Příběh vážky

Tento příběh je starou bajkou, mnohokrát převyprávěnou spoustou lidí, který přináší útěchu každému, kdo truchlí nad ztrátou někoho blízkého. Znáte-li někoho, koho by tento příběh mohl utěšit, pošlete mu ho. ♥

* * *

Hluboko pod hladinou tichého rybníčku žila malá kolonie vodních broučků. Byli šťastnou kolonií, která žila daleko od slunce.

Po mnoho měsíců všichni společně pobíhali po měkkém bahénku na dně rybníka. Všimli si však, že jednou za čas vždy někdo z jejich kolonie ztratil svůj zájem o to, aby tady s přáteli cokoli dělal. Vždy začal šplhat po stéblu vodní lilie, šplhal dál a dál, až se jim ztratil z dohledu a už ho nikdy neviděli.

"Podívej!" řekl jeden z vodních broučků druhému. "Jedna z naší kolonie šplhá nahoru po vodní lilii. Kam si myslíš, že jde?"

Nahoru, nahoru, nahoru pomalu šplhala. A přestože se pořád dívali, zmizela jim z dohledu. Její přátelé čekali a čekali, ale už se nevrátila. 

"To je divné!" řekl jeden vodní brouček druhému. 

"Nebyla tu šťastná?" zeptal se druhý.

"Kam si myslíš, že šla?" ptal se třetí.

Nikdo neznal odpověď. Byli velmi zmatení. Nakonec si je jeden z vodních broučků, vůdce celé kolonie, sezval všechny dohromady. 

"Mám nápad," řekl. "Další, který vyšplhá po stonku lilie nahoru, musí slíbit, že se sem vrátí a řekne nám, kam šel a proč."

"Slibujeme." řekli jednohlasně.

Jednoho jarního dne, nedlouho poté, tentýž vodní brouček, který přišel s plánem, zjistil, že šplhá nahoru po stonku lilie. Nahoru, nahoru, nahoru šplhal. Než si stačil uvědomit, co se děje, prošel skrze hladinu vody a ocitnul se na širokém zeleném listu.

Byl tak unavený a sluníčko tak příjemně hřálo, že se rozhodl si zdřímnout. Zatímco spal, jeho tělíčko se měnilo, a když se pak probudil, proměnil se v nádhernou modrou vážku s širokými křídly a štíhlým tělíčkem stvořeným k létání.

Nemohl uvěřit té změně, kterou ve svém tělíčku uviděl. Jediným pohybem odhalil čtyři stříbrná křídla a dlouhý zadeček. Přestože trochu váhal, pocítil nutkání pohnout křídly. Hřejivé teplo slunce brzy vysušilo vlhkost jeho nového těla. Když pak pohnul křídly znovu, zjistil, že se vznáší nad vodou. Stal se vážkou.

Úchvatně se vznášel a klesal v různých křivkách, jak létal vzduchem. Cítil se tak veselý ve svém novém prostředí! Postupně se pak jako nová vážka zlehka posadil na list vodní lilie, aby si odpočinul. Přitom zkusil pohlédnout dolů na dno rybníka. Proč je nahoře nad svými starými přáteli, vodními broučky? Byli tam, pobíhali po dně, stejně jako to dělával on sám ještě nedávno. Pak si vzpomněl na svůj slib: "Další, který vyšplhá po stonku lilie nahoru, musí slíbit, že se sem vrátí a řekne nám, kam šel a proč."
Bez přemýšlení vylétnul směrem dolů. Následně však narazil na hladinu vody, která ho odrazila pryč. Nyní, když byl vážkou, už nemohl dolů pod vodu. 

"Nemůžu se vrátit!" zvolal ve zděšení. "Zkusil jsem to, ale nemohu dodržet svůj slib. A i kdybych se vrátil, nikdo z vodních broučků by mě v mém novém těle nepoznal. Hádám, že tady asi budu muset počkat, dokud se i oni nestanou vážkami. Pak porozumí tomu, co se mi stalo a kam jsem šel."

Poté zamával křídly a šťastně vylétnul do svého nádherného nového světa slunce a vzduchu.

* * *

z knihy: Waterbugs and Dragonflies, Doris Stickney
překlad: Magda Techetová