Tajemství dechu

Kolikrát za život jsme už slyšeli o důležitosti dýchání a o tom, že bychom měli dýchat správně? Tyto informace v nás však mnohdy nezanechaly hlubší stopu než jen letmé intelektuální porozumění. Přitom pokud na chvíli přestanete číst tyto řádky, můžete si zcela jasně uvědomit, že dýcháte právě teď. V bdělém stavu se cyklus nádechu a výdechu opakuje přibližně dvanáctkrát, ve spánku je snížen na polovinu. Za 24 hodin se tedy nadechneme nejméně 13tisíc krát! Naše dýchání je však většinou povrchní, a tak nejenže se připravujeme o blahodárné účinky hlubokého, přirozeného dýchání, ale ještě sami sebe poškozujeme. Jak? Co je to přirozené dýchání? A jak nám může pomoci ke kvalitnějšímu a uvolněnějšímu životu?

* * *

Náš dech je s námi od prvního nádechu novorozeněte a doprovází nás až k výdechu poslednímu. Celý život nás zásobuje kyslíkem a oživuje tak naše tělo, okamžik po okamžiku. Abychom si mohli plně uvědomit význam dechu, je nejprve důležité pochopit a procítit základní anatomii dýchání.

Kudy tedy cestuje vzduch, který vdechujeme?

Dýchací ústrojí začíná nosem (nejdelší úředně zjištěný nos měřil 28 cm!), v němž se vzduch trochu čistí a otepluje. Nos přechází v nosohltan (kde jsou mandle, jež zneškodňují viry a bakterie), ten v hrtan (což je trubička složená z chrupavčitých prstýnků), uprostřed něhož jsou uloženy hlasivky. Není bez zajímavosti, že okolo hlasivek proudí vzduch rychlostí 20 m/s, při hlubším vdechu až 36 m/s. Při kašli se kolem nich prohání vzduch rychlostí 120 m/s, což je síla cyklónu, který vyvrací stromy! Ale zpět k anatomii.

Hrtan přechází v průdušnici, která se větví na levou a pravou průdušku. Stěny průdušnice a průdušek jsou potažené buňkami, které zachycují bakterie a nečistoty. Když se jich nahromadí příliš mnoho, vyvolá to záchvat kašle, který tyto látky vypudí ven. Plíce samotné mají tři laloky na pravé straně a dva na levé straně. Jsou extrémně pružné a mohou se pohybovat všemi směry kromě míst, kde jsou spojeny tepnami s průdušnicí a srdcem.

V plicích se průdušky rozvětvují na stále jemnější větve, které přecházejí ve 400 milionů bublinovitých váčků (plicní sklípky). Právě v nich dochází k životodárné výměně kyslíku a oxidu uhličitého. Kdyby se veškerá plocha plicních sklípků dala vedle sebe, vznikla by plocha 130 m čtverečních! Jsou potaženy hustou sítí krevních vlásečnic (jemné cévy). Tudy vniká vdechnutý kyslík přímo do krve.  Tomuto procesu se říká zevní dýchání.

Červená krvinka naložená kyslíkem putuje krevním řečištěm a svůj náklad kyslíku předá vlásečnicí některé buňce těla. Které? Jak to ví? Buňky přijímají kyslík a zpět do krve vylučují oxid uhličitý. I tento pochod, tzv. vnitřní dýchání, je zázrak.

Kyslík pomáhá proměňovat stravu v biologickou energii právě v buňkách. Můžeme si to představit i takto: Aby buňky žily, musí přijímat palivo (stravu). Palivo se však musí něčím podpálit, což dělá právě kyslík. Zdá se jasné, že čím více kyslíku přijmeme v jednom nádechu, tím lépe může probíhat obnova a znovuoživení organismu.

V ideálním případě by měl objem přijatého vzduchu odpovídat kapacitě našich plic (5000 ml), my však na jedno nadechnutí vdechujeme jen půl litru!

Kdyby vám někdo řekl, ať se zhluboka nadechnete, tak zhluboka, jak jen svedete, co uděláte? Zkuste si to. Většina z vás vtáhne břicho dovnitř, roztáhne horní část hrudníku a zvedne ramena, na což jsme zvyklí z normálního dýchání.

Máme totiž ve zvyku dýchat jen do horní poloviny plic, přitom potencionální objem plic je mnohem větší v dolní části! Více než půlka plic je naším běžným způsobem dýchání okrádána o čerstvý vzduch!

Dech a jeho rychlost a mělkost či hloubka samozřejmě závisí na našem stavu, na tom, co cítíme a co děláme. Jinak dýcháme při extrémně namáhavé situaci či ve stresu (až stokrát za minutu!) a jinak před usnutím. Avšak bez ohledu na to, v jakém stavu se nacházíme, spoléháme se ve většině případů jen na hrudní a podklíčkové dýchání (rozšiřuje horní část plic a zvedají se klíční kosti). Jen málokdy vdechujeme vzduch do nejhlubších částí plic, kde čeká nejvíce krve na okysličení. Prohloubení a zpomalení dechu však ve chvíli, kdy cítíme napětí, může být velice účinným lékem a cestou k uklidnění a nadhledu.

Hluboký nádech a výdech může být tak příjemným a očišťujícím zážitkem, že je to až neuvěřitelné. Jakmile jednou zažijete uvolňující moc hlubokého, přitom však klidného dechu, můžete být překvapeni, jak dýchání ovlivňuje nejen naše tělesné pochody, ale i stav naší mysli, náladu a pocity. Může to být částečně i tím, že dýcháme-li zhluboka, vylučuje naše tělo endorfiny, hormony štěstí. Velkou výhodou dechu je to, že ho máme stále u sebe. Naučíme-li se správně (tedy přirozeně) dýchat, (nebo lépe řečeno: odnaučíme-li se naše špatné dýchací návyky), máme ve svých rukou mocnou transformující sílu.

Pokud chápeme proces dýchání i trochu metaforicky, může nám navíc ukazovat, jak se zbavit starého (ve výdechu) a otevřít se novému (v nádechu).

DÝCHÁNÍ JE NEJRYCHLEJŠÍ, NEJLEVNĚJŠÍ A NEJÚČINNĚJŠÍ CESTOU K NALEZENÍ KLIDU VE CHVÍLÍCH NAPĚTÍ. VYROVNÁNÍ SE S TLAKY OKOLÍ A ZLEPŠENÍ NAŠEHO CELKOVÉHO ZDRAVOTNÍHO STAVU A POCITU TĚLESNÉ I DUŠEVNÍ POHODY.

Umění přirozeného dechu

Naše dýchání je ovlivňováno nejen zvykem, ale i špatným držením těla. I zcela nepatrné poklesnutí ramen zmenšuje celkový objem hrudníku a nutí nás dýchat jen jeho nejhořejší částí, bez účasti žeber a bránice.

Právě bránice se zdá být nejdůležitějším respiračním svalem. Většina lidí má však jen velmi mlhavou představu o tom, co to bránice je. Tak tedy: je tvarovaná jako báň, oddělující hrudník od dutiny břišní, která je prostoupena mnoha důležitými strukturami (jícnem, aortou, nervy včetně bloudivého). Dýchání sice může pokračovat i bez účasti bránice, její rytmické stahování a roztahování je však pro zdravé dýchání (a tedy celkové zdraví) nesmírně podstatné.

Při nadechování se bránice stahuje a klesá dolů k břišním orgánům, zatímco mezižeberní svaly rozšiřují hrudní koš. Tento pohyb vytváří částečné vakuum, které nasává vzduch do plic. Když se plně nadechneme, bránice zdvojnásobí až ztrojnásobí rozsah svého pohybu, takže přímo či nepřímo masíruje žaludek, slinivku břišní, játra, ledviny a střeva. I nepatrný pohyb bránice dolů podstatně zvyšuje obsah vzduchu v plicích. Každému milimetru bráničního roztažení odpovídá zvýšení obsahu vzduchu v plicích o 250 až 300 mililitrů! Při vydechování se bránice zvedá vzhůru a pomáhá vytlačovat vzduch z plic.

Wilson k procítění bráničního pohybu doporučuje, abyste si při nádechu představili, jak je vzduch vháněn do jednoduchého válce (což jsou plíce), přičemž pohybovat se a rozšiřovat tak prostor pro vzduch může jen jeho spodek (bránice). Hrudník se nijak nezvětšuje ani nerozpíná, pohybuje se jen vaše břicho. Pokud dáte ruce v bok v úrovni pupku, může cítit, jak vaše rozpínající se bránice tlačí na vaše prsty. Poté, co se plně nadechnete, vydechujte pomalu a rovnoměrně, až vaše břicho klesne do původní polohy.

Vlivů omezujících bránici a tím hluboké dýchání je více. Nejnepříznivějším vlivem je však zbytečné napětí v břišních svalech a vnitřních orgánech, které vzniká jako následek chronického stresu a potlačených emocí. Vědomým uvolňováním těchto napětí podpoříte hluboké zdravé dýchání, které vám na oplátku pomůže zklidnit a rozpustit stres a napětí nejen v této tělesné oblasti.

Vědět, jak správně dýchat, a skutečně správně dýchat jsou dvě odlišné věci. Změnit svůj několikaletý (mnohdy celoživotní) zvyk povrchního dýchání (jako děti jsme skoro všichni dýchali zcela přirozeně do břicha) vyžaduje chuť i každodenní praxi.

Nicméně jednoduchý nácvik hlubokého dechu můžete udělat v pár minutách. Uvědomíte-li si navíc v kterémkoliv denním okamžiku svůj dechový rytmus a jeho hloubku, děláte první krok na cestě ke změně. Kdykoliv (třeba na zastávce) můžete zavřít oči a na chvíli pobýt jen se svým vlastním dechem. A uvidíte-li, že je rychlý a povrchní, co vám brání ho zlehka zpomalit a prohloubit? Uděláte tak něco nejen pro své zdraví, ale především pro svoji pohodu a dobrý pocit.

* * *

- Hana Havlová
článek z časopisu Osobní lékař