Mnohé dospělé ženy chovají vůči svým matkám smíšené a protichůdné pocity; druh jakéhosi chronického, bolestného propletení. Toto napětí mezi matkami a dcerami je všeprostupující, komplikované a stále je spíše tabu. Ženy o svých matkách někdy navzájem vtipkují, avšak uvnitř trpí vážnou a bolestivou dynamikou jejich vztahu, kterou nelze nikdy vyřešit, pouze ji trpět. Toto napětí mezi matkou a dcerou se může silně projevovat zejména o svátcích, hlavně o Dni matek, kdy společnost zastává škodlivý, dehumanizující mýtus, že všechny matky jsou bezpodmínečně milující a že všechny dcery by měly být vděčné svým matkám bez ohledu na to, co se děje v pozadí jejich vztahu.
Proč tedy některé matky zneužívají své dcery?
Seznamte se s matčiným vnitřním dítětem.
Třetí osobou ve vašem vztahu s matkou je její vnitřní dítě.
V závislosti na tom, kolik traumatu si vaše matka prožila ve svém dětství a kolik práce vykonala na svém vlastním uzdravení, se matčino nedoléčené vnitřní dítě projevuje v dynamice vašeho vztahu s ní. Na matky se obvykle díváme jako na dospělé, protože těmi přece jsou, avšak je třeba porozumět také tomu, jak klíčovou roli hraje mezi vámi její vnitřní dítě a jak ovlivňuje její chování k vám. Může to být užitečné například proto, že:
- nám to umožňuje vidět naše matky jako lidské bytosti, které musely čelit obrovským těžkostem, traumatům nebo i zneužívání
- nám to pomáhá coby dospělým dcerám nebrat si jejich chování tak osobně a nepřebírat na sebe tíhu tohoto chování jako něco, co jsme povinné řešit nebo napravovat - což stejně není možné
- nám to pomáhá zvažovat a vybírat si, jakým způsobem s matkou jednat z pozice silného dospělého a udržet si svou individuální suverenitu.
* * *
ROLE TRAUMATU VE VZTAHU MATKY A DCERY
TRAUMA SE DĚDÍ
Není žádným tajemstvím, že mnohé z nás, dospělých žen, viděly své matky během různých obtíží a těžkostí v jejich životech. Naše matky mohly být přítomné, ochraňující, milující a spolehlivé jen do té míry, do jaké se samy cítily milovány, v bezpečí a oceňovány svou vlastní původní rodinou. Mnohé naše matky prožily hluboká traumata, deprese apod., což jsou věci, které zejména v dřívějších dobách společnost tajila, popírala či zahanbovala - což vrhalo hanbu i na matky, které by si chtěly říct o pomoc a podporu. Často to byly právě děti, kdo viděl pravdu, jaká je, a kdo nesl nápor rodinných tajemství, zneužívání a zanedbávání, které matky neměly právo cítit, čelit jim a konfrontovat je kvůli překážkám nastaveným v domácnosti i v okolí.
TRAUMA JE UMLČENO
Minulé generace nemohly otevřeně hovořit o traumatických prožitcích, ani je zpracovávat. Traumata se často zametala pod koberec mlčení a hanby. Člověk prostě předstíral, že se tyto ohavné věci vůbec nestaly a že žádné pocity s nimi spojené neexistovaly. Mnohé matky takto utrpěly vážná traumata, která nikdy nebyla vyslyšena ani uznána a která zakořenila v jejich podvědomí. Možná tyto vzpomínky a bolestné pocity musela potlačit, aby přežila a zůstala jako matka vyrovnaná. Žena, která prožila v dětství trauma, aniž by se jí dostalo jakékoli podpory, postupně zakrňuje a duševně nedozrává. To má pak za následek její emocionální nezralost a nedovyvinuté vědomí sebe sama, což limituje její schopnost být matkou vlastní dceři.
TRAUMA ZŮSTÁVÁ NEVYŘEŠENO
Matčina nedořešená traumata mají dopad na to, jaký k vám chová vztah. Tyto události utvořily matčinu osobnost a určují její dispozice vůči vám, životu a lidem kolem ní. Její traumata jsou také čočkami, skrze které pohlíží na vás jako na svou dceru. V závislosti na tom, do jaké míry si svá traumata zpracovala či nikoli, může vaše matka zatěžovat váš vzájemný vztah těžkými psychologickými břemeny, a to způsoby, kterých si ani není nebo nechce být vědoma. Tímto naše matky neodsuzujeme - spíše se snažíme zvědomit tyto bolestivé záležitosti, abychom je mohli vyléčit a aby nepokračovaly ve zraňování dalších. Je třeba si je uvědomit, abychom osvobodili sebe i další následující generace od opakovaně předávaného dětského utrpení.
Tím, že jako dospělé ženy statečně prozkoumáváme toto téma, projevujeme hlubokou lásku a soucit těm malým holčičkám, kterými jsme byly, a jako "vnitřní matky" proměňujeme ono bolestivé vězení, ve kterém jsme vyrostly, v bezpečné "hřiště", kde může být naše vnitřní dítě konečně svobodné, chráněné a bezpodmínečně milované v našem nitru, coby dospělých, silných žen.
* * *
PROČ NĚKTERÉ MATKY ZNEUŽÍVAJÍ SVÉ DĚTI?
VYSVĚTLENÍ VNITŘNÍHO DÍTĚTE
Matka, která vytrpěla trauma bez pomoci a podpory i bez jakéhokoli léčení, může podvědomě SPLYNOUT se svým vnitřním dítětem, kdy v určitých chvílích promítá svůj vztek, mstivost a agresi kvůli tomu, jak ona sama byla deprivovaná či zrazená svou vlastní matkou, na svou dceru. Skrze pokřivený pohled svého vlastního zraněného vnitřního dítěte může matka vidět ve své dceři svou vlastní odmítající, zrazující či opouštějící matku, přičemž od své dcery očekává podrobení se a úctu. Dcera se pak cítí zmatená, neviděná, umlčená a touží po uznání ze strany matky. Mezi matkou a dcerou vzniká propast.
* * *
ZNÁMKY TOXICKÉHO VZTAHU MEZI MATKOU A DCEROU
Pokud matčino vnitřní dítě sedí "za volantem", může se to projevovat (ať už nenápadně nebo velmi otevřeně) například následujícími způsoby:
- Matka má uštěpačné, jedovaté a úsečné komentáře, kterými vás nenápadně podkopává. Pak zase může své chování úplně obrátit.
- Matka projevuje známky žárlivosti, závisti a soutěživosti vůči své dceři.
- Matka se chová jako agresor bez jakéhokoli smyslu pro zodpovědnost. Může být agresivní a dominantní.
- Matka se chvílemi chová sadisticky; ráda zraňuje vaše pocity a zdá se, jako by jí dělalo dobře, že to byla právě ona, kdo vás rozhodil.
- Matka mívá záchvaty vzteku a kolem sebe vytváří dramata, napětí a rozvraty.
- Když se vám zrovna v životě daří, zdá se, že ona právě prožívá těžké období.
- Matka se chvílemi chová nedospěle a dětinsky (trucuje, vzteká se, dožaduje se pozornosti, apod.)
- Matka se staví do pozice oběti a oprávněnosti, jako byste jí něco dlužila vy nebo svět, jako by jí někdo křivdil, atd. Tuto její náladu nedokáže nic povznést.
- Matka musí být vždy středem pozornosti a musí o ni být postaráno. Vaše pocity a potřeby coby její dcery jsou podružné.
- Nezajímá se o vás; zdá se, jako by už sama věděla nejlíp, co si myslíte nebo co cítíte, aniž by se vás zeptala nebo vás vyslechla. Cítíte se spíše jako obraz v její mysli, část jejího vlastního těla nebo ústřižek osobnosti.
- Matka vás vnímá spíše jako hrozbu, pachatele nebo konkurenci, než jako svou dceru.
- Pocit, že "matka" zde úplně chybí.
- Reaguje přehnaně, jako by byla fyzicky napadena či vystrašena, pokud vyjádříte jiný názor či hodnotu.
- V přítomnosti matky nemůžete být sami sebou. Cítíte, že se musíte obrnit, mentálně se připravit na setkání s ní a nasadit si masku toho, kým chce, abyste byli.
- Vaše tělo vám dává silné signály jako například zlověstný, vyčerpávající pocit; nutkání utéct; pocit zamrznutí nebo zaseknutí; pocit, jako by vás opustila veškerá vaše energie; pocit, že jste zase "malí" v její přítomnosti; vyplavení adrenalinu, když chcete argumentovat a postavit se sami za sebe, ale raději se stáhnete a cítíte se malí.
- Vždy máte pocit, že vy musíte být tím silnějším a všechno zvládnout.
- Matka je lhostejná ke všemu, co cítíte, a nejeví zájem o váš vnitřní život. Pokud se s ní o něco podělíte, rychle změní téma nebo smete to, co jste řekli.
- Zakládá si na rolích, tedy na tom, že ona jako matka je v právu a jakýkoliv projev nespokojenosti vůči ní znamená neúctu. Váš samostatný život bere jako svoji urážku.
JAK REAGUJÍ DOSPĚLÉ DCERY
Většina dospělých dcer těchto zraněných matek má vůči svým matkám soucit a upřímně s nimi touží mít zdravý, láskyplný a blízký vztah. Tyto ženy často obviňují samy sebe a dělají první poslední ve snaze učinit matky šťastnými, vyhýbat se jejich špatným náladám a výlevům, povzbuzovat je, přimět je dívat se na to dobré a omlouvat jejich toxické chování:
- "Ona to tak nemyslí. Hodně si prožila."
- "Měla bych s ní soucítit. Musím být trpělivější."
- "Když cítím hněv, znamená to, že jsem špatná a nevděčná dcera."
- "Je jediná matka, kterou mám. Jsem povinna se s tím vyrovnat."
- "Ona mě porodila. Dlužím jí svůj život."
Problém je, že nic se nedá vykomunikovat nebo vyřešit. Odpor narůstá a vede k tomu, že vztah s matkou dcery pouze trpí. Můžete upadnout do krize na celé dny či týdny po setkání s ní. Vaše vlastní duševní i fyzické zdraví mohou být v ohrožení.
* * *
SPOLEČNÁ TÉMATA DOSPĚLÝCH DCER ZNEUŽÍVAJÍCÍCH MATEK
- Matka očekává, že její dcera bude předstírat, že ke zneužívání nikdy nedošlo. Po proběhnutí konfliktu matka zapomíná, že nějaký byl, a nic se nevyřeší.
- Zkoušíte všechno; vysvětlit své pocity a myšlenky, soucítit s jejími pocity, povzbuzovat její náladu, zaměřovat se na to pozitivní, dávat jí knížky k přečtení nebo podcasty na poslechnutí, a to všechno jen proto, abyste byli opakovaně sestřeleny, ignorovány nebo odmítnuty.
- Opakující se refrén sebeobviňování a studu: "Musí se mnou být něco špatně, když se ke mně takto chová. Musím se změnit, abych s ní mohla mít vztah, jaký si přeji. Jednoho dne to dokážu. Musím se jen dál snažit."
- Cítíte se stále více vyváděny z rovnováhy a můžete začít zpochybňovat své vnímání reality.
* * *
PROČ MATKY ZNEUŽÍVAJÍ SVÉ DCERY? VYSVĚTLENÍ PSYCHICKÉ DEPRIVACE
Deprivace, kterou matka zažila jako dítě, je nevědomě projektována do její dcery. Pokud v průběhu života neobdržela vhled nebo nástroje k vyrovnání se se svým traumatem, pak matka snadno své trauma promítá do své dcery a začne dceru považovat za zdroj své bolesti a frustrace, místo aby si uvědomila svou vlastní nepřiznanou bolest ve svém nitru; bolest svého vnitřního dítěte.
- Dcera je mocný terč pro matčina nezpracovaná traumata a přetrvávající hněv, vztek a deprivaci, které zažila ve vlastním životě.
- Matka mohla zažívat totéž chování od své matky. Napětí a deprivace se mohly hromadit celá desetiletí.
- Dcera je vždy stavěna na nižší příčku než matka, vždy do pozice poddanosti, podobně jako když je žena brána jako podřadné pohlaví v patriarchální kultuře.
- Pro dysfunkční matku je mnohem jednodušší vybít se na dceři než na synovi, manželovi nebo sestře, kteří ze sebe nenechají dělat boxovací pytel.
- Ženská agrese není společensky uznávaná, proto volí nenápadnější formy agrese, které se mohou zdát neškodné nebo dokonce skryté za maskou mateřského chování.
Mnohé dospělé dcery cítí vůči svým matkám hluboký soucit; nedostatek soucitu u nich problém nebývá. Co je však pro dospělé dcery velmi obtížné, je mít vůči matce soucit A ZÁROVEŇ si vymezit hranice, neboť pro toxickou matku je dceřino vyjádření nezávislosti nepřijatelné. Dcery se musí naučit, jak si stát za svým, chránit si své vlastní území a zůstat zakotveny ve své vlastní realitě bez ohledu na to, jak se jejich matka chová, a s úctou na svých hranicích trvat.
* * *
JAK SE ZNEUŽÍVÁNÍ ODEHRÁVALO, KDYŽ BYLA DCERA DÍTĚTEM
Pokud malá holčička nebo mladá dcera projevuje radost, spontaneitu či nezávislost, může to ve zraněné matce vyvolávat bolestné pocity ztráty, žalu či vzteku na svou vlastní minulost. Matčino vnitřní dítě může prožívat pocity jako: "Jak si dovoluješ být šťastná a bezstarostná, když já jsem si to nikdy dovolit nemohla? Jak se opovažuješ si užívat a projevovat to, čeho já jsem se musela vzdát? Já jsem nikdy nemohla být šťastná a bezstarostná, tak proč bys to měla mít ty?!"
Dochází zde k triangulaci. Pokud matka není schopna sebereflexe, pak se dcera ocitá v boji s matčiným vnitřním dítětem, jež neustále vytváří napětí a konflikty, které dcera nikdy nemůže vyhrát.
Zcela nepředvídatelně se může matka cítit něčím zasažena, splynout se svým vnitřním dítětem a vidět svou dceru jako konkurenci, opouštějící matku, pachatele či hrozbu. Bez jakéhokoli varování může matka dceru obvinit, zostudit, zradit, ponížit a odtáhnout se od ní, v závislosti na horské dráze jejích vlastních pohnutek, které jsou odezvami její bolestné minulosti. Tyto spouštěče vytváří optickou iluzi, že dcera je přítomnou hrozbou, která matku nutí se stáhnout nebo naopak vybouchnout. S minimem sebeuvědomění bývá matka zcela nevědomá ohledně toho, co se odehrává, a může projít dokonce disociací, kdy zcela popírá realitu a nepamatuje si nic ještě celé hodiny a dny poté. Když se tedy dcera snaží si o tom promluvit, matka nemusí lhát, když tvrdí, že si nic takového nepamatuje.
* * *
DCERY SE MUSÍ PODŘÍDIT, ABY DOSTALY LÁSKU A BEZPEČÍ
Tato podmínka vytváří pro dceru neřešitelnou situaci, protože matka, coby dospělý, má vždy moc a kontrolu nad tím, jak je realita vykládána. Dcera je dítě a je pro ni tedy biologicky nezbytné vyhledávat matčin souhlas a vidět samu sebe jako příčinu jejich konfliktu, aby si se svou matkou udržela alespoň nějaké spojení. Matka si nemusí být vůbec vědoma toho, proč se cítí dcerou tak provokována, ani toho, že si jejím prostřednictvím přehrává bývalou dynamiku vztahu se svou vlastní matkou.
Agrese, pocit oprávněnosti a nezralost malé dívky se projevují pod tváří a mocným postavením matky. Dcera v důsledku toho nemá šanci nikdy vyhrát, neboť status dospělého je nadřazen statutu dcery. Dcera tak vždy prohrává a v důsledku těchto marných bojů může prožívat extrémně bolestivé emoce, které přitom není bezpečné projevovat ani zpracovávat; např. pocity teroru, zoufalství a jiné, které kdyby dcera projevila, by z ní udělaly ještě větší terč - a tak se naučí je potlačovat.
Dcera je obětí matčiných nevyléčených a nezpracovaných traumat.
Dcera je v podstatě šikanovaná a ovládaná jiným dítětem, které žije uvnitř její matky. Ocitá se v neustálém soutěžení s hltavou, deprivovanou holčičkou nebo vzteklou teenagerkou žijící v její matce.
Takto se dcera stává jakýmsi vězněm matčiny bolesti, kdy nemá na výběr a musí absorbovat a osvojovat si její projekce své zdánlivě vrozené, ostudné nedostatečnosti či "špatnosti". Jako dítě nemá schopnost si uvědomit, že je to ve skutečnosti matčino vnitřní dítě, které v ní vyvolává tyto pocity špatnosti, jež jsou přitom introjekcí matčiných vlastních pocitů špatnosti, které si v minulosti osvojila. Takto vzniká cyklus bolesti mateřského zranění, které se předává dál a které přebírá každá další generace, dokud někdo tento cyklus neprolomí. Od dcery se očekává, že bude nést břemeno jakéhokoli traumatu, kterému její vlastní matka nedokáže a nebo nechce čelit. Přijetí této fiktivní hanby pomáhá dceři přežít v dynamice zneužívání, ale později musí být vyléčeno.
* * *
JAK PROLOMIT TENTO CYKLUS
Můžete v matce vidět její zoufalé vnitřní dítě a cítit k ní hluboký soucit. Můžete porozumět tomu, proč dělá to, co dělá, i když ona sama to neví. Avšak pokud se chystáte začít dělat matku vnitřnímu dítěti své matky v naději, že se všechno zlepší, pak ihned zadržte. Tak byste totiž jen posílily její projekce a nic by se tím nevyřešilo. Jen byste si přivodily více bolesti a falešné naděje, které z vás vysají energii. Můžete s matkou soucítit, aniž byste přebíraly její bolest. Odmítnete-li být matkou vnitřnímu dítěti své matky, dáváte jí tak příležitost postavit se své situaci a možná i podniknout dospělé kroky k vlastnímu vyléčení, což je také její jediná šance.
* * *
JAK PROLOMIT CYKLUS Z POZICE DOSPĚLÉ DCERY
Jako dospělé dcery nemáme žádnou moc uzdravit své matky, ani vyřešit původní traumata, která nadále utváří a ovládají matčin pohled, přesvědčení a chování. Pouze naše matky samotné s tím mohou něco udělat. Matka musí mít psychologickou kapacitu, odvahu, ochotu a motivaci uzdravit své vlastní vnitřní dítě. Nejlépe posloužíme sobě i matce, odmítneme-li pomáhat matce od svého vnitřního dítěte utíkat a rozptylovat ji. Kdykoli přistupujeme na její hru a hrajeme role, které od nás očekává, jen tím prodlužujeme její utrpení a oddalujeme tak její léčení.
Jediné, co můžeme jako dcery udělat, je rozšířit své povědomí o dynamice našeho vztahu s matkou a porozumět tomu, odkud pochází - převzít zodpovědnost za svoje vlastní vnitřní dítě a vyhledat podporu, nástroje a inspiraci pro svou cestu. To zahrnuje také odžít si truchlení nad tím, čím jsme si prošly, být tu pro své vnitřní dítě tak, jak jsme to potřebovaly od své matky - a uvědomit si, že své matce opravdu nemůžeme nijak pomoct. Tlačit na ni, aby se změnila či léčila, nikam nepovede.
Dovolit své matce, aby měla své vlastní problémy, lekce a zranění, aniž bychom se je snažily vyřešit či napravit, je forma úcty k ní. Musíme se naučit být asertivní a pevné, když je to třeba, a nenechat se vlákat do matčiných snah dostat nás zpátky do podřízenosti a poddanosti prostřednictvím zahanbování. Postupem času a odžitím si svého smutku se eventuálně naučíme přijmout jakoukoli úroveň spojení, které je možné s naší matkou mít. Často je to mnohem povrchnější, než bychom si přály, a i to musíme přijmout. Pro některé ženy může být nezbytné s matkou úplně přestat komunikovat i za cenu ztráty spojení s matkou, neboť i sebemenší kontakt s ní je příliš toxický a zničující na to, aby ho dcera mohla snášet, a podepisuje se na jejím duševním i fyzickém zdraví. Od dospělé dcery nemůže být očekáváno, že se položí na obětní oltář matčiných iluzí a nezpracovaných traumat.
Zatímco třetí osobou ve vašem vztahu s matkou je JEJÍ vnitřní dítě, čtvrtou osobou v tomto vztahu je VAŠE vnitřní dítě. Vaše spojení se svým vlastním vnitřním dítětem je tím, co prolomí tento cyklus bolesti.
* * *
JAK PROLOMIT CYKLUS Z POZICE MATKY
Pro matky je prvořadé minimalizovat břemena svých projekcí, která kladou na své děti. Využijte spouštěčů, které se objevují, k získání vhledu a k růstu, abyste si uvědomily, co ve vás potřebuje uzdravení, a abyste zaplnily svou vlastní "mateřskou mezeru" ve svém nitru. Čím více se vaše vnitřní dítě bude cítit milované, chráněné a vnímané z vaší strany (ze strany vašeho dospělého já/vaší vnitřní matky), tím více budete schopné být citově dostupné vašim dětem. Napětí mezi vaším vnitřním dítětem a jimi se bude postupně uvolňovat. Jinými slovy, budete-li se učit, jak být matkou sama sobě, přestane vaše vnitřní dítě vnímat vaše děti jako konkurenci v přístupu k omezeným zdrojům citů. Dítě uvnitř vás konečně uvidí šťastný konec milující matky, nikoli s vaší skutečnou matkou, ale s VÁMI, vaším dospělým já. Takto můžete cyklus prolomit.
Neznamená to být dokonalou matkou nebo dosáhnout nějaké konečné cílové čáry s nápisem "vyléčeno". Pro většinu z nás je to práce na celý život, a je to tak v pořádku. Toto je ta nejtěžší, nejodvážnější a nejpotřebnější vnitřní práce, kterou musíme vykonat, abychom vytvořily míruplnější, nenásilné, zdravé rodiny a komunity ve světě. Nejdůležitější je samotný závazek, že se budete dál uzdravovat, odhalovat vrstvu po vrstvě, s každou další otočkou v celé této spirále. Postupem času už to nebude jen o svém léčení, ale i o užívání si života jako dobrodružství s větší vděčností, úžasem a radostí, které budeme po cestě potkávat.
Odborníci na rodičovství dnes rodiče povzbuzují k tomu, aby si uvědomili, že to ONI jsou těmi dospělými, a proto jsou to také oni, kdo určuje kvalitu vztahu se svými dětmi; dobré výsledky dětí závisí na kvalitě vztahu, který mají rodiče sami se sebou.
To je velký kontrast oproti názorům ze 70., 80. či 90. let, kdy se za problém považovalo dítě a cílem rodičů bylo naučit je, jak se chovat, jak poslouchat, jak být slušné, uctivé apod. Když se ohlédneme zpátky, je až šokující vidět, jak tento styl rodičovství, soustředěný na dodržování řádu a řízení chování, vedl rodiče k očekávání, že se děti budou chovat jako malí dospělí, a pokud tomu tak nebylo, měli právo je za to potrestat. Je tragické, kolik dětí bylo předurčeno k opakovanému selhání, trestům a hanbě svými možná dobře mínícími, ale neznalými rodiči, kouči a učiteli, neboť faktem je, že děti prostě nemají schopnost ovládat své emoce, uvědomovat si samy sebe, racionálně uvažovat a mít kognitivní schopnosti na stejné úrovni, jakou mají dospělí.
"Respektovat děti znamená pochopit jejich fázi rozvoje, nikoli reagovat na jejich věkově přiměřené chování, jako by byly našimi vrstevníky." (Janet Lansbury)
* * *
BUĎTE SI SVOU VNITŘNÍ MATKOU, ABYSTE UZDRAVILY MATEŘSKÉ ZRANĚNÍ
Proč tedy matky zneužívají své dcery? Vnitřní dítě vaší matky - které si v sobě nese nedořešená a umlčená traumata - vytváří deprivační syndrom a toxický vztah, který má matka sama se sebou i se svou dcerou. Přestože jako dcera nemůžete uzdravit matčina traumata, můžete vyléčit ta svá a prolomit tak mezigenerační cykly traumatu, které udržují ženy zaseknuté.
Čím více z nás se naučí být matkami samy sobě, tím menší břemena budeme klást na děti v našich životech a nebudeme po nich chtít, aby nám zrcadlily nazpět něco, co prostě nemohou a ani by to od nich nemělo být očekáváno.
Děti potřebují, abychom jim umožnily být dětmi, a je naší zodpovědností, coby dospělých, pochopit a respektovat jejich omezené možnosti související s jejich vývojem. Mnohé z nás bohužel neměly šanci být dětmi. Byly jsme okradeny o své dětství v mnoha ohledech, avšak toto břemeno bychom neměly klást na další generace. Prostřednictvím praxe vnitřního mateřství přebíráme zodpovědnost za svou vlastní bolest a uzdravujeme mateřské zranění. Postupně tak osvobozujeme samy sebe i děti budoucnosti - tím, že objímáme to dítě v našem nitru, které potřebuje naši lásku, podporu a ochranu. Všechno to začíná tím, že každá z nás vykoná svůj díl práce na léčení jakékoli bolesti, která nám byla předána, a že tak odlehčíme náklad dalším generacím.
* * *
autorka: Bethany Webster
zdroj: https://www.bethanywebster.com/blog/why-mothers-abusive-daughters/
kniha: Objevování vnitřní matky, Bethany Webster
překlad: Magda Techetová
