Kdykoli mi svět připadá příliš těžký a hluk v mém nitru přebíjí můj vnitřní klid, obracím se zpět do svatyně své duše. Jemně položím dlaň ke svému srdci - nikoli abych ho zakryla, ale abych si připomněla, že nejsem nikdy sama.
V této klidné chvíli přivolávám své anděly, průvodce a milované duše, které nyní kráčejí po druhém břehu. Neprosím je, aby měnili okolnosti, v nichž se nacházím, ale aby mi stáli po boku, zatímco těmto okolnostem čelím. Žádám pouze o přítomnost - nikoli o únik. Žádám o jasnost - nikoli kontrolu.
Přesouvám své vědomí do svého srdce, kde odhodlaně plane věčný plamen mé duše, abych jej znovu sladila s podstatou toho, kým jsem pod vším tím strachem, pod vrstvou spěchu a bolesti.
A pomalu, s každým nádechem a výdechem, se opět stávám světlem. Cítím, jak proudí do mě - něžné, zářivé, posvátné - a naplňuje každý kout mé bytosti vřelostí a klidem. Vydechuji vše, co mi už neslouží. Nadechuji se milosti. Připomínám si, že i nyní - a zejména nyní - jsem milovaná více, než dovedu pochopit.
Promlouvám něžně ke svému tělu: Jsi posvátné. Jsi dost dobré. Jsi domovem nádherné duše.
A zatímco se můj stres rozplývá a odchází skrze má chodidla do země a má ramena se povznášejí k nebesům, připomínám si, že mým úkolem není mít na všechno odpověď, ale ztělesňovat lásku a být laskavým člověkem ve světě, který lásku postrádá.
S vděčností děkuji nebeským silám za to, že mi pomáhají zůstat stát, kdykoli mám pocit, že se zhroutím. A v této posvátné chvíli splývám se svým dechem - stabilním, ukotveným a skutečným.
Jsem světlo.
Jsem milována.
Jsem celá.
A jsem doma.
* * *
- Mitra
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.