Žal je přirozenou součástí života a existuje v každém vztahu, v němž
sdílíme city a oddanost. My všichni truchlíme pro ty, které jsme
milovali, pro ty, které jsme rádi neměli, a dokonce i pro ty, které jsme
nenáviděli. Tam, kde jsme oddáni nebyli, netruchlíme. V této
souvislosti je pak hloupost myslet si, že nebudeme cítit žal pro
zvířátka, kterým jsme v životě byli skutečně hluboce oddaní.
Naši domácí mazlíčci sdílí náš životní prostor - v mnoha případech jsou to naše postele - a jsou skutečnými členy rodiny. I přesto se lidé, kteří truchlí pro své zesnulé zvířátko, musí často snažit být opatrní na to, s kým tyto své city sdílí. Instinktivně vědí, že prožívají typ žalu, který druzí lidé mohou považovat za "méněcenný". Někteří lidé se někomu svěřili se svými pocity, jen aby si následně vyslechli: "Ale to přece nebyl člověk, bylo to jen zvíře," nebo "Tak si běž koupit nové zvíře."
Ve skutečnosti se s žalem ze ztráty zvířátka nemůžeme srovnat tak snadno, jak by někteří předpokládali. Je těžké žít ve smutku, který je druhými lidmi odsuzován jako méněcenný či bezcenný. Žal souvisí s láskou a naši zvířecí společníci nám často prokazovali tu největší bezpodmínečnou lásku, jakou bychom kdy mohli zažít. Jak často, přes všechno naše úsilí, vstřebáme některé soudy společnosti a pomyslíme si: "Neměl/a bych přece tolik truchlit?" Avšak pokud se necháme nakazit takovými myšlenkami, zrazujeme své skutečné pocity.
Někdy je náš žal zkomplikován, když zvířátko ke konci svého života trpí a my, i když si přejeme, aby s námi zůstalo déle, se často rozhodneme jej nechat uspat, abychom se ujistili, že odejde ohleduplnou, důstojnou cestou, obklopeno láskou. Ale někdy je pak pro nás ztráta těžší, když zpochybňujeme, zda jsme udělali správnou věc.
Lidé chovají vůči zvířátkům velmi silné city. Mnoho lidí se ztotožňuje se slovy humoristy Willa Rogerse: "Pokud v nebi nejsou žádní psi, pak po své smrti nechci jít do nebe, ale tam, kde budou oni."
Držení smutku pro zvířátko
Ella měla německého ovčáka jménem Garlic (Česnek - pozn. překl.) Své jméno si vysloužil, protože přes všechno Ellino snažení měl vždy nepříjemný dech. I když, pokud ho člověk potkal poprvé, řekl, že je to nádherný pes a že jeho dech není zase tak hrozný. Během několika let se Garlic stal součástí celého sousedství. Kdykoli byl někdo venku a procházel kolem, nemohl si pomoct a musel se se psem přivítat "Ahoj Garlicu!", když zrovna seděl před domem.
Když Garlic zemřel stářím, Ella a členové její rodiny si pomysleli, že když sdíleli jeho život s celým sousedstvím, proč by nemohli s ostatními sdílet i jeho odchod? Bylo nemyslitelné nechat je v dojmu, že jen tak zmizel. A kdyby si svůj žal nechali pro sebe, následovaly by týdny a měsíce, kdy by náhodně naráželi na své sousedy, kteří by se ptali "Kde je Garlic?" a museli by jim to stále dokola vysvětlovat.
Ella se rozhodla napsat úmrtní oznámení a rozeslat ho e-mailem spolu s fotkou všem jejich sousedům. Použila k tomu seznam jejich adres ze sousedského výboru, přestože trošku váhala, zda jí někdo nevyčte, že ho použila k něčemu takovému. Ale její rodina si stále připomínala:
Láskyplně sdílíme svůj žal s našimi sousedy.
K jejich překvapení téměř každý přijal tuto zprávu s laskavostí. A když jednoho dne seděla Ella v kuchyni svých sousedů, uviděla na jejich lednici nalepenou Garlicovu fotku. Ella i členové její rodiny byli rovněž překvapení počtem e-mailových odpovědí, kterých se jich dostalo. Jeden z nich zněl: "Vy nás neznáte, ale my jsme znali Garlica. Garlic navštěvoval náš dům každý den okolo čtvrté, když jsme brali děti domů ze školy. Často jsme si říkali, že tak laskavý pejsek musí mít laskavé majitele. Doufáme, že se brzy setkáme a budeme vám moci vyjádřit své sympatie osobně."
Kdykoli se Elly někdo zeptal na ono úmrtní oznámení, prostě řekla: "Na jeho životě záleželo. Proč by nemělo záležet na jeho smrti?" Toto byl úžasný příklad toho, jak Ella i její rodina držela smutek pro svého pejska natolik uctivě, že i ostatní se k ní s úctou připojili.
Je očividné, že sousedství bylo smrtí pejska velmi ovlivněno. Jedni sousedé přinesli na smuteční hostinu dušené maso se zeleninou, jiní donesli dýni... stejně jako kdyby byl Garlic člověk. Další uspořádali sbírku pro zvířecí dobročinnost v jeho jménu. A tento hluboký smysl pro laskavost a něhu pronikl celým sousedstvím a trval ještě dlouho poté, co Garlic odešel.
Naši domácí mazlíčci sdílí náš životní prostor - v mnoha případech jsou to naše postele - a jsou skutečnými členy rodiny. I přesto se lidé, kteří truchlí pro své zesnulé zvířátko, musí často snažit být opatrní na to, s kým tyto své city sdílí. Instinktivně vědí, že prožívají typ žalu, který druzí lidé mohou považovat za "méněcenný". Někteří lidé se někomu svěřili se svými pocity, jen aby si následně vyslechli: "Ale to přece nebyl člověk, bylo to jen zvíře," nebo "Tak si běž koupit nové zvíře."
Ve skutečnosti se s žalem ze ztráty zvířátka nemůžeme srovnat tak snadno, jak by někteří předpokládali. Je těžké žít ve smutku, který je druhými lidmi odsuzován jako méněcenný či bezcenný. Žal souvisí s láskou a naši zvířecí společníci nám často prokazovali tu největší bezpodmínečnou lásku, jakou bychom kdy mohli zažít. Jak často, přes všechno naše úsilí, vstřebáme některé soudy společnosti a pomyslíme si: "Neměl/a bych přece tolik truchlit?" Avšak pokud se necháme nakazit takovými myšlenkami, zrazujeme své skutečné pocity.
Někdy je náš žal zkomplikován, když zvířátko ke konci svého života trpí a my, i když si přejeme, aby s námi zůstalo déle, se často rozhodneme jej nechat uspat, abychom se ujistili, že odejde ohleduplnou, důstojnou cestou, obklopeno láskou. Ale někdy je pak pro nás ztráta těžší, když zpochybňujeme, zda jsme udělali správnou věc.
Lidé chovají vůči zvířátkům velmi silné city. Mnoho lidí se ztotožňuje se slovy humoristy Willa Rogerse: "Pokud v nebi nejsou žádní psi, pak po své smrti nechci jít do nebe, ale tam, kde budou oni."
Držení smutku pro zvířátko
Ella měla německého ovčáka jménem Garlic (Česnek - pozn. překl.) Své jméno si vysloužil, protože přes všechno Ellino snažení měl vždy nepříjemný dech. I když, pokud ho člověk potkal poprvé, řekl, že je to nádherný pes a že jeho dech není zase tak hrozný. Během několika let se Garlic stal součástí celého sousedství. Kdykoli byl někdo venku a procházel kolem, nemohl si pomoct a musel se se psem přivítat "Ahoj Garlicu!", když zrovna seděl před domem.
Když Garlic zemřel stářím, Ella a členové její rodiny si pomysleli, že když sdíleli jeho život s celým sousedstvím, proč by nemohli s ostatními sdílet i jeho odchod? Bylo nemyslitelné nechat je v dojmu, že jen tak zmizel. A kdyby si svůj žal nechali pro sebe, následovaly by týdny a měsíce, kdy by náhodně naráželi na své sousedy, kteří by se ptali "Kde je Garlic?" a museli by jim to stále dokola vysvětlovat.
Ella se rozhodla napsat úmrtní oznámení a rozeslat ho e-mailem spolu s fotkou všem jejich sousedům. Použila k tomu seznam jejich adres ze sousedského výboru, přestože trošku váhala, zda jí někdo nevyčte, že ho použila k něčemu takovému. Ale její rodina si stále připomínala:
Láskyplně sdílíme svůj žal s našimi sousedy.
K jejich překvapení téměř každý přijal tuto zprávu s laskavostí. A když jednoho dne seděla Ella v kuchyni svých sousedů, uviděla na jejich lednici nalepenou Garlicovu fotku. Ella i členové její rodiny byli rovněž překvapení počtem e-mailových odpovědí, kterých se jich dostalo. Jeden z nich zněl: "Vy nás neznáte, ale my jsme znali Garlica. Garlic navštěvoval náš dům každý den okolo čtvrté, když jsme brali děti domů ze školy. Často jsme si říkali, že tak laskavý pejsek musí mít laskavé majitele. Doufáme, že se brzy setkáme a budeme vám moci vyjádřit své sympatie osobně."
Kdykoli se Elly někdo zeptal na ono úmrtní oznámení, prostě řekla: "Na jeho životě záleželo. Proč by nemělo záležet na jeho smrti?" Toto byl úžasný příklad toho, jak Ella i její rodina držela smutek pro svého pejska natolik uctivě, že i ostatní se k ní s úctou připojili.
Je očividné, že sousedství bylo smrtí pejska velmi ovlivněno. Jedni sousedé přinesli na smuteční hostinu dušené maso se zeleninou, jiní donesli dýni... stejně jako kdyby byl Garlic člověk. Další uspořádali sbírku pro zvířecí dobročinnost v jeho jménu. A tento hluboký smysl pro laskavost a něhu pronikl celým sousedstvím a trval ještě dlouho poté, co Garlic odešel.
* * *
Ztráta milovaného domácího mazlíčka je v jistém ohledu i náročnější než ztráta milované osoby. Jakmile si pořídíme domácího mazlíčka, automaticky se stáváme tím, kdo se o něj stará po celý jeho život. Stejně jako o děti se o ně staráme, chráníme je, živíme je a dbáme na to, aby byli spokojení. Máme za ně zodpovědnost. Proto se v tomto případě může zármutek velmi lehce změnit na pocit viny, neboť se můžeme vinit za to, že zemřeli kvůli nám. Ve skutečnosti však, ať děláme cokoliv pro naše domácí mazlíčky, přijde den, kdy zemřou. Následující příběh je názorným příkladem toho, jak se zármutek může změnit na pocit viny.
* * *
Byla středa, když Cheryl volala svého milovaného kocoura Timmyho a třásla jeho krabičkou s pamlsky, aby přišel na večeři. Když k ní přicházel po schodech, všimla si, že kulhá a že má zřejmě bolesti. Její manžel zkoušel sehnat veterináře, který by měl pohotovost, ale neúspěšně. Cheryl s manželem se tedy dohodli, že si Timmyho do rána vezmou k sobě.
Druhého dne ráno navštívili veterináře, který provedl několik testů a zjistil u Timmyho neprůchodnost močové trubice. Oznámil jim, že si bude muset nechat Timmyho přes noc, Cheryl s manželem však mohou kdykoliv zavolat a zeptat se na jeho zdravotní stav. Velmi se jim ulevilo, když to slyšeli.
Odpoledne se Cheryl rozhodla vzít svoji sedmiletou dcerku do městského bazénu, kde se setkala i se svými kamarádkami. Strávily velmi hezké odpoledne a Cheryl se po cestě domů rozhodla zavolat veterináři a zeptat se na Timmyho stav. Musela zastavit u silnice, když jí veterinář oznámil, že Timmy před dvaceti minutami zemřel. Veterinář jí prý volal domů na pevnou linku a ne na její mobilní telefon.
Cheryl tomu nemohla uvěřit a okamžitě ji zaplavila vlna negativních myšlenek. Nevěděla, jak dojela domů, když však vešla dovnitř, zhroutila se. "Jak se to mohlo stát?" plakala. Timmyho malé srdíčko to nakonec nevydrželo a Cheryl i celá rodina byli zdrceni. Timmy nebyl jen obyčejný kocour. Byl to člen rodiny a přítel.
Pocity viny a otázky se někdy dostaví téměř současně se zármutkem: Měli jsme hledat tak dlouho, dokud bychom nenašli veterináře, který by nás přijal i v noci. Proč jsme to neudělali? Umřel kvůli tomu, co jsme mu dávali jíst? Byla to opožděná reakce na tu vánoční šunku, kterou jsme mu dali jako pamlsek? Nebylo v ní moc soli? Proč jsme si nevšimli, že pil více vody? Jak jsem si mohla užívat v bazénu, zatímco Timmy umíral?
Pohřbili Timmyho před stromem na dvorku a Cheryl za ním často chodila a sedávala u něj. Jednoho odpoledne ke svému milovanému kocourkovi začala promlouvat a říkat mu, jak je jí líto, že se nesnažila více, aby jej zachránila.
"Několikrát jsem se zhluboka nadechla a najednou jsem cítila, jak se ve mně rozprostírá klid," vzpomíná. "A pak jsem uslyšela: 'Musíš si odpustit. Nic špatného jsi neudělala. Já vím, jak moc jsi mě měla ráda a jsem tu duchem stále.' Nejdříve mi připadlo, že si jen něco namlouvám, ale kdyby to tak bylo, proč jsem se najednou cítila tak uvolněně a klidně, jako nikdy předtím od té doby, co Timmy umřel? Věřím tomu, že mi pomohl, abych už necítila tu vinu a zlost na sebe."
Poté, co Cheryl uslyšela, co jí sdělil Timmy, poznamenala: "Ten zármutek, co jsem cítila, byl vlastně požehnáním, i když jsem si to v té chvíli ještě neuvědomovala. Ztratila jsem pojem o tom, co je v životě důležité, a brala svoje blízké jako samozřejmost. Přestala jsem si uvědomovat, že život je velmi vzácná věc. Zármutek nás všechny spojil dohromady a my jsme se semkli ještě více. Dostalo se mi daru bezvýhradné lásky vycházející z jednoho srdce ke druhému. A tato láska je tou nejdůležitější v životě, musíme tedy stát při sobě a milovat bezvýhradně stejně tak, jako nás miloval náš Timmy!"
A dodala, že praktikuje následující pozitivní afirmace:
Odpouštím sama sobě a zbavuji nás oba pout.
Chci se soustředit na to požehnání v podobě bezvýhradné lásky, kterou nám Timmy dával.
Po několika dnech se Cheryl začala cítit lépe. Zjistila, že svého kocoura bude mít již navždy ve svém srdci, a věděla, že se jednoho dne setkají v Nebi.
Je důležité věnovat pozornost našim myšlenkám v případě ztráty domácího mazlíčka stejně jako v případě milované osoby. Afirmace používáme k tomu, abychom se utvrdili v tom, že jsme laskaví a dobří lidé - neboť právě takové nás vidí naši domácí mazlíčci. A proto nás milují bezvýhradně.
V době zármutku se nám může stát, že se ohlédneme do minulosti a začneme pátrat po tom, proč jsme si nevšimli, že náš kocour více pije, nebo proč jsme byli tak hloupí a dávali kocourovi příliš nezdravých dobrot. Je důležité si pamatovat, že domácí mazlíčci prostě často dostávají pamlsky a neumírají kvůli tomu. Stejně tak jsou dny, kdy mají žízeň a neumírají kvůli tomu. Jakmile se ohlížíme do minulosti a svým myšlením zastřeným zármutkem přemýšlíme, proč domácí mazlíček zemřel, jen se utvrzujeme v tom, že jsme špatní.
Timmy připomněl Cheryl tuto pravdu:
Musíš si odpustit. Nic špatného jsi neudělala.
Já vím, jak moc jsi mě měla ráda, a jsem tu duchem stále.
* * *
Co se týká našich vztahů s lidmi, trvají vždy po určitou dobu. Nevíme, jestli to bude měsíc, několik let nebo padesát let. A to stejné platí i pro vztahy s domácími mazlíčky. Jedním z překvapivých rozdílů může být to, že naši domácí mazlíčci někdy poznají, že se jejich život chýlí ke konci. Všichni jsme slyšeli o psech nebo kočkách, kteří jakmile onemocněli, stáhli se někam do ústraní, aby tam v klidu počkali, až nadejde jejich čas. Co když jsou tedy schopni vycítit, že se blíží jejich smrt, a dokonce i smrt následkem nehody? Následující příběh vyprávějící o psu jménem Homer je jedním z příkladů.
Homer měl krátkou hnědočernou srst, štíhlé tělo a veliké hnědé oči, kterým jako by nic neuniklo. Jeho pán, Andy, si vzpomíná na den, kdy se mu změnil svět.
"Jednou v pátek," vyprávěl Andy, "mého milovaného Homera, kterého jsem měl skoro deset let, srazilo auto a zabilo ho přímo před naším domem. Asi si toho auta nevšiml, i když jinak byl na silnici vždy opatrný a autům se vyhýbal. Byli jsme s manželkou úplně zdrceni. Denně medituji a praktikuji afirmace před zrcadlem a vždy jsem si uvědomoval, že nás Homer jednou opustí. Představoval jsem si však odchod po velmi dlouhé době a ne tak náhle.
Jednou v sobotu, když jsem stále nevydržel déle než dvacet minut, aniž bych neplakal po Homerovi, požádal jsem o pomoc někoho, o kom jsem věděl, že se zabývá komunikací se zvířaty. Ta žena mi řekla, že se s Homerem spojila. Homer se mi prý snažil sdělit, že mě opustí, já jsem to však nechtěl vnímat. Řekl, že ta nehoda byla jen jeden ze způsobů - opustil by mě tak jako tak.
Homer rovněž řekl, že mi pomáhal již dost dlouho. To jsem to ráno zaznamenal. Po většinu života jsem bojoval s negativními myšlenkami a depresemi a on byl často tím jediným, kdo mi naslouchal. Vím, že dokončil svůj úkol mi pomoci, neboť pro mě již život nebyl slzavým údolím a on měl nyní zase jiný úkol. Cítil jsem, že se mi dostalo neskutečného požehnání, a ten den jsem již neuronil ani slzu. Byl jsem schopen prohlédnout si jeho hračky, dvorek, místa, kde trávil čas, a cítil jsem jen radost, že tam mohl být, a ne stesk."
Andy také dostal od svých přátel na Facebooku spoustu krásných a milých komentářů a zpráv. "Myslel jsem si, že si lidé vyměňují milé vzkazy na Facebooku hlavně tehdy, když má někdo třeba narozeniny," řekl Andy, "to jste však neviděli, kolik jich může přijít, když vám zemře domácí mazlíček. Homer žil v povědomí tolika lidí, že jsem si to ani neuměl představit. A stále žije."
Kromě toho, že si plně prožijeme zármutek, který nás zachvátí po smrti domácího mazlíčka, stejně jako po smrti milované osoby, domácí mazlíček po sobě zanechá úžasnou lekci, ze které se jeho pán poučí. Andy ze spánku denně plakal a jednoho večera si předtím, než šel spát a věděl, že ho opět čeká noc plná smutku, začal opakovat:
Budu vzpomínat na všechny dary, které mi Homer dal.
A rozhodl se, že si zapíše všechny afirmace, které se naučil od svého milovaného psa. Homerovy afirmace si jistě můžeme vzít k srdci i my.
Budu žít tady a teď.
Záleží jen na tom, co je tady a teď, a psi to umí skvěle dokázat. Homer každé ráno vesele vyskočil z postele a těšil se na to, co jej ten den čeká. Nikdy nebyl mrzutý a nezabýval se minulostí. Ke každé nové skutečnosti přistupoval tak, jako kdyby to byl jeho starý dobrý a znovu nalezený kamarád.
Každou zkušenost vnímám tak, jako bych se s ní setkal poprvé.
Homer se radoval z každého jídla, pamlsku, procházky a člověka. A jeho energie a radost byly nakažlivé. Všechno pro něj bylo důvodem pro oslavu. Homer toužil po tom vychutnávat si život.
Jasně si řeknu o to, co chci.
Homer byl mistr v loudění. Sedl si, upřímně hleděl, žadonil, slintal... Dělal cokoliv, aby dostal, co chtěl. A vždy to zafungovalo. Jeho vytrvalost a houževnatost byly obdivuhodné. A lidé to nevydrželi a pokaždé mu dali pamlsek, pohladili ho nebo si s ním hráli.
Dávám a dostávám bezpodmínečnou lásku.
Dávejte a přijímejte lásku. Staňte se elementem, kterým prochází láska oběma směry. Homer měl rád ostatní psy, nejraději měl však lidi. A nejraději ze všeho lidi očichával. Oči se mu rozsvítily, když jej zničehonic pohladil někdo cizí nebo když ho vzali na procházku.
Nesoudím druhé ani sebe.
Nesuďte druhé ani sebe. Většinu času byl Homer skutečným mistrem Zenu - byl milý, vyrovnaný a klidný. Každého bral takového, jaký je, a nikdy nechtěl nikoho měnit.
* * *
Mnoho lidí věří tomu, že když zemřeme, setkáme se opět s lidmi a domácími mazlíčky, které jsme milovali a kteří zemřeli dříve. Přijímáme myšlenku, že smrt znamená naplnění spíše než prázdnotu. Jinými slovy, jakmile opustíme tento svět, budou nám k dispozici pouze "místa k stání", protože v tu chvíli budeme zaplaveni všemi, které jsme milovali a kteří nám tak chyběli.
Představme si tu chvíli, kdy se s námi setkávají i naši domácí mazlíčci. Vidíme jejich rozzářené oči, kroutící se ocásky. Slyšíme, jak štěkají, mňoukají, cvrlikají, mručí, řehtají, a vnímáme všechny ty věci, které jsme na nich milovali. To bude úžasné a láskyplné setkání ve chvíli naší smrti.
Využiji všechny dary, které mi můj domácí mazlíček zanechal.
Jsem vděčný za všechny zážitky, které jsme spolu měli.
Můj milovaný domácí mazlíček bude mít vždy moji lásku.
* * *
- z knihy Miluj své srdce, Louise L. Hay a David Kessler
