocitá se v neustálém soutěžení s hltavou, deprivovanou holčičkou nebo vzteklou teenagerkou žijící v její matce. 

Takto se dcera stává jakýmsi vězněm matčiny bolesti, kdy nemá na výběr a musí absorbovat a osvojovat si její projekce své zdánlivě vrozené, ostudné nedostatečnosti či "špatnosti". Jako dítě nemá schopnost si uvědomit, že je to ve skutečnosti matčino vnitřní dítě, které v ní vyvolává tyto pocity špatnosti, jež jsou přitom introjekcí matčiných vlastních pocitů špatnosti, které si v minulosti osvojila. Takto vzniká cyklus bolesti mateřského zranění, které se předává dál a které přebírá každá další generace, dokud někdo tento cyklus neprolomí. Od dcery se očekává, že bude nést břemeno jakéhokoli traumatu, kterému její vlastní matka nedokáže a nebo nechce čelit. Přijetí této fiktivní hanby pomáhá dceři přežít v dynamice zneužívání, ale později musí být vyléčeno.

* * * 

JAK PROLOMIT TENTO CYKLUS

Můžete v matce vidět její zoufalé vnitřní dítě a cítit k ní hluboký soucit. Můžete porozumět tomu, proč dělá to, co dělá, i když ona sama to neví. Avšak pokud se chystáte začít dělat matku vnitřnímu dítěti své matky v naději, že se všechno zlepší, pak ihned zadržte. Tak byste totiž jen posílily její projekce a nic by se tím nevyřešilo. Jen byste si přivodily více bolesti a falešné naděje, které z vás vysají energii. Můžete s matkou soucítit, aniž byste přebíraly její bolest. Odmítnete-li být matkou vnitřnímu dítěti své matky, dáváte jí tak příležitost postavit se své situaci a možná i podniknout dospělé kroky k vlastnímu vyléčení, což je také její jediná šance. 

* * *

JAK PROLOMIT CYKLUS Z POZICE DOSPĚLÉ DCERY

Jako dospělé dcery nemáme žádnou moc uzdravit své matky, ani vyřešit původní traumata, která nadále utváří a ovládají matčin pohled, přesvědčení a chování. Pouze naše matky samotné s tím mohou něco udělat. Matka musí mít psychologickou kapacitu, odvahu, ochotu a motivaci uzdravit své vlastní vnitřní dítě. Nejlépe posloužíme sobě i matce, odmítneme-li pomáhat matce od svého vnitřního dítěte utíkat a rozptylovat ji. Kdykoli přistupujeme na její hru a hrajeme role, které od nás očekává, jen tím prodlužujeme její utrpení a oddalujeme tak její léčení. 

Jediné, co můžeme jako dcery udělat, je rozšířit své povědomí o dynamice našeho vztahu s matkou a porozumět tomu, odkud pochází - převzít zodpovědnost za svoje vlastní vnitřní dítě a vyhledat podporu, nástroje a inspiraci pro svou cestu. To zahrnuje také odžít si truchlení nad tím, čím jsme si prošly, být tu pro své vnitřní dítě tak, jak jsme to potřebovaly od své matky - a uvědomit si, že své matce opravdu nemůžeme nijak pomoct. Tlačit na ni, aby se změnila či léčila, nikam nepovede.

Dovolit své matce, aby měla své vlastní problémy, lekce a zranění, aniž bychom se je snažily vyřešit či napravit, je forma úcty k ní. Musíme se naučit být asertivní a pevné, když je to třeba, a nenechat se vlákat do matčiných snah dostat nás zpátky do podřízenosti a poddanosti prostřednictvím zahanbování. Postupem času a odžitím si svého smutku se eventuálně naučíme přijmout jakoukoli úroveň spojení, které je možné s naší matkou mít. Často je to mnohem povrchnější, než bychom si přály, a i to musíme přijmout. Pro některé ženy může být nezbytné s matkou úplně přestat komunikovat i za cenu ztráty spojení s matkou, neboť i sebemenší kontakt s ní je příliš toxický a zničující na to, aby ho dcera mohla snášet, a podepisuje se na jejím duševním i fyzickém zdraví. Od dospělé dcery nemůže být očekáváno, že se položí na obětní oltář matčiných iluzí a nezpracovaných traumat. 

Zatímco třetí osobou ve vašem vztahu s matkou je JEJÍ vnitřní dítě, čtvrtou osobou v tomto vztahu je VAŠE vnitřní dítě. Vaše spojení se svým vlastním vnitřním dítětem je tím, co prolomí tento cyklus bolesti.

* * *

JAK PROLOMIT CYKLUS Z POZICE MATKY

Pro matky je prvořadé minimalizovat břemena svých projekcí, která kladou na své děti. Využijte spouštěčů, které se objevují, k získání vhledu a k růstu, abyste si uvědomily, co ve vás potřebuje uzdravení, a abyste zaplnily svou vlastní "mateřskou mezeru" ve svém nitru. Čím více se vaše vnitřní dítě bude cítit milované, chráněné a vnímané z vaší strany (ze strany vašeho dospělého já/vaší vnitřní matky), tím více budete schopné být citově dostupné vašim dětem. Napětí mezi vaším vnitřním dítětem a jimi se bude postupně uvolňovat. Jinými slovy, budete-li se učit, jak být matkou sama sobě, přestane vaše vnitřní dítě vnímat vaše děti jako konkurenci v přístupu k omezeným zdrojům citů. Dítě uvnitř vás konečně uvidí šťastný konec milující matky, nikoli s vaší skutečnou matkou, ale s VÁMI, vaším dospělým já. Takto můžete cyklus prolomit.

Neznamená to být dokonalou matkou nebo dosáhnout nějaké konečné cílové čáry s nápisem "vyléčeno". Pro většinu z nás je to práce na celý život, a je to tak v pořádku. Toto je ta nejtěžší, nejodvážnější a nejpotřebnější vnitřní práce, kterou musíme vykonat, abychom vytvořily míruplnější, nenásilné, zdravé rodiny a komunity ve světě. Nejdůležitější je samotný závazek, že se budete dál uzdravovat, odhalovat vrstvu po vrstvě, s každou další otočkou v celé této spirále. Postupem času už to nebude jen o svém léčení, ale i o užívání si života jako dobrodružství s větší vděčností, úžasem a radostí, které budeme po cestě potkávat.

Odborníci na rodičovství dnes rodiče povzbuzují k tomu, aby si uvědomili, že to ONI jsou těmi dospělými, a proto jsou to také oni, kdo určuje kvalitu vztahu se svými dětmi; dobré výsledky dětí závisí na kvalitě vztahu, který mají rodiče sami se sebou. 

To je velký kontrast oproti názorům ze 70., 80. či 90. let, kdy se za problém považovalo dítě a cílem rodičů bylo naučit je, jak se chovat, jak poslouchat, jak být slušné, uctivé apod. Když se ohlédneme zpátky, je až šokující vidět, jak tento styl rodičovství, soustředěný na dodržování řádu a řízení chování, vedl rodiče k očekávání, že se děti budou chovat jako malí dospělí, a pokud tomu tak nebylo, měli právo je za to potrestat. Je tragické, kolik dětí bylo předurčeno k opakovanému selhání, trestům a hanbě svými možná dobře mínícími, ale neznalými rodiči, kouči a učiteli, neboť faktem je, že děti prostě nemají schopnost ovládat své emoce, uvědomovat si samy sebe, racionálně uvažovat a mít kognitivní schopnosti na stejné úrovni, jakou mají dospělí. 

"Respektovat děti znamená pochopit jejich fázi rozvoje, nikoli reagovat na jejich věkově přiměřené chování, jako by byly našimi vrstevníky." (Janet Lansbury)

* * *

BUĎTE SI SVOU VNITŘNÍ MATKOU, ABYSTE UZDRAVILY MATEŘSKÉ ZRANĚNÍ

Proč tedy matky zneužívají své dcery? Vnitřní dítě vaší matky - které si v sobě nese nedořešená a umlčená traumata - vytváří deprivační syndrom a toxický vztah, který má matka sama se sebou i se svou dcerou. Přestože jako dcera nemůžete uzdravit matčina traumata, můžete vyléčit ta svá a prolomit tak mezigenerační cykly traumatu, které udržují ženy zaseknuté. 

Čím více z nás se naučí být matkami samy sobě, tím menší břemena budeme klást na děti v našich životech a nebudeme po nich chtít, aby nám zrcadlily nazpět něco, co prostě nemohou a ani by to od nich nemělo být očekáváno. 

Děti potřebují, abychom jim umožnily být dětmi, a je naší zodpovědností, coby dospělých, pochopit a respektovat jejich omezené možnosti související s jejich vývojem. Mnohé z nás bohužel neměly šanci být dětmi. Byly jsme okradeny o své dětství v mnoha ohledech, avšak toto břemeno bychom neměly klást na další generace. Prostřednictvím praxe vnitřního mateřství přebíráme zodpovědnost za svou vlastní bolest a uzdravujeme mateřské zranění. Postupně tak osvobozujeme samy sebe i děti budoucnosti - tím, že objímáme to dítě v našem nitru, které potřebuje naši lásku, podporu a ochranu. Všechno to začíná tím, že každá z nás vykoná svůj díl práce na léčení jakékoli bolesti, která nám byla předána, a že tak odlehčíme náklad dalším generacím.

* * *
autorka: Bethany Webster
zdroj: https://www.bethanywebster.com/blog/why-mothers-abusive-daughters/
kniha: Objevování vnitřní matky, Bethany Webster

překlad: Magda Techetová
 

Proč si kazíme radostné okamžiky bolestnými představami

Cítit radost je pravděpodobně ze všech emocí nejobtížnější. Proč? Protože když ztratíme schopnost či ochotu být zranitelní, stává se radost něčím, k čemu přistupujeme se značně neblahým tušením. K tomuto posunu od toho, kdy naše mladší já vítalo radost s čirým potěšením, dochází pomalu a mimo naše vědomí. Zdá se, že ani nevíme, že k němu dochází, a proč. Víme jen, že toužíme zakoušet víc radosti a že trpíme jejím nedostatkem.

V kultuře silného pocitu nedostatku - kde nikdy necítíme dostatek bezpečí a jistoty - může být radost vnímána jako past. Ráno se probudíme a pomyslíme si: V práci to jde dobře. Všichni v rodině jsou zdraví. Nedějí se žádné velké krize. Dům nám stále ještě stojí. Daří se mi dobře a cítím se dobře. Do háje. Tohle je špatné. Opravdu špatné. Určitě se chystá nějaká pohroma.
Nebo nás povýší a naší první myšlenkou je: Tohle je příliš dobré, než aby to byla pravda. V čem je háček? 
Zjistíme, že jsme těhotné, a pomyslíme si: Naše dcera je zdravá a šťastná, tak to se s tímhle miminkem stane určitě něco moc špatného. To prostě vím.
Jedeme na první rodinnou dovolenou, ale místo abychom z toho byli nadšení, počítáme s tím, že se s námi zřítí letadlo nebo že se naše loď potopí. 

Neustále očekáváme zkázu. Ačkoli je dnešní svět v řadě ohledů mnohem bezpečnější než třeba v první polovině dvacátého století a střední délka života je také výrazně vyšší, připadá nám, že toho je v sázce mnohem víc. Většina z nás si dnes myslí, že přijde něco děsivého: teroristický útok, přírodní katastrofa, rozšíření bakterie v obchodě s potravinami, nebo něco podobného.
Když jsem se účastníků výzkumu začala ptát na prožitky, které v nich vyvolaly největší pocit zranitelnosti, nečekala jsem, že jednou z odpovědí bude radost.
Čekala jsem strach a stud, nikoli radostné okamžiky jejich života. Šokovalo mě, když mi lidé říkali, že nejzranitelnější jsou, když:

• stojí nad svými spícími dětmi
• si uvědomí, jak moc milují svého manžela/svou manželku 
• vědí, jak dobře se jim něco podařilo
• milují svou práci
• tráví čas se svými rodiči
• sledují své rodiče se svými dětmi
• přemýšlí o svém vztahu se svým přítelem
• se zasnoubí
• poleví jejich nemoc
• mají miminko
• povýší
• jsou šťastní
• se zamilují.

Nejenže mě tyto odpovědi šokovaly, ale také jsem věděla, že mám problém. Toto ničení vlastní radosti zlými předtuchami bylo celý život součástí mé vlastní vnitřní zbroje. Když jsem si poprvé propojila zranitelnost a radost, jak o tom mluvili účastníci mého výzkumu, sotva jsem dýchala. To, že neustále počítám s nějakou pohromou, jsem považovala za své malé tajemství. Byla jsem přesvědčena, že jenom já stojím nad svými spícími dětmi, a jakmile mě zaplaví láska a hluboký cit, představím si, jak se jim děje něco strašného. Byla jsem si jista, že si nikdo kromě mě nepředstavuje autonehody a nepřehrává si v duchu strašlivé telefonáty s policií, kterých se všichni děsíme. 

Jeden z prvních příběhů jsem slyšela od téměř padesátileté ženy.
"Byla jsem zvyklá si u každé dobré věci představovat tu nejhorší možnou pohromu," řekla mi. "Doslova jsem viděla ten nejhorší scénář a snažila se postihnout všechny eventuality. Když se moje dcera dostala na vysokou školu svých snů, prostě jsem věděla, že pokud se odstěhuje příliš daleko, stane se něco zlého. Celé léto jsem se ji snažila přesvědčit, aby raději nastoupila na nějakou místní školu. Nabouralo to její sebejistotu a zkazilo jí to naše poslední společné léto. Byla to bolestivá lekce. Teď prostě držím palce, zůstávám vděčná, modlím se a ze všech sil se snažím vyhánět ty špatné obrazy ze své hlavy ven. Naneštěstí jsem ten způsob myšlení předala své dceři. Stále víc se bojí zkoušet nové věci, zejména když se jí dobře daří. Říká, že nechce "pokoušet osud."

Muž, kterému táhlo na sedmdesát, mi řekl:
"Dřív jsem si myslel, že nejlíp člověk projde životem tehdy, když očekává to nejhorší. Že když se to pak stane, je na to člověk připraven, a když se to nestane, je příjemně překvapen. Pak jsem měl autonehodu a zemřela mi při ní manželka. Asi nemusím říkat, že očekávání toho nejhoršího mě nepřipravilo vůbec na nic. A ještě horší je, že dodnes lituji všech těch úžasných chvil, které jsme spolu prožili a které jsem si kvůli zlým očekáváním plně nevychutnal. Zavázal jsem se na její památku, že si teď budu plně užívat každé chvíle. Škoda, že tu není, když už teď vím, jak se to dělá..."

Tyto příběhy ilustrují, že ničení radosti bolestnými představami coby metodu minimalizování své zranitelnosti je nejlepší chápat jako kontinuum, které se táhne od "přehrávání si tragédie" až po "trvalé zklamání". Někteří z nás, podobně jako ta žena z prvního příběhu, sáhnou po tom nejpochmurnějším scénáři, jakmile radost vystrčí svou zranitelnou hlavu, zatímco jiní radost nikdy ani nevidí a raději zůstávají v neměnném stavu trvalého zklamání. Tento stav trvalého zklamání lidé popisovali takto: "Žít zklamaný je snazší než se cítit zklamaný. Sem tam prožít zklamání člověku připadá víc zraňující než se v něm prostě usadit natrvalo. Sice obětuje radost, ale prožije míň bolesti." 

Obě tyto krajní polohy kontinua vypovídají o tomtéž: Přívětivější postoj k radostným okamžikům našeho života vyžaduje zranitelnost. Pokud jste jako já někdy stáli nad svými dětmi a říkali si: Miluji je tak, až mi to bere dech, a vzápětí vás zaplavily představy, jak se vašemu dítěti děje něco hrozného, pak vězte, že nejste blázen a že v tom nejste sami. K podobné zkušenosti se přihlásilo zhruba osmdesát procent rodičů, se kterými jsem vedla rozhovory. Stejný procentuální podíl vychází u tisíců rodičů, se kterými jsem během těch let mluvila a pracovala. Proč? Co to děláme a proč to vůbec děláme? 

Jakmile uvidíme spojení mezi zranitelností a radostí, je odpověď celkem jasná: Snažíme se zaútočit dřív než zranitelnost. Nechceme se nechat zaskočit, a tak si doslova pěstujeme svou zničenost nebo nikdy nevycházíme ze zklamání, ve kterém jsme se sami rozhodli setrvávat. 

Pro ty z nás, kteří si v mysli přehrávají tragédii - existuje důvod, proč nám tyto představy zaplaví mysl, jakmile nás přemůže radost. Když celý život (vědomě nebo nevědomě) potlačujeme svou zranitelnost, nemůžeme nechávat prostor pro nejistotu, riziko a emocionální nechráněnost radosti. U řady z nás nastává i fyziologická reakce - pocit, že "vyletíme z kůže". Zoufale toužíme prožívat víc radosti, ale zároveň nedokážeme unést zranitelnost. 

A naše kultura tomuto přehrávání katastrof napomáhá. Většina z nás má zásobu děsivých představ, ze které můžeme nějakou vytáhnout, když se setkáme se zranitelností. Často žádám své posluchače, aby zvedli ruku, pokud se v uplynulém týdnu dívali na nějaké názorné zobrazení násilí. Běžně zvedne ruku kolem dvaceti procent publika. Pak tuto otázku přeformuluji: "Zvedněte ruku, pokud jste se v televizi dívali na zprávy, Kriminálku Las Vegas, Námořní vyšetřovací službu, Právo a pořádek nebo nějaký jiný kriminální pořad." V tu chvíli zvedne ruku osmdesát až devadesát procent publika. Obrazy, které potřebujeme k ničení své radosti bolestnými představami, máme přímo před nosem. Jsme vizuálně orientované bytosti. Konzumujeme, uchováváme si v hlavě a důvěřujeme tomu, co vidíme. 

I ti z nás, kteří se naučili "vydávat se napospas" radosti a přijímat své prožitky, nejsou imunní vůči nepříjemnému chvění zranitelnosti, které často provází radostné okamžiky. Prostě jsme se naučili, jak ho používat spíš jako memento než jako varovný výstřel. Nejvíce překvapivý (a život proměňující) rozdíl pro mě spočíval v povaze tohoto mementa: Pro ty, kdo daný prožitek vítají, je záchvěv zranitelnosti, který provází radost, pozváním k vděčnosti, k uznání, jak opravdu vděční jsme za určitého člověk, za krásu, za spojení nebo prostě za daný okamžik. 

Jako prostředek proti ničení vlastní radosti zlými předtuchami nám tedy vyplývá vděčnost. Ve skutečností každý účastník výzkumu, který mluvil o schopnosti zůstat otevřený vůči radosti, hovořil také o významu vděčnosti. Toto spojení se v nahromaděných datech objevovalo s takovou převahou, že jsem se jako badatelka rozhodla nemluvit o radosti, aniž bych zároveň mluvila o vděčnosti.
A nepřekvapil mě jenom vztah mezi radostí a vděčností. Zarazilo mě také, že dotazovaní lidé soustavně popisovali radost a vděčnost jako duchovní praktiky, spojené s vírou v propojení člověka s nějakou mocí, která je větší než my. Jejich vyprávění a popisy na toto téma rozvíjely a ukazovaly na jasný rozdíl mezi štěstím a radostí. Štěstí popisovali jako emoci, která se pojí s okolnostmi, zatímco radost popisovali jako duchovní způsob aktivního zapojení ve světě, který souvisí s projevováním vděčnosti. I když mě vztah mezi radostí a zranitelností zpočátku zarážel, nyní mi připadá naprosto logický a chápu, proč může být vděčnost prostředkem proti ničení radosti bolestnými představami. 

Hybnou silou našeho ničení své radosti bolestnými představami je pocit nedostatku a strach. Bojíme se, že pocit radosti nevydrží, že nebudeme mít dost nebo přechod ke zklamání (nebo čemukoli jinému, co nás čeká) bude příliš obtížný. Naučili jsme se, že poddat se radosti znamená v nejlepším případě nachystat si zklamání a v nejhorším případě přivolat na sebe pohromu. Navíc se potýkáme s vědomím vlastní hodnoty. Zasloužíme si prožívat radost, když jsme tak nedostateční a nedokonalí? A co hladovějící děti a válkami zmítaný svět? Kdo jsme, abychom prožívali radost? 

Pokud je opakem nedostatku dostatek, pak praktikování vděčnosti představuje způsob, jak uznáváme, že máme dost a že jsme dostateční. Slovo praktikování zde užívám proto, že účastníci výzkumu mluvili o konkrétních metodách projevování vděčnosti, spíš než jen o pouhém postoji nebo pocitu vděčnosti. Uváděli konkrétní příklady vyjadřování vděčnosti od vedení deníků vděčnosti přes používání nádob vděčnosti až po rodinné obřady vděčnosti. 

O způsobech vyjadřování vděčnosti a o vztahu mezi pocitem nedostatku a radostí, který se projevuje ve zranitelnosti, jsem se toho nejvíce dozvěděla od mužů a žen, kteří utrpěli nějakou výraznou ztrátu a prožili silné trauma. Byli to například rodiče, kterým zemřely děti, lidé, jejichž blízcí byli smrtelně nemocní a přeživší oběti genocid a traumat.
Největším darem byly tři lekce o radosti, které jsem získala od lidí, kteří si prošli silným zármutkem a temnotou:

1. Radost k nám přichází v okamžicích - obyčejných okamžicích. Když se příliš honíme za něčím mimořádným, riskujeme, že nám radost uteče.
   Kultura nedostatku nás může udržovat ve strachu před nevýznamným, obyčejným životem, ale když mluvíte s lidmi, kteří utrpěli velkou ztrátu, je jasné, že radost není konstanta. Všichni dotazovaní lidé, kteří se mnou mluvili o svých ztrátách a o tom, co postrádají nejvíc, bez výjimky mluvili o obyčejných chvílích.
   "Kdybych tak mohla sejít dolů a vidět manžela, jak tam sedí u stolu a nadává nad novinami..."
   "Kdybych jen mohl slyšet svého syna, jak se směje na dvorku..."
   "Moje máma mi posílala úplně šílené smsky - vůbec neuměla zacházet s mobilem. Dala bych nevím co, kdyby mi teď zase taková přišla."
   
   
2. Buďme vděční za to, co máme.
   Když jsem se ptala lidí, kteří prožili nějakou tragédii, jak můžeme projevovat více soucitu k těm, kdo trpí, odpověď byla vždy stejná: Neucukávejte před radostí ze svého dítěte, protože jsem přišla o svoje. Neberte to, co máte, jako samozřejmost - oslavujte to. Neomlouvejte se za to, co máte. Buďte za to vděční a sdílejte svou vděčnost s druhými. Jsou vaši rodiče zdraví? Buďte nadšení. Dávejte jim vědět, kolik toho pro vás znamenají. Když si vážíte toho, co máte, vzdáváte úctu tomu, o co jiní přišli.
   
   
3. Nepromarňujme příležitosti k radosti.
   Na tragédii a ztrátu se nemůžeme připravit. Když každou příležitost k radosti proměňujeme ve zkušební jízdu zoufalství, ve skutečnosti tím snižujeme svoji odolnost. Ano, otevírat se radosti není pohodlné. Ano, nahání to strach. Ano, stáváme se přitom zranitelnými. Ale pokaždé, když si dovolíme vydat se napospas radosti a plně se do těch chvil ponořit, posilujeme svou odolnost vůči studu a pěstujeme naději. Radost se stává součástí toho, kým jsme, a když se děje něco špatného - a to se stává - jsme silnější.

* * *

- z knihy Síla zranitelnosti, Brené Brownová

Osobnostní rysy emocionálně nezralých lidí

OSOBNOSTNÍ RYS VS. DOČASNÝ EMOČNÍ ÚPADEK

Existuje rozdíl mezi emocionální nezralostí coby osobnostním rysem a dočasným emočním úpadkem. Každý člověk může někdy ztratit kontrolu nad svými emocemi a stát se impulzivním, když je unavený nebo vystresovaný. A většina z nás si zažila opravdu mnoho těžkých chvil.

Je-li však člověk emocionálně nezralý, pak se určitý typ chování objevuje opakovaně. Toto chování je tak automatické a nevědomé, že si ho dotyční vůbec neuvědomují. Emocionálně nezralí lidé neustupují a nereflektují, jak jejich chování ovlivnilo druhé, a jen málokdy se někomu omlouvají nebo zažívají lítost.

DEFINICE ZRALOSTI

Než si vysvětlíme emocionální nezralost, podívejme se na to, jak funguje emocionální zrání. Emocionální zralost není otázkou názoru; je to velmi dobře a obšírně prostudované téma.

„Emocionální zralost“ znamená, že je člověk schopen myslet objektivně a koncepčně a současně si udržovat hluboká citová spojení s druhými lidmi. Emocionálně zralí lidé fungují nezávisle, i když přitom mají hluboká emoční pouta, která jemně začleňují do svého každodenního života. Jdou si přímou cestou za svým, ale vždy přitom berou ohled na druhé lidi. Jejich vztahy v původní rodině je předurčily k vybudování si svého vlastního života (Bowen 1978). Mají velmi dobře rozvinuté povědomí o sobě samých (Kohut 1985) a své identitě (Erikson 1963) a váží si svých nejbližších vztahů.

Emocionálně zralí lidé nemají problém upřímně hovořit o svých pocitech a vycházet dobře s druhými lidmi, a to díky jejich dobře rozvinuté empatii, schopnosti sebeovládání a emocionální inteligenci (Goleman 1995). Zajímají se o vnitřní život druhých lidí, rádi se druhým otevírají a sdílí s nimi své pocity v rovině blízkosti. Když se objeví problém, řeší ho s druhými přímo, aby stmelili vzájemné rozdíly (Bowen 1978).

Emocionálně zralí lidé se vypořádávají se stresem realisticky, s výhledem do budoucnosti, přičemž vědomě zpracovávají své myšlenky a pocity. Dokážou své emoce ovládat, když je to nutné, předvídat budoucnost, přizpůsobit se realitě, využívat svou empatii a humor k odlehčení obtížných situací a posilovat svá spojení s druhými lidmi (Vaillant 2000). Rádi myslí objektivně a znají sami sebe natolik dobře, aby si dokázali připustit své slabé stránky (Siebert 1996).

* * *

OSOBNOSTNÍ RYSY SPOJENÉ S EMOCIONÁLNÍ NEZRALOSTÍ

Emocionálně nezralí lidé mají oproti tomu jiné behaviorální, emocionální i mentální charakteristiky. Protože tyto osobnostní rysy jsou všechny navzájem propojeny, lidé, kteří mají jeden z nich, mají velmi pravděpodobně i mnohé další. V následující části vám stručně představím různé charakteristiky emocionálně nezralých lidí.

• JSOU UPJATÍ A MAJÍ UZAVŘENOU MYSL

Dokud mají před sebou emocionálně nezralí lidé jasnou cestu, daří se jim docela dobře, a někdy dokonce dosahují i velkých úspěchů a prestiže. Když však dojde na vztahy nebo emocionální rozhodnutí, jejich nezralost se projeví. Buď jsou příliš upjatí, nebo impulzivní, a pokouší se vyrovnat s realitou tím, že ji zredukují na něco zvladatelného. Jakmile si vytvoří názor, zcela uzavřou svou mysl. Existuje pro ně pouze jedna jediná správná odpověď, a pokud jiní lidé přijdou s jinými myšlenkami, dokážou být velmi defenzivní a postrádají nadhled.

 

• VELMI ŠPATNĚ SNÁŠEJÍ STRES

Emocionálně nezralí lidé se se stresem nevyrovnávají dobře. Jejich reakce jsou impulzivní a stereotypní. Místo aby zhodnotili situaci a dovedli předvídat její další vývoj, využívají mechanismus popírání, překrucování nebo náhrady reality (Vaillant 2000). Mají problém přiznat si omyl a místo toho znevažují fakta a obviňují druhé. Je pro ně obtížné ovládat své emoce a často reagují přehnaně. Jakmile se jednou rozčílí, těžko se uklidňují a očekávají od druhých, že jim ve všem vyhoví. Mnohdy také hledají útěchu v návykových látkách či lécích.

• DĚLAJÍ TO, CO JE JIM NEJPOHODLNĚJŠÍ

Malé děti jsou ovládány svými pocity, zatímco dospělí zvažují možné následky. Jak potom dospíváme, začínáme chápat, že to, co je nám nejpříjemnější, nemusí být vždy tím nejlepším. U emocionálně nezralých lidí však k tomuto uvědomění nedochází (Bowen 1978). Rozhodují se na základě toho, co je jim v dané chvíli nejpohodlnější, a často se vydávají cestou nejmenšího odporu.

Jste-li zralý člověk a myslíte předtím, než začnete jednat, může pro vás být těžké si představit, jaké to je, jednat podle toho, co je nejpohodlnější. Dám vám tedy příklad jednoho dechberoucího chování emocionálně nezralého člověka.

Anna přemluvila svého bratra Toma, aby s ní zašel k jejich starému tátovi, aby s ním probrali možnost pobytu v domově s pečovatelskou službou. Poté, co si s tátou oba promluvili, nastal čas probrat ono vážnější téma. Tom ale najednou nebyl nikde k nalezení. Anna prohledala celý dům, a když se poté podívala z okna, uviděla, jak její bratr nastupuje rychle do auta a odjíždí. Anna nevěřila svým očím a nechápala, jak mohl Tom jen tak utéct. Když však vezmete v úvahu, že v dané chvíli bylo odejít z domu mnohem příjemnější než zůstat a čelit obtížné konfrontaci, dává to smysl.

 

• JSOU SUBJEKTIVNÍ, NIKOLI OBJEKTIVNÍ

Emocionálně nezralí lidé hodnotí situace zcela subjektivně, nikoli objektivně. Nejsou příliš schopni nezúčastněné analýzy. Když si vykládají různé situace, je pro ně mnohem důležitější, jak se sami cítí, než to, co se opravdu děje. To, jaká je pravda, není zdaleka tak zásadní, jako to, co oni sami cítí jako pravdu (Bowen 1978). Snažit se subjektivně zaměřenou osobu přimět k objektivitě je doslova trénink marnosti. Fakta, logika, historie – to všechno jde emocionálně nezralým lidem jedním uchem tam a druhým ven.

 

• NEMAJÍ TOLERANCI VŮČI ROZDÍLŮM

Emocionálně nezralí lidé jsou rozčilení, když se myšlenky a názory jiných lidí liší od těch jejich. Jsou přesvědčeni, že každý by měl vidět věci stejně jako oni. Myšlenka, že druzí lidé mají právo vidět věci svým vlastním způsobem, je nad jejich chápání. Mohou mít sklon ke společenským faux pas, protože nedisponují dostatečnou uvědomělostí na to, aby se nechovali ofenzivně. Cítí se dobře pouze ve vztazích, kde jsou přesně dané role a kde všichni mají stejné názory. Ti, kteří jsou tiší a laskavější, se chovají stejně, jen je to méně výrazné.

 

• JSOU EGOCENTRIČTÍ

Každé normální dítě je v rané fázi života egocentrické, ale u sebestředných emočně nezralých dospělých jde spíše o dětinskost než dětskost. Na rozdíl od malých dětí, jejich egocentrismus postrádá radost a otevřenost. Emocionálně nezralí lidé jsou příliš zaměstnáni sami sebou, což hraničí až s posedlostí, na rozdíl od nevinného egocentrismu malých dětí. Děti jsou sebestředné, protože jsou ještě stále řízeny ryzím instinktem, zatímco emocionálně nezralí dospělí jsou řízeni úzkostí a nejistotou, a mají potřebu neustále kontrolovat, jestli se jim nemůže něco stát. Žijí v neustálém stavu nejistoty a strachu, že budou odhaleni jako špatní, nepatřiční nebo nehodni lásky. Udržují se neustále v pozici silné obrany, aby se k nim nemohl nikdo přiblížit a ohrozit jejich už tak narušené sebevědomí. Tato jejich obrana zároveň udržuje jejich úzkosti pod pokličkou, a tím jim znemožňuje si ji uvědomit. Oni sami se nikdy neuvidí jako nejisté nebo defenzivní.

 

• JSOU PŘÍLIŠ ZAMĚSTNÁNI SAMI SEBOU

Úzkostné zaměření na sebe je vlastnost, kterou sdílí všichni emocionálně nezralí lidé. Neustále sledují, zda jsou jejich potřeby naplňovány nebo zda někdo nemá něco proti nim. Jejich sebevědomí stoupá či padá podle toho, jak na ně reagují druzí. Nedokážou vystát kritiku, a tak se úzkostlivě snaží dělat co nejméně chyb. Protože je toto zaměření na sebe samé stojí všechny síly, pocity jiných lidí už nedovedou brát v úvahu, neboť jsou zastíněny jejich vlastními potřebami. Například poté, co jedna žena řekla své matce, jak moc ji bolelo poslouchat, když si jí stěžovala na otce, matka jí odvětila: „A kdybych to nemohla říkat tobě, tak komu?“

Pojmy jako „narcistický“ nebo „do sebe zahleděný“ mohou vyvolávat dojem, že si tito lidé užívají, když mohou myslet jen na sebe. Pravdou však je, že nemají moc na výběr. Trpí hlubokými pochybnostmi o své hodnotě coby lidských bytostí. Jsou tak silně zaměřeni na sebe, protože jejich vlastní rozvoj se zasekl kvůli úzkosti, kterou prožívali ve svém vlastním dětství. Když se na to podíváme z tohoto úhlu pohledu, je jejich zaměření se na sebe podobné jako u člověka, který trpí chronickou bolestí, spíše než jako u těch, kdo se sami sebe nemohou nabažit.

 

• VŠECHNO VZTAHUJÍ NA SEBE A NEJSOU SCHOPNI SEBEREFLEXE

Emocionálně nezralí lidé mají silnou tendenci vztahovat si všechno na sebe. Přitom však nejsou schopni sebereflexe. Jejich zaměření se na sebe není o tom, že by do sebe pohlíželi a něco o sobě pochopili; je o tom být středem pozornosti.

Když s nimi mluvíte, vztáhnou všechno, co řeknete, na nějaký svůj vlastní zážitek. Například matka, která naslouchá dceři, která jí popisuje svou vztahovou krizi, a pak to použije k tomu, aby stáhla pozornost na svůj vlastní rozvod. Jiným příkladem mohou být rodiče, kteří přebíjejí úspěch svého dítěte tím, že stáhnou pozornost na své vlastní úspěchy.

Ti, kdo jsou sociálně zdatnější, mohou druhým ze slušnosti naslouchat, ale stejně od nich necítíte upřímný zájem. Možná nebudou zbrkle měnit téma hovoru, ale nebudou se ptát na žádné doplňující otázky ani projevovat zvědavost ohledně detailů vašeho zážitku. Mnohem spíše budou chtít hovor co nejdříve ukončit nějakým příjemným komentářem jako například: „To je úžasné, zlato. Jsem rád/a, že sis to užil/a.“

Protože postrádají schopnost sebereflexe, nedokážou si emocionálně nezralí lidé uvědomit svůj podíl na problému. Nehodnotí své vlastní chování, ani nepochybují o svých záměrech. Pokud způsobí nějaký problém, odbydou to tím, že vám nechtěli ublížit. Nemůžete je přece obviňovat za něco, co nechtěli udělat, nebo ano? Tímto způsobem mohou zůstávat nadále zaměřeni na své vlastní záměry místo dopadu jejich chování na vás.

 

• JSOU RÁDI STŘEDEM POZORNOSTI

Podobně jako děti jsou emocionálně nezralí lidé rádi středem pozornosti. V rámci skupiny často emocionálně nejméně zralá osoba dominuje veškerému času i energii. Pokud to ostatní dovolí, pozornost celé skupiny se obrátí na tuto osobu, a jakmile se to stane, je těžké to zvrátit. Má-li někdo jiný dostat možnost se projevit, musí emocionálně nezralého člověka někdo rázně utnout – což jen málokdo opravdu udělá.

Můžete se ptát, zda tito lidé nejsou prostě jen extrovertní. Nejsou. Rozdíl je v tom, že většina extrovertů se snadno přizpůsobí změně tématu. Protože extroverti milují mezilidské interakce a ne pouze publikum, upřímně se o druhé zajímají a naslouchají, když mluví někdo jiný. Extroverti rádi mluví, ale nikdy ne na úkor umlčení všech ostatních.

 

• VYMĚŇUJÍ SI S DRUHÝMI ROLE

Výměna rolí je jedním z nejvýraznějších rysů emocionálně nezralých rodičů. V tomto případě se rodič chová k dítěti, jako by dítě bylo jeho rodičem, a očekává od něj pozornost a útěchu. Tito rodiče se svému dítěti svěřují a očekávají, že jim bude naslouchat, dokonce i v dospělých záležitostech. Rodiče, kteří se svými dětmi řeší problémy ve svém manželství, jsou typickým příkladem takového převrácení rolí. Jindy zase rodiče očekávají, že je bude dítě obdivovat a bude za ně šťastné, což však očekává dítě od rodiče.

Jedna žena, s níž jsem pracovala, jménem Laura, si vzpomíná, jak její otec utekl s jinou ženou, a zanechal tehdy osmiletou Lauru, aby se sama starala o matku v těžké depresi. Jednoho dne pak za Laurou přijel ve svém novém nablýskaném kabrioletu a celý se rozplýval radostí ze své nové hračky. Očekával od ní, že bude stejně nadšená jako on, aniž by vzal v úvahu kontrast mezi jeho radostným novým životem a temnotou, ve které zanechal Lauru a její opuštěnou matku.

Zde je další příklad otce, který od dcery očekával, že ho bude uznávat podobně jako rodič, navzdory tomu, jak ji v minulosti sám zneužíval.

PŘÍBĚH FRIEDY

Frieda byla třicátnice, která vyrostla v domácnosti ovládané strachem. Její otec Martin projevoval svou emocionální nezralost fyzickým násilím. Přestože byl ve společnosti a v práci uznávanou osobností, doma mlátil své děti řemenem až do krve. Když se mu Frieda jako teenagerka konečně postavila, přestal ji bít, ale pokračoval v tom s její mladší sestrou. Rovněž verbálně ponižoval jejich matku.

Martin byl nepředvídatelný muž, někdy netrpělivý a vzteklý, jindy štědrý, šťastný a milující, v závislosti na tom, jaký měl zrovna den. Celkově však vůbec nebyl rodičem pro své děti. Místo toho čekal, že to ony budou uklidňovat jeho pocity, věnovat mu veškerou pozornost a projevovat sebekázeň. Jako v klasickém případě výměny rolí vyžadoval od svých dětí bezpodmínečné uznávání, přičemž sám ventiloval své nálady jako malé dítě. Terčem jeho výměny rolí byla zejména Frieda, od které zcela očividně očekával mateřskou lásku a obdiv.

Například poté, co se Frieda odstěhovala do vlastního domku, se Martin rozhodl, že nutně potřebuje mít na zahrádce houpačku – a ne jen tak nějakou, ale takovou, kterou ze dřeva udělá on sám. Aniž by se jí ptal, dovezl jí houpačku na malou zahrádku, kde zabrala naprostou většinu místa, které mohla venku mít. Byla velká a těžká a nebylo možné s ní pohnout, což Friedě dokonale připomnělo samotného Martina, který si pro sebe zabíral naprostou většinou místa v rodině. Byl na sebe stejně hrdý jako dítě, které právě mamince předvedlo svůj umělecký projekt. Naštěstí poté, co pochopila emocionální nezralost svého otce a dynamiku výměny rolí, která zde probíhala, neměla Frieda problém nechat houpačku odstranit a obnovit svou zahrádku tak, jak ji chtěla mít ona.

 

• MAJÍ NÍZKOU SCHOPNOST EMPATIE A JSOU EMOČNĚ NECITLIVÍ

Narušená schopnost empatie patří také mezi nejtypičtější rysy emocionálně nezralých lidí, stejně jako jejich vyhýbání se citové blízkosti a sdílení. Protože nejsou v kontaktu se svými vlastními pocity, jsou stejně tak slepí vůči pocitům jiných lidí.

Empatie není jen společenská ohleduplnost a takt. Je nezbytná k citové blízkosti. Hluboký vztah bez empatie není možný. Mou oblíbenou definicí empatie je ta od Klause a Karin Grossmanových a Anny Schwan, kteří studovali dětské vazby a kteří popsali empatii jako „schopnost citlivé matky vidět a vnímat stavy a záměry z pohledu dítěte“ (1986, 127). Tato definice zahrnuje vědomí o pocitech i záměrech. Není to jen soucit nebo sympatie, ale chápání zájmů a vůle druhých lidí.

Ta nejvyšší forma empatie vyžaduje představivost, které se říká mentalizace (Fonagy a  Target 2008), což znamená schopnost si představit, že i druzí lidé mají svou unikátní mysl a myšlenkové procesy. Někteří psychologové tomu říkají teorie mysli. Dosáhnout této schopnosti je pro děti naprosto klíčový milník. Mentalizace vám umožňuje vzít v potaz úhly pohledu jiných lidí a jejich vnitřní prožívání, protože chápete, že mají svou vlastní mysl, která se od té vaší liší. Dobří rodiče vynikají v empatii i mentalizaci; jejich upřímný zájem, který dítě vnímá, vyvolává v tomto dítěti pocit, že je viděno a chápáno. Je to také zásadní dovednost pro vedení v podnicích, vojenství nebo jakékoli situaci, kde je důležité umět chápat a předvídat záměry druhých. Empatie je kolébkou emocionální inteligence (Goleman 1995), která je nezbytná pro společenský i pracovní úspěch.

Psycholog Paul Ekman ve svých rozhovorech s Dalai Lamou rozlišoval různé typy empatie a soucitu. Pravá empatie zahrnuje mnohem víc než jen vědět, co druzí lidé cítí; znamená to také souznít s jejich pocity (Dalai Lama a Ekman 2008). Například sociopaté mohou skvěle číst v pocitech druhých lidí a najít jejich slabá místa, ale bez schopnosti souznít s těmito pocity se pro ně jejich poznání stává prostředkem k predátorství, nikoli spojení.

To nám vrhá světlo na zajímavý fakt, který se týká emocionálně nezralých lidí. Navzdory tomu, že nesouzní empaticky s druhými lidmi, dokážou být velmi mazaní, když jde o odhadování záměrů a pocitů druhých. Toto porozumění však nevyužívají k tomu, aby se s druhými lidmi sblížili. Jejich empatie funguje spíše na instinktivní nebo povrchní sentimentální úrovni. Můžete cítit, že vás hodnotí, ale nikdy se necítíte opravdu pochopeni.

Nedostatek empatického souznění poukazuje na nedostatečný seberozvoj. Aby si rodiče uměli dobře představit, co cítí jejich děti, potřebují být sami dostatečně rozvinutí a schopní uvědomovat si své vlastní pocity. Pokud si toto sebeuvědomění nerozvinuli, nemohou souznít s druhými lidmi (včetně svých dětí), ani si představit, co mohou cítit uvnitř.

* * *

- z knihy Adult Children of Emotionally Immature Parents (Dospělé děti emocionálně nezralých rodičů), Lindsay C. Gibson, PsyD

překlad: Magda Techetová 

 

 

Vzorce lásky z našeho dětství

Láska existovala již dávno předtím, než jste začali soudit a být souzeni a než jste začali pochybovat o tom, zda jste milováni a hodni lásky. Láska je památka na vaši úplnost. Láska je prožitek naprostého sebepřijetí. To, co k vám vždy cítilo a stále cítí vaše Nepodmíněné Já. Láska je milost, kterou vnášíte do tohoto světa i do svého dětství. Je to božské dědictví, s nímž se rodíte, avšak vaše vyvíjející se vůle vás buď vybízí k tomu, abyste si na svou úplnost vzpomněli, nebo o ní naopak začali pochybovat, či ji zcela odmítli. 

Děti a rodiče zde sdílí stejný základ, kterým je láska a pocit, že jsme milováni. Na začátku děti vzhlížejí ke svým rodičům, aby v nich spatřily zrcadlový obraz lásky, kterou jsou. Děti chtějí být milovány a rodiče jsou zaměřeni hlavně na lásku k nim. Poté začnou děti dávat najevo, že i ony si přejí milovat, prostřednictvím očního kontaktu, úsměvy a pusinkami. Teď jsou na řadě rodiče, aby přijímali lásku. Tato vzájemná výměna mezi dáváním a přijímáním lásky je nezbytná k růstu a zdraví jak dětí, tak i jejich rodičů. 

Vaši rodiče jsou vašimi prvními učiteli. Vaše rodina je vaše první učebna. Učíte se zde své první lekce úplně o všem, včetně lásky. Velmi rychle zjišťujete, jaký vztah k lásce mají vaši rodiče. Každý den se učíte něco víc o tom, co pro ně láska znamená. Jejich model lásky se stává i vaším modelem lásky.

Jako děti se učíte příkladem. Váš mozek je zápisník. Zapisuje a ukládá si všechno, co se učíte, jako důležité pro život. K těmto zápiskům z dětství budete mít vztah po celý svůj život. To, co se rozhodnete s těmito zapsanými vzorci udělat, bude mít velký vliv na vaše vztahy s rodinou, přáteli, partnery i s vašimi vlastními dětmi. 

Ve svém programu Láskyhodnost učím své studenty prozkoumávat tyto své zápisky z dětství týkající se lásky. Celý proces začíná zkoumáním vztahu se svou matkou (nebo zastupující mateřskou postavou) a otcem (nebo zastupující otcovskou postavou). Zahrnuje to otázky jako: 

1. Když jste vyrůstali, co vás vaše matka/váš otec učili o lásce?
2. Když jste byli malí, jak vám vaše matka/váš otec pomáhali cítit se milováni a hodni lásky? 
3. Čeho jste si všimli, když si vaši rodiče navzájem projevovali lásku?
4. Jak váš vztah s matkou/otcem ovlivnil váš vztah k lásce?
5. Jak váš vztah s matkou/otcem ovlivnil vaši lásku k sobě samým?
6. Jak váš vztah s matkou/otcem ovlivnil vaše milostné zkušenosti?

Zápisky o lásce z vašeho dětství musí vzít také v potaz rodinnou konstelaci, což zahrnuje i vztahy s vašimi sourozenci, prarodiči, kmotry, chůvami a domácími mazlíčky. Když jsem se já zeptal své matky na její dětství, vyprávěla mi o tom, že si jako malá myslela, že její tehdejší chůva Alice byla její maminka a Rupert, rodinný psí přítel, byl jejím největším zdrojem lásky. Moje maminka se narodila v roce 1939 jako poslední ze čtyř dětí. Bylo to nechtěné těhotenství a její sourozenci byli mnohem starší než ona. Její pravá maminka trpěla vážnou poporodní depresí a její tatínek sloužil ve válce. Maminka měla jako malá často pocit, že se narodila do špatné rodiny. My všichni máme nějaký příběh, který bychom o svém dětství mohli vyprávět, i o tom, jak moc hodni lásky jsme se cítili, když jsme vyrůstali. 

Naše vzorce lásky nepocházejí pouze od rodičů a rodiny, ale také z vašich zkušeností ze školy, od vašich přátel, oblíbených televizních pořadů, panenek Barbie, časopisů pro teenagery, Harryho Pottera, popových hvězd (z nichž některé spáchaly sebevraždu), fotbalových hrdinů, modelek, Romea a Julie, vaší první lásky a samozřejmě také z mnohých silných životních událostí, které vás po cestě životem potkaly. V době, kdy jste teenageři, máte nashromážděno dostatek zápisků z dětství, abyste se mohli probíjet zbytkem života. Právě váš vztah k těmto zápiskům z dětství (kterými je činíte) si pak odnášíte s sebou do období adolescence a do dospělosti - do vašich milostných vztahů, kariérních zkušeností i do rodičovství. 

Které z vašich zápisků z dětství jsou klíčové v oblasti lásky? Víte to?

Pokud jste měli štěstí, vyrůstali jste obklopeni nejkrásnějšími podobami lásky. V ideálním případě si byla vaše maminka vědoma, že je hodna lásky, a i váš tatínek měl ze sebe dobrý pocit. Vaši rodiče vyjadřovali svou lásku jeden k druhému otevřeně a svobodně. Jejich schopnost dávat a přijímat lásku se stalo jejich odkazem pro vás. Byli schopni vytvořit podpůrné prostředí, ve kterém jste se cítili opravdu naplněni, v bezpečí a zajištění ve všech ohledech. Obdrželi jste dostatek pozitivních zápisků o lásce k tomu, abyste věděli, že jste milováni takoví, jací jste. Jejich láska do vás zasela základní schopnost důvěry v dobrotu lásky a v to, že vy sami jste lásky hodni. 

Většina z nás vyrůstala s rodiči, kteří se o své hodnosti lásky stále ještě učili. Snažili se tomu přijít na kloub ve vztahu jeden k druhému, ale i ve vztahu k nám. Byli jsme součástí studia lásky jeden pro druhého. Já jsem se po většinu svého dětství milovaný cítil, ale matčina období deprese, během kterých ležela v posteli i měsíce, a tátovy úniky od reality k alkoholu mé dětství stejně poznamenaly. Náš rodinný dům se jmenoval Stín. Nejen v něm, ale i v naší rodině bylo mnoho stínů, k nimž jsem se musel v průběhu života opět vrátit. Dokonce jsem o tom i učil. 

Svých studentů se ptám: "Měli byste šťastnější dětství, kdyby vaše maminka a tatínek měli více rádi sami sebe?"
Tuto otázku jsem se naučil od Cheryl Richardsonové, autorky knihy The Art of Extreme Self-Care (Umění extrémní péče o sebe). Ve skupině 100 lidí zvedne 99 lidí ruku a odpoví "Ano". Většina těchto lidí je sama rodiči. A tak následující logická otázka zní: "Byly by vaše děti šťastnější, kdybyste se měli vy sami více rádi?" Trefa do černého. Jako rodiče se vždy snažíme milovat své děti nejlépe, jak umíme. To platí po zbytek našeho života a náleží k tomu tedy i závazek více milovat sebe samé. 

Naše dospívání není jen o našich rodičích. Pamatuji si, jak můj pocit láskyhodnosti byl vystaven zkoušce s příchodem mého mladšího bratra Davida. David se narodil týden po mých čtvrtých narozeninách. "To je dárek k tvým narozeninám," řekli mi. David byl roztomilé děťátko, skoro jako plyšáček. Byl tak roztomilý, že jsem ho chtěl vyměnit za jízdní kolo nebo nějaký jiný dárek. Najednou mi život nepřipadal tak spravedlivý. "Proč najednou nejsem dost dobrý? Proč je ON středem pozornosti?" Dalším zkouškám jsem byl podroben ve škole, kde jsem se stal terčem šikany. Mí rodiče mi přišli na pomoc, ale i tak jsem utržil rány, které vyžadovaly ještě hodně času k zahojení. 

Většina lidských dětství je nesourodou směsí všelijakých záznamů o lásce. Byli jsme milováni, ale ne bez podmínek. Velmi brzy jsme si zaznamenali do svých zápisků, že naši rodiče, učitelé a přátelé "nás budou milovat, KDYŽ..." Podmíněná láska nám není dávána zadarmo; musíme si ji zasluhovat, usilovat o ni a vydobýt si ji. Naším úkolem bylo rozluštit kód, díky kterému se nám dostane podmíněné lásky.

Například jsme se naučili, že se na nás naše maminka bude více usmívat, když se budeme dobře chovat, a náš tatínek se nám bude více věnovat, když budeme mít dobré známky ve škole. Že náš nejlepší kamarád nás bude mít raději, když s ním budeme ve všem souhlasit a že naši učitelé nám budou dávat hvězdičky za odměnu, když budeme dodržovat pravidla. 

Co je však pro dítě největším zdrojem zmatku, je to, jak moc se liší podmínky pro lásku u jednotlivých osob. Nejsou žádná jednotná pravidla. Musíte zjistit u každého člověka zvlášť, co je právě pro něj rozhodující, aby vám dal svou lásku. Tohle pak děláte až do konce života.

Bylo však i nevyhnutelné, že jste se někdy dopustili omylu a utrpěli následky. Nejhorší věc, kterou mi mí rodiče kdy řekli, bylo, že se ve mně zklamali. Dokázali mi věnovat jediný zklamaný pohled a já už se choulil hanbou. Jediný náznak odmítnutí ze strany mých rodičů byl pro mě nesnesitelný. Udělal bych cokoliv, jen aby mě neodmítli. 

Každé dítě se učí přizpůsobit se tak, aby naplnilo požadavky pro získání podmíněné lásky. V některých případech je tato adaptace zdravá. Je opravdu lepší nekousat lidi, naučit se o něco podělit, čistit si zuby a umět říct Promiň, když nastražíte smradlavou bombičku pod postel svého sourozence. Umět se přizpůsobit je dobré a potřebné, ale přílišné přizpůsobování se (způsobené příliš mnoha podmínkami pro získání lásky) nás může dovést k tomu, že opustíme své pravé já a nahradíme ho jiným, falešným obrazem, který ale více vyhovuje těm, od kterých si přejeme dostat lásku. Toto je naše první zkušenost ztráty vlastní bytosti a toho, jak je naše Nepodmíněné Já vystrnaděno naší osobností a činy. 

Je smutné, že tyto matoucí a nesourodé záznamy o lásce jsou v dětství doprovázeny také traumatickými zážitky. Smrt rodiče nebo sourozence může zanechat v dítěti pocit, jako by pro něj láska už vůbec neexistovala. Dítě, jehož rodiče se rozvedou nebo žijí odděleně, se často cítí být rozerváno do dvou různých osobností. Příliš mnoho dětí prožívá také zneužívání svými rodiči nebo jinými autoritami. Zneužívání může mít mnoho podob, ať už je to fyzické násilí, sexuální zneužívání nebo emocionální útoky a manipulace. Mnohé děti vyrůstají v chudobě, nemoci a válečných zónách. Cokoli si myslíte, že je nejhorší, vždy existují děti, které jsou na tom ještě hůř. 

V případě podmíněné lásky nejsme nikdy milováni pro to, kým jsme, ale pro to, co děláme a jak se chováme. Stáváme se tak malými herci a hrajeme takové role, které nám pomohou přežít a mít pocit, že máme nějakou cenu. Tyto role nosíme jako šperk nebo jako těžké brnění, v závislosti na našich zápiscích z dětství a na tom, jak na ně reagujeme. Tyto role jsou důležité, protože se později objevují v našich milostných vztazích, stejně jako ve vztazích s přáteli, s kolegy a s našimi vlastními dětmi. Mohou být velkou překážkou či blokem v naší schopnosti dávat i přijímat lásku. 

Zde jsou některé typické příklady rolí, které si jako děti osvojujeme:

• Dobré dítě: věří, že "Když budu hodný/á, budu milován/a." Chová se jako malý dospělý, který je spořádaný, dělá všechno správně a nikdy nezlobí. Když věříte, že "být hodný" znamená "být milovaný", říkáte si tím: "Musím se vždy chovat dobře." V dospělosti vystupujete jako ten hodný kamarád, hodný partner a hodný rodič. Chtít být hodný je přirozené, ale říkat si, že je to podmínka pro to, abyste byli milováni, je problém. Snaha být neustále hodný v sobě skrývá strach, že nejste dost dobří. Zaměňujete lásku za uznání. Bojíte se, že když uděláte jeden krok špatným směrem, bude to neodpustitelné.
  
  
• Pomáhající dítě: věří, že "Když budu pomáhat, budu milovaný/á." Takové děti se chovají jako malí andělé nebo malé chůvičky, které dávají všechny ostatní na první místo a vždy jsou po ruce, aby pomohly. Postavíte-li se do role pomocníka, budete navždy pomáhat druhým, ale nikdy si nedovolíte sami přijmout pomoc. Přitahujete k sobě vztahy, ve kterých jste vy vždy těmi dávajícími a druzí přijímajícími. Není divu, že pak končíte vyčerpaní a cítíte se jako oběť. Obdobně také v milostných vztazích přitahujete lidi, kteří v nějakém ohledu očekávají, že je zachráníte. Jediná osoba, která potřebuje zachránit, jste vy. Chtít pomáhat lidem je sice projevem lásky, avšak přesvědčení, že musíte být vždy tím, kdo pomáhá a dává, je vaším vlastním voláním po lásce.
  
  
• Hvězdné dítě: věří, že: "Když budu dost vyčnívat, budu milován/a." Takové dítě tvrdě pracuje, aby na něj byli rodiče pyšní, aby si získalo jejich obdiv a uznání a mohlo si vychutnávat potlesk. Věříte-li, že jen tato vaše nejvítěznější stránka je hodna lásky, nutíte se být neustále nejlepší. Podle vás je láska Oscar, který je třeba vyhrát, a vy musíte podat svůj nejlepší výkon, abyste toho dosáhli. Vaše neutuchající snaha je ve skutečnosti kompenzace vašeho pocitu méněcennosti. Váš základní strach, že nejste hodni lásky, nedůvěřuje vašemu pravému já - tomu skutečnému, že právě ono je ještě cennější než to, které je neustále nejlepší. Vaše pravé já je hodno lásky bez ohledu na to, zda jste "dokonalý rodič", "dokonalý manžel" nebo cokoli jiného.
  
  
• Šťastné dítě: věří, že: "Když budu šťastný/á, budu milován/a." Toto dítě si osvojí tak pozitivistický postoj, že na každého působí, jako by bylo ukázkově šťastné a jako by nikdy nebylo smutné, nahněvané nebo si dělalo starosti. Například Jo, žena ve svých dvacátých letech, byla ukázkový malý komediant. Její matce diagnostikovali bipolární poruchu neboli maniodepresivní poruchu. Zatímco Jo vyrůstala, humor se jí stal záchranou. Pomáhal jí zůstat plna radosti a pozitivity. Do mého programu Láskyhodnosti přišla, když si uvědomila, že její potřeba být neustále pozitivní jí bránila ve skutečné blízkosti v jejích vztazích. Bála se, že pocity neštěstí jsou nepřijatelné a že odhánějí lásku pryč. "Už nechci být klaunem," říkala. "Chci milovat VŠECHNY své stránky, nejen ty pozitivní, a totéž si přeji i od druhých."
  
  
• Melancholické dítě: věří, že: "Když budu nešťastný/á, dostanu více lásky." Takové dítě si všímá toho, že se mu rodiče více věnují, když pláče, když je nemocné nebo když se stáhne do sebe. Jeho melancholie k němu přitahuje pozornost, po které touží. Pomáhá mu být viděno a cítí se milováno, i když se ve skutečnosti nejedná o skutečnou lásku. V milostném životě pak titéž dospělí lidé fantazírují o tom, že budou zachráněni nějakým hrdinou. Problém je v tom, že je těžké si udržet víru v hrdiny nebo v lásku, když se celé dny topíte v melancholii. V této roli se bojíte být šťastní, protože vám připadá, že když je u vás všechno v pořádku, nikoho nezajímáte a nikdo vás nemiluje. A je nemožné zachránit někoho, kdo se bojí štěstí.
  
  
• Nezávislé dítě: věří, že: "Když budu nezávislý/á, nikdo mi neublíží." Chová se jako dobrý malý voják, který se snaží být silný, dospělý a soběstačný.
  Dokonalým příkladem je tady William. Jeho otec odešel z domu, když mu byly čtyři roky. Svého tátu už nikdy neviděl. Jeho maminka neměla žádné peníze ani podporu a musela ho umístit do sirotčince. Jeho bratr byl poslán na výchovu ke strýcovi a tetě. Williamova matka potom svolala rodinné setkání po šesti letech. Když William přišel do našeho programu Láskyhodnost, řekl skupině: "Být nezávislý mě tehdy zachránilo, ale dnes mi tato nezávislost brání důvěřovat, milovat a nechat se milovat."
   
• Rebelující dítě: věří, že: "Stejně mě nikdo milovat nebude." Chová se jako rebel, protože se necítí milováno. Toto rebelství je voláním po lásce, které však lásku odhání. Podobně jako u Nezávislého dítěte reaguje Rebelující dítě na nějakou utrpěnou ránu a na strach. Samotné rebelství není problém, ale způsobuje problémy - obzvláště ve vztazích a lásce. Rebelové mají sklon přitahovat drama. Rádi proti něčemu bojují. Randí se špatnými typy. Mají tragický pohled na lásku kvůli tomu, jak vidí sami sebe. Láska je pro rebela nebezpečná, protože to pro něho znamená vzdát se. Rebel nemůže lásku přežít.
  
  
• Geniální dítě: věří, že: "Když budu vědět jak, budu milován/a." Být schopný, vědět, co jak funguje, v něčem vynikat - to všechno pomáhá takovému dítěti nalézt své místo ve světě. Například Tony, který je profesorem medicíny na jedné anglické univerzitě. Zúčastnil se jednoho mého programu jménem Autentický úspěch. Řekl naší skupině, že měl o svém studiu medicíny pochybnosti. Když jsem se ho zeptal, proč tedy studoval medicínu, odpověděl: "Když mi bylo 11, zamiloval jsem se do dívky a věděl jsem, že pokud nebudu v něčem vynikat, nikdy by se do mě nezamilovala." Ještě v této době Tony pracuje na druhém doktorátu a stále čeká na lásku. 
  
  
• Mírové dítě: věří, že: "Když se ty cítíš milovaný/á, tak i já se mohu cítit hoden/hodna lásky." Takové dítě dělá všechno proto, jen aby nerozvířilo vody - aby se nikoho nedotklo a aby se nestalo pro nikoho přítěží. Tito "usmiřovatelé", jak se jim také někdy říká, potřebují ve vztazích cítit harmonii a jednotu. Udělají všechno pro to, aby zachovali všechny a všechno pohromadě, i kdyby to bylo za cenu popření sebe samých. Podobné této roli je také Neviditelné dítě, které se bojí, že "pokud se do toho zapletu, naruší se tím mír". A proto se rozhodne, že samo pro sebe nebude nic chtít. Skutečný mír však nebude nikdy možný, pokud vy sami nebudete jeho součástí. Pravdou je, že klíčem k míru na Zemi je samotná vaše láskyplná přítomnost.

* * *

- z knihy Loveability, Robert Holden Ph.D.
překlad: Magdalena Techetová