Věřme svému tělu

Tělo je pro nás bohatým zdrojem zkušenosti. Pokud se na něj plně soustředíme, může nás mnohému naučit. V některých situacích cítíme napětí, máme stažený žaludek nebo zablokovaná záda. Můžeme však začít zhluboka dýchat nebo použít jiné fyzické cvičení, abychom se uvolnili. Tělo nám tedy slouží jako signalizační systém a zároveň i jako zdroj uzdravení. Je nám spolehlivým učitelem - nekonečnou, všepronikající a dokonalou dharmou.

Čím více si tělo uvědomujeme, tím pozornější a empatičtější se stáváme vůči ostatním lidem, neboť jejich emocionální stavy vnímáme intuitivněji a přesněji. tělo nám tedy pomáhá i milovat.

Zdá se nám, že myšlenky mají větší moc než tělesné signály, ale to je předsudek. Když se přestaneme na myšlení tolik spoléhat, tělo dostane větší prostor, aby nám posílalo vzkazy. Najdeme správný způsob relaxace, nezapomeneme si všímat svého dechu, po těžkém dni si dáme horkou koupel nebo se rádi s přáteli od srdce zasmějeme. Užitečné jsou různé hry, protože navozují pocit uvolnění a pohody. Podaří-li se nám utišit mysl a uklidnit tělo, naučíme se sami sebe ovládat a nacházet rovnováhu. Tím si opět zvýšíme sebedůvěru.

Když jsme přepracovaní a vyčerpaní, tělu ubližujeme a umlčujeme ho. Pracujeme-li smysluplně, neunavuje nás to, nýbrž pozitivně nabíjí a oživuje. Zapojit se do příjemné činnosti není vždy možné, je však zapotřebí hledat vyváženost, střídat stresující aktivity s hrou a zábavou. Jedině tak budeme mít dostatek potřebné energie. Čím obtížnější máme zaměstnání, tím více zábavy a osvěžujícího odpočinku bychom měli ve volném čase hledat. 

Uprostřed největšího stresu, kdy nám otravuje krev kortizol, jen stěží dokážeme meditovat nebo vychutnávat relaxační koupel. Jsme přesvědčeni o tom, že naše vzrušení je jen mentální. Tělo však vnímá stres ještě výrazněji, proto nám buší srdce, mělce dýcháme, třesou se nám ruce, máme kámen v žaludku a smyčku kolem krku, zvyšuje se nám krevní tlak a na čele vyvstává studený pot. 

Podobné je to s dávným traumatem, které je zapsáno v našich buňkách a vzbuzuje v nás emocionální reakci. Může to být proto, že náš hipokampus, kde se hromadí vzpomínky, je postižen stresem. V důsledku toho se nám trápení v současnosti jeví podobně jako kdysi dávno v dětství, kdy jsme nad ním neměli žádnou moc a nedokázali jsme proti němu bojovat.

Tělo nás informuje pouze o obecných potřebách, detaily nerozeznává. Vždy musíme pečlivě zkoumat, co ta která potřeba znamená, nelze je vnímat prvoplánově, většinou se za nimi skrývá něco jiného. Potřeba sexu může kupříkladu reprezentovat touhu po láskyplném objetí. Neovladatelná chuť na koblihy může ve skutečnosti znamenat, že potřebujeme vyplnit vnitřní prázdnotu.

Někdy jsme rozrušení, místo abychom měli radost. Před první schůzkou nebo prvním sexuálním zážitkem můžeme být neklidní a nervózní. Adrenalin se projevuje dvěma způsoby - úzkostí a nadšením. Když se neklid včas nepromění v radostné chvění, tělo vysílá varovný signál: "Dej si pozor, tenhle člověk pro tebe zřejmě není ten pravý." Možná jsme nervózní kvůli tomu, že nás v minulosti někdo zneužil nebo nás jinak zranil. Možná také, že jsme prostě na nervozitu jen zvyklí a vůbec nás nemá před ničím varovat. Tělo vypráví příběh, ale často je obtížné rozpoznat, co nám chce vlastně sdělit. Budeme-li s ním pracovat a podrobíme se vhodné somatické terapii, naučíme se jeho řeč lépe interpretovat.

Některé potřeby jsou skryté dokonce nám samým. Když bylo pro nás například v dětství nebezpečné vytvářet s rodičem těsné pouto, protože toho pak zneužil, aby nás týral, v dospělosti si vůbec neuvědomujeme, že po nějaké blízkosti toužíme. Podobně je tomu v případě, že nás kvůli našim potřebám ostatní ponižovali nebo nám vyhrožovali. Dnes jsme tyto potřeby zcela potlačili, nevíme o nich, skrýváme je před sebou samými.

Stává se, že nám tělo daruje výrazný fyzický pocit sounáležitosti, bezpečí a smysluplnosti. Tohle jsem napřklad zažil já: Jednoho dne jsem si usmyslel, že roztřídím hromadu rodinných fotografií a chronologicky je uspořádám. Rozložil jsem je tedy pečlivě na koberec, poskládal podle data a potom je umístil do alba. Když jsem takto proměnil chaos v pořádek, stala se velmi zvláštní věc. Najednou jsem si připadal jako přirozená součást lidské historie, ne jenom díky dějinným souvislostem - uvědomil jsem si, že patřím ke své rodině, která mě přivedla na tento svět a dala mi zázemí. Cítil jsem, že mám na zemi své právoplatné místo. Vnímal jsem to vysloveně fyzicky, jako propojenost s veškerým děním, jež dává mé existenci smysl. Navíc jsem pocítil určitou náklonnost ke všem příbuzným, kteří na fotkách byli a které jsem znal, se všemi jejich nedostatky i přednostmi. Prostoupil mě pocit vnitřního uspokojení, tělo mi říkalo, že všechno, co se mi stane, bude mít svůj důvod a nakonec mi to prospěje. Tímto zážitkem jsem si potvrdil skutečnost, že důvěra je pocit, ne jen pouhá informace. Rovněž jsem sám sebe začal vnímat jako vtělenou bytost, nikoli jako bytost s tělem.

* * *

- z knihy Odvaha důvěřovat, David Richo