Když si přiděláváme utrpení

Na světě existují dva druhy utrpení. Jednomu se nelze vyhnout - každý například někdy onemocní nebo ztratí blízkou bytost. Kromě přirozené a nevyhnutelné bolesti se však setkáváme i s trýzní, již jsme si způsobili sami. Po skončení vztahu si například řekneme: "Už mě nikdy nikdo nebude chtít." Takovéto nápady jsou nesmyslné, jsou to zaujatá tvrzení, kterými si vysvětlujeme realitu a stigmatizujeme sami sebe - podléháme nejhorším obavám. Naše tělo na ně reaguje a my pak žijeme v napětí a ve stresu, za což často zaplatíme zdravím. Pokud však opravdové pocity prožíváme bez zábran, jsme plně soustředění a od bolesti, kterou jsme si sami způsobili, se osvobozujeme. Už neposilujeme myšlenku utrpení, ale necháváme tělo, aby nám pomohlo zahnat názory, jimiž se ničíme. 

Destruktivní myšlenky jsou pro nás svůdné - dobře je známe a cítíme se s nimi v bezpečí. Jakmile se však začneme uzdravovat, scestné nápady a staré vzorce chování ustoupí a do centra pozornosti se dostane bdělá pozornost.

"Moje přítelkyně se mnou už nechce být" je výrok, který bychom měli přijmout jako fakt, aniž si přimýšlíme pohádky jako: "Jsem k ničemu. Nikdo se mnou nevydrží a tak to bylo vždycky, už když jsem byl malý kluk." Tenhle typ tvrzení ve skutečnosti znamená: "Hodlám se ponižovat a ubližovat si, protože ona mě zranila. Napřed jsem obětí druhých a pak sám sebe trestám."

Porovnejte sebedestruktivní přístup popsaný výše s prostým potvrzením reality:

• Je to její rozhodnutí.
• Mně se to rozhodnutí nelíbí.
• Musím se s tím ale vyrovnat, není to ničí chyba. 
• Musím si připustit smutek a vztek a všechny další pocity, které ve mně ta událost vzbudila.

Nejprve se soustředíme na fakta, a potom na emoce. Pokud necháme emoce proudit, uplatníme rozumnou úvahu a zbavíme se škodlivých myšlenkových návyků, vyřešíme jakoukoli situaci. Přijmeme-li druhé i s jejich rozhodnutími a názory, paradoxně nám stoupne sebedůvěra. Naučíme se více důvěřovat sobě samým, protože už nebudeme od druhých očekávat, že udělají přesně to, co by se nám líbilo.

Je také zjevné, že střízlivě podaná fakta nejsou zdaleka tak zajímavá jako dramatické příběhy, které si vymýšlíme. Je tedy možné, že se vlastními sebetrýznivými nápady bavíme a vzrušujeme? Dospělý člověk by měl chodit za zábavou do kina a nefantazírovat o tématech vhodných spíše k tomu, aby se na nich vážně pracovalo. 

Jiný způsob, jak se vyrovnáváme se skutečností, že se ostatní nechovají podle našich přání, je egoistická lhostejnost: "Ať jdou všichni k čertu." Takový přístup odráží zoufalství, nahrává našemu egu a není to zrovna šikovný prostředek k řešení problémů ve vztazích. Stojí v protikladu k vyrovnanosti duchovně vyspělého člověka: "Někteří lidé mě budou mít rádi, jiní ne, a já jim všem přeji jen to nejlepší." Uplatníme-li tedy milující vlídnost a přestaneme spřádat nesmyslné příběhy, pohneme se v životě kupředu. Budeme schopni vyrovnat se s faktem, že s námi druzí nechtějí být tak často nebo tak dlouho, jak bychom si představovali, a zbavíme se potřeby vymýšlet si všelijaké hloupé důvody. Zdravě sebevědomý člověk necítí potřebu se takovými důvody zaobírat. Je rozhodnutý žít vyrovnaně a poctivě, což je cennější než otázka, jestli se o něho lidé zajímají či nikoli. 

* * *

- z knihy Odvaha důvěřovat, David Richo