Vzorce lásky z našeho dětství

Láska existovala již dávno předtím, než jste začali soudit a být souzeni a než jste začali pochybovat o tom, zda jste milováni a hodni lásky. Láska je památka na vaši úplnost. Láska je prožitek naprostého sebepřijetí. To, co k vám vždy cítilo a stále cítí vaše Nepodmíněné Já. Láska je milost, kterou vnášíte do tohoto světa i do svého dětství. Je to božské dědictví, s nímž se rodíte, avšak vaše vyvíjející se vůle vás buď vybízí k tomu, abyste si na svou úplnost vzpomněli, nebo o ní naopak začali pochybovat, či ji zcela odmítli. 

Děti a rodiče zde sdílí stejný základ, kterým je láska a pocit, že jsme milováni. Na začátku děti vzhlížejí ke svým rodičům, aby v nich spatřily zrcadlový obraz lásky, kterou jsou. Děti chtějí být milovány a rodiče jsou zaměřeni hlavně na lásku k nim. Poté začnou děti dávat najevo, že i ony si přejí milovat, prostřednictvím očního kontaktu, úsměvy a pusinkami. Teď jsou na řadě rodiče, aby přijímali lásku. Tato vzájemná výměna mezi dáváním a přijímáním lásky je nezbytná k růstu a zdraví jak dětí, tak i jejich rodičů. 

Vaši rodiče jsou vašimi prvními učiteli. Vaše rodina je vaše první učebna. Učíte se zde své první lekce úplně o všem, včetně lásky. Velmi rychle zjišťujete, jaký vztah k lásce mají vaši rodiče. Každý den se učíte něco víc o tom, co pro ně láska znamená. Jejich model lásky se stává i vaším modelem lásky.

Jako děti se učíte příkladem. Váš mozek je zápisník. Zapisuje a ukládá si všechno, co se učíte, jako důležité pro život. K těmto zápiskům z dětství budete mít vztah po celý svůj život. To, co se rozhodnete s těmito zapsanými vzorci udělat, bude mít velký vliv na vaše vztahy s rodinou, přáteli, partnery i s vašimi vlastními dětmi. 

Ve svém programu Láskyhodnost učím své studenty prozkoumávat tyto své zápisky z dětství týkající se lásky. Celý proces začíná zkoumáním vztahu se svou matkou (nebo zastupující mateřskou postavou) a otcem (nebo zastupující otcovskou postavou). Zahrnuje to otázky jako: 

1. Když jste vyrůstali, co vás vaše matka/váš otec učili o lásce?
2. Když jste byli malí, jak vám vaše matka/váš otec pomáhali cítit se milováni a hodni lásky? 
3. Čeho jste si všimli, když si vaši rodiče navzájem projevovali lásku?
4. Jak váš vztah s matkou/otcem ovlivnil váš vztah k lásce?
5. Jak váš vztah s matkou/otcem ovlivnil vaši lásku k sobě samým?
6. Jak váš vztah s matkou/otcem ovlivnil vaše milostné zkušenosti?

Zápisky o lásce z vašeho dětství musí vzít také v potaz rodinnou konstelaci, což zahrnuje i vztahy s vašimi sourozenci, prarodiči, kmotry, chůvami a domácími mazlíčky. Když jsem se já zeptal své matky na její dětství, vyprávěla mi o tom, že si jako malá myslela, že její tehdejší chůva Alice byla její maminka a Rupert, rodinný psí přítel, byl jejím největším zdrojem lásky. Moje maminka se narodila v roce 1939 jako poslední ze čtyř dětí. Bylo to nechtěné těhotenství a její sourozenci byli mnohem starší než ona. Její pravá maminka trpěla vážnou poporodní depresí a její tatínek sloužil ve válce. Maminka měla jako malá často pocit, že se narodila do špatné rodiny. My všichni máme nějaký příběh, který bychom o svém dětství mohli vyprávět, i o tom, jak moc hodni lásky jsme se cítili, když jsme vyrůstali. 

Naše vzorce lásky nepocházejí pouze od rodičů a rodiny, ale také z vašich zkušeností ze školy, od vašich přátel, oblíbených televizních pořadů, panenek Barbie, časopisů pro teenagery, Harryho Pottera, popových hvězd (z nichž některé spáchaly sebevraždu), fotbalových hrdinů, modelek, Romea a Julie, vaší první lásky a samozřejmě také z mnohých silných životních událostí, které vás po cestě životem potkaly. V době, kdy jste teenageři, máte nashromážděno dostatek zápisků z dětství, abyste se mohli probíjet zbytkem života. Právě váš vztah k těmto zápiskům z dětství (kterými je činíte) si pak odnášíte s sebou do období adolescence a do dospělosti - do vašich milostných vztahů, kariérních zkušeností i do rodičovství. 

Které z vašich zápisků z dětství jsou klíčové v oblasti lásky? Víte to?

Pokud jste měli štěstí, vyrůstali jste obklopeni nejkrásnějšími podobami lásky. V ideálním případě si byla vaše maminka vědoma, že je hodna lásky, a i váš tatínek měl ze sebe dobrý pocit. Vaši rodiče vyjadřovali svou lásku jeden k druhému otevřeně a svobodně. Jejich schopnost dávat a přijímat lásku se stalo jejich odkazem pro vás. Byli schopni vytvořit podpůrné prostředí, ve kterém jste se cítili opravdu naplněni, v bezpečí a zajištění ve všech ohledech. Obdrželi jste dostatek pozitivních zápisků o lásce k tomu, abyste věděli, že jste milováni takoví, jací jste. Jejich láska do vás zasela základní schopnost důvěry v dobrotu lásky a v to, že vy sami jste lásky hodni. 

Většina z nás vyrůstala s rodiči, kteří se o své hodnosti lásky stále ještě učili. Snažili se tomu přijít na kloub ve vztahu jeden k druhému, ale i ve vztahu k nám. Byli jsme součástí studia lásky jeden pro druhého. Já jsem se po většinu svého dětství milovaný cítil, ale matčina období deprese, během kterých ležela v posteli i měsíce, a tátovy úniky od reality k alkoholu mé dětství stejně poznamenaly. Náš rodinný dům se jmenoval Stín. Nejen v něm, ale i v naší rodině bylo mnoho stínů, k nimž jsem se musel v průběhu života opět vrátit. Dokonce jsem o tom i učil. 

Svých studentů se ptám: "Měli byste šťastnější dětství, kdyby vaše maminka a tatínek měli více rádi sami sebe?"
Tuto otázku jsem se naučil od Cheryl Richardsonové, autorky knihy The Art of Extreme Self-Care (Umění extrémní péče o sebe). Ve skupině 100 lidí zvedne 99 lidí ruku a odpoví "Ano". Většina těchto lidí je sama rodiči. A tak následující logická otázka zní: "Byly by vaše děti šťastnější, kdybyste se měli vy sami více rádi?" Trefa do černého. Jako rodiče se vždy snažíme milovat své děti nejlépe, jak umíme. To platí po zbytek našeho života a náleží k tomu tedy i závazek více milovat sebe samé. 

Naše dospívání není jen o našich rodičích. Pamatuji si, jak můj pocit láskyhodnosti byl vystaven zkoušce s příchodem mého mladšího bratra Davida. David se narodil týden po mých čtvrtých narozeninách. "To je dárek k tvým narozeninám," řekli mi. David byl roztomilé děťátko, skoro jako plyšáček. Byl tak roztomilý, že jsem ho chtěl vyměnit za jízdní kolo nebo nějaký jiný dárek. Najednou mi život nepřipadal tak spravedlivý. "Proč najednou nejsem dost dobrý? Proč je ON středem pozornosti?" Dalším zkouškám jsem byl podroben ve škole, kde jsem se stal terčem šikany. Mí rodiče mi přišli na pomoc, ale i tak jsem utržil rány, které vyžadovaly ještě hodně času k zahojení. 

Většina lidských dětství je nesourodou směsí všelijakých záznamů o lásce. Byli jsme milováni, ale ne bez podmínek. Velmi brzy jsme si zaznamenali do svých zápisků, že naši rodiče, učitelé a přátelé "nás budou milovat, KDYŽ..." Podmíněná láska nám není dávána zadarmo; musíme si ji zasluhovat, usilovat o ni a vydobýt si ji. Naším úkolem bylo rozluštit kód, díky kterému se nám dostane podmíněné lásky.

Například jsme se naučili, že se na nás naše maminka bude více usmívat, když se budeme dobře chovat, a náš tatínek se nám bude více věnovat, když budeme mít dobré známky ve škole. Že náš nejlepší kamarád nás bude mít raději, když s ním budeme ve všem souhlasit a že naši učitelé nám budou dávat hvězdičky za odměnu, když budeme dodržovat pravidla. 

Co je však pro dítě největším zdrojem zmatku, je to, jak moc se liší podmínky pro lásku u jednotlivých osob. Nejsou žádná jednotná pravidla. Musíte zjistit u každého člověka zvlášť, co je právě pro něj rozhodující, aby vám dal svou lásku. Tohle pak děláte až do konce života.

Bylo však i nevyhnutelné, že jste se někdy dopustili omylu a utrpěli následky. Nejhorší věc, kterou mi mí rodiče kdy řekli, bylo, že se ve mně zklamali. Dokázali mi věnovat jediný zklamaný pohled a já už se choulil hanbou. Jediný náznak odmítnutí ze strany mých rodičů byl pro mě nesnesitelný. Udělal bych cokoliv, jen aby mě neodmítli. 

Každé dítě se učí přizpůsobit se tak, aby naplnilo požadavky pro získání podmíněné lásky. V některých případech je tato adaptace zdravá. Je opravdu lepší nekousat lidi, naučit se o něco podělit, čistit si zuby a umět říct Promiň, když nastražíte smradlavou bombičku pod postel svého sourozence. Umět se přizpůsobit je dobré a potřebné, ale přílišné přizpůsobování se (způsobené příliš mnoha podmínkami pro získání lásky) nás může dovést k tomu, že opustíme své pravé já a nahradíme ho jiným, falešným obrazem, který ale více vyhovuje těm, od kterých si přejeme dostat lásku. Toto je naše první zkušenost ztráty vlastní bytosti a toho, jak je naše Nepodmíněné Já vystrnaděno naší osobností a činy. 

Je smutné, že tyto matoucí a nesourodé záznamy o lásce jsou v dětství doprovázeny také traumatickými zážitky. Smrt rodiče nebo sourozence může zanechat v dítěti pocit, jako by pro něj láska už vůbec neexistovala. Dítě, jehož rodiče se rozvedou nebo žijí odděleně, se často cítí být rozerváno do dvou různých osobností. Příliš mnoho dětí prožívá také zneužívání svými rodiči nebo jinými autoritami. Zneužívání může mít mnoho podob, ať už je to fyzické násilí, sexuální zneužívání nebo emocionální útoky a manipulace. Mnohé děti vyrůstají v chudobě, nemoci a válečných zónách. Cokoli si myslíte, že je nejhorší, vždy existují děti, které jsou na tom ještě hůř. 

V případě podmíněné lásky nejsme nikdy milováni pro to, kým jsme, ale pro to, co děláme a jak se chováme. Stáváme se tak malými herci a hrajeme takové role, které nám pomohou přežít a mít pocit, že máme nějakou cenu. Tyto role nosíme jako šperk nebo jako těžké brnění, v závislosti na našich zápiscích z dětství a na tom, jak na ně reagujeme. Tyto role jsou důležité, protože se později objevují v našich milostných vztazích, stejně jako ve vztazích s přáteli, s kolegy a s našimi vlastními dětmi. Mohou být velkou překážkou či blokem v naší schopnosti dávat i přijímat lásku. 

Zde jsou některé typické příklady rolí, které si jako děti osvojujeme:

• Dobré dítě: věří, že "Když budu hodný/á, budu milován/a." Chová se jako malý dospělý, který je spořádaný, dělá všechno správně a nikdy nezlobí. Když věříte, že "být hodný" znamená "být milovaný", říkáte si tím: "Musím se vždy chovat dobře." V dospělosti vystupujete jako ten hodný kamarád, hodný partner a hodný rodič. Chtít být hodný je přirozené, ale říkat si, že je to podmínka pro to, abyste byli milováni, je problém. Snaha být neustále hodný v sobě skrývá strach, že nejste dost dobří. Zaměňujete lásku za uznání. Bojíte se, že když uděláte jeden krok špatným směrem, bude to neodpustitelné.
  
  
• Pomáhající dítě: věří, že "Když budu pomáhat, budu milovaný/á." Takové děti se chovají jako malí andělé nebo malé chůvičky, které dávají všechny ostatní na první místo a vždy jsou po ruce, aby pomohly. Postavíte-li se do role pomocníka, budete navždy pomáhat druhým, ale nikdy si nedovolíte sami přijmout pomoc. Přitahujete k sobě vztahy, ve kterých jste vy vždy těmi dávajícími a druzí přijímajícími. Není divu, že pak končíte vyčerpaní a cítíte se jako oběť. Obdobně také v milostných vztazích přitahujete lidi, kteří v nějakém ohledu očekávají, že je zachráníte. Jediná osoba, která potřebuje zachránit, jste vy. Chtít pomáhat lidem je sice projevem lásky, avšak přesvědčení, že musíte být vždy tím, kdo pomáhá a dává, je vaším vlastním voláním po lásce.
  
  
• Hvězdné dítě: věří, že: "Když budu dost vyčnívat, budu milován/a." Takové dítě tvrdě pracuje, aby na něj byli rodiče pyšní, aby si získalo jejich obdiv a uznání a mohlo si vychutnávat potlesk. Věříte-li, že jen tato vaše nejvítěznější stránka je hodna lásky, nutíte se být neustále nejlepší. Podle vás je láska Oscar, který je třeba vyhrát, a vy musíte podat svůj nejlepší výkon, abyste toho dosáhli. Vaše neutuchající snaha je ve skutečnosti kompenzace vašeho pocitu méněcennosti. Váš základní strach, že nejste hodni lásky, nedůvěřuje vašemu pravému já - tomu skutečnému, že právě ono je ještě cennější než to, které je neustále nejlepší. Vaše pravé já je hodno lásky bez ohledu na to, zda jste "dokonalý rodič", "dokonalý manžel" nebo cokoli jiného.
  
  
• Šťastné dítě: věří, že: "Když budu šťastný/á, budu milován/a." Toto dítě si osvojí tak pozitivistický postoj, že na každého působí, jako by bylo ukázkově šťastné a jako by nikdy nebylo smutné, nahněvané nebo si dělalo starosti. Například Jo, žena ve svých dvacátých letech, byla ukázkový malý komediant. Její matce diagnostikovali bipolární poruchu neboli maniodepresivní poruchu. Zatímco Jo vyrůstala, humor se jí stal záchranou. Pomáhal jí zůstat plna radosti a pozitivity. Do mého programu Láskyhodnosti přišla, když si uvědomila, že její potřeba být neustále pozitivní jí bránila ve skutečné blízkosti v jejích vztazích. Bála se, že pocity neštěstí jsou nepřijatelné a že odhánějí lásku pryč. "Už nechci být klaunem," říkala. "Chci milovat VŠECHNY své stránky, nejen ty pozitivní, a totéž si přeji i od druhých."
  
  
• Melancholické dítě: věří, že: "Když budu nešťastný/á, dostanu více lásky." Takové dítě si všímá toho, že se mu rodiče více věnují, když pláče, když je nemocné nebo když se stáhne do sebe. Jeho melancholie k němu přitahuje pozornost, po které touží. Pomáhá mu být viděno a cítí se milováno, i když se ve skutečnosti nejedná o skutečnou lásku. V milostném životě pak titéž dospělí lidé fantazírují o tom, že budou zachráněni nějakým hrdinou. Problém je v tom, že je těžké si udržet víru v hrdiny nebo v lásku, když se celé dny topíte v melancholii. V této roli se bojíte být šťastní, protože vám připadá, že když je u vás všechno v pořádku, nikoho nezajímáte a nikdo vás nemiluje. A je nemožné zachránit někoho, kdo se bojí štěstí.
  
  
• Nezávislé dítě: věří, že: "Když budu nezávislý/á, nikdo mi neublíží." Chová se jako dobrý malý voják, který se snaží být silný, dospělý a soběstačný.
  Dokonalým příkladem je tady William. Jeho otec odešel z domu, když mu byly čtyři roky. Svého tátu už nikdy neviděl. Jeho maminka neměla žádné peníze ani podporu a musela ho umístit do sirotčince. Jeho bratr byl poslán na výchovu ke strýcovi a tetě. Williamova matka potom svolala rodinné setkání po šesti letech. Když William přišel do našeho programu Láskyhodnost, řekl skupině: "Být nezávislý mě tehdy zachránilo, ale dnes mi tato nezávislost brání důvěřovat, milovat a nechat se milovat."
   
• Rebelující dítě: věří, že: "Stejně mě nikdo milovat nebude." Chová se jako rebel, protože se necítí milováno. Toto rebelství je voláním po lásce, které však lásku odhání. Podobně jako u Nezávislého dítěte reaguje Rebelující dítě na nějakou utrpěnou ránu a na strach. Samotné rebelství není problém, ale způsobuje problémy - obzvláště ve vztazích a lásce. Rebelové mají sklon přitahovat drama. Rádi proti něčemu bojují. Randí se špatnými typy. Mají tragický pohled na lásku kvůli tomu, jak vidí sami sebe. Láska je pro rebela nebezpečná, protože to pro něho znamená vzdát se. Rebel nemůže lásku přežít.
  
  
• Geniální dítě: věří, že: "Když budu vědět jak, budu milován/a." Být schopný, vědět, co jak funguje, v něčem vynikat - to všechno pomáhá takovému dítěti nalézt své místo ve světě. Například Tony, který je profesorem medicíny na jedné anglické univerzitě. Zúčastnil se jednoho mého programu jménem Autentický úspěch. Řekl naší skupině, že měl o svém studiu medicíny pochybnosti. Když jsem se ho zeptal, proč tedy studoval medicínu, odpověděl: "Když mi bylo 11, zamiloval jsem se do dívky a věděl jsem, že pokud nebudu v něčem vynikat, nikdy by se do mě nezamilovala." Ještě v této době Tony pracuje na druhém doktorátu a stále čeká na lásku. 
  
  
• Mírové dítě: věří, že: "Když se ty cítíš milovaný/á, tak i já se mohu cítit hoden/hodna lásky." Takové dítě dělá všechno proto, jen aby nerozvířilo vody - aby se nikoho nedotklo a aby se nestalo pro nikoho přítěží. Tito "usmiřovatelé", jak se jim také někdy říká, potřebují ve vztazích cítit harmonii a jednotu. Udělají všechno pro to, aby zachovali všechny a všechno pohromadě, i kdyby to bylo za cenu popření sebe samých. Podobné této roli je také Neviditelné dítě, které se bojí, že "pokud se do toho zapletu, naruší se tím mír". A proto se rozhodne, že samo pro sebe nebude nic chtít. Skutečný mír však nebude nikdy možný, pokud vy sami nebudete jeho součástí. Pravdou je, že klíčem k míru na Zemi je samotná vaše láskyplná přítomnost.

* * *

- z knihy Loveability, Robert Holden Ph.D.
překlad: Magdalena Techetová