Ti z nás, kdo v dětství prožili trauma, mohou mít obrovskou potřebu kontroly. Můžeme toužit po trvalosti, předvídatelnosti a stabilitě, neboť v období našeho dětství pro nás byly tyto věci nezbytné k pocitu bezpečí.
Tato potřeba kontroly se v našem dospělém životě může projevovat nenápadnými, ale i výraznějšími způsoby, jako např.:
- Cítíme úzkost nebo jsme vyvedeni z rovnováhy, když se náhle změní plány.
- Přehráváme si rozhovory ve své hlavě a snažíme se předvídat, jak by druhý mohl reagovat.
- Cítíme urgentní potřebu vědět, co bude dál, zejména v našich vztazích.
- Přehnaně přemýšlíme o svých rozhodnutí, protože představa, že se rozhodneme špatně, je pro nás nesnesitelná.
- Snažíme se ovlivňovat pocity či reakce jiných lidí, abychom předešli konfliktu nebo odmítnutí.
- Cítíme napětí a podezřívavost, když se nám daří, a neustále čekáme, kdy přijde něco špatného.
- Máme problém odpočívat a uvolnit se, jestliže nemáme jistotu, že je o všechno postaráno.
Pod všemi těmito vzorci se skrývá naše mladší já, které se zoufale snaží předejít bolestivému zranění ze zaslepení, přetížení nebo z cítění pocitů, které pro něj dříve byly neúnosné. To je zcela pochopitelné a normální, vezmeme-li v úvahu traumatickou minulost.
Jako dospělí sice intelektuálně chápeme, že život není vždy jistý, že změna je přirozená a nevyhnutelná a že nemůžeme mít nade vším kontrolu. Můžeme si dokonce uvědomovat, že naše snahy o kontrolu nám přinášejí ještě více úzkosti a utrpení.
Je tu ale paradox: Snažíme-li se vzdát své potřeby kontroly silou vůle, stává se tato naše snaha jen další formou kontroly.
Zjistíme, že:
- se cítíme frustrovaní z toho, že stále potřebujeme ujišťování a jistotu.
- se snažíme sami sebe donutit k uvolnění, když je přitom naše tělo v napětí.
- si říkáme, že "bychom už měli" být schopni důvěřovat Životu.
- užíváme duchovní koncepty jako odevzdání, nepřipoutanost či filosofii pomíjivosti, abychom přemohli svou lidskou potřebu bezpečí
- se stydíme za to, že i po letech své práce na uzdravení máme stále problém s potřebou kontroly.
- se snažíme přestat přehnaně myslet, a přitom se o to více zaplétáme do svých myšlenek.
V těchto chvílích se můžeme nevědomě ztotožňovat se svým mladším a zranitelnějším já a vystavovat ho stejnému tlaku a nedostatku empatie, které mu právě původně sebraly pocit bezpečí.
Snažíme se mít kontrolu nad částí nás samých, která potřebuje mít kontrolu. A přitom to, co tato naše část potřebuje, je naše láska.
Dovolit si potřebovat kontrolu neznamená, že musíme hned reagovat na každý impuls k získání kontroly. Znamená to, že se přestaneme svou potřebu kontroly považovat za špatnou. Můžeme cítit urgentní potřebu mít něco pod kontrolou a zároveň si uvědomovat strach skrývající se pod ní a reagovat na tento strach soucitně, namísto abychom se jím nechali ovládnout.
Možná se snažíme našemu mladšímu já vzít něco, co stále ještě potřebuje, aby se mohlo cítit v bezpečí. A to v nás vyvolává ještě více úzkosti a naše mladší já se toho začne držet o to pevněji.
Co když místo snahy vzdát se své potřeby kontroly si dovolíme tuto potřebu mít?
Co když je tato naše potřeba naprosto v pořádku?
Co kdybychom ke své potřebě kontroly začali přistupovat se soucitem a uvědomili si, že naše potřeba trvalosti, předvídatelnosti a kontroly se v nás rozvinula z dobrých důvodů?
V dětství naše přežití přímo záviselo na okolním prostředí a na pečujících osobách. Když toto prostředí nebo osoby byly nepředvídatelné, děsivé či emocionálně nebezpečné, naše potřeba kontroly se mohla stát jedním ze způsobů, jakým jsme si vytvářeli jistotu, kterou jsme potřebovali. Než tuto potřebu vnímat jako něco, co je třeba překonat nebo duchovně povznést, můžeme ji začít vnímat jako něco, co si zaslouží naši nejhlubší lásku.
Žehnejte své potřebě mít kontrolu.
Poděkujte jí, že vám posloužila.
Poděkujte jí, že vám pomohla přežít až dosud.
Dejte svému mladšímu já na vědomí, že už rozumíte tomu, proč potřebuje mít pořád všechno stejné, proč ho každá změna vyděsí a proč v něm nejistota vyvolává tak obrovský strach.
Než abyste se snažili svému mladšímu já vykládat, jak nic netrvá věčně, že kontrola je jen iluze nebo že potřeba jistoty je jakási "chyba", nabídněte mu opětovné ujištění svého milujícího dospělého já.
Můžete mu například říct:
"Já vím, že tě změna děsí. Vím, že si přeješ, aby všechno zůstalo pořád stejné. Je pochopitelné, že to tak cítíš. Jsem tady s tebou. Tvé pocity mi dávají smysl. Budu tady s tebou pořád, i tehdy, když se věci budou měnit."
Staňte se sami tou stabilitou, kterou vaše mladší já pořád hledalo ve vnějším světě. Když je vnější svět roztřesený, vaše milující přítomnost se stává něčím, na co se může stále více spoléhat.
Když se však ocitneme v módu kontroly, můžeme upadnout do pasti přesvědčení, že my sami jsme původci toho, zda jde v našem životě něco dobře nebo špatně.
Můžeme podvědomě věřit tomu, že pokud přestaneme předvídat, zvládat a neustále všechno hlídat, stane se něco hrozného.
Jistěže do určité míry máme kontrolu nad tím, jaká děláme rozhodnutí, jaké činíme kroky, jak si nastavujeme hranice nebo jak přímo ovlivňujeme některé dění. Ale nikdy nemůžeme zaručit, jaký konkrétní výsledek z toho všeho vzejde. Pamatovat si tuto skutečnost nám přináší ohromnou úlevu.
Ani sebevětší snaha nebo schopnost předvídat nám nikdy nemůže zaručit úroveň kontroly, kterou věříme, že nad životem máme.
Kdykoli si sama uvědomím, že jsem spadla do této pasti, připomínám si nespočet krásných věcí, které jsem prožila a které se stále dějí, aniž bych to musela sama "zajišťovat" či "řídit".
Že v Životě existuje Inteligence, která funguje a nevyžaduje k tomu moje zapojení.
Například:
- Moje srdce bije, aniž bych ho musela nutit bít.
- Moje plíce dýchají, aniž bych musela vědomě řídit každý nádech a výdech.
- Můj imunitní systém mě chrání a léčí mé tělo bez ohledu na mou vůli.
- Moje tělo tráví potravu, opravuje buňky a udržuje mnoho důležitých životních procesů, aniž bych do toho musela já nějak zasahovat.
- Země se otáčí kolem své osy a nese nás každým dnem i nocí.
- Roční období se mění, stromy rostou a život se sám neustále obnovuje.
Toto všechno se děje, i když nad tím nemám kontrolu. Prostě to jen přijímám a podílím se na tom.
Život toho drží tolik pohromadě i bez mé pomoci.
A připomínat si to mi pomáhá povolovat otěže kontroly a cítit ze strany života větší podporu.
Pro naše mladší já, které se naučilo přežívat díky hypervigilanci (=neustálé sledování a hlídání okolí ve snaze rozpoznat včas případné hrozby - pozn.překl.), může být toto uvědomění spíše děsivé než osvobozující. Proto nám nikdy nefunguje prostě mu jen říkat "nech to být". Potřebujeme si vybudovat dostatečné vnitřní bezpečí a důvěru, abychom postupně zjišťovali, že nemusíme všechno držet pohromadě my sami, abychom byli v bezpečí.
Postupem času se začne dít něco ohromného: Jak v nás poroste důvěra mezi naším mladším a nynějším já, i důvěra mezi námi a Životem, naše potřeba kontroly začne povolovat. Dáme-li si svolení mít potřebu kontroly a nestydět se za ni, začne si naše mladší já uvědomovat, že se už nemusí tak tvrdě snažit, aby nás udrželo v bezpečí.
Tento proces nelze uspěchat. Chce to čas pro duši i tělo, aby si zvykly na to, že je jim k dispozici nový druh bezpečí. Vyžaduje to opakované pozitivní zkušenosti, kdy své mladší já s láskou přijímáme, spíše než bychom na něj vyvíjeli nátlak; vyžaduje to přijetí, nikoli nápravu.
A nakonec naše potřeba mít kontrolu začne sama svým tempem a ve svůj pravý čas opadat, podobně jako uzrálé ovoce z větví stromu. Nemusíme to ze sebe páčit, ani se nutit k odevzdání. Nemusíme z umění pouštět věci a přijímat změny zase další úkol, který na sebe naložíme.
Můžeme tu prostě jen s láskou být pro své mladší já, které se stále ještě bojí a hmatá po každé příležitosti získat kontrolu. Kontrola potřebuje dostatek nepodmíněné lásky, než začne povolovat. A k tomu si můžeme dát tolik času, kolik jen budeme potřebovat.
* * *
autorka: Bethany Webster
zdroj: https://substack.com/home/post/p-220188318
překlad: Magda Techetová
