Oprosti se od svých nesplněných nadějí

Život je to, co se děje, když se zabýváme jinými věcmi.

- John Lennon

Všechny dveře světa jsme měli někdy v životě otevřené dokořán, šance byly velice pestré. Byli jsme plni nadějí a plánů, měli jsme nápady a přesnou představu o tom, jak by měla vypadat naše budoucnost. Ve svých představách jsme byli úspěšní, milovaní a žádaní, měli jsme vynikající partnerský vztah a dělali jsme pochopitelně všechno mnohem lépe než naši rodiče. Byli jsme přesvědčeni o svém nadání a schopnostech a doufali jsme, že někdo brzy odhalí náš talent. Vypadalo to, že je otázkou času, kdy nám bude patřit celý svět.

Ale pak se náš život začal ubírat jiným směrem a většina našich tužeb se nenaplnila, mnohé z nich dokonce vůbec. Šli jsme jinou cestou, než jsme si naplánovali, odbočovali jinam, než jsme původně doufali, a zaměřovali se na věci, které nás odváděly pryč od našich tužeb a přání.

Když si dnes svůj život zrekapitulujeme, nemůžeme pochopit, proč se odvíjel úplně jinak a proč se naše nadání a schopnosti vůbec neprojevily. Proč to život nedovolil? Proč byl život k nám tak nespravedlivý? Vždyť jsme přece měli před sebou jasný obraz plný naděje.

Ještě dnes v sobě nosí někteří lidé tento obraz z dřívějška, obraz toho, po čem toužili a v co doufali, a nemohou pochopit, proč se jejich touhy nenaplnily. Pohlédneme-li do zpětného zrcátka, vidíme často jen zklamání a zranění, která jsme utrpěli, neúspěchy a porážky a pochopitelně i takové okamžiky, kdy jsme své štěstí minuli o vlásek, aniž bychom ho zachytili. Vidíme překážky, které jsme nepřekonali, a zábrany, které jsme nezvládli. To vše v nás zanechalo hluboké stopy zklamání.

Pocit bezpráví ovlivnil náš úhel pohledu a nedovolí nám, abychom byli šťastní. Když se dnes ohlédneme zpátky, považujeme své tehdejší chování za špatné a litujeme, že jsme byli tak neschopní. Ale

způsobem, jakým se na věci díváme dnes, nemůžeme posuzovat naše chování v minulosti.

Obraz sebe samého, od něhož jsme se stále ještě neoprostili, i když už nemá s naším současným životem nic společného, nám brání být šťastní.

Pokud se nedokážeme oprostit od naší minulosti, budeme mít dále pocit, že námi někdo neoprávněně manipuluje, že si nás nikdo nevšímá, že jsme odmítnuti, vyloučeni z prostředí, do kterého bychom rádi patřili, a odsunuti stranou. Připadá nám, že nikdo neuznává náš talent a nadání, že děláme práci, která neodpovídá našim přirozeným schopnostem. Nebo žijeme společně s partnerem, který nemá nic společného s tím, po čem skutečně toužíme a co si představujeme.

Dokud v sobě nosíme starý obraz, který jsme si vytvořili v době raného mládí, budeme mít ustavičně pocit, že jsme ztroskotali. Dokud si nepřipustíme, že tento starý obraz byla jen touha, iluze, mnohdy dokonce jenom přemrštěné sny nebo pokus o útěk, dokud se opravdu neoprostíme od těchto nenaplněných okamžiků v našem životě, nebudeme schopni se vypořádat ani se současným životem.

Když se takto pozorujeme, vyvolává to v nás pocity závisti a žárlivosti. Závidíme našim kolegům, kteří mají lehčí život než my, přátelům, kteří žijí ve šťastnějším manželství, i známým, kteří se věnují kariéře. Závidíme dokonce i lidem, které známe pouze z tisku, a pokoušíme se zmírnit naši nespokojenost tím, že snižujeme jejich úspěch.

Na obrazu z minulosti, který si neseme v sobě a podle kterého ještě dnes sami sebe poměřujeme, vždy znovu žalostně ztroskotáme. 

Jakmile však změníme svůj pohled a vzdáme se tohoto obrazu, přestaneme litovat všech svých špatných rozhodnutí a plakat nad všemi chybami, kterých jsme se dopustili, přestaneme snít o promarněných šancích, kterých jsme nedokázali využít, pak můžeme vykročit novou cestou, opravdu tou naší.

Přesněji řečeno - vždy jsme měli otevřené ty dveře, kterými jsme mohli projít. Mohli jsme využít jen takové možnosti, které odpovídaly našim tehdejším schopnostem.

Abychom mohli žít šťastně a spokojeně a nechat se nést proudem života, musíme minulost přijmout jako fakt, vyrovnat se s ní a uznat, že jsme tenkrát dělali to nejlepší, co jsme mohli , že jsme činili všechna rozhodnutí nejlépe, jak jsme v daném okamžiku mohli, a tak, jak jsme to považovali za správné. Měli bychom si přiznat, že náš život by tenkrát - ani kdybychom se bývali rozhodli správně - nemusel být tak úspěšný, jak jsme si ho malovali. Možná by každé jiné rozhodnutí než to, které jsme udělali, přineslo trápení, beznaděj a pocit, že to prostě nezvládneme.

Kdo ví, zda by ti povolání, které sis tenkrát vysnil, přineslo opravdový pocit naplnění. Kdo ví, jestli bys byl schopný vést takový partnerský vztah, jaký máš dnes, zda by ti přinesl pocit štěstí v době tvého mládí, kdy jsi ještě nebyl tak vnitřně silný a neměl tolik zkušeností. Je naprosto jisté, že jsi musel získat přesně takové zkušenosti, které jsi prožil, aby sis dokázal uvědomovat věci a situace tak, jak to umíš dnes.

Pokud bys tenkrát opravdu začal budovat svou kariéru jako zpěvák, herec, manažer, vedoucí, předseda či ředitel banky apod., kdo ví, zda bys ještě dnes dokázal stát na nejvyšším místě a nést veškerou zodpovědnost.

Znám lidi, kteří již velmi brzy - často příliš brzy - museli převzít roli, které díky svým tehdejším vědomostem a znalostem nemohli dostát, naprosto je vyčerpala, a ještě nyní trpí, když si tyto vzpomínky vybaví. Podívej se na lidi, kteří to na první pohled zvládli. Špičkoví manažeři, hvězdy v politice a ti, kteří chodí po červeném koberci. Jsou opravdu tak šťastní a spokojení, jak vypadají?

Zaměř se na to, co jsi chtěl kdysi dělat. A podívej se na stinné stránky této volby. Možná si uvědomíš, že není úplně jisté, že by takový život stál za všechnu tu námahu.

Je naprosto zbytečné vzpomínat na věci, které jsou dávno minulostí. Myšlenkami "co by bylo, kdyby..." si vytváříme překážky v dnešním životě. Máme pocit, že jsme to pokazili, že za nic nestojíme, a nedokážeme uznat, že jsme tenkrát udělali to nejlepší, co jsme mohli. Udělali jsme to, co bylo pro nás nejlepší.

Čím více se budeme utápět v pocitu nespokojenosti, tím více se vzdálíme štěstí, které máme dnes.

Lidé se mě často ptají, co si myslím o své minulosti, o svých partnerských vztazích a zraněních, která jsem prožil mezi nejbližšími. Jak to nyní se všemi znalostmi, které dnes mám, hodnotím. Zda mě nemrzí, že jsem už tenkrát neuměl přijímat lidi s takovou láskou, jakou cítím dnes. Ptají se, jestli toho v hloubi duše nelituji.

A já odpovídám vždy to stejné. Lítost je v tomto případě naprosto špatný pojem a vůbec neodpovídá skutečnosti. Neboť tenkrát jsem dělal to nejlepší, čeho jsem byl schopen. Nebyl jsem schopen udělat více. Nevěděl jsem to, co vím teď, nebyl jsem tak vyrovnaný a trpělivý, ani vnitřně silný.

Tenkrát jsem prostě dělal to nejlepší, čeho jsem byl schopen. To, že jsem dnes schopný jít mnohem dál, je díky vývoji, kterým jsem prošel. Když se za dvacet let podívám zpět na to, co dělám dnes, doufám, že budu schopný udělat mnohem více. A mohu s jistotou říci, že ani pak nebudu litovat toho, co dělám dnes, protože to je to nejlepší, co zvládnu.

Jak se postupně rozvíjíme, vidíme chyby, kterých jsme se dopustili v minulosti. To se nazývá vývoj.

Pamatuj si proto, že i ty dnes děláš to nejlepší, co můžeš. Tedy přesně to, čeho jsi schopen, se všemi svými omezeními, chybami a slabostmi. Vždy platí, že můžeš dělat jen jediné - to nejlepší, co umíš. A pokud se bude dále rozvíjet, zvládneš za deset let podstatně více než dnes.

Nemáme žádný důvod litovat toho, co se stalo v minulosti a také žádný důvod být smutní jen proto, co by dnes mohlo být, kdybychom si tenkrát zvolili jinou cestu.

Možná ses dříve zabýval věcmi, které ti tenkrát připadaly mnohem důležitější než v současnosti. Pak tyto věci vidíš jinak, než jsi je viděl tehdy, a bylo by nespravedlivé posuzovat minulost z dnešní pozice, tedy s tím, co víme teď.

Tvá dřívější rozhodnutí nebyla špatná, jinak by ses takto nerozhodl.

Tenkrát pro tebe byla tato rozhodnutí správná. To, že dnes vidíš věci jiank, díváš se na ně s větší moudrostí a více o nich přemýšlíš, vůbec neznamená, že by tenkrát události proběhly jinak, i kdyby ses jinak rozhodl. Nejspíš bys tehdy vůbec nevydržel tempo nebo bys nebyl schopný dostát hodnotám, které v současnosti považuješ za důležité.

Je možné, že jsme v sobě už tenkrát měli mnohem více talentu a schopností, než jsme opravdu využili, byli jsme však také možná příliš stydliví a ostýchaví na to, abychom je dokázali vyjádřit, či dokonce prosadit.

Ale právě kvůli tehdejší stydlivosti a nedostatku síly se prosadit nemá vůbec žádný smysl, abychom přemýšleli o tom, co všechno se mohlo stát, kdybychom už tenkrát měli tu vytrvalost a snahu dosáhnout cíle, kterou máme dnes.

Před mnoha lety mi jeden hudební vydavatel, když zjistil, že hraji na kytaru, píšu vlastní texty a vystupuji s malou kapelou, nabídl smlouvu. Ještě dnes při poslechu tehdejších nahrávek cítím jejich sílu a lituji, že jsem tu šanci tenkrát nevyužil. Ale tenkrát jsem to neuměl. Pocit méněcennosti, pocit, že to nezvládnu, mi zabránil vydat se na dráhu zpěváka a muzikanta. Myslel jsem si, že neumím zpívat, a nebyl jsem přesvědčen o tom, že by moje písně mohly oslovit větší množství lidí. Měl jsem strach, že by mě hudební vydavatel po několika málo nahrávkách zklamaně odmítl a poslal domů.

Dnes vidím tyto věci úplně jinak. Cítím, jakou měly moje tehdejší písně sílu. Měl jsem opravdu talent, ale neměl jsem sílu se prosadit.

Kdybych byl tenkrát schopný tuto šanci využít, udělal bych to.

Možná mě toto selhání uchránilo před tím, abych se spálil. Kdo ví, jaká by byla moje cesta ve skutečnosti. Možná by síla mých písní vystačila pouze na jednu dlouhohrající desku, možná bych se neseznámil se svou současnou partnerkou a neměl bych svou úžasnou dceru. Možná bych se nikdy nestal spisovatelem, nikdy bych nepsal tyto knihy, ale třeba bych se ještě pořád plácal v povrchnostech. Možná bych dnes vůbec nebyl šťastný.

Ale já jsem šťastný. Co víc ještě chci?

Šťastným jsem se však stal až poté, co jsem se vyrovnal s tímto selháním. Moje osobnost ani moje schopnost prosadit se nebyly tenkrát dostatečně silné. Můj pocit méněcennosti a strach, že neobstojím, byly prostě tak velké, že jsem neměl sílu to uskutečnit. Dlouho jsem v sobě nosil hluboký smutek. Pokaždé, když jsem si představil, že stojím nahoře na pódiu jako rocková hvězda, cítil jsem se méněcenný a neschopný. Tyto myšlenky však nemohly na tehdejší situaci nic změnit. Naopak stály proti mně - nedovolily mi, abych byl šťastný s tím, co jsem právě dělal. Tyto myšlenky mi tenkrát zabránily, abych aktivně prožíval svůj život. 

Pokud bych se těmito myšlenkami zabýval ještě teď, neměl bych svou fantastickou rodinu, neprožíval bych štěstí v partnerství, nevnímal úspěch, který mají moje knihy, a uznání, jehož se mi dostalo od mnoha čtenářů. Nemohl bych vidět vnitřní hojnost svého života, která přišla úplně jinak, než jsem plánoval. Tyto myšlenky by mi trvale bránily, abych žil šťastný život.

Když tedy chceme vzít svůj život do vlastních rukou, dát mu nový směr nebo posílit ten stávající, musíme se oprostit od všech myšlenek na minulost a na promarněné šance. Můžeme si na ně vzpomenout, můžeme je i oplakat, ale pak je musíme jednou provždy nechat jít.

Teprve když jsem si uvědomil, že tyto "promarněné" šance měly v sobě i určité štěstí, začal jsem vnímat také jinou pravdu skrývající se v pozadí každé události. Záleží tedy jenom na nás, kterou pravdu si vpustíme do života. Já jsem se rozhodl pro štěstí. A ty?

Podívej se na svou minulost takto:

• Všechno bylo správné právě tak, jak to proběhlo.
• Všechno přišlo ve správný okamžik.
• Všechno odpovídalo tvým tehdejším schopnostem.
• Všechna tvá rozhodnutí vedla k tomu, že se dnes zabýváš myšlenkami, které tě činí šťastným.
• Každá "promarněná" šance nabídla novou, mnohem lepší příležitost.
• Buď vděčný za každé rozhodnutí, které jsi v životě učinil.

Štěstí je... když se naplněni pokorou oprostíme od minulosti.

* * *

- z knihy Jednoduše buďte šťastní, Pierre Franckh