Vrozená zvýšená citlivost

Všichni se nejspíše shodneme na tom, že lidé se rodí s různou mírou citlivosti. V oblasti výzkumu zvýšené citlivosti je zřejmě nejznámější osobností psycholožka Elaine Aronová, která ve svých vědeckých studiích používá anglický výraz Highly Sensitive Persons (HSP), v překladu Vysoce citlivé osoby. 

Podle jejího názoru se přibližně 15-20 procent populace vyznačuje zvýšenou mírou citlivosti. Není to tak málo, aby se jednalo o výjimky, ale dostatečně málo na to, aby to většině lidí dělalo problém pochopit. Ač nesouhlasíme se všemi poznatky této psycholožky, její teorie nám celkově připadá zajímavá. Nutno však podotknout, že zatímco se Elaine Aronová zabývá pouze výzkumem citlivosti, my se věnujeme tématu citlivých, avšak zároveň silných osobností. Ve svých studiích Aronová zmiňuje řadu věcí, jež nám mohou pomoci pochopit, jak zvýšená citlivost funguje a jak působí na nás samé i na naše okolí.

Elaine se domnívá, že tento povahový rys je vrozený a že se nevyskytuje pouze u lidí, nýbrž i u zvířat. I v rybím hejnu nebo psí smečce nalezneme mimořádně citlivé jedince. Fakt, že je část smečky, stáda nebo hejna obdařena zvláštní pozorovací schopností a větší hloubavostí, přikládá Aronová tomu, že to pomáhá zajistit přežití celé smečky, stáda či hejna. Tito mimořádně citliví jedinci si všímají věcí, kterým ostatní nepřikládají větší váhu, snáze odhalí nebezpečí, varují před nepřáteli a dokážou předem vytušit možný problém, avšak současně si také jako první všímají zvláštních potřeb slabších jedinců, jako jsou mláďata nebo starší členové smečky.

Definice Vysoce citlivých osob podle Elaine Aronové vychází bezesporu z předpokladu, že mozek takových jedinců funguje poněkud jinak než mozek ostatních. Zpracovává informace do větší hloubky a důkladněji analyzuje všechna fakta, všímá si detailů, které ostatní opomíjejí. Jelikož však Vysoce citlivé osoby vnímají více podnětů a navíc s větší intenzitou, může se snadno stát, že se brzy unaví. Zvláště je-li podnětů hodně, jsou-li složité či nové.

Lidé se zvýšenou mírou citlivosti se často setkávají s nepochopením okolí, které nás (zejména v období dětství a dospívání) někdy považuje za plaché nebo uzavřené, což je ovšem dáno tím, že nám vstřebávání různých aspektů zabírá více času. Máme potřebu prohlédnout si nové prostředí a všechno si důkladně promyslet, zkrátka a dobře potřebujeme více času na přemýšlení. Podle Elaine Aronové je však přibližně třetina všech Vysoce citlivých osob vysloveně extrovertní. A někdy se také může stát, že se rozhodujeme velmi rychle. To pokud své pocity dokážeme bezpečně rozpoznat, a tudíž ihned víme, co chceme.

Tato citlivost je v různých kulturách přijímána různým způsobem. V našem rodném Švédsku je obvykle shledávána nežádoucí, což může mít za následek, že si člověk obdařený mimořádnou citlivostí připadá méněcenný a podceňuje se, protože má pocit, že s ním něco "není v pořádku".

Jelikož u osmdesáti procent populace se tento povahový rys NEVYSKYTUJE, posuzuje se právě podle nich, co je normální. Například hlasitá hudba a velké sešlosti lidí jsou obecně považovány za stimulující, avšak pro mimořádně citlivého člověka může být takové množství podnětů vyčerpávající. 

Právě tato schopnost vnímat velké množství detailů má za následek naši citlivost, ale zároveň nás také stojí spoustu energie. Většina lidí si například po vstupu do místnosti ze všeho nejdřív všimne přítomných osob, zařízení a interiéru, kdežto Vysoce citlivé osoby ihned vycítí panující atmosféru, emoce či případné napětí. To nám ubírá energii. 

Zvýšená citlivost však obnáší i řadu výhod. Citliví lidé obvykle bývají kreativní, inteligentní a empatičtí, neboť instinktivně dokážou vycítit náladu a potřeby druhých. To ovšem neznamená, že mimořádně citlivý člověk je automaticky přecitlivělý a slabý. Situaci poněkud komplikují různá chápání slova citlivý. Podle našeho výkladu je citlivý člověk ten, který silněji než ostatní reaguje na vnější i vnitřní podněty, který slyší, vidí a cítí věci, které většině unikají, jelikož jsou obdařeni normální mírou citlivosti a jejich "přijímače" jim neumožňují přijímat stejné frekvence jako vysoce citlivým jedincům.

Neznamená to ani, že vysoce citliví lidé bývají za všech okolností laskaví, příjemní a mívají vždy pochopení pro druhé. Opak někdy bývá pravdou. V záplavě přílišného množství podnětů dokážeme být někdy pořádně nepříjemní a přestáváme vnímat potřeby druhých. Jednoduše občas vypneme a uzavřeme se do svého světa a následné nechápavé otázky okolí typu "Co se mu stalo?" nás dokážou pořádně vytočit.

Jelikož snadno vnímáme i nevyřčená slova a potřeby druhých, o nichž oni sami někdy ani neví, často se od nás očekává, že budeme plnit roli jakéhosi zaplňovače černé díry v duši druhých lidí. Což ovšem ne vždy dokážeme nebo chceme. 

Mimořádně citliví lidé nejsou lepší než ostatní. Jsou jen jiní. Příroda se z nějakého důvodu rozhodla, že tato vlastnost je u pětiny z nás žádoucí. Musíme se proto smířit s tím, jací jsme, a přizpůsobit tomu svůj život. Okolí však na nás někdy tlačí, abychom byli "jako všichni ostatní", což nám může komplikovat život, hlavně proto, že díky zvýšené míře citlivosti vnímáme i ty nejmenší náznaky toho, co si kdo myslí nebo cítí. 

My dvě jsme se s tím ale časem naučily žít. S větší dávkou sebereflexe a vyšším sebevědomím se člověk se svou jinakostí vyrovná snáz než velmi mladý a nejistý člověk.

Získat rovnováhu však vůbec není snadné. Už odmalička hledáme rovnováhu mezi stimulací a klidem. Miminko vystavené příliš mnoha podnětům se obvykle rozpláče únavou. Pokud však bude mít podnětů málo, začne se nudit. Přesně jako vy, když se v práci zrovna nic neděje. Alespoň si dojdete pro kávu nebo si pustíte hudbu. A je-li toho na vás moc naopak vypínáte rádio a prosíte kolegy, aby se ztišili. 

Všichni potřebujeme přiměřené dávkování podnětů a rovnováhu. Avšak rovnováha Křehkých siláků (označení autorek pro silného, avšak vysoce citlivého člověka) se liší od rovnováhy většiny. Problém nastává, snažíme-li se přizpůsobit "normě" a být "jako všichni ostatní". Nutíme-li se do způsobu života, který nám nevyhovuje, může se snadno stát, že nezvládneme vstřebávat všechny podněty a vysoké tempo a zhroutíme se, což následně jen přispívá k nepochopení okolí a přesvědčení o tom, že jsme "plaší", "asociální" nebo "slabí", což ovšem vůbec není pravda. Jen v některých ohledech oplýváme mimořádným nadáním a v jiných zase pokulháváme. Například se nám nedaří své vjemy filtrovat. 

Zvýšená míra citlivosti může být ještě obtížněji zvladatelná pro ty, kteří jsou zároveň "paradoxně" velmi podnikaví a extrovertní. Elaine Aronová tento jev vysvětluje existencí dvou systémů v lidském mozku. Jeden z nich nám velí přijímat vnější podněty a aktivně na ně reagovat. Vyvolává v nás zájem o okolí a touhu poznávat nové věci. Díky němu jsme odvážní, impulzivní a zvědaví.

Existuje však také systém, který by se dal nazvat "Vnímej a buď ve střehu", který všechny nové podněty automaticky analyzuje a neustále vyhodnocuje, nakolik tyto podněty souhlasí s tím, co známe a na co jsme zvyklí. Je tu snad něco, před čím bychom se měli mít na pozoru? Nečíhá náhodou tamhle za rohem nějaké nebezpečí? 

Oba tyto rysy se objevují u všech lidí, avšak s rozdílnou intenzitou. Abychom mohli normálně fungovat, musíme mít jednak potřebu poznávat druhé věci, ale zároveň i pud nabádající nás k obezřetnosti. Krajními případy by byl buď člověk pouštějící se bez jakýchkoli obav do čehokoli, anebo na druhé straně někdo tak ochromený strachem, že se nikdy neodhodlá k ničemu novému, nevyzkoušenému.

Lidé obdaření mimořádnou citlivostí mívají zároveň vysoce vyvinutý systém "Vnímej a buď ve střehu". Vždy přemýšlíme o možných důsledcích jednání, zvažujeme různá pro a proti a často zaujímáme roli moudrého rádce. Je však důležité podotknout, že pokud se v sobě budeme snažit tuto citlivou stránku potlačovat, výsledkem pravděpodobně budou velmi hloupá rozhodnutí a z vlastní moudrosti nebudeme mít žádný užitek. Ze vší té záplavy citů, jež se nám jeví jako nebezpečná, se nás totiž může zmocnit takový strach, že se mermomocí snažíme zachovat si sílu. V takové chvíli se vrháme do všeho, čeho se nejvíc bojíme, a vyzýváme na souboj všechny své vnitřní strašáky. Rozhodujeme se bleskově, ale naše rozhodnutí jsou ukvapená a hloupá. Trháme rekordy v rychlosti rozhodování a bezhlavě se vrháme do všech možných i nemožných projektů. Tím si sice cvičíme svou sílu, ale neumíme ji správně využít. Jednáme ve spěchu, jen abychom si nemuseli přiznat svůj strach, pocit slabosti a nejistoty. 

Když se svou vrozenou moudrost a zvýšenou citlivost snažíme alespoň částečně vyšachovat ze hry, jsme sami proti sobě. Stejné chyby se však dopouštějí i ti z nás, kteří popírají svou silnou stránku. Klíčová je rovnováha. Nesmíme se bát citlivosti ani křehkosti, jak ji někdy nazýváme, ale na druhou stranu ani své síly. 

To, co nám komplikuje život a vytváří změť síly a křehkosti, bývá případ, kdy máme vyvinutý JAK systém "Vnímej a buď ve střehu", TAK i pud "Poznávej vše nové". To potom může být náš život plný úvah typu "na jednu stranu..., ovšem na druhou...". Takový člověk je zároveň odvážným lvem i ustrašeným králíčkem, což není vůbec jednoduché. Odvážný, ale zároveň bázlivý; zvědavý, avšak opatrný; snadno znuděný, ale také rychle přehlcený podněty. Jakýsi člověk dvou tváří, jenž se často setkává s nepochopením. Právě takovým lidem říkáme Křehcí siláci.

Zda svou zvýšenou citlivost považujeme za výhodu, z níž těžíme a se kterou žijeme v harmonii, nebo naopak za problém, s nímž je třeba bojovat nebo ho dokonce potlačit, ovlivňuje i to, jak v dětství na naši povahu reagovalo okolí. Přijímali vás ostatní takové, jací jste? Nebo vám říkali, že se chováte špatně, že jste moc plaší a přecitlivělí, že si spoustu věcí namlouváte a měli byste se snažit být jako "všechny ostatní děti"? Anebo vám to sice nikdy nikdo neřekl nahlas, ale by jste přesto cítili, že vás ostatní považují za podivína?

Od přírody citlivější lidé, kteří však vyrůstají v prostředí skýtajícím bezpečí a které jejich okolí přijímá a váží si jich, obvykle se svou povahou nemívají žádné problémy. Takové děti nemají v dospělosti tendenci omlouvat se za svůj dar zvýšené citlivosti. Naopak. Umí ho využívat a život si automaticky přizpůsobí podle svých potřeb.

Psycholožka Megan Gunnarová provedla experiment s vysoce citlivými devítiměsíčními kojenci. (Podle vědců je dvacet procent všech novorozenců mimořádně citlivých na vnější podněty. Tato citlivost se měří pozorováním síly reakcí v různých situacích. Vysoce citlivé děti více šermují rukama, prohýbají se v zádech a více křičí v situacích, kdy je u většiny novorozenců reakce mírnější.

Ve zmíněném pokusu se matky na 30 minut vzdálily od svých dětí a vystřídali je cizí dospělí. Část z nich dětem po celou dobu experimentu věnovala maximální pozornost a vnímala jejich náladu, druhá část naopak dostala pokyn, aby si nevšímali toho, bude-li dítě křičet nebo plakat. (S ohledem na to, že experimentu byly podrobeny mimořádně citlivé děti, bychom na tomto místě rády podotkly, že takový experiment nám připadá dosti nešetrný.)

Poté vědci tyto děti vystavili úplně nové zkušenosti. Ukázali jim například předmět, který dítě nikdy předtím nevidělo, přičemž mu měřili hladinu stresového hormonu kortizolu.

Ukázalo se, že děti, jimž jejich novopečené "chůvy" projevovaly dostatek empatie, kortizol vůbec nevylučovaly, kdežto děti, o jejichž pocity dospělí nejevili zájem, ano.

Zdá se tedy, že již devítiměsíční dítě si dokáže snadno vyvodit závěr: "Tuhle divnou věc jsem ještě nikdy neviděl a není tu nikdo, komu bych mohl důvěřovat, takže se raději připravím na nejhorší."

Dítě, jež má pocit bezpečí, může dát průchod své zvídavosti a neznámé věci mu nepřipadají nebezpečné, dokonce ani v případě, že se jedná o mimořádně citlivé dítě. Hůře jsou však na tom ti, kteří se považují za "jiné" nebo "divné" a neustále se snaží přizpůsobit jakémusi normálu.

* * *

- z knihy Naučte se plavat v moři emocí aneb Jak přežít s darem mimořádné citlivosti, Doris Dahlinová a Maggan Hägglundová