Staň se ideálním partnerem

Někdy máme svého ideálního partnera po svém boku a nepoznáme to. Abychom to rozpoznali, potřebujeme čas a důvěru, pocit blízkosti a sounáležitosti.

Často se ptáme šťastných párů, co je tajemstvím jejich štěstí. Každý pár má na to jinou odpověď. Ta moje je úplně jednoduchá. Před sedmnácti lety jsem se takto rozhodl. Chtěl jsem mít harmonický vztah založený na hluboké lásce, oboustranné úctě, blízkosti, otevřenosti a upřímnosti - nic menšího by mě neuspokojilo. Chtěl jsem být konečně schopný mít opravdový vztah.

Až do té doby jsem prožíval vztahy, ve kterých jsem si nebyl jistý a nedokázal se rozhodnout, zda mám teď po boku skutečně tu správnou partnerku. Možná někde je ještě nějaká jiná, lepší, skvělejší, která by se ke mně hodila mnohem více a také by mnohem lépe odpovídala mým potřebám. Žena, která by mi lépe rozuměla, s níž bych měl mnohem méně problémů a která by po mně více toužila. Tedy taková, která by mi neustále hleděla zamilovaně do očí a ze rtů mi přečetla každé přání.

Už při prvních problémech, které v dřívějších partnerstvích nastaly, jsem si byl jistý, že toto není ta pravá partnerka. Většinou jsem dospěl k jednoznačnému názoru, že nežiji ve vztahu, po jakém jsem toužil. Čím dál víc jsem toužil po takovém člověku, který chodí někde venku a hledá mě. Po člověku, se kterým bych mohl konečně prožít to, co jsem si tak moc přál: opravdový a hluboký milostný vztah.

Díky tomuto postoji se moje problémy v každém vztahu den za dnem vyostřovaly. Stále častěji jsem si uvědomoval nedostatky, věci, které se mi nelíbily, kvůli kterým jsem musel udržovat odstup, a pochopil jsem, že štěstí v lásce nelze nalézt tam, kde jsem původně zamýšlel. Čím větší byl můj odstup, tím rychleji se vztah rozpadal. Polevila oboustranná důvěra, stejně tak i pocit bezpečí, klidu a sounáležitosti, a rovněž pocit vzájemného štěstí, který nás spojoval.

Brzy si uvědomila i moje partnerka, že ani já nejsem pro ni ten pravý. A tak jsme se ocitli ve slepé uličce. Oba dva jsme věděli, že jednou musí dojít k definitivnímu rozchodu, který začal vlastně už dávno. Dřívější štěstí stálo najednou na velmi vratkých nohách. Každý z nás jen čekal na vhodný okamžik, kdy ze vztahu vyskočit. Někdy jsem to byl já, protože jsem si myslel, že moje další partnerka bude konečně už ta pravá. Někdy jsem byl na rozchod příliš zbabělý a čekal jsem, až se k němu rozhodne moje partnerka a já z toho uniknu morálně nepošramocen.

Opravdové štěstí v lásce je vždy jen otázkou rozhodnutí.

Nikdy předtím jsem se nerozhodl pro opravdové štěstí v lásce. Myšlenka, že pro mě někde existuje ideální partnerka, mě nutila vyčkávat. A protože moje partnerky začaly po první fázi zamilovanosti ukazovat i své stinné stránky a já narážel na své osobní hranice, byl jsem vždy už jednou nohou ze vztahu venku.

Přitom jsem si samozřejmě vůbec neuvědomoval, že jsem něco udělal špatně. Jen jsem se zkrátka připojil k všeobecnému názoru.
Ideální partner se se mnou nebude hádat, nebude se mnou bojovat, všechno bude probíhat v naprostém klidu a harmonii. S ideálním partnerem jsme jedno tělo, jedna duše, pomůže mi vstát, když upadnu, a jsme prostě stále jen šťastní.

Ale právě tato očekávání a vžité představy o jedinečném a skoro nadlidském partnerovi, který by nám ve všem vyhovoval, zabraňují jakémukoliv partnerskému vývoji.

Ideální partneři se také hádají, mají neshody a zažívají krize. Když se sejdou dva lidé, narazí na sebe dvě osobnosti, které hledají, co mají společného, tak, aby neztratily samy sebe. Každý partner nám tedy bude neuvěřitelně blízký a bude s námi duševně spřízněný, ale zároveň pro nás zůstane vzdálený a nepochopitelný.

I náš ideální partner.

Když neuznáme, že je náš partner jedinečný a že by měl zůstat takový, jaký je, že je s námi dobrovolně  a dobrovolně  s námi tráví svůj čas, a přes veškerou blízkost a propojení musí zůstat samostatným člověkem, aby se nemusel vzdát sám sebe, budeme v jeho odlišnostech stále hledat chyby.

Jakmile začneme hledat chyby, je rozchod jen otázkou času.

Přesněji řečeno - jakmile začneme hledat chyby, rozhodujeme se víceméně pro to, aby náš vztah ztroskotal. Soustřeďujeme se na věci, které nefungují. Stále více pozornosti věnujeme obavám, že se určitě rozejdeme, a od tohoto okamžiku hledáme nevědomě důkazy, proč to tentokrát zase neklapne.

Jakmile se zaměříme na chyby, nevidíme už člověka takového, jaký opravdu je, ale posuzujeme ho stále podle našich měřítek, zda je takový, jakého ho chceme mít.

Všechny vlastnosti, které jsou v katalogu našich požadavků, milujeme a všechny ostatní odmítáme. Pracujeme na tom, abychom partnera změnili tak, aby prostě dokonale zapadl do našeho života, aniž bychom se měnili my sami. Náš partner naopak usilovně pracuje na tom, aby prosadil svou představu o společném soužití.

A už tu máme dva lidi, kteří spolu neustále bojují, a vypadá to, že se k sobě nehodí. Ve skutečnosti jde ale o mocenský boj, o udržení vlastní pozice, o ocenění a o to, kdo bude mít pravdu. Jde o všechno, jen ne o lásku.

Nevědomě, ale nezadržitelně směřujeme k rozchodu. Z množství různých vlastností, z bohatství, které nám partner může nabídnout svou odlišností, filtrujeme pouze ty oblasti, které nás vedou k neblahému konci.

A tím se dostáváme ke skutečné podstatě ideálního partnera. Ten perfektní, skvělý, věrný, loajální, čestný, velkorysý a moudrý partner, který je vždy plný pochopení, sice existuje, ale jen pod jednou podmínkou. Musíme mu dát možnost, aby se takovým partnerem mohl stát. Potřebuje prostor a důvěru, stejně jako ji k tomu potřebujeme my sami.

Ideálními partnery se stáváme postupně. Potřebujeme čas, pocit blízkosti a sounáležitosti. Možná již delší dobu žijeme se svým ideálním partnerem, ale ještě jsme to nepoznali.

Pravá láska začíná teprve tehdy, až opadne zamilovanost.

Dokud jsme v první fázi zamilovanosti, nemůžeme opravdu milovat. Nevnímáme svého partnera takového, jaký je, ale takového, jakého bychom ho chtěli mít. Vznášíme se v oblacích, hormony se v nás bouří a my vidíme jenom pozitivní vlastnosti. Touha sblížit se s tímto člověkem, kterého milujeme, je tak silná, že chceme vidět pouze to, co máme společné. Jen aby se neobjevilo něco, co by nás rozdělilo. Cítíme, že jsme k tomuto člověku nesmírně přitahováni. Jsme zamilovaní a každá naše myšlenka patří jemu.

A protože v nás všechno, co by nás mohlo rozdělit, vyvolává obrovský strach, vytřídíme z našich vjemů všechno negativní. Vnímáme jenom to pozitivní. Ve fázi zamilovanosti vibrujeme na hladině štěstí, která pátrá jen po tom, co je společné. Vždyť přece doufáme, že překonáme dosavadní neštěstí a právě při tom nám má pomoci objekt naší touhy.

Ale jak všichni víme, fáze zamilovanosti pomine v každém partnerství. A najednou objevujeme věci, které jsme předtím neviděli. Takové, se kterými jsme nepočítali. To je právě ten okamžik, kdy svého partnera poprvé vidíme takového, jaký opravdu je. To je okamžik, kdy bychom se měli rozhodnout pro lásku. Opravdová láska totiž nevzniká na začátku, ale postupně roste.

A tím se opět vracíme k ideálnímu partnerovi. Teprve až se rozhodneme, má člověk stojící po našem boku možnost stát se naším ideálním partnerem. Může to však nastat pouze tehdy, když člověk, kterého milujeme, bude mít pocit, že všechno, s čím se nám svěří, je bezpečně uschováno, že ho při první hádce nebo první krizi neopustíme a neutečeme, ale zůstaneme s ním. Když mu dáme pocit, že nám může důvěřovat, může se o nás opřít a může se na nás spolehnout.

Musíme se ovšem jednoznačně rozhodnout. Já jsem se k tomu rozhodl před sedmnácti lety. Rozhodl jsem se připustit si blízkost, dostát svému slovu a zůstat. Podívat se i na své stinné stránky, ačkoliv to není lehké - vždyť kdo by se chtěl na sebe dívat v negativním světle! Rozhodl jsem se také podívat na stinné stránky své partnerky, s láskou a porozuměním, aniž bych si je hned bral osobně. Rozhodl jsem se přijmout skutečnost, že moje partnerka je samostatný člověk, který je se mnou dobrovolně. Dává mi úžasný pocit důvěry. Zrcadlí moje stinné stránky. Vždyť ani pro ni není jednoduché nechat se z této strany pozorovat.

Nikdy jsem ani na minutu naše partnerství nezpochybnil. Ani jedinkrát. Všechny ostatní vztahy, které bych mohl mít, jsem ze svého života úplně vyloučil. Pro mě byla jen tato jediná.

Teprve s tímto rozhodnutím se dostavil pocit hluboké lásky a štěstí. Štěstí v partnerském vztahu je tedy v první řadě otázkou rozhodnutí.

Jakmile se smíříme se všemi chybami, které má ostatně každý člověk, a umíme je vlídně přejít, teprve potom může náš partner vydržet naše chyby a přehlédnout naše slabiny.

Teprve potom přestaneme proti sobě bojovat. Nepotřebujeme druhému dokazovat, že máme pravdu a že jsme vyhráli.

Když vyhraje jen jeden, prohrávají oba.

Stanou-li se dva lidé ideálními partnery, neexistuje už boj o to, kdo má pravdu. Každý je jiný, jedinečný a úžasný ve svých odlišnostech. A takový smí i zůstat.

Kdo někdy zažil hlubokou lásku, která vše spojuje, získal mnohem větší sílu, než mohl kdy získat z toho, že měl pravdu. Chceme-li mít pravdu, odděluje nás to od sebe. Láska se přes to přenáší. Vezmi ji opravdu vážně.

Vše negativní, co se ve vztahu odehraje, neberme tak vážně, aby to samotný vztah ohrozilo. Nejdůležitější je naše rozhodnutí a jeho síla. Vnímejme to, co podporuje náš vztah, pomáhá mu a pohání ho vpřed. Všímejme si věcí, které skvěle fungují, a soustřeďme se na ně.

Vždy bychom měli na misky vah pokládat více pozitivního než negativního. Měli bychom se zaměřit na to, jaké bohatství nám partnerství přináší, co se můžeme naučit a jaké kvality můžeme v sobě probudit právě v tomto vztahu. Kým se díky němu můžeme stát. Každý den bychom měli svému partnerovi ukazovat, že jsme tady pro něj a že tento postoj nezávisí na tom, jakou máme zrovna náladu nebo zda nejsme právě rozzlobeni.

Hluboké poznání, že nejsme uvězněni v systému hodnocení, který stále rozhoduje o tom, jestli se partnerství podaří nebo ne, nám umožní prožít každý den naprosto uvolněně a svobodně.

Rozhodneme-li se jednoznačně, že naše partnerství je pro nás to správné, bude se i náš partner cítit v bezpečí a uznávaný, a bude se nám každým dnem více otevírat.

A pak už to nebude otázkou rozhodnutí, ale bude tu něco, co nově vzniklo, něco, na co se můžeme podívat a co nám dá sílu zvládnout velké věci, které přijdou.

Možná už máš svého ideálního partnera vedle sebe. Pak mu musíš věnovat láskyplnou náklonnost, kterou potřebuje, aby mohl své kvality plně rozvinout.

Štěstí je... když se můžeme stát ideálním partnerem.

* * *

- z knihy Jednoduše buďte šťastní, Pierre Franckh