Postavte se realitě čelem

Je velmi přirozené snažit se odvracet od nepříjemných pravd a nacházet útěchu v popření, když je realita příliš bolestná či přetěžující. V takových chvílích se zdá být nejjednodušší prostě se odvrátit - nabízí nám to přechodný únik od starostí, stresu či tíhy složitých rozhodnutí. Avšak tato vyhýbavost nikdy není řešením; je to jen přestávka, krátké ticho před zesilující bouří. Realita je trvalá, nevyhnutelná a nezávislá na našich přáních; bude existovat dál, ať už ji uznáme či nikoli.

Když ignorujeme realitu, následky nezmizí - hromadí se. Malé problémy, které jsme neřešili, se často vyvinou v krize a ignorovaná varování se stávají bolestnými lekcemi. Tento vzorec platí ve všech oblastech našeho života - ve zdraví, financích, vztazích i vnitřním růstu. Čím déle předstíráme, že těžkosti neexistují, tím komplikovanějšími se stávají a tím více nás pak stojí. Vyhýbavost na naše bedra břemena ještě přikládá a konečná konfrontace nás pak straší ještě více. 

Čelit realitě vyžaduje velkou odvahu a upřímnost. Vyžaduje objektivní pohled do našeho vlastního nitra a převzetí zodpovědnosti za rozhodnutí, která jsme učinili, nebo ta, která jsme zanedbali. Tento proces nebývá příjemný; zbavuje nás iluzí a nutí nás postavit se okolnostem čelem. Avšak v této konfrontaci spočívá také velká síla. Uznáním pravdy získáváme zpět svou moc. Otevíráme dveře změnám, růstu a léčení. Z pasivních obětí okolností se měníme v aktivní architekty své budoucnosti. 

Popření nás může dočasně uchlácholit, ale jedině pravda nás opravdu osvobodí. Přijetí pravdy takové, jaká je - bez posuzování nebo odporu - vytváří základ, na němž je možné stavět skutečný pokrok. Jedině skrze přímé zapojení se do reality můžeme činit vědomá a informovaná rozhodnutí, nacházet řešení a adaptovat se na realitu svou odolností. Čím dříve přijmeme tento proces, tím dříve také získáme zpět kontrolu nad svými životy a budeme moci kráčet po cestě před námi s jasným záměrem, sílou a sebevědomím. 

Přijetím reality budujeme svou moudrost a odvahu. Učíme se, že nepohodlí je zkrátka nutným společníkem na cestě ke svobodě a naplnění. Než abychom se báli pravdy, začněme ji vnímat jako průvodce - toho, který nás vyvede ze stagnace a vpustí nás do proudu autentických životních možností. Nakonec, volba je na nás: zda zůstaneme lapeni v křehkém pohodlném popření nebo zda odvážně vystoupíme na světlo a přijmeme moc, která přichází, když se postavíme realitě čelem, s otevřeným srdcem a odhodlaným duchem. 

* * *
autorka: Shahidi Mitra (FB Writer, Blogger, Life Coaching)
překlad: Magda Techetová
 

Ta největší proměna světa se odehrává uvnitř nás

"Skutečná proměna nezačíná v halách mocných nebo v bohatých pokladnicích, ale v tichém, posvátném prostoru uvnitř lidských myslí. Často věříme, že abychom mohli vyléčit svět, potřebujeme široké zdroje a vysokou autoritu, avšak ty nejtrvalejší pokroky jsou psychologické. 
Abychom zlepšili náš svět, musíme jeden druhému pomáhat měnit způsob, jakým se na věci díváme. Je to duchovní cesta, která od nás vyžaduje nahlížet pod povrch a uvědomovat si pulz lidství, který uvnitř všichni sdílíme. Když se zaměříme na to, co máme všichni v srdci společné, zdi, které jsme mezi sebou vystavěli, se začnou bortit.  

Jazyk srdce je tím jediným, kterému rozumí každá duše. Je to jazyk empatie, sdíleného smutku a kolektivní radosti. Pokud si přejeme vidět skutečnou revoluci v našem spolužití, musíme být vytrvalí a nepřestávat druhým ukazovat, v čem všem jsme si podobní, místo toho, v čem se lišíme. Můžeme samozřejmě měnit věci k lepšímu sami, ale když přizveme ostatní do svého světla a pomůžeme jim vidět ve světě vzájemné propojení, bude naše síla mnohem větší. Když si lidé uvědomí, že naděje i strasti jejich sousedů jsou stejné jako ty jejich, přání ke změně se stane sdíleným plamenem. 

Zvolíme-li si hovořit jazykem spojení, povedeme lidstvo ke krásnějšímu stavu bytí. Měníme svět tím, že měníme styl vyprávění - místo rozdělení vyprávíme o jednotě. Takto se vyvíjíme - nikoli silou, ale skrze něžné a vytrvalé vzdělávání duše. Když pomáháme lidem kolem nás spatřit pravdu o naší sdílené cestě, nemusíme už kráčet dál sami; povstáváme společně jako jedna rodina, hnáni stejnou božskou láskou."

* * *
autorka: Shahidi Mitra
překlad: Magda Techetová

Novoroční motivace a její úskalí

Na začátku každého roku se vždy stane něco předvídatelného.

Energie vystřelí vzhůru.
Motivace jede na plné obrátky.
Lidé se cítí plní naděje, jsou soustředění a připravení na změnu.

A pak... uplyne pár týdnů. 

Začneme být zaneprázdnění.
Do cesty se nám vkrádají různá rozptýlení. 
Naše energie upadá. 

A cíle, pro které jsme se předtím tolik nadchli, se pro nás stávají břemenem. 

Zde je jedna důležitá pravda, kterou jsem se naučil během desetiletí výuky o úspěchu:

MOTIVACE JE DOČASNÁ.
SYSTÉM JE TÍM, CO VYTVÁŘÍ VÝSLEDKY.

Motivace je pocit a jako každý pocit také přichází a odchází.
Pokud je váš úspěch závislý na tom, zda se cítíte motivováni, pak bude vždy nestálý.

Lidé si myslí, že nejprve si musí začít věřit, a pak se do něčeho mohou pustit. Ve skutečnosti to funguje přesně obráceně.

NAŠE ČINY VEDOU K NAŠÍ SEBEDŮVĚŘE.
Ne naopak. 

Kdykoli učiníte i sebemenší krůček kupředu, posilujete víru v sebe samé. A tato důvěra pak vytrvává, i během dní, kdy je vaše motivace nízká. 

Past, do které mnoho lidí upadá, je čekání. 

Čekají, až se budou cítit připraveni. 
Čekají, až si začnou věřit.
Čekají, až přijde ten "pravý okamžik".

Ale připravenost nepřichází před akcí.
Přichází právě díky samotné akci. 

Zní-li vám to povědomě, nejste sami. Většina schopných lidí nemá problém kvůli tomu, že by postrádali schopnost, ale proto, že nemají danou strukturu, která by je podržela, až počáteční nadšení vyprchá..  

• Zvolte si jeden cíl, na kterém vám opravdu záleží
• Rozvrhněte ho do menších, jasných a zvládnutelných kroků
• Budujte si svou sebedůvěru skrze své činy - nikoli sílu vůle

Toto je příklad struktury, která vám pomůže přestat se se sebou hádat a pokračovat vytrvale dál.  

Jak se blíží nový rok, je ideální čas se rozhodnout, zda chcete dál spoléhat na výbuchy motivace - a nebo zda si konečně vytvoříte systém, který vám bude trvale pomáhat a podporovat vás v pohybu kupředu. 

S přáním úspěchu,

 - Jack Canfield

* * *
zdroj:Jack Canfield Newsletter
obrázek: Kristin Wauson
překlad: Magda Techetová 

Prolomte dysfunkční vzorce v rodině

"Zatímco se vyrovnáváme se složitostí naší minulosti, je důležité si uvědomit, že neneseme žádnou vinu na tom, čemu jsme jako děti čelili. Jako dospělí však přebíráme zodpovědnost za svou cestu k uzdravení a vlastnímu růstu.

Součástí naší cesty je také schopnost si uvědomit chyby a nedokonalosti svých rodičů, aniž bychom si k nim pěstovali odpor. Umění porozumět tomu, že i oni si nesli své nedořešené problémy ze svého dětství, nám umožňuje rozvíjet vlastní schopnost empatie a prolomit mezigenerační vzorce, které byly celé věky předávány dál a dál.

Je důležité postavit se těmto zděděným cyklům a zamezit jejich předávání v budoucnu. Nacházíme se ve velmi mocném okamžiku, kdy si můžeme zvolit mezi vyšlapanou cestou předchozích generací a cestou, kterou si vyšlapeme my sami, v doposud neznámém terénu. Osvobodíme-li se od našich silně zakořeněných vzorců, začínáme dláždit cestu ke zdravější a naplněnější existenci, a to nejen pro sebe samé, ale i pro generace, které budou následovat po nás.

Zodpovědnost, která leží na nás, spočívá v přerušení neviditelných pout, která svazovala naše rodiny celé věky a donucovala je k nezdravým reakcím a omezujícím přesvědčením. Prostřednictvím našeho vědomého úsilí o přerušení tohoto cyklu tak předáváme dále dědictví plné odhodlání, soucitu a růstu.
Dovolme si dát prioritu našemu vlastnímu uzdravení a růstu a zajistěme tak, že další generace budou osvobozeny od břemen, která jsme doposud dědili od svých předků.

Když si osvojíme zdravější návyky, budeme v sobě pěstovat porozumění a dovolíme si projít proměnou, pomáháme tím utvářet budoucnost, v níž bude každý moci prospívat nezatížen stíny minulosti."

* * *
- Mitra
FB Writer, Blogger, Life Coaching

překlad: Magda Techetová

Uzdravením svých zranění léčíte i ty, kdo přichází po vás

"Mnozí z nás si v sobě nesou zranění z dětství - ony okamžiky, kdy jsme se cítili nevidění, nevyslyšení či neochránění. A nemuselo přitom jít jen o naše rodiče, ale i o svět kolem nás.
Když hovoříme o zraněních z dětství, často hned pomyslíme na chování rodičů, avšak ve skutečnosti jsme mohli utržit rány z mnoha různých stran - ano, někdy i od rodičů, ale i ze školy, od přátel, od společenských a kulturních očekávání nebo prostě z toho, jak nás svět utlačoval a vyvolával v nás pocit malosti.

I v případech, že zdrojem naší bolesti nejsou rodiče, zůstává jejich zodpovědností, aby nám pomohli bolest zpracovat - mají vést své děti k tomu, aby se se svými zážitky vyrovnaly a začlenily je do svých zkušeností tak, aby si zachovaly pocit bezpečí a celistvosti. K tomu je nezbytný hluboký a pevný vztah založený na nezlomném důvěryhodném spojení... bez kterého zůstává dítě na svá zranění samotné.

Když dospějeme, dostáváme možnost volby: opakovat cykly a vzorce, v nichž jsme vyrůstali, a nebo je prolomit.

Když se sami staneme člověkem, který nás v dětství mohl ochránit, porozumět nám, pečovat o nás a postavit se za nás, jedná se o mocný akt lásky k sobě samým. Nejde tady jen o naše minulé Já, ale i o budoucí generace. Znamená to vymezit hranice tam, kde dříve žádné nebyly, nabízet laskavost tam, kde dříve bylo pouze odsuzování, a volit si hluboké spojení - znovu a znovu - namísto kontroly a nadvlády.

To je ten nejmocnější krok, který můžete udělat - okamžik, kdy překročíte vzorce ze své minulosti a vstoupíte na novou půdu. Tímto krokem měníte všechno.

Neboť když se uzdravíte, nezmění se pouze váš vlastní příběh, ale i příběhy těch, kdo přicházejí po vás...
A to je vskutku něco velmi mocného."

* * *

- FB Healing Together
překlad: Magda Techetová

Nesnižujte se, abyste se zalíbily

"Během své mnohaleté praxe ve vztahovém poradenství se setkávám s jedním opravdu častým a opakujícím se jevem, zejména u žen: s tichou, ale přitom silnou potřebou se upozaďovat, aby vyhověly potenciálním či již aktuálním partnerům. Příliš často se ženy snaží být "méně" - méně cílevědomé, méně se projevující, méně samy sebou, aby si přitáhly a udržely partnera. Tato tendence není jen o snaze dělat kompromisy; tyto ženy se doslova snaží přizpůsobovat to, kým jsou, aby si zasloužily přijetí a lásku. Podívejme se tedy na chvíli, proč se toto děje a proč je tak důležité tomu odolat.

Kořeny tohoto chování sahají hluboko. Společnost často ženy nutí věřit, že jsou "příliš" - příliš úspěšné, příliš hlasité, příliš zábavné, příliš inteligentní - a že to je dělá méně žádanými. Pronikavé poselství, které v ženách ulpívá, je to, že jejich hodnota závisí na tom, jak dobře se dokážou upozaďovat a přijímat omezující role, které jim přisuzují jiní, zejména potenciální partneři. Ženy pak často tlumí své vyzařování a doufají, že když budou "menší", budou vyhovovat tomu, co se od nich čeká. 

Jako vztahová poradkyně vídám zlomená srdce i frustraci, které tento jev způsobuje. Ženy ke mně přicházejí s pocitem, jako by musely chodit po špičkách, plné strachu, že jejich skutečné já bude pro někoho příliš. Bojí se, že když budou úspěšné, budou vzbuzovat strach; že jejich humor bude příliš odvázaný; že jejich názory budou příliš pevné. Sklánějí se a deformují podle představ ostatních a ztrácejí kontakt se svým skutečným já - to vše ve jménu lásky.

Pravdou však je, že skutečná láska po vás nikdy nebude chtít, abyste se umenšovaly. Skutečná, vytrvalá láska oslavuje všechno, čím jste. Oslavuje s vámi vaše úspěchy, směje se s vámi vašemu humoru a váží si vašich hodnot i názorů. Když se budete upozaďovat a přizpůsobovat, abyste vyhověly něčímu očekávání, nejen že samy sobě prokazujete zlou službu, ale stejně tak obíráte svůj (potenciální) vztah o jeho hloubu a bohatství. 

Představujte si tu svobodu a radost, když najdete někoho, kdo vás nejen přijímá, ale váží si toho, kým opravdu jste. Někdo, kdo vás miluje za to, že si dovolujete růst. Někdo, kdo vidí vaše silné stránky a cítí se jimi inspirován, nikoli zastrašován. Vaši inteligenci vnímá jako stimulující a váš humor ho upřímně těší. Podporuje vás v cestě za vašimi sny a váží si jich. 

Jako koučka povzbuzuji klientky k tomu, aby byly vším, čím jsou. Pomáhám jim pochopit, že ten pravý partner bude přitahován k jejich ryzosti a autenticitě, místo aby ho odpudila. Připomínám jim, že je mnohem lepší si počkat na někoho, kdo bude milovat vaše pravé já, než se přizpůsobovat někomu, kdo miluje pouze tu masku, kterou kvůli němu nosíte. 

Všem úžasným ženám: Přestaňte se snažit být něčím méně. Přestaňte samy sebe brzdit. Netlumte své světlo kvůli nikomu. Místo toho začněte konečně vyzařovat naplno. Buďte slyšet, buďte úspěšné, bavte se a buďte samy sebou. Ten pravý člověk vás za to bude nejen milovat, ale bude vzkvétat po vašem boku, povznášen vaší vnitřní silou a inspirován vaší přirozeností.

Nakonec, ty nejnaplněnější vztahy jsou ty, ve kterých mohou být oba partneři sami sebou; kde láska roste, šíří se a podporuje; kde oba dva mohou růst a kvést beze strachu z toho, že by zastínili toho druhého. Pamatujte, že si zasloužíte být milovány za to, kým jste, v celé své zářivé jedinečnosti. Nenechte si nikdy nutit nic méně."

- Jennifer White

překlad: Magda Techetová

 

Nesetrvávejte v toxickém prostředí v domnění, že vám pomůže růst

Možná je pravda, že bychom se měli naučit udržovat si svůj vnitřní klid a mír i tváří v tvář výzvám a obtížným situacím a že se díky tomu stáváme odolnějšími. Nicméně trvale pobývat v prostředí, které nás NEUSTÁLE vystavuje útokům, provokaci a překračování našich hranic, nám nepomůže - naopak, tím, že se musíme neustále hájit, bránit, hlídat, ospravedlňovat či ovládat své přirozené emoce vyvolané těmito situacemi, se vyčerpáváme a zanedbáváme, a to ještě zcela zbytečně, protože naše prostředí se díky naší vnitřní práci a odolnosti vůbec nemění.

Nechat se dovádět na pokraj zhroucení, jen abychom dokázali (sobě či druhým), že všechno zvládáme, vede jen k tomu, že naopak věci zvládat přestaneme - v momentě, kdy tento dlouhotrvající nátlak toxického prostředí vyvrcholí, nám obvykle vypoví tělesné i duševní zdraví, čímž jsme pro naše vlastní dobro donuceni k vystoupení z tohoto prostředí a k vlastní regeneraci. Navíc si odnášíme nevědomě osvojené návyky jako např. "preventivní" stres, kdy se snažíme neustále předcházet možným problémům, a to i tehdy, když žádné nejsou; snahu mít všechno pod kontrolou; přehnanou sebekritiku a mnohé další, které si neseme dál i tehdy, když z toxického prostředí vystoupíme, a musíme se je zase odnaučovat.

Ve zdravém prostředí se sice konflikty čas od času objeví - to je normální - ale po vyjasnění situace obvykle vedou k pozitivním změnám a pročištění vzduchu. Takové prostředí je podporující a pomáhá nám růst a rozvíjet se. Nikdy v nás nevyvolává strach a snahu něco dokazovat, přesvědčovat a doprošovat se. Jsme-li k takovému jednání nuceni, neděláme dobrou službu sobě ani svému okolí. Podobně jako občasný déšť pomáhá vyživovat půdu a život v ní, zatímco permanentní déšť tentýž život utopí, ani my nejsme stavěni na to, abychom neustále něčemu odolávali a žili v permanentním boji o uznání, prosazení se, potvrzení své hodnoty či o pozornost.

Ať už se jedná o pracovní prostředí nebo vztah, neměli bychom tolerovat NEUSTÁLÉ konflikty a překračování našich hranic. Chováme-li k druhým lidem úctu, je naprosto v pořádku žádat od druhých totéž... a v případě, že toho nejsou schopni nebo nejsou ochotni přistoupit na vzájemný respekt, můžeme s čistým svědomím toto prostředí opustit.

- Magda

Pusťte se těch, kdo s vámi nechtějí být

Nechat jít někoho, kdo nás odmítl, může být vysilující. Když od nás někdo odejde nebo nás opustí, vyvolá to tolik emocí, kterými se musíme probrat. Může se aktivovat naše zranění z opuštění z minulosti a vynést na povrch naše nejhlubší strachy, že jsme pro druhé moc dobří nebo naopak ne dost dobří. To může vést k tomu, že příliš lpíme na někom, kdo s námi nechce být. Ale fakt, že se s někým cítíme být hluboce spojeni, ještě neznamená, že k nám patří a že spolu máme být. 

Když se někoho nedokážeme vzdát, neustále na něj myslíme nebo zoufale taktizujeme, jak ho získat zpátky, odehrává se pod povrchem ještě něco jiného. V takových chvílích potřebuje péči naše vnitřní dítě. Měl by zakročit milující vnitřní rodič, postarat se o naše srdce a zabránit nám v sebeopuštění. Když se naladíme na své vnitřní dítě, když právě zažíváme odmítnutí, možná zjistíme, že se cítí vyděšené, ublížené, opuštěné, nejisté, odmítnuté, ne dost dobré, přehlížené, nedůležité či zapomenuté.

Když se takto cítí malé dítě, co potřebuje nejvíc? Bezpečí, jistotu, ujištění a ochranu. Když se aktivují naše rány, přirozeně věříme, že lékem na tu bolest je člověk, na kterého jsme upnutí, a kdyby se k nám vrátil, pomohl by nám cítit se zase dobře.

Pravda je taková, že když někdo nechce být ve vašem životě, nemůžete se s ním cítit v bezpečí. Můžete se naučit mít se rádi i bez něj a poskytnout si bezpečí a stabilitu, které jste hledali mimo sebe. Neplýtvejte energií na zbožné přání, aby se k vám někdo vrátil, a věnujte se raději snaze vrátit se domů ke svému vlastnímu Já. Zdravá láska není žádná hra. Nemusíte se snažit něco dělat, abyste byli milováni. Jste ze své podstaty hodní lásky takoví, jací jste.

* * *

- z knihy Staň se tou pravou, Sheleana Aiyana

Proč si kazíme radostné okamžiky bolestnými představami

Cítit radost je pravděpodobně ze všech emocí nejobtížnější. Proč? Protože když ztratíme schopnost či ochotu být zranitelní, stává se radost něčím, k čemu přistupujeme se značně neblahým tušením. K tomuto posunu od toho, kdy naše mladší já vítalo radost s čirým potěšením, dochází pomalu a mimo naše vědomí. Zdá se, že ani nevíme, že k němu dochází, a proč. Víme jen, že toužíme zakoušet víc radosti a že trpíme jejím nedostatkem.

V kultuře silného pocitu nedostatku - kde nikdy necítíme dostatek bezpečí a jistoty - může být radost vnímána jako past. Ráno se probudíme a pomyslíme si: V práci to jde dobře. Všichni v rodině jsou zdraví. Nedějí se žádné velké krize. Dům nám stále ještě stojí. Daří se mi dobře a cítím se dobře. Do háje. Tohle je špatné. Opravdu špatné. Určitě se chystá nějaká pohroma.
Nebo nás povýší a naší první myšlenkou je: Tohle je příliš dobré, než aby to byla pravda. V čem je háček? 
Zjistíme, že jsme těhotné, a pomyslíme si: Naše dcera je zdravá a šťastná, tak to se s tímhle miminkem stane určitě něco moc špatného. To prostě vím.
Jedeme na první rodinnou dovolenou, ale místo abychom z toho byli nadšení, počítáme s tím, že se s námi zřítí letadlo nebo že se naše loď potopí. 

Neustále očekáváme zkázu. Ačkoli je dnešní svět v řadě ohledů mnohem bezpečnější než třeba v první polovině dvacátého století a střední délka života je také výrazně vyšší, připadá nám, že toho je v sázce mnohem víc. Většina z nás si dnes myslí, že přijde něco děsivého: teroristický útok, přírodní katastrofa, rozšíření bakterie v obchodě s potravinami, nebo něco podobného.
Když jsem se účastníků výzkumu začala ptát na prožitky, které v nich vyvolaly největší pocit zranitelnosti, nečekala jsem, že jednou z odpovědí bude radost.
Čekala jsem strach a stud, nikoli radostné okamžiky jejich života. Šokovalo mě, když mi lidé říkali, že nejzranitelnější jsou, když:

• stojí nad svými spícími dětmi
• si uvědomí, jak moc milují svého manžela/svou manželku 
• vědí, jak dobře se jim něco podařilo
• milují svou práci
• tráví čas se svými rodiči
• sledují své rodiče se svými dětmi
• přemýšlí o svém vztahu se svým přítelem
• se zasnoubí
• poleví jejich nemoc
• mají miminko
• povýší
• jsou šťastní
• se zamilují.

Nejenže mě tyto odpovědi šokovaly, ale také jsem věděla, že mám problém. Toto ničení vlastní radosti zlými předtuchami bylo celý život součástí mé vlastní vnitřní zbroje. Když jsem si poprvé propojila zranitelnost a radost, jak o tom mluvili účastníci mého výzkumu, sotva jsem dýchala. To, že neustále počítám s nějakou pohromou, jsem považovala za své malé tajemství. Byla jsem přesvědčena, že jenom já stojím nad svými spícími dětmi, a jakmile mě zaplaví láska a hluboký cit, představím si, jak se jim děje něco strašného. Byla jsem si jista, že si nikdo kromě mě nepředstavuje autonehody a nepřehrává si v duchu strašlivé telefonáty s policií, kterých se všichni děsíme. 

Jeden z prvních příběhů jsem slyšela od téměř padesátileté ženy.
"Byla jsem zvyklá si u každé dobré věci představovat tu nejhorší možnou pohromu," řekla mi. "Doslova jsem viděla ten nejhorší scénář a snažila se postihnout všechny eventuality. Když se moje dcera dostala na vysokou školu svých snů, prostě jsem věděla, že pokud se odstěhuje příliš daleko, stane se něco zlého. Celé léto jsem se ji snažila přesvědčit, aby raději nastoupila na nějakou místní školu. Nabouralo to její sebejistotu a zkazilo jí to naše poslední společné léto. Byla to bolestivá lekce. Teď prostě držím palce, zůstávám vděčná, modlím se a ze všech sil se snažím vyhánět ty špatné obrazy ze své hlavy ven. Naneštěstí jsem ten způsob myšlení předala své dceři. Stále víc se bojí zkoušet nové věci, zejména když se jí dobře daří. Říká, že nechce "pokoušet osud."

Muž, kterému táhlo na sedmdesát, mi řekl:
"Dřív jsem si myslel, že nejlíp člověk projde životem tehdy, když očekává to nejhorší. Že když se to pak stane, je na to člověk připraven, a když se to nestane, je příjemně překvapen. Pak jsem měl autonehodu a zemřela mi při ní manželka. Asi nemusím říkat, že očekávání toho nejhoršího mě nepřipravilo vůbec na nic. A ještě horší je, že dodnes lituji všech těch úžasných chvil, které jsme spolu prožili a které jsem si kvůli zlým očekáváním plně nevychutnal. Zavázal jsem se na její památku, že si teď budu plně užívat každé chvíle. Škoda, že tu není, když už teď vím, jak se to dělá..."

Tyto příběhy ilustrují, že ničení radosti bolestnými představami coby metodu minimalizování své zranitelnosti je nejlepší chápat jako kontinuum, které se táhne od "přehrávání si tragédie" až po "trvalé zklamání". Někteří z nás, podobně jako ta žena z prvního příběhu, sáhnou po tom nejpochmurnějším scénáři, jakmile radost vystrčí svou zranitelnou hlavu, zatímco jiní radost nikdy ani nevidí a raději zůstávají v neměnném stavu trvalého zklamání. Tento stav trvalého zklamání lidé popisovali takto: "Žít zklamaný je snazší než se cítit zklamaný. Sem tam prožít zklamání člověku připadá víc zraňující než se v něm prostě usadit natrvalo. Sice obětuje radost, ale prožije míň bolesti." 

Obě tyto krajní polohy kontinua vypovídají o tomtéž: Přívětivější postoj k radostným okamžikům našeho života vyžaduje zranitelnost. Pokud jste jako já někdy stáli nad svými dětmi a říkali si: Miluji je tak, až mi to bere dech, a vzápětí vás zaplavily představy, jak se vašemu dítěti děje něco hrozného, pak vězte, že nejste blázen a že v tom nejste sami. K podobné zkušenosti se přihlásilo zhruba osmdesát procent rodičů, se kterými jsem vedla rozhovory. Stejný procentuální podíl vychází u tisíců rodičů, se kterými jsem během těch let mluvila a pracovala. Proč? Co to děláme a proč to vůbec děláme? 

Jakmile uvidíme spojení mezi zranitelností a radostí, je odpověď celkem jasná: Snažíme se zaútočit dřív než zranitelnost. Nechceme se nechat zaskočit, a tak si doslova pěstujeme svou zničenost nebo nikdy nevycházíme ze zklamání, ve kterém jsme se sami rozhodli setrvávat. 

Pro ty z nás, kteří si v mysli přehrávají tragédii - existuje důvod, proč nám tyto představy zaplaví mysl, jakmile nás přemůže radost. Když celý život (vědomě nebo nevědomě) potlačujeme svou zranitelnost, nemůžeme nechávat prostor pro nejistotu, riziko a emocionální nechráněnost radosti. U řady z nás nastává i fyziologická reakce - pocit, že "vyletíme z kůže". Zoufale toužíme prožívat víc radosti, ale zároveň nedokážeme unést zranitelnost. 

A naše kultura tomuto přehrávání katastrof napomáhá. Většina z nás má zásobu děsivých představ, ze které můžeme nějakou vytáhnout, když se setkáme se zranitelností. Často žádám své posluchače, aby zvedli ruku, pokud se v uplynulém týdnu dívali na nějaké názorné zobrazení násilí. Běžně zvedne ruku kolem dvaceti procent publika. Pak tuto otázku přeformuluji: "Zvedněte ruku, pokud jste se v televizi dívali na zprávy, Kriminálku Las Vegas, Námořní vyšetřovací službu, Právo a pořádek nebo nějaký jiný kriminální pořad." V tu chvíli zvedne ruku osmdesát až devadesát procent publika. Obrazy, které potřebujeme k ničení své radosti bolestnými představami, máme přímo před nosem. Jsme vizuálně orientované bytosti. Konzumujeme, uchováváme si v hlavě a důvěřujeme tomu, co vidíme. 

I ti z nás, kteří se naučili "vydávat se napospas" radosti a přijímat své prožitky, nejsou imunní vůči nepříjemnému chvění zranitelnosti, které často provází radostné okamžiky. Prostě jsme se naučili, jak ho používat spíš jako memento než jako varovný výstřel. Nejvíce překvapivý (a život proměňující) rozdíl pro mě spočíval v povaze tohoto mementa: Pro ty, kdo daný prožitek vítají, je záchvěv zranitelnosti, který provází radost, pozváním k vděčnosti, k uznání, jak opravdu vděční jsme za určitého člověk, za krásu, za spojení nebo prostě za daný okamžik. 

Jako prostředek proti ničení vlastní radosti zlými předtuchami nám tedy vyplývá vděčnost. Ve skutečností každý účastník výzkumu, který mluvil o schopnosti zůstat otevřený vůči radosti, hovořil také o významu vděčnosti. Toto spojení se v nahromaděných datech objevovalo s takovou převahou, že jsem se jako badatelka rozhodla nemluvit o radosti, aniž bych zároveň mluvila o vděčnosti.
A nepřekvapil mě jenom vztah mezi radostí a vděčností. Zarazilo mě také, že dotazovaní lidé soustavně popisovali radost a vděčnost jako duchovní praktiky, spojené s vírou v propojení člověka s nějakou mocí, která je větší než my. Jejich vyprávění a popisy na toto téma rozvíjely a ukazovaly na jasný rozdíl mezi štěstím a radostí. Štěstí popisovali jako emoci, která se pojí s okolnostmi, zatímco radost popisovali jako duchovní způsob aktivního zapojení ve světě, který souvisí s projevováním vděčnosti. I když mě vztah mezi radostí a zranitelností zpočátku zarážel, nyní mi připadá naprosto logický a chápu, proč může být vděčnost prostředkem proti ničení radosti bolestnými představami. 

Hybnou silou našeho ničení své radosti bolestnými představami je pocit nedostatku a strach. Bojíme se, že pocit radosti nevydrží, že nebudeme mít dost nebo přechod ke zklamání (nebo čemukoli jinému, co nás čeká) bude příliš obtížný. Naučili jsme se, že poddat se radosti znamená v nejlepším případě nachystat si zklamání a v nejhorším případě přivolat na sebe pohromu. Navíc se potýkáme s vědomím vlastní hodnoty. Zasloužíme si prožívat radost, když jsme tak nedostateční a nedokonalí? A co hladovějící děti a válkami zmítaný svět? Kdo jsme, abychom prožívali radost? 

Pokud je opakem nedostatku dostatek, pak praktikování vděčnosti představuje způsob, jak uznáváme, že máme dost a že jsme dostateční. Slovo praktikování zde užívám proto, že účastníci výzkumu mluvili o konkrétních metodách projevování vděčnosti, spíš než jen o pouhém postoji nebo pocitu vděčnosti. Uváděli konkrétní příklady vyjadřování vděčnosti od vedení deníků vděčnosti přes používání nádob vděčnosti až po rodinné obřady vděčnosti. 

O způsobech vyjadřování vděčnosti a o vztahu mezi pocitem nedostatku a radostí, který se projevuje ve zranitelnosti, jsem se toho nejvíce dozvěděla od mužů a žen, kteří utrpěli nějakou výraznou ztrátu a prožili silné trauma. Byli to například rodiče, kterým zemřely děti, lidé, jejichž blízcí byli smrtelně nemocní a přeživší oběti genocid a traumat.
Největším darem byly tři lekce o radosti, které jsem získala od lidí, kteří si prošli silným zármutkem a temnotou:

1. Radost k nám přichází v okamžicích - obyčejných okamžicích. Když se příliš honíme za něčím mimořádným, riskujeme, že nám radost uteče.
   Kultura nedostatku nás může udržovat ve strachu před nevýznamným, obyčejným životem, ale když mluvíte s lidmi, kteří utrpěli velkou ztrátu, je jasné, že radost není konstanta. Všichni dotazovaní lidé, kteří se mnou mluvili o svých ztrátách a o tom, co postrádají nejvíc, bez výjimky mluvili o obyčejných chvílích.
   "Kdybych tak mohla sejít dolů a vidět manžela, jak tam sedí u stolu a nadává nad novinami..."
   "Kdybych jen mohl slyšet svého syna, jak se směje na dvorku..."
   "Moje máma mi posílala úplně šílené smsky - vůbec neuměla zacházet s mobilem. Dala bych nevím co, kdyby mi teď zase taková přišla."
   
   
2. Buďme vděční za to, co máme.
   Když jsem se ptala lidí, kteří prožili nějakou tragédii, jak můžeme projevovat více soucitu k těm, kdo trpí, odpověď byla vždy stejná: Neucukávejte před radostí ze svého dítěte, protože jsem přišla o svoje. Neberte to, co máte, jako samozřejmost - oslavujte to. Neomlouvejte se za to, co máte. Buďte za to vděční a sdílejte svou vděčnost s druhými. Jsou vaši rodiče zdraví? Buďte nadšení. Dávejte jim vědět, kolik toho pro vás znamenají. Když si vážíte toho, co máte, vzdáváte úctu tomu, o co jiní přišli.
   
   
3. Nepromarňujme příležitosti k radosti.
   Na tragédii a ztrátu se nemůžeme připravit. Když každou příležitost k radosti proměňujeme ve zkušební jízdu zoufalství, ve skutečnosti tím snižujeme svoji odolnost. Ano, otevírat se radosti není pohodlné. Ano, nahání to strach. Ano, stáváme se přitom zranitelnými. Ale pokaždé, když si dovolíme vydat se napospas radosti a plně se do těch chvil ponořit, posilujeme svou odolnost vůči studu a pěstujeme naději. Radost se stává součástí toho, kým jsme, a když se děje něco špatného - a to se stává - jsme silnější.

* * *

- z knihy Síla zranitelnosti, Brené Brownová

Novoroční předsevzetí pro truchlící

Vstup do nového roku může být velmi bolestný, když právě truchlíme pro ztrátu někoho blízkého. Když vstupujeme do nového roku bez těch, které jsme milovali, naše bolest se ještě zesiluje. Navíc nás ze všech stran zahlcuje tlak okolí, které od nás očekává nová rozhodnutí, předsevzetí a seberozvoj.

Vstupte do nového roku se soucitem k sobě samým. Vím, že se to snáze říká než dělá. Chci se proto s vámi podělit o novoroční předsevzetí pro případ, že truchlíte. Vyberte si ta, která k vám promlouvají, nebo si vytvořte nějaké své vlastní.

* * *

DEJTE PROSTOR SVÝM POCITŮM
Truchlení je přirozený proces. Váš žal vás sám navede tam, kam budete potřebovat. Dovolte si cítit své pocity, aniž byste se je snažili ovládat nebo se jim bránit. 

ODPOČÍVEJTE, KDYŽ JSTE UNAVENÍ
Žal je vyčerpávající. Dopřejte si tedy čas a prostor, který potřebujete, abyste se mohli v klidu věnovat péči o své tělo i duši. 

DEJTE SI SVOLENÍ ŘÍCT "NE"
"Ne" je celá věta. Nemusíte ji nikomu vysvětlovat. Rozhodněte se pobývat s lidmi, se kterými opravdu chcete být. Věnujte se činnostem, které opravdu cítíte jako ty pravé. 

DEJTE SI SVOLENÍ ŘÍCT "ANO"
Řekněte "Ano" péči o sebe. Řekněte "Ano" svému srdci a naslouchejte mu. 

PŘIPOJTE SE KE KOMUNITĚ, KTERÁ CHÁPE VÁŠ ŽAL
My všichni potřebujeme být viděni a pobývat s lidmi, kteří nám rozumí. Vyhledejte tedy ty, kdo budou rozumět vám i vašemu žalu. Projevit své pocity a podělit se o svůj prožitek s ostatními může být velmi nápomocný a transformativní.

NEBOJTE SE BÝT ZVĚDAVÍ
Dovolte si zkusit něco nového nebo vyzkoušet nový přístup. Je něco, co vás vždycky zajímalo, ale čekali jste, než to vyzkoušíte? Dovolte si vystoupit ze svých zvyků. Dejte si kávu se sousedkou, navštivte jiný park, nebo se něco nového naučte. 

DOPŘEJTE SI POHYB
Žal se usazuje v našich tělech. Abyste se se svým tělem navázali opět kontakt, trochu se hýbejte. Projděte se, zatančete si, běžte si zaplavat nebo se protáhněte. Spojíte se tak opět se svým tělem i duší, i kdyby to měla být jen na chvilku každý den.

POBÝVEJTE V PŘÍRODĚ
Když truchlíme, jsme uvězněni v naší hlavě. Přírodě je nám mocnou připomínkou světa kolem nás. Byli jsme stvořeni se schopností zvládnout svůj žal, stejně jako moře zvládá příliv i odliv, stejně jako stromy vědí, jak se natahovat ke slunci, stejně jako veverky vědí, jak si uchovat zásoby na zimu. Dejte si tento dar a pobývejte v přírodě. Dovolte větru dotknout se vaší tváře, naslouchejte zvukům moře či zpěvu ptáků, obdivujte pevnost hor nebo si zasaďte rostlinku na svém okně.

DÝCHEJTE
Často lidem připomínám, aby prostě dny nechali plynout. Kdykoli lidé prožívají silné emoce a pláčou nebo se hodně zlobí, připomínám jim, aby zhluboka dýchali. Vdechujte přijetí a mír, vydechujte očekávání a problémy. Obnovte spojení, které máte sami se sebou.

* * *

Nechť je váš nový rok plný míru. ♥

- David Kessler

* * *

zdroj: David Kessler, Newsletter
překlad: Magda Techetová

Zklamání jako změna směru

"Zklamání nás mohou na naší cestě velmi zdržet, když to připustíme. Mohou zničit všechno, co jsme v sobě schraňovali, a obrátit náš pohled zcela naruby. Začneme být negativní a zapomínáme na všechny důvody k pozitivitě. Pohlížejme tedy na zklamání prostě jako na změnu směru. Odvrácení od něčeho, co by nemělo žádný smysl. Můžeme se pustit rozčilení, které v nás zklamání vyvolalo, a dovolit novým směrům, aby se nám ukázaly. Tím, že propustíme svou negativitu, budeme schopni popojít na novou cestu a otevřít se všemu, co nám přinese. Přijetím neznáma, které stojí před námi, se osvobodíme od zklamání, kterému někdy na své cestě všichni čelíme." 

- Phiona Hutton

Nebojte se bouří

"Nebojte se bouří. Očišťují všechny oblasti vašeho života od toho, co již nepotřebujete. Podobně jako některé lístky se zoufale snaží udržet stromu, se i vy můžete držet toho, co odchází, ze strachu ze změny, která nastává. Když se přežene bouře, strom je očesán od spousty listí. Přesto však strom roste dál, sílí a vyrůstají z něj další a další lístky. 

Náš život v tomto ohledu není nijak odlišný. Držíme se zuby nehty toho, co již naplnilo svůj účel nebo je škodlivé pro naši cestu, protože se bojíme změny. Když se však pustíme a změny umožníme, začneme růst. Často je nám také mnohem lépe než předtím a jakmile bouře pominou, zjistíme, jak dobrému účelu nám posloužily. Nebojte se jich. Přijímejte je a odevzdejte jim všechno, co již nepotřebujete."

- Phiona Hutton

Nečekejte, až se změna stane sama od sebe

"Často setrváváme v nefunkčních situacích, které jsou pro nás a náš život škodlivé. Postupně si však na ně zvykáme a stávají se nám pohodlnými a bezpečnými. Zjišťujeme pak, že čekáme na to, až někdo přijde a zachrání nás, nebo až se stane něco, co naši situaci vyřeší za nás. Pravdou však je, že dokud změnu neučiníme my sami, nikdo nás zázračně nezachrání. Musíme to udělat sami. Když tak učiníme, přivede nás to zpět na naši cestu a automaticky se navrátíme do rovnováhy a souladu. Pokud se nám něco nelíbí, je načase provést změnu, která čeká na nás."

- Phiona Hutton

Co má být, to bude

"Nezáleží na tom, jak nepravděpodobné se to momentálně zdá. Nezáleží na tom, jak moc vám to připadá nedosažitelné. Věřte, že co má být, to BUDE. Ani sebevětší manipulace výsledek neovlivní. Ani sebevětší snaha o kontrolu a ovládání okolností nám nepřinese to, co chceme. Přijde to, až nastane pravý čas. A přijde to svým vlastním způsobem. Někdy se stává, že se tolik snažíme, aby se stalo to, po čem toužíme, a ono se to stejně nestane. Avšak po počátečním zklamání zjišťujeme, že to tak bylo vlastně dobře. Otevíráme se pak něčemu jinému a lepšímu, co více odpovídá přáním naší duše. Uvolněte se tedy, pusťte se všeho, co se vám nesplnilo, a otevřete se jiným, lepším věcem, které jsou na cestě k vám."

- Phiona Hutton

Nebojte se, všechno se vyřeší

"Brzy překonáte něco, co vám činilo problémy. Vaše mysl i srdce budou brzy zase v klidu a míru. Tíha, kterou jste nesli, se nyní pozvolna nadzvedává. Prodýchejte to. Mějte se vším trpělivost. Věřte, že to zvládnete. Všechno bude v pořádku.

Zasloužíte si vnitřní mír. Dovolte si ho. Zasloužíte si jasnou mysl. Přivítejte ji. Dovolte si přijímat a nahraďte odpor a odolávání naprostým odevzdáním. Každý má občas těžké období, ale to neznamená, že se v něm musíte pořád topit. Věřte, že všechno se pro vás změní. Nebuďte na sebe tvrdí, protože procházíte proměnou a neustále se zlepšujete. Nepotřebujete se soudit za své někdejší omyly. Nepotřebujete se ubíjet vinou za to, co se pokazilo. To všechno je pryč. Nyní nastal čas, abyste se konečně přijali. Čím více trpělivosti, lásky a porozumění si budete věnovat, tím snáze projdete do další fáze svého růstu. Věřte, že všechno se vyřeší. Nemusíte v sobě nést to břemeno stresu ohledně toho, jak a kdy se to stane. Jediné, co potřebujete, je mít víru a důvěru, že to přijde. 

Všechno se brzy vyjasní. Vaše modlitby, vizualizace a naděje vám přinesou své odpovědi. Překonáte to, co vás blokovalo. Vaše mysl a srdce se zklidňují. Tíha pomalu odchází. Dýchejte. Uvolněte se. Buďte trpěliví. Procházíte léčením. Máte za sebou spoustu lekcí a nyní je třeba se o sebe postarat. Vesmír se chystá vám něco dát. Mezitím se usmívejte a oslavujte, jako byste ty nejlepší dary již dostali. Osvojte si tyto pocity i naladění tím, že si budete připomínat, že to všechno zvládnete a že vám to všechno přinese nová požehnání. Do vašeho života se nyní chystá vplout vlna příležitostí, nových kontaktů, skvělých zpráv a nové energie." 

- Idil Ahmed 

Poselství andělů o virtuální frustraci

"Jako vaši andělé často vídáme, kolik z vás je ve svém životě frustrovaných a nešťastných jen proto, že sledujete příspěvky svých přátel a známých na sociálních médiích a vědomě či nevědomě porovnáváte svůj život s tím jejich. To, co lidé sdílejí na svých osobních profilech či stránkách, vám však nikdy neposkytne celistvý ani objektivní obraz o tom, jak tito lidé doopravdy žijí. Jen málokdo s ostatními sdílí VŠECHNO. Obvykle lidé vybírají pouze své úspěchy, šťastné okamžiky a příspěvky, které určitým způsobem prezentují jejich názory a postoje, ale nikdy v tom není obsaženo všechno, co prožívají. Srovnávat svůj život s obsahem něčího profilu je nesmyslné. Přesto se mnozí z vás cítí špatně, když sledují, jak ostatním se daří a vám ne. Jak se ostatní vdávají a žení, zatímco vy jste celé roky sami. Jak druzí zakládají své šťastné idylické rodiny, o které vy stále jenom sníte, nebo jedou na další exotickou dovolenou, kterou si spolu všichni báječně užívají, a jak konečně dostavěli svůj dům, zatímco vy máte stěží na nájem průměrného bytu. Toto všechno, ať už si to uvědomujete nebo ne, na vás denně tlačí ze všech stran, jakmile se připojíte na sociální média.

Rádi bychom vám poradili: dejte si čas od času delší přestávku od svých internetových profilů i profilů druhých. Omezte alespoň na nějaký čas svůj elektronický kontakt na nezbytné minimum, a to mimo dosah sociálních sítí (např. přes e-mail). Spočiňte na nějakou dobu sami ve své vlastní společnosti. Vyjděte si do přírody. Zajděte si na dobrou kávu - bez připojení mobilu k wi-fi síti. Pokud si chcete u kávy něco číst, vezměte si knížku. Přivoňte si k jejímu papíru. Vychutnejte si svou kávu. Běžte do divadla nebo na koncert. Nebo zůstaňte doma, rozsviťte si vonnou svíčku a relaxujte v teple svého domova. Jednoduše - ŽIJTE!

Je nám líto, když vidíme, kolik lidí se trápí a strádá jen proto, že celé dny a noci tráví na internetu a prohlížejí si profily druhých lidí, a pak se cítí mizerně, protože jejich život zdaleka neodpovídá všem těm dokonalým a idylickým životům, které jsou očividně přány všem ostatním. Vaše doba oplývá úžasnými technologickými prostředky, ale jsou to PROSTŘEDKY, NÁSTROJE. Mají vám sloužit, ne vám vládnout. A přesto je tolik z vás ovládáno svými mobily a počítači. Internet i všechny ostatní podobné nástroje vám samozřejmě poskytují mnoho úžasných možností a mají pro vás velký přínos - současně s tím však daly vznik mnoha rizikům a následkům, které se promítají do společnosti.

Žádný online kamarád vám nenahradí fyzické objetí blízkého člověka. Žádný vtipný příspěvek sdílený ve skupině vám nenahradí fyzické posezení s přáteli a společný hlasitý smích. Vaše fyzické smysly potřebují vnímat, že žijete. Virtuální svět vám nenahradí ten fyzický. Přestože máte pocit, že jste ve virtuálním světě mnohé zažili, v tom fyzickém jste pouze proseděli dlouhé hodiny shrbení u své elektroniky. Přestože vám může internet dobře sloužit, neměl by prosakovat do celého vašeho života, natož ho začít nahrazovat.

Udělejte si seznam toho, k čemu všemu je vám virtuální svět užitečný. Vypište si, k jakým konstruktivním účelům ho opravdu potřebujete využívat a v čem vám pomáhá. Mohou to být kontakty s přáteli z daleka, s nimiž byste jinak kontakt neměli; rozhovory s přáteli, s nimiž se právě nemůžete vidět; pracovní či studijní skupiny, které vám usnadňují předávat si aktuální informace; kreativní stránky, na nichž můžete dávat prostor své tvořivosti a inspirovat druhé; stránky, jež vás samotné inspirují a motivují k pozitivním změnám, apod. To jsou dobré a praktické účely. Avšak všechen ostatní čas, který ve virtuálním světě trávíte, vám radíme omezit na minimum. I když si to možná neuvědomujete, jsou to i celé hodiny denně, které trávíte bezcílným prohlížením sociálních médií a stránek, aniž by vám to k čemukoli posloužilo. Tento čas byste mohli věnovat potřebné péči o své tělo a duši - všem aktivitám, které ve vás podporují pocit skutečného života. Navíc, permanentní sledování profilů druhých ve vás vyvolává dojem, že váš vlastní život stagnuje, zatímco ten jejich se úspěšně posouvá; že vy sami jako byste neexistovali.

Odpoutejte se tedy od internetu a dělejte vše, co ve vás znovu probudí radost ze života. Co odvede jinam pozornost vaší mysli, která se snaží mít neustále pod kontrolou, co kdo kdy dělá. Valnou většinu informací, kterými si takto zaplňujete hlavu, vůbec nepotřebujete. Je to zbytečný balast, který zabírá váš drahocenný čas a kapacitu vaší mysli, jež by jinak mohla posloužit k mnoha jiným, užitečným věcem. 

Na sociálních médiích a internetu vzniká snadno závislost, protože pro vás představují snadný únik před sebou samými - tak jako jakákoli jiná závislost (útěk k jídlu, cigaretám, alkoholu, nakupování, neustálé rozptylování se společností jiných lidí, aj.) Když nejste sami se sebou pravidelně v kontaktu, protože veškeré volné chvíle kontrolujete své telefony a profily, vaše duše trpí. Vaše tělo přirozeně také, protože to odráží do velké míry vaši duši. Každý člověk přirozeně potřebuje trávit čas i sám se sebou a se svými blízkými, kvalitně odpočívat, vyživovat se dobře fyzicky, emočně i mentálně, přemítat, rozmýšlet se nad dalšími kroky ve svém životě a pracovat sám na sobě. Každý člověk má také své poslání a vlastnosti, jimiž může velkým dílem pomáhat druhým a světu. Místo toho se však často u mnohých z vás ztrácí váš drahocenný čas i energie ve víru bezvýznamných statusů, fotek a videí, jimiž zaplňujete každé prázdné místo ve svém rozvrhu a na sebe samé ani na kvalitně strávený čas vám už nezbývá žádný prostor.

Vraťte se prosím sami k sobě. Věnujte se svému vlastnímu životu. Nesrovnávejte ho s životy jiných, natož s tím, co si vyselektovali jako hodné prezentace na internetu. Navraťte se ke svému skutečnému žití. Prožívejte plně své okamžiky. Odolejte pokušení hned je sdílet na svých profilech, aby to viděli ostatní. Uvědomte si, jak moc jste závislí na svém prezentování se a posílání všeho na internet. Dělte se s druhými opravdu jen o to, co jim skutečně chcete sdělit. Vymezte svému virtuálnímu životu zdravé hranice. Zvolte si v rámci dne či týdne konkrétní časový úsek, během kterého budete moci brouzdat internetem, jak je vám libo, ale tento limit dodržujte. Nedovolte, aby vás ovládla závislost na neustálém rozptylování své pozornosti. 

Najednou budete mít mnoho volných chvil sami na sebe a na činnosti, kterým jste se nestíhali věnovat kvůli svému online vytížení. Budete mít jasnější a soustředěnější mysl, díky které najednou začnete přicházet na možná řešení problémů, před nimiž jste dosud jen utíkali na internet. Budete klidnější a nebudete si dělat zbytečné starosti kvůli tomu, co sdílejí druzí na svých profilech. Budete si více vědomi sebe samých. Využívejte tedy virtuální svět opravdu jen k účelům, které jsou smysluplné, a bezcílné prohlížení omezte na minimum. Přestaňte sledovat druhé a začněte si všímat sami sebe. Přestaňte srovnávat vaše životy a začněte žít ten svůj. Na rozdíl od vašeho profilu na internetu má totiž váš život obrovskou hodnotu."

* * *

- Poselství andělů, Magda Techetová

Chcete-li podpořit mou činnost finančním příspěvkem, s láskou a vděčností ho uvítám ♥

* * *
Číslo účtu: 2000715953/2010
IBAN: CZ9320100000002000715953
SWIFT/BIC: FIOBCZPPXXX
* * *

Srdečně děkuji za jakoukoli formu podpory, včetně přeposlání textu dalším lidem, kterým by mohl pomoci :-)

Dnes propouštím...

Dnes propouštím...

...jedovaté myšlenky a pocity
...nezdravá prostředí
...nezdravé vztahy
...myšlenky na pomstu a neodpuštění
...myšlenky plné závisti a zášti
...negativní slova, která říkám o druhých
...negativní slova, která říkám o sobě.

To všechno dnes propouštím a rozhoduji se žít život plný lásky, míru a svobody. 

5 důvodů, proč stále ještě čekáte, až začnete žít

Minulou noc jsem se dívala na film, ve kterém spolu herci vedli rozhovor, jenž mi ulpěl v paměti. Mluvili spolu o vnějších meznících v životě. Probírali spolu kupování domů a rození dětí.

Ona řekla: "Když náš život opravdu začne?"

On řekl: "Toto je náš život. Už ho žijeme."

To se může zdát být očividné. A přestože i já sama jsem věděla, že svůj život přece žiji, některé části uvnitř mě byly těmito větami hluboce zasaženy. Podnikla jsem mnoho velkých kroků ke změně svých životních vzorců, ale uvědomila jsem si, že stále ještě na něco čekám. Zjistila jsem, že jsem vždycky ještě vyčkávala s oficiálním zahájením svého skutečného života. To pro mě není něco zase tak nového, ale tentokrát se mě to dotklo na mnohem hlubší úrovni. A tak jsem se sama sebe zeptala, na co to vlastně čekám. Na co to vlastně čekáme? A upřímně, je to hned několik věcí.

* * *

1. ČEKÁME NA OMLUVU

Já vím, já vím. To je naprosto marné. Ale i když si to naše dospělá já uvědomují a chápou to, pro naše vnitřní děti je to úplně jiná záležitost. Někde uvnitř stále ještě chceme, aby se nám ti, kdo nám ubližovali, omluvili a řekli, že jim to je líto. Chceme, aby se naše někdejší vztahy staly tím, čím se ale nikdy nestanou. Malé děti uvnitř nás žádají o lásku a pozornost, které se jim od osob, jež jim ubližovaly, nikdy nedostalo. Chtějí, aby se to konečně vyřešilo. Chtějí, aby se všechny ty vztahy napravily, aniž by se jich musely vzdát. Ale to se neděje.

2. ČEKÁME NA ROZVÁZÁNÍ POUT

Existují části nás samých, které ještě stále s někým udržují pouta. A přestože jsem si původně myslela, že jsou to hlavně ta traumatická pouta, která trvají mezi námi a lidmi, kteří nám ubližovali a zneužívali nás, zjistila jsem, že tato pouta nás podnítila k vytváření dalších takových. Pouta, která takto navazujeme, jsou znepokojivě náhodná. Kdokoli, kdo nám kdy řekl, že mu něco dlužíme, ještě nyní sedí v naší podvědomé mysli a brání nám v pohybu dál. Wow! Jaké převratné zjištění! Objevila jsem pouta, která udržuji s lidmi, jejichž jména už si ani nepamatuji. Čekám na propuštění a uvolnění od někoho, kdo si mě ani nepamatuje. A vím, že nejsem jediná.

3. ČEKÁME NA SVOLENÍ

Máme v sobě také části, které nevěří, že mohou žít svůj život bez druhých. Máme části, které nechápou, že jsme dospělí a že můžeme udělat všechno, co je nezbytné k tomu, abychom se svým životem hnuli kupředu a přestali opakovat traumatické vzorce. Jsou to ty části nás, které čekají, až přijde někdo druhý a řekne nám, že ano, že můžeme konečně začít žít. Chceme, aby nám někdo druhý dal své svolení, aby nám rozsvítil zelenou. Ale nikdo takový není. Náš život začne až tehdy, když si my sami dovolíme, aby začal, a podnikneme tak důležitý krok vpřed.

4. ČEKÁME NA DOKONALOST

Některé naše části vyčkávají, až budou dost dobré. Tím "dost dobré" myslím dokonalé. Strávili jsme celé své životy posloucháním toho, jak jsme bezcenní a k ničemu, a jak ti, kdo jsou v životě úspěšní, jsou dokonalí. I ti, kdo nás zneužívali, byli dokonalí. To my jsme vždycky byli ten problém. A protože jsme problém, nikdy nemůžeme mít dobrý život. Tolik zkušeností, které jsme v životě získali, nám toho bylo důkazem! Neustále jsme přitahovali do svého života lidi a situace, které v nás vyživovaly vzorce z našeho dětství. Ale my jsme ve skutečnosti nikdy nebyli problém. To ti, kdo nás zneužívali a ubližovali nám, byli problém. A nyní se naše podvědomá přesvědčení začínají měnit a naše zažité vzorce prolamovat. Nemůžeme však začít skutečně žít, dokud sami sebe konečně neuvidíme jako dost dobré, abychom si zasloužili dobrý život.

5. ČEKÁME NA KLID

Klid znamená pro různé naše části různé věci. Může znamenat izolaci. Může znamenat vnitřní mír. Může znamenat dosažení našich cílů, nalezení svého životního poslání nebo sledování, jak se toto poslání v našem životě uskutečňuje. Může to znamenat výhru milionu v loterii nebo nemít žádné problémy. Může to znamenat život na ostrově. Ale pokud všechny tyto věci považujeme za podmínku, která musí napřed nastat, abychom mohli konečně žít, budou jen dalším důvodem, proč budeme dál čekat. Můžeme zůstat zaseknutí na místě jen kvůli čekání na nějaké zázračné řešení, které konečně nastolí v našem životě mír. Ale tak život nefunguje. My sami musíme učinit kroky, které jsou k tomu potřebné. A bude to chtít nějaký čas. 

* * *

Mezitím, co čekáme, až náš život konečně začne, všichni stárneme. Přitom, na druhé straně zrcadla, čeká náš život, až ho my začneme žít. Dopřejme si čas na to, abychom se zamysleli, na co vlastně čekáme. Potřebujeme prozkoumat své podvědomé vzorce, které nás drží ustrnulé ve starých přesvědčeních a způsobech chápání světa. A tak si položte otázku: "Na co pořád čekám? A proč tomu dávám takovou moc nad svým životem?" 

Protože už je načase přestat čekat. 

* * *

zdroj: https://beatingtrauma.com/2018/06/06/5-reasons-you-might-be-waiting-for-your-life-to-start/
překlad: Magda Techetová

O cizincích

Když se nacházíte na pokraji zničení; v té nejzranitelnější a nejzoufalejší hodině a všichni to s vámi už vzdali - tehdy se objevuje CIZINEC. Cizinec přichází, když je vaše zlomené srdce dokořán otevřené, připravené a věřící. Cizincův zrak je průzračný a nezakalený vašimi dřívějšími omyly. Jsou to lidé, kteří vám nechají to stokorunové dýško nebo vám nečekaně nabídnou nějakou novou příležitost. Jsou to ti lidé, kteří zastaví a vymění vám pneumatiku, nebo ti, kteří vám nabídnou místo k přespání. Jsou to ti, kteří se vám plni soucitu podívají do očí v obchodě, kde po vás zrovna řve partner, který vás zneužívá. Jako andělé k vám na poslední chvíli přijdou a dají vám podporu nebo radu, kterou jste potřebovali. Zavolají příteli a otevřou vám nové možnosti, protože ve vás spatřili něco pozoruhodného. Cizinci jsou ti, kdo pro vás vykonali mnohem větší oběť, než si možná uvědomujete, protože to udělali s pokorou, milostí a bez jakýchkoli očekávání. Cizinec je ten, kdo ve vás uvěřil, když už vám nevěřil nikdo jiný. Cizinec vás pozvedne slovy naděje a optimismu ve chvíli, kdy jste na dně. Cizinec vám poskytne prostor pro zotavení se, abyste pak mohli začít znovu. S cizincem se potkáváte na půli cesty přes most zvaný víra. Cizinec přichází plnit něčí sny. Jeho ruka se zjeví odnikud a někoho zachrání ještě před tím, než přeskočí zábradlí. Cizinci se zjevují v pravý čas a jsou skutečným zázrakem. Cizinci jsou andělé pozemského života. Mějte víru a odvahu... a buďte těmi cizinci.

- Bryant McGill

Obviňování druhých vám nepomůže

Když budete ukazovat prstem a svalovat odpovědnost za to, jak se cítíte, a za to, jaký je váš život, na ostatní, moc vám to nepomůže. Nikam to nevede, když svou moc odevzdáváte vnějšímu světu a přenášíte na něj odpovědnost za to, jak dobrý život žijete. Nikam nevede, když vkládáte svůj život do rukou jiných lidí a čekáte, že ho budou žít za vás.

I když se může zdát, že nás rodiče, učitelé, přátelé, životní partneři a celý svět navigují svou lhostejností a nezodpovědným chováním špatným směrem, a i když nás možná v jednu chvíli připravili o úctu, lásku a náklonnost, kterou jsme si zasloužili, je pouze na nás, abychom se chopili svého života a vedli ho směrem, jakým si podle nás zasloužíme jít. Je na nás, abychom si připadali milovaní a hodnotní, abychom se vymanili z nefunkčních vztahů a odešli z nevhodných míst a situací. Je na nás, abychom svůj život žili tak, jak si přejeme.

Svalování viny na druhé je ztrátou času a energie. Čím méně času trávíte obviňováním, kritizováním a stěžováním si, tím více času vám bude zbývat na to, abyste se uzdravili a vyléčili své rány a svůj život. 

Když budete neustále obviňovat vnější okolnosti z toho, jak se cítíte, a budete neustále vkládat svůj život do rukou druhých, budete neustále vydáni na milost a nemilost ostatních lidí a budete neustále obětí vlastních okolností. 

Svůj život musíte žít vy sami. Po své cestě musíte kráčet vy sami. Když budete stále svalovat vinu na druhé, budete si stále připadat bezmocní. Když se vzdáte obviňování a převezmete odpovědnost za všechno, co cítíte a čím jste, začnete tvořit nádherné věci a šťastnou budoucnost. 

* * *

- z knihy 15 věcí, kterých se musíte vzdát, abyste byli šťastní; Luminita D. Saviuc