Přijměte svou potřebu kontroly

Ti z nás, kdo v dětství prožili trauma, mohou mít obrovskou potřebu kontroly. Můžeme toužit po trvalosti, předvídatelnosti a stabilitě, neboť v období našeho dětství pro nás byly tyto věci nezbytné k pocitu bezpečí. 

Tato potřeba kontroly se v našem dospělém životě může projevovat nenápadnými, ale i výraznějšími způsoby, jako např.:

• Cítíme úzkost nebo jsme vyvedeni z rovnováhy, když se náhle změní plány.
• Přehráváme si rozhovory ve své hlavě a snažíme se předvídat, jak by druhý mohl reagovat. 
• Cítíme urgentní potřebu vědět, co bude dál, zejména v našich vztazích. 
• Přehnaně přemýšlíme o svých rozhodnutí, protože představa, že se rozhodneme špatně, je pro nás nesnesitelná. 
• Snažíme se ovlivňovat pocity či reakce jiných lidí, abychom předešli konfliktu nebo odmítnutí.
• Cítíme napětí a podezřívavost, když se nám daří, a neustále čekáme, kdy přijde něco špatného.
• Máme problém odpočívat a uvolnit se, jestliže nemáme jistotu, že je o všechno postaráno.

Pod všemi těmito vzorci se skrývá naše mladší já, které se zoufale snaží předejít bolestivému zranění ze zaslepení, přetížení nebo z cítění pocitů, které pro něj dříve byly neúnosné. To je zcela pochopitelné a normální, vezmeme-li v úvahu traumatickou minulost. 

Jako dospělí sice intelektuálně chápeme, že život není vždy jistý, že změna je přirozená a nevyhnutelná a že nemůžeme mít nade vším kontrolu. Můžeme si dokonce uvědomovat, že naše snahy o kontrolu nám přinášejí ještě více úzkosti a utrpení. 

Je tu ale paradox: Snažíme-li se vzdát své potřeby kontroly silou vůle, stává se tato naše snaha jen další formou kontroly. 

Zjistíme, že:

• se cítíme frustrovaní z toho, že stále potřebujeme ujišťování a jistotu.
• se snažíme sami sebe donutit k uvolnění, když je přitom naše tělo v napětí.
• si říkáme, že "bychom už měli" být schopni důvěřovat Životu.
• užíváme duchovní koncepty jako odevzdání, nepřipoutanost či filosofii pomíjivosti, abychom přemohli svou lidskou potřebu bezpečí
• se stydíme za to, že i po letech své práce na uzdravení máme stále problém s potřebou kontroly.
• se snažíme přestat přehnaně myslet, a přitom se o to více zaplétáme do svých myšlenek. 

V těchto chvílích se můžeme nevědomě ztotožňovat se svým mladším a zranitelnějším já a vystavovat ho stejnému tlaku a nedostatku empatie, které mu právě původně sebraly pocit bezpečí. 

Snažíme se mít kontrolu nad částí nás samých, která potřebuje mít kontrolu. A přitom to, co tato naše část potřebuje, je naše láska. 

Dovolit si potřebovat kontrolu neznamená, že musíme hned reagovat na každý impuls k získání kontroly. Znamená to, že se přestaneme svou potřebu kontroly považovat za špatnou. Můžeme cítit urgentní potřebu mít něco pod kontrolou a zároveň si uvědomovat strach skrývající se pod ní a reagovat na tento strach soucitně, namísto abychom se jím nechali ovládnout. 

Možná se snažíme našemu mladšímu já vzít něco, co stále ještě potřebuje, aby se mohlo cítit v bezpečí. A to v nás vyvolává ještě více úzkosti a naše mladší já se toho začne držet o to pevněji. 

Co když místo snahy vzdát se své potřeby kontroly si dovolíme tuto potřebu mít? 

Co když je tato naše potřeba naprosto v pořádku?

Co kdybychom ke své potřebě kontroly začali přistupovat se soucitem a uvědomili si, že naše potřeba trvalosti, předvídatelnosti a kontroly se v nás rozvinula z dobrých důvodů?

V dětství naše přežití přímo záviselo na okolním prostředí a na pečujících osobách. Když toto prostředí nebo osoby byly nepředvídatelné, děsivé či emocionálně nebezpečné, naše potřeba kontroly se mohla stát jedním ze způsobů, jakým jsme si vytvářeli jistotu, kterou jsme potřebovali. Než tuto potřebu vnímat jako něco, co je třeba překonat nebo duchovně povznést, můžeme ji začít vnímat jako něco, co si zaslouží naši nejhlubší lásku. 

Žehnejte své potřebě mít kontrolu. 

Poděkujte jí, že vám posloužila. 

Poděkujte jí, že vám pomohla přežít až dosud. 

Dejte svému mladšímu já na vědomí, že už rozumíte tomu, proč potřebuje mít pořád všechno stejné, proč ho každá změna vyděsí a proč v něm nejistota vyvolává tak obrovský strach. 

Než abyste se snažili svému mladšímu já vykládat, jak nic netrvá věčně, že kontrola je jen iluze nebo že potřeba jistoty je jakási "chyba", nabídněte mu opětovné ujištění svého milujícího dospělého já. 

Můžete mu například říct: 

"Já vím, že tě změna děsí. Vím, že si přeješ, aby všechno zůstalo pořád stejné. Je pochopitelné, že to tak cítíš. Jsem tady s tebou. Tvé pocity mi dávají smysl. Budu tady s tebou pořád, i tehdy, když se věci budou měnit."

Staňte se sami tou stabilitou, kterou vaše mladší já pořád hledalo ve vnějším světě. Když je vnější svět roztřesený, vaše milující přítomnost se stává něčím, na co se může stále více spoléhat. 

Když se však ocitneme v módu kontroly, můžeme upadnout do pasti přesvědčení, že my sami jsme původci toho, zda jde v našem životě něco dobře nebo špatně. 

Můžeme podvědomě věřit tomu, že pokud přestaneme předvídat, zvládat a neustále všechno hlídat, stane se něco hrozného. 

Jistěže do určité míry máme kontrolu nad tím, jaká děláme rozhodnutí, jaké činíme kroky, jak si nastavujeme hranice nebo jak přímo ovlivňujeme některé dění. Ale nikdy nemůžeme zaručit, jaký konkrétní výsledek z toho všeho vzejde. Pamatovat si tuto skutečnost nám přináší ohromnou úlevu. 

Ani sebevětší snaha nebo schopnost předvídat nám nikdy nemůže zaručit úroveň kontroly, kterou věříme, že nad životem máme. 

Kdykoli si sama uvědomím, že jsem spadla do této pasti, připomínám si nespočet krásných věcí, které jsem prožila a které se stále dějí, aniž bych to musela sama "zajišťovat" či "řídit".

Že v Životě existuje Inteligence, která funguje a nevyžaduje k tomu moje zapojení. 

Například: 

• Moje srdce bije, aniž bych ho musela nutit bít.
• Moje plíce dýchají, aniž bych musela vědomě řídit každý nádech a výdech.
• Můj imunitní systém mě chrání a léčí mé tělo bez ohledu na mou vůli.
• Moje tělo tráví potravu, opravuje buňky a udržuje mnoho důležitých životních procesů, aniž bych do toho musela já nějak zasahovat. 
• Země se otáčí kolem své osy a nese nás každým dnem i nocí.
• Roční období se mění, stromy rostou a život se sám neustále obnovuje. 

Toto všechno se děje, i když nad tím nemám kontrolu. Prostě to jen přijímám a podílím se na tom. 

Život toho drží tolik pohromadě i bez mé pomoci.

A připomínat si to mi pomáhá povolovat otěže kontroly a cítit ze strany života větší podporu.

Pro naše mladší já, které se naučilo přežívat díky hypervigilanci (=neustálé sledování a hlídání okolí ve snaze rozpoznat včas případné hrozby - pozn.překl.), může být toto uvědomění spíše děsivé než osvobozující. Proto nám nikdy nefunguje prostě mu jen říkat "nech to být". Potřebujeme si vybudovat dostatečné vnitřní bezpečí a důvěru, abychom postupně zjišťovali, že nemusíme všechno držet pohromadě my sami, abychom byli v bezpečí. 

Postupem času se začne dít něco ohromného: Jak v nás poroste důvěra mezi naším mladším a nynějším já, i důvěra mezi námi a Životem, naše potřeba kontroly začne povolovat. Dáme-li si svolení mít potřebu kontroly a nestydět se za ni, začne si naše mladší já uvědomovat, že se už nemusí tak tvrdě snažit, aby nás udrželo v bezpečí. 

Tento proces nelze uspěchat. Chce to čas pro duši i tělo, aby si zvykly na to, že je jim k dispozici nový druh bezpečí. Vyžaduje to opakované pozitivní zkušenosti, kdy své mladší já s láskou přijímáme, spíše než bychom na něj vyvíjeli nátlak; vyžaduje to přijetí, nikoli nápravu. 

A nakonec naše potřeba mít kontrolu začne sama svým tempem a ve svůj pravý čas opadat, podobně jako uzrálé ovoce z větví stromu. Nemusíme to ze sebe páčit, ani se nutit k odevzdání. Nemusíme z umění pouštět věci a přijímat změny zase další úkol, který na sebe naložíme. 

Můžeme tu prostě jen s láskou být pro své mladší já, které se stále ještě bojí a hmatá po každé příležitosti získat kontrolu. Kontrola potřebuje dostatek nepodmíněné lásky, než začne povolovat. A k tomu si můžeme dát tolik času, kolik jen budeme potřebovat. 

* * *

autorka: Bethany Webster
zdroj: https://substack.com/home/post/p-220188318
překlad: Magda Techetová 

 

Když radost bolí

"Mnozí z těch, kdo prožili nějaké trauma, nemají problém kvůli tomu, že by necítili radost, ale kvůli tomu, že jejich tělo neví, jak radost a jí podobné emoce zpracovat. A o tom se příliš nemluví.

Pokud někdo vyrůstal v nepředvídatelném nebo nebezpečném prostředí, pak se jeho nervový systém tomuto prostředí přizpůsobil tak, že zůstával permanentně hyper-pozorný a opatrný. Tito lidé se v důsledku svého původního prostředí naučili, že klid nikdy netrvá dlouho, že po každé chvilce štěstí následuje zklamání a že pocit bezpečí je vždy něčím vykoupen.

A tak, i o mnoho let později, kdy se jejich vlastní život stabilizuje a zlepšuje, jejich tělo stále chápe období klidu a štěstí jako ohrožení. Říká se tomu NEUROCEPCE. Náš nervový systém neustále skenuje okolí a vyhledává jakékoli známky potenciálního nebezpečí nebo naopak možností, jak si zajistit bezpečí, aniž bychom si to uvědomovali. Mnoho lidí, kteří prožili trauma, pak podvědomě vnímají radost jako hrozbu, čistě proto, že je jim tento pocit cizí.

Pokud patříte mezi tyto osoby, neznamená to, že je to špatně. Znamená to jen, že vaše tělo se naučilo přežívat traumatické události a prostředí tím, že se snažilo být neustále na všechno připraveno. A pokud pro vás nebylo bezpečné cítit se dobře a uvolněně, pak se vaše tělo naučilo spojovat si dobré pocity se zranitelností, nebezpečím a ztrátami. To není dysfunkce. To je adaptace.

Je-li vám to povědomé, toto by vám mohlo pomoci:

1. Připomínejte si, že radost nemusí být nijak extrémní nebo nezvladatelná. Můžete se naučit ji prožívat skrze malé chvilky klidu a lehkosti, které se postupem času naučíte prodlužovat. Takto učíte svůj nervový systém tolerovat pocit bezpečí, aniž by začal postaru bít na poplach.
   
   
2. Přestaňte brát svou neschopnost prožívat radost jako něco špatného. Pokud se cítíte nesví, když máte radost, neznamená to, že je s vámi něco špatně nebo že tato radost není skutečná a opodstatněná. Znamená to, že vaše tělo se stále ještě učí, jak se v radosti cítit bezpečně.
   
   
3. Naučte se využívat uzemňovací techniky, když vás opět přepadne pocit ohrožení. Soustřeďte se na místnost, ve které jste, na zemi pod vašima nohama, napijte se studené vody nebo začněte zhluboka dýchat, abyste pomohli svému tělu si uvědomit, že je v bezpečí a že se nic neděje. Není třeba, abyste se snažili jeho varovný systém silou umlčet - jen mu ukažte, že to, na co reaguje jako na hrozbu, ve skutečnosti hrozbou není.

Radost není jen nastavení mysli. Je to fyziologický prožitek. A pro ty, kdo prožili trauma, je to něco, co se musejí znovu naučit v duševní i fyzické rovině. Ne silou. Ne ve spěchu. Ale pravidelným procvičováním."

- Nadia Addesi

* * *

překlad: Magda Techetová 

Šťastný svátek vnitřních matek - pro ženy, které jsou matkami samy sobě

Dnes je Svátek matek a vím, že pro mnohé z nás není právě šťastný. 
Pokud jste měly či doposud máte komplikovaný vztah se svou matkou, může ve vás tento den probouzet obtížné pocity.

Jak se cítíte? Jak vám je?

Chci, abyste věděly, že i vy, dcery, si zasloužíte oslavu.
Každý sebemenší krok, který činíte směrem ke svému uzdravení, se počítá!
Chce to velkou odvahu pustit se do léčení mezigeneračně přenášených zranění a vytrvale na něm pracovat!
A je také velké privilegium být natolik uvědomělé, že si umíte přiznat potřebu tohoto léčení.

Dopřejte si prosím v tento den oslavu i pro sebe a upřímně se oceňte.
Dovolte pocitu sebeúcty a sebeuznání, aby prostoupil celým vaším tělem.

Obejměte své vnitřní dítě. Skákejte spolu radostí.
Jste úžasné a jsem hrdá na každou z vás. Vedete si skvěle!

PAMATUJTE, ŽE NEJSTE SOBECKÁ ANI NEVDĚČNÁ DCERA
- jen proto, že se chcete uzdravit, vyrůst a propustit nezdravé vzorce přejaté od vaší matky.
- jen proto, že chcete, aby bylo slyšet i vás a abyste mohly ve vztahu s matkou otevřeně projevovat své potřeby, limity a hranice.
- jen proto, že si přejete změnit dynamiku vztahu se svou matkou, tak abyste se v něm mohly i vy cítit viděny, uznány, ctěny a pochopeny.
- protože už nechcete vynakládat všechnu tu emoční dřinu na vztah s matkou.
- když cítíte, že i vy si zasloužíte úctu ve vztahu a dovolujete si tuto úctu vyžadovat.
- když některé věci ve vztahu s matkou odmítáte dělat.
- když necháváte svou matku, aby se rozčilovala a vztekala, aniž byste hned běžely za ní a snažily se ji utěšovat nebo se s ní udobřovat.
- když chcete kontakt s matkou omezit (ať už dočasně nebo trvale).
- když si dovolujete ponechat nějaký prostor i pro sebe, abyste se mohly postarat o sebe a své zdraví.
- když si upřímně přiznáte, jaké bylo opravdu vaše dětství, a učinily tak první krok k uzdravení starých vzorců a k převzetí vaší vlastní síly a potenciálu.
- když odmítáte zvednout telefon nebo odpovídat na zprávy, kdykoli si vaše matka vzpomene.
- když odmítáte dělat matce terapeutku, poradkyni nebo emocionální odpadkový koš.
- když máte odlišné hodnoty, přesvědčení a náhled na svět, než má vaše matka.
- když se rozhodnete nepokračovat v určitých rodinných zvycích a tradicích.

Všechna tato rozhodnutí jsou součástí vaší soběstačnosti coby dospělé ženy, individuální osobnosti se svým vlastním hlasem, potřebami, hranicemi a přáními. 

To všechno je součástí vaší vlastní hodnoty, lásky a úcty. 
A je to také velmi důležitá součást léčení vašeho mateřského zranění a uzdravení se ze spoluzávislosti a z propletení s vaší matkou.

I když vaše rodina nemusí rozumět tomu, proč se měníte, rostete a rozvíjíte, je to v pořádku.
Nepotřebujete, aby vám rodina rozuměla. 
Máte přirozené právo na svou suverenitu a svobodu rozhodovat se samy za sebe.

Když se stanete "vnitřní matkou" svému vnitřnímu dítěti, budujete si vnitřní bezpečí, které potřebujete, abyste se osvobodily, abyste mohly být plně samy sebou a dovolily si přijmout všechno to dobré, co vám v životě právem náleží.

Děkuji vám za to, že se na tomto léčení podílíte!

S láskou,
Bethany Webster

* * *

obrázek: Katie M. Berggren
překlad: Magda Techetová

 

Nenaplněný vztah mezi synem a otcem

"V případě, že nefunguje vztah syna s otcem, můžeme nalézt u syna podobné zranění, jako je tomu u matek a dcer - subjektivní pocit, že je otcem odmítán, což může mít pro syna značné negativní následky.

Vztah nemusí být funkční z různých důvodů. Otec mohl být doma jen málo, případně syna ke svým aktivitám nepřizval. Mohl se projevovat citově chladně a syna kritizovat. Mohlo se stát, že spolu otec se synem málo komunikovali, nerozmlouvali o důležitých tématech. Schází tak vzor, který synům později v životě pomáhá zhostit se své mužské a dále otcovské role. Otec syna nepochválí, neocení. Syn se cítí odmítnutý nebo opuštěný.

Podobně jako u emočního zranění odmítání dcery matkou, syn odmítaný otcem bude mít v dospělosti potíže s nízkou sebedůvěrou, nebude cítit vnitřní sílu, která u mužů vede ke schopnosti aktivně se stavět k životu čelem. Pokud vnímal muž subjektivně i pocit opuštění, je spíše bezradný, netuší, jak se životem naložit, co si počít. Může bloumat od ničeho k ničemu, v čemkoli postrádá základní smysl. U tohoto emočního zranění se často setkáváme s muži menšího vzrůstu, drobnějšími až hubenými, jako tomu bývá u dcer odmítnutých matkou.

Opuštění prožívají synové, pakliže otec opustil rodinu, přičemž nezáleží, zda se tak stalo před jeho narozením, nebo až po něm, případně se jedná o otce, který je doma fyzicky nepřítomen.
Velmi často v této souvislosti nacházíme narušenou či velmi slabou mužskou energii, neschopnost stavět se čelem k odpovědnosti a problémům, sklony k pití alkoholu nebo jiným závislostem. Pokud nefunguje ani vztah mezi matkou a otcem dítěte, mohou se u syna v budoucnu objevit emoční narušení, která mu brání vytvářet uspokojivý partnerský vztah.

Podle převažujícího emočního zranění se v případě silného odmítnutí setkáváme spíše se strachem z emoční blízkosti, v případně emočního zranění z opuštění se sklony k závislosti na partnerce. Muž se pak chová jako dítě, které se pevně přitiskne k matce a je zoufalé z pomyšlení, že by je matka mohla opustit. Je tomu tak proto, že je v danou chvíli ve vztahu vlivem úzké emoční vazby k partnerce aktivní jeho vnitřní dítě, které bylo v minulosti zraněné.

Mnohdy stojí za pocitem odmítnutí či opuštění jen neporozumění. Jindy se ale jedná o skutečné opuštění, pokud otec reálně odchází od rodiny, před narozením syna nebo brzy po něm, aniž by udržoval se synem jakýkoli kontakt, případně otec syna velmi okatě odmítá, protože sám prožil silné emoční zranění se svým otcem.
Opustí-li otec rodinu, zakládá se nejčastěji zranění z opuštění i odmítnutí, někdy i spolu s křivdou a zradou. Tam, kde zrada ani křivda nefiguruje a v nitru syna se nachází pocit odmítnutí a opuštění, lze vidět spíše bezradného muže bloumajícího životem. Je tu jistá odevzdanost, chybí jiskra pro podnikání čehokoli.

Pokud se ke zranění z opuštění a odmítnutí přidruží i pocit zrady nebo křivdy, pak se někdy z takových mužů stávají sportovní šampioni nebo zastávají vysoké posty. Podvědomě chtějí otci ukázat, zač je toho loket, nebo sami sobě dokázat, že jsou dost dobří. Ačkoli někde uvnitř se občas ozývá pochybovačný hlas o sobě samém, hlas plný strachu, že někdo pozná, že nejsem dokonalý, strachu z toho udělat chybu. A nemohou si pomoci, nemohou přestat. Stále se ženou kupředu. Podvědomě doufají v pochvalu, ocenění za to, co dokázali. Někdy od otce, někdy od náhradních postav. Obětovali většinu energie na to, aby se stali tím, kým teď jsou. I v případě, že se jim daří dosahovat vysokých cílů, se ale někde uvnitř ukrývá nejistý, zraněný malý chlapec.

Proto také tyto příběhy ne vždy končí dobře. Pro takového muže bývá totiž velmi těžké nalézt svou hodnotu bez všeho, co vlastní, dokázal či vybudoval. Nedokáže zvolnit a hledat, kým vlastně je bez všeho toho majetku a dosaženého úspěchu. Někdy takového muže nakonec zradí tělo v důsledku vyčerpání a on je nucen začít bilancovat svůj dosavadní způsob života."

* * *

- z knihy Konec utrpení v rodinách a vztazích, PhDr. Veronika Neumannová

Nepotřebujete matčino uznání, abyste mohly šťastně žít

Pokud se jako ženy vyhýbáme léčení mateřských zranění (tj. zranění, jež nám zasadila naše matka), zůstáváme psychologicky zaseknuté - jako bychom ještě stále byly ony malé holčičky žadonící o uznání a souhlas, které se bojí odmítnutí a které se naučily zrazovat samy sebe, jen aby zůstaly "v bezpečí". 

Toto sebe-opouštění se stává naším způsobem života.

Může se projevovat například jako: 

• Přehnaná aktivita vedoucí až k vyčerpání
• Sklánění se před druhými, snaha se jim zavděčovat a udržování zraňujících vztahů
• Tendence zůstávat nenápadné, tiché a "malé" v domnění, že to znamená "být hodné"
• Ignorování varovných signálů, jen abyste nezůstaly samy nebo nemilované
• Pocit, že nikdy nejsme dost dobré - bez ohledu na to, čeho všeho jste dosáhly
  

Toto však není život, jaký máte žít. 

Léčíme-li svá zranění způsobená našimi matkami, začínáme si uvědomovat svou cenu a oddělovat ji od zkreslených matčiných představ. 

Začínáme jasně vidět, že:

• To, co jsme utrpěly, nebyla naše vina
• Chování naší matky k nám vychází z jejích vnitřních zranění, nikoli z naší nepříhodnosti
• Byly jsme nevinné děti - a zasloužily jsme si lásku, nikoli odmítání a tresty
• Naše hodnota není nic, co bychom si musely vysluhovat, a nikdo nám ji nemůže sebrat
  

Abychom se mohly uzdravit z mateřského zranění, je třeba, abychom se této pravdě postavili. Musíme si dovolit uvidět plnou míru poškození, které nám matčino chování způsobilo a které stále zasahuje do našeho života. A to souvisí také s truchlením... hlubokým truchlením. 

Ale žal není konec. Je to začátek naší skutečné svobody. 

Některé z milníků svého uzdravování zahrnují například:

• Schopnost soucítit se svým mladším Já a bolestí, kterou jsme prošly
• Truchlení pro to, co jsme od matky nikdy nedostaly a co ani nikdy nedostaneme
• Vzdání se fantazií o tom, že dokážeme matku přimět, aby prozřela, změnila se a začala nás milovat tak, jak to potřebujeme
• Schopnost stát si pevně za svým navzdory tomu, že se to matce nelíbí
• Schopnost opět prožívat radost bez pocitů viny - a uvědomění si, že samy sobě dlužíme život, jaký opravdu chceme a který bude v souladu s naším vlastním přáním, nikoli podle představ matky
  

Taková je pravda: 

• NEPOTŘEBUJETE UZNÁNÍ SVÉ MATKY, ABYSTE MOHLY ŽÍT ŠŤASTNÝ ŽIVOT.
• NEPOTŘEBUJETE, ABY SE VAŠE MATKA ZMĚNILA, ABYSTE SE MOHLY UZDRAVIT.
• ANI NEPOTŘEBUJETE, ABY VÁM ROZUMĚLA.

Nejste samy. 

Pokud se v těchto slovech poznáváte, vězte, že nejste divné, přecitlivělé ani sobecké. 

Uvědomujete si pravdu - a pravda je tím, co nás osvobozuje. 

 

Vaše uzdravení je posvátné. Vaše truchlení je posvátné. 

 

A vaše budoucnost může být jiná. 
 

- Bethany Webster

* * *

překlad: Magda Techetová

 

Uzdravením svých zranění léčíte i ty, kdo přichází po vás

"Mnozí z nás si v sobě nesou zranění z dětství - ony okamžiky, kdy jsme se cítili nevidění, nevyslyšení či neochránění. A nemuselo přitom jít jen o naše rodiče, ale i o svět kolem nás.
Když hovoříme o zraněních z dětství, často hned pomyslíme na chování rodičů, avšak ve skutečnosti jsme mohli utržit rány z mnoha různých stran - ano, někdy i od rodičů, ale i ze školy, od přátel, od společenských a kulturních očekávání nebo prostě z toho, jak nás svět utlačoval a vyvolával v nás pocit malosti.

I v případech, že zdrojem naší bolesti nejsou rodiče, zůstává jejich zodpovědností, aby nám pomohli bolest zpracovat - mají vést své děti k tomu, aby se se svými zážitky vyrovnaly a začlenily je do svých zkušeností tak, aby si zachovaly pocit bezpečí a celistvosti. K tomu je nezbytný hluboký a pevný vztah založený na nezlomném důvěryhodném spojení... bez kterého zůstává dítě na svá zranění samotné.

Když dospějeme, dostáváme možnost volby: opakovat cykly a vzorce, v nichž jsme vyrůstali, a nebo je prolomit.

Když se sami staneme člověkem, který nás v dětství mohl ochránit, porozumět nám, pečovat o nás a postavit se za nás, jedná se o mocný akt lásky k sobě samým. Nejde tady jen o naše minulé Já, ale i o budoucí generace. Znamená to vymezit hranice tam, kde dříve žádné nebyly, nabízet laskavost tam, kde dříve bylo pouze odsuzování, a volit si hluboké spojení - znovu a znovu - namísto kontroly a nadvlády.

To je ten nejmocnější krok, který můžete udělat - okamžik, kdy překročíte vzorce ze své minulosti a vstoupíte na novou půdu. Tímto krokem měníte všechno.

Neboť když se uzdravíte, nezmění se pouze váš vlastní příběh, ale i příběhy těch, kdo přicházejí po vás...
A to je vskutku něco velmi mocného."

* * *

- FB Healing Together
překlad: Magda Techetová

Proč některé matky zneužívají své dcery?

Mnohé dospělé ženy chovají vůči svým matkám smíšené a protichůdné pocity; druh jakéhosi chronického, bolestného propletení. Toto napětí mezi matkami a dcerami je všeprostupující, komplikované a stále je spíše tabu. Ženy o svých matkách někdy navzájem vtipkují, avšak uvnitř trpí vážnou a bolestivou dynamikou jejich vztahu, kterou nelze nikdy vyřešit, pouze ji trpět. Toto napětí mezi matkou a dcerou se může silně projevovat zejména o svátcích, hlavně o Dni matek, kdy společnost zastává škodlivý, dehumanizující mýtus, že všechny matky jsou bezpodmínečně milující a že všechny dcery by měly být vděčné svým matkám bez ohledu na to, co se děje v pozadí jejich vztahu. 

Proč tedy některé matky zneužívají své dcery?

Seznamte se s matčiným vnitřním dítětem.

Třetí osobou ve vašem vztahu s matkou je její vnitřní dítě. 

V závislosti na tom, kolik traumatu si vaše matka prožila ve svém dětství a kolik práce vykonala na svém vlastním uzdravení, se matčino nedoléčené vnitřní dítě projevuje v dynamice vašeho vztahu s ní. Na matky se obvykle díváme jako na dospělé, protože těmi přece jsou, avšak je třeba porozumět také tomu, jak klíčovou roli hraje mezi vámi její vnitřní dítě a jak ovlivňuje její chování k vám. Může to být užitečné například proto, že:

• nám to umožňuje vidět naše matky jako lidské bytosti, které musely čelit obrovským těžkostem, traumatům nebo i zneužívání
• nám to pomáhá coby dospělým dcerám nebrat si jejich chování tak osobně a nepřebírat na sebe tíhu tohoto chování jako něco, co jsme povinné řešit nebo napravovat - což stejně není možné
• nám to pomáhá zvažovat a vybírat si, jakým způsobem s matkou jednat z pozice silného dospělého a udržet si svou individuální suverenitu.

* * *

ROLE TRAUMATU VE VZTAHU MATKY A DCERY

TRAUMA SE DĚDÍ
Není žádným tajemstvím, že mnohé z nás, dospělých žen, viděly své matky během různých obtíží a těžkostí v jejich životech. Naše matky mohly být přítomné, ochraňující, milující a spolehlivé jen do té míry, do jaké se samy cítily milovány, v bezpečí a oceňovány svou vlastní původní rodinou. Mnohé naše matky prožily hluboká traumata, deprese apod., což jsou věci, které zejména v dřívějších dobách společnost tajila, popírala či zahanbovala - což vrhalo hanbu i na matky, které by si chtěly říct o pomoc a podporu. Často to byly právě děti, kdo viděl pravdu, jaká je, a kdo nesl nápor rodinných tajemství, zneužívání a zanedbávání, které matky neměly právo cítit, čelit jim a konfrontovat je kvůli překážkám nastaveným v domácnosti i v okolí. 

TRAUMA JE UMLČENO
Minulé generace nemohly otevřeně hovořit o traumatických prožitcích, ani je zpracovávat. Traumata se často zametala pod koberec mlčení a hanby. Člověk prostě předstíral, že se tyto ohavné věci vůbec nestaly a že žádné pocity s nimi spojené neexistovaly. Mnohé matky takto utrpěly vážná traumata, která nikdy nebyla vyslyšena ani uznána a která zakořenila v jejich podvědomí. Možná tyto vzpomínky a bolestné pocity musela potlačit, aby přežila a zůstala jako matka vyrovnaná. Žena, která prožila v dětství trauma, aniž by se jí dostalo jakékoli podpory, postupně zakrňuje a duševně nedozrává. To má pak za následek její emocionální nezralost a nedovyvinuté vědomí sebe sama, což limituje její schopnost být matkou vlastní dceři.

TRAUMA ZŮSTÁVÁ NEVYŘEŠENO
Matčina nedořešená traumata mají dopad na to, jaký k vám chová vztah. Tyto události utvořily matčinu osobnost a určují její dispozice vůči vám, životu a lidem kolem ní. Její traumata jsou také čočkami, skrze které pohlíží na vás jako na svou dceru. V závislosti na tom, do jaké míry si svá traumata zpracovala či nikoli, může vaše matka zatěžovat váš vzájemný vztah těžkými psychologickými břemeny, a to způsoby, kterých si ani není nebo nechce být vědoma. Tímto naše matky neodsuzujeme - spíše se snažíme zvědomit tyto bolestivé záležitosti, abychom je mohli vyléčit a aby nepokračovaly ve zraňování dalších. Je třeba si je uvědomit, abychom osvobodili sebe i další následující generace od opakovaně předávaného dětského utrpení. 

Tím, že jako dospělé ženy statečně prozkoumáváme toto téma, projevujeme hlubokou lásku a soucit těm malým holčičkám, kterými jsme byly, a jako "vnitřní matky" proměňujeme ono bolestivé vězení, ve kterém jsme vyrostly, v bezpečné "hřiště", kde může být naše vnitřní dítě konečně svobodné, chráněné a bezpodmínečně milované v našem nitru, coby dospělých, silných žen.

* * *

PROČ NĚKTERÉ MATKY ZNEUŽÍVAJÍ SVÉ DĚTI?
VYSVĚTLENÍ VNITŘNÍHO DÍTĚTE

Matka, která vytrpěla trauma bez pomoci a podpory i bez jakéhokoli léčení, může podvědomě SPLYNOUT se svým vnitřním dítětem, kdy v určitých chvílích promítá svůj vztek, mstivost a agresi kvůli tomu, jak ona sama byla deprivovaná či zrazená svou vlastní matkou, na svou dceru. Skrze pokřivený pohled svého vlastního zraněného vnitřního dítěte může matka vidět ve své dceři svou vlastní odmítající, zrazující či opouštějící matku, přičemž od své dcery očekává podrobení se a úctu. Dcera se pak cítí zmatená, neviděná, umlčená a touží po uznání ze strany matky. Mezi matkou a dcerou vzniká propast. 

* * *

ZNÁMKY TOXICKÉHO VZTAHU MEZI MATKOU A DCEROU

Pokud matčino vnitřní dítě sedí "za volantem", může se to projevovat (ať už nenápadně nebo velmi otevřeně) například následujícími způsoby:

• Matka má uštěpačné, jedovaté a úsečné komentáře, kterými vás nenápadně podkopává. Pak zase může své chování úplně obrátit.
• Matka projevuje známky žárlivosti, závisti a soutěživosti vůči své dceři.
• Matka se chová jako agresor bez jakéhokoli smyslu pro zodpovědnost. Může být agresivní a dominantní. 
• Matka se chvílemi chová sadisticky; ráda zraňuje vaše pocity a zdá se, jako by jí dělalo dobře, že to byla právě ona, kdo vás rozhodil.
• Matka mívá záchvaty vzteku a kolem sebe vytváří dramata, napětí a rozvraty.
• Když se vám zrovna v životě daří, zdá se, že ona právě prožívá těžké období.
• Matka se chvílemi chová nedospěle a dětinsky (trucuje, vzteká se, dožaduje se pozornosti, apod.)
  
• Matka se staví do pozice oběti a oprávněnosti, jako byste jí něco dlužila vy nebo svět, jako by jí někdo křivdil, atd. Tuto její náladu nedokáže nic povznést.
• Matka musí být vždy středem pozornosti a musí o ni být postaráno. Vaše pocity a potřeby coby její dcery jsou podružné.
• Nezajímá se o vás; zdá se, jako by už sama věděla nejlíp, co si myslíte nebo co cítíte, aniž by se vás zeptala nebo vás vyslechla. Cítíte se spíše jako obraz v její mysli, část jejího vlastního těla nebo ústřižek osobnosti.
• Matka vás vnímá spíše jako hrozbu, pachatele nebo konkurenci, než jako svou dceru. 
• Pocit, že "matka" zde úplně chybí.
• Reaguje přehnaně, jako by byla fyzicky napadena či vystrašena, pokud vyjádříte jiný názor či hodnotu.
• V přítomnosti matky nemůžete být sami sebou. Cítíte, že se musíte obrnit, mentálně se připravit na setkání s ní a nasadit si masku toho, kým chce, abyste byli. 
• Vaše tělo vám dává silné signály jako například zlověstný, vyčerpávající pocit; nutkání utéct; pocit zamrznutí nebo zaseknutí; pocit, jako by vás opustila veškerá vaše energie; pocit, že jste zase "malí" v její přítomnosti; vyplavení adrenalinu, když chcete argumentovat a postavit se sami za sebe, ale raději se stáhnete a cítíte se malí. 
• Vždy máte pocit, že vy musíte být tím silnějším a všechno zvládnout. 
• Matka je lhostejná ke všemu, co cítíte, a nejeví zájem o váš vnitřní život. Pokud se s ní o něco podělíte, rychle změní téma nebo smete to, co jste řekli. 
• Zakládá si na rolích, tedy na tom, že ona jako matka je v právu a jakýkoliv projev nespokojenosti vůči ní znamená neúctu. Váš samostatný život bere jako svoji urážku. 
  
  

JAK REAGUJÍ DOSPĚLÉ DCERY

Většina dospělých dcer těchto zraněných matek má vůči svým matkám soucit a upřímně s nimi touží mít zdravý, láskyplný a blízký vztah. Tyto ženy často obviňují samy sebe a dělají první poslední ve snaze učinit matky šťastnými, vyhýbat se jejich špatným náladám a výlevům, povzbuzovat je, přimět je dívat se na to dobré a omlouvat jejich toxické chování:

• "Ona to tak nemyslí. Hodně si prožila."
• "Měla bych s ní soucítit. Musím být trpělivější."
• "Když cítím hněv, znamená to, že jsem špatná a nevděčná dcera."
• "Je jediná matka, kterou mám. Jsem povinna se s tím vyrovnat."
• "Ona mě porodila. Dlužím jí svůj život."

Problém je, že nic se nedá vykomunikovat nebo vyřešit. Odpor narůstá a vede k tomu, že vztah s matkou dcery pouze trpí. Můžete upadnout do krize na celé dny či týdny po setkání s ní. Vaše vlastní duševní i fyzické zdraví mohou být v ohrožení.

* * *

SPOLEČNÁ TÉMATA DOSPĚLÝCH DCER ZNEUŽÍVAJÍCÍCH MATEK

• Matka očekává, že její dcera bude předstírat, že ke zneužívání nikdy nedošlo. Po proběhnutí konfliktu matka zapomíná, že nějaký byl, a nic se nevyřeší.
• Zkoušíte všechno; vysvětlit své pocity a myšlenky, soucítit s jejími pocity, povzbuzovat její náladu, zaměřovat se na to pozitivní, dávat jí knížky k přečtení nebo podcasty na poslechnutí, a to všechno jen proto, abyste byli opakovaně sestřeleny, ignorovány nebo odmítnuty. 
• Opakující se refrén sebeobviňování a studu: "Musí se mnou být něco špatně, když se ke mně takto chová. Musím se změnit, abych s ní mohla mít vztah, jaký si přeji. Jednoho dne to dokážu. Musím se jen dál snažit."
• Cítíte se stále více vyváděny z rovnováhy a můžete začít zpochybňovat své vnímání reality.

* * *

PROČ MATKY ZNEUŽÍVAJÍ SVÉ DCERY? VYSVĚTLENÍ PSYCHICKÉ DEPRIVACE

Deprivace, kterou matka zažila jako dítě, je nevědomě projektována do její dcery. Pokud v průběhu života neobdržela vhled nebo nástroje k vyrovnání se se svým traumatem, pak matka snadno své trauma promítá do své dcery a začne dceru považovat za zdroj své bolesti a frustrace, místo aby si uvědomila svou vlastní nepřiznanou bolest ve svém nitru; bolest svého vnitřního dítěte.

• Dcera je mocný terč pro matčina nezpracovaná traumata a přetrvávající hněv, vztek a deprivaci, které zažila ve vlastním životě. 
• Matka mohla zažívat totéž chování od své matky. Napětí a deprivace se mohly hromadit celá desetiletí. 
• Dcera je vždy stavěna na nižší příčku než matka, vždy do pozice poddanosti, podobně jako když je žena brána jako podřadné pohlaví v patriarchální kultuře.
• Pro dysfunkční matku je mnohem jednodušší vybít se na dceři než na synovi, manželovi nebo sestře, kteří ze sebe nenechají dělat boxovací pytel.
• Ženská agrese není společensky uznávaná, proto volí nenápadnější formy agrese, které se mohou zdát neškodné nebo dokonce skryté za maskou mateřského chování.

Mnohé dospělé dcery cítí vůči svým matkám hluboký soucit; nedostatek soucitu u nich problém nebývá. Co je však pro dospělé dcery velmi obtížné, je mít vůči matce soucit A ZÁROVEŇ si vymezit hranice, neboť pro toxickou matku je dceřino vyjádření nezávislosti nepřijatelné. Dcery se musí naučit, jak si stát za svým, chránit si své vlastní území a zůstat zakotveny ve své vlastní realitě bez ohledu na to, jak se jejich matka chová, a s úctou na svých hranicích trvat. 

* * *

JAK SE ZNEUŽÍVÁNÍ ODEHRÁVALO, KDYŽ BYLA DCERA DÍTĚTEM

Pokud malá holčička nebo mladá dcera projevuje radost, spontaneitu či nezávislost, může to ve zraněné matce vyvolávat bolestné pocity ztráty, žalu či vzteku na svou vlastní minulost. Matčino vnitřní dítě může prožívat pocity jako: "Jak si dovoluješ být šťastná a bezstarostná, když já jsem si to nikdy dovolit nemohla? Jak se opovažuješ si užívat a projevovat to, čeho já jsem se musela vzdát? Já jsem nikdy nemohla být šťastná a bezstarostná, tak proč bys to měla mít ty?!"

Dochází zde k triangulaci. Pokud matka není schopna sebereflexe, pak se dcera ocitá v boji s matčiným vnitřním dítětem, jež neustále vytváří napětí a konflikty, které dcera nikdy nemůže vyhrát.

Zcela nepředvídatelně se může matka cítit něčím zasažena, splynout se svým vnitřním dítětem a vidět svou dceru jako konkurenci, opouštějící matku, pachatele či hrozbu. Bez jakéhokoli varování může matka dceru obvinit, zostudit, zradit, ponížit a odtáhnout se od ní, v závislosti na horské dráze jejích vlastních pohnutek, které jsou odezvami její bolestné minulosti. Tyto spouštěče vytváří optickou iluzi, že dcera je přítomnou hrozbou, která matku nutí se stáhnout nebo naopak vybouchnout. S minimem sebeuvědomění bývá matka zcela nevědomá ohledně toho, co se odehrává, a může projít dokonce disociací, kdy zcela popírá realitu a nepamatuje si nic ještě celé hodiny a dny poté. Když se tedy dcera snaží si o tom promluvit, matka nemusí lhát, když tvrdí, že si nic takového nepamatuje.

* * *

DCERY SE MUSÍ PODŘÍDIT, ABY DOSTALY LÁSKU A BEZPEČÍ

Tato podmínka vytváří pro dceru neřešitelnou situaci, protože matka, coby dospělý, má vždy moc a kontrolu nad tím, jak je realita vykládána. Dcera je dítě a je pro ni tedy biologicky nezbytné vyhledávat matčin souhlas a vidět samu sebe jako příčinu jejich konfliktu, aby si se svou matkou udržela alespoň nějaké spojení. Matka si nemusí být vůbec vědoma toho, proč se cítí dcerou tak provokována, ani toho, že si jejím prostřednictvím přehrává bývalou dynamiku vztahu se svou vlastní matkou. 

Agrese, pocit oprávněnosti a nezralost malé dívky se projevují pod tváří a mocným postavením matky. Dcera v důsledku toho nemá šanci nikdy vyhrát, neboť status dospělého je nadřazen statutu dcery. Dcera tak vždy prohrává a v důsledku těchto marných bojů může prožívat extrémně bolestivé emoce, které přitom není bezpečné projevovat ani zpracovávat; např. pocity teroru, zoufalství a jiné, které kdyby dcera projevila, by z ní udělaly ještě větší terč - a tak se naučí je potlačovat. 

Dcera je obětí matčiných nevyléčených a nezpracovaných traumat. 

Dcera je v podstatě šikanovaná a ovládaná jiným dítětem, které žije uvnitř její matky. Ocitá se v neustálém soutěžení s hltavou, deprivovanou holčičkou nebo vzteklou teenagerkou žijící v její matce. 

Takto se dcera stává jakýmsi vězněm matčiny bolesti, kdy nemá na výběr a musí absorbovat a osvojovat si její projekce své zdánlivě vrozené, ostudné nedostatečnosti či "špatnosti". Jako dítě nemá schopnost si uvědomit, že je to ve skutečnosti matčino vnitřní dítě, které v ní vyvolává tyto pocity špatnosti, jež jsou přitom introjekcí matčiných vlastních pocitů špatnosti, které si v minulosti osvojila. Takto vzniká cyklus bolesti mateřského zranění, které se předává dál a které přebírá každá další generace, dokud někdo tento cyklus neprolomí. Od dcery se očekává, že bude nést břemeno jakéhokoli traumatu, kterému její vlastní matka nedokáže a nebo nechce čelit. Přijetí této fiktivní hanby pomáhá dceři přežít v dynamice zneužívání, ale později musí být vyléčeno.

* * * 

JAK PROLOMIT TENTO CYKLUS

Můžete v matce vidět její zoufalé vnitřní dítě a cítit k ní hluboký soucit. Můžete porozumět tomu, proč dělá to, co dělá, i když ona sama to neví. Avšak pokud se chystáte začít dělat matku vnitřnímu dítěti své matky v naději, že se všechno zlepší, pak ihned zadržte. Tak byste totiž jen posílily její projekce a nic by se tím nevyřešilo. Jen byste si přivodily více bolesti a falešné naděje, které z vás vysají energii. Můžete s matkou soucítit, aniž byste přebíraly její bolest. Odmítnete-li být matkou vnitřnímu dítěti své matky, dáváte jí tak příležitost postavit se své situaci a možná i podniknout dospělé kroky k vlastnímu vyléčení, což je také její jediná šance. 

* * *

JAK PROLOMIT CYKLUS Z POZICE DOSPĚLÉ DCERY

Jako dospělé dcery nemáme žádnou moc uzdravit své matky, ani vyřešit původní traumata, která nadále utváří a ovládají matčin pohled, přesvědčení a chování. Pouze naše matky samotné s tím mohou něco udělat. Matka musí mít psychologickou kapacitu, odvahu, ochotu a motivaci uzdravit své vlastní vnitřní dítě. Nejlépe posloužíme sobě i matce, odmítneme-li pomáhat matce od svého vnitřního dítěte utíkat a rozptylovat ji. Kdykoli přistupujeme na její hru a hrajeme role, které od nás očekává, jen tím prodlužujeme její utrpení a oddalujeme tak její léčení. 

Jediné, co můžeme jako dcery udělat, je rozšířit své povědomí o dynamice našeho vztahu s matkou a porozumět tomu, odkud pochází - převzít zodpovědnost za svoje vlastní vnitřní dítě a vyhledat podporu, nástroje a inspiraci pro svou cestu. To zahrnuje také odžít si truchlení nad tím, čím jsme si prošly, být tu pro své vnitřní dítě tak, jak jsme to potřebovaly od své matky - a uvědomit si, že své matce opravdu nemůžeme nijak pomoct. Tlačit na ni, aby se změnila či léčila, nikam nepovede.

Dovolit své matce, aby měla své vlastní problémy, lekce a zranění, aniž bychom se je snažily vyřešit či napravit, je forma úcty k ní. Musíme se naučit být asertivní a pevné, když je to třeba, a nenechat se vlákat do matčiných snah dostat nás zpátky do podřízenosti a poddanosti prostřednictvím zahanbování. Postupem času a odžitím si svého smutku se eventuálně naučíme přijmout jakoukoli úroveň spojení, které je možné s naší matkou mít. Často je to mnohem povrchnější, než bychom si přály, a i to musíme přijmout. Pro některé ženy může být nezbytné s matkou úplně přestat komunikovat i za cenu ztráty spojení s matkou, neboť i sebemenší kontakt s ní je příliš toxický a zničující na to, aby ho dcera mohla snášet, a podepisuje se na jejím duševním i fyzickém zdraví. Od dospělé dcery nemůže být očekáváno, že se položí na obětní oltář matčiných iluzí a nezpracovaných traumat. 

Zatímco třetí osobou ve vašem vztahu s matkou je JEJÍ vnitřní dítě, čtvrtou osobou v tomto vztahu je VAŠE vnitřní dítě. Vaše spojení se svým vlastním vnitřním dítětem je tím, co prolomí tento cyklus bolesti.

* * *

JAK PROLOMIT CYKLUS Z POZICE MATKY

Pro matky je prvořadé minimalizovat břemena svých projekcí, která kladou na své děti. Využijte spouštěčů, které se objevují, k získání vhledu a k růstu, abyste si uvědomily, co ve vás potřebuje uzdravení, a abyste zaplnily svou vlastní "mateřskou mezeru" ve svém nitru. Čím více se vaše vnitřní dítě bude cítit milované, chráněné a vnímané z vaší strany (ze strany vašeho dospělého já/vaší vnitřní matky), tím více budete schopné být citově dostupné vašim dětem. Napětí mezi vaším vnitřním dítětem a jimi se bude postupně uvolňovat. Jinými slovy, budete-li se učit, jak být matkou sama sobě, přestane vaše vnitřní dítě vnímat vaše děti jako konkurenci v přístupu k omezeným zdrojům citů. Dítě uvnitř vás konečně uvidí šťastný konec milující matky, nikoli s vaší skutečnou matkou, ale s VÁMI, vaším dospělým já. Takto můžete cyklus prolomit.

Neznamená to být dokonalou matkou nebo dosáhnout nějaké konečné cílové čáry s nápisem "vyléčeno". Pro většinu z nás je to práce na celý život, a je to tak v pořádku. Toto je ta nejtěžší, nejodvážnější a nejpotřebnější vnitřní práce, kterou musíme vykonat, abychom vytvořily míruplnější, nenásilné, zdravé rodiny a komunity ve světě. Nejdůležitější je samotný závazek, že se budete dál uzdravovat, odhalovat vrstvu po vrstvě, s každou další otočkou v celé této spirále. Postupem času už to nebude jen o svém léčení, ale i o užívání si života jako dobrodružství s větší vděčností, úžasem a radostí, které budeme po cestě potkávat.

Odborníci na rodičovství dnes rodiče povzbuzují k tomu, aby si uvědomili, že to ONI jsou těmi dospělými, a proto jsou to také oni, kdo určuje kvalitu vztahu se svými dětmi; dobré výsledky dětí závisí na kvalitě vztahu, který mají rodiče sami se sebou. 

To je velký kontrast oproti názorům ze 70., 80. či 90. let, kdy se za problém považovalo dítě a cílem rodičů bylo naučit je, jak se chovat, jak poslouchat, jak být slušné, uctivé apod. Když se ohlédneme zpátky, je až šokující vidět, jak tento styl rodičovství, soustředěný na dodržování řádu a řízení chování, vedl rodiče k očekávání, že se děti budou chovat jako malí dospělí, a pokud tomu tak nebylo, měli právo je za to potrestat. Je tragické, kolik dětí bylo předurčeno k opakovanému selhání, trestům a hanbě svými možná dobře mínícími, ale neznalými rodiči, kouči a učiteli, neboť faktem je, že děti prostě nemají schopnost ovládat své emoce, uvědomovat si samy sebe, racionálně uvažovat a mít kognitivní schopnosti na stejné úrovni, jakou mají dospělí. 

"Respektovat děti znamená pochopit jejich fázi rozvoje, nikoli reagovat na jejich věkově přiměřené chování, jako by byly našimi vrstevníky." (Janet Lansbury)

* * *

BUĎTE SI SVOU VNITŘNÍ MATKOU, ABYSTE UZDRAVILY MATEŘSKÉ ZRANĚNÍ

Proč tedy matky zneužívají své dcery? Vnitřní dítě vaší matky - které si v sobě nese nedořešená a umlčená traumata - vytváří deprivační syndrom a toxický vztah, který má matka sama se sebou i se svou dcerou. Přestože jako dcera nemůžete uzdravit matčina traumata, můžete vyléčit ta svá a prolomit tak mezigenerační cykly traumatu, které udržují ženy zaseknuté. 

Čím více z nás se naučí být matkami samy sobě, tím menší břemena budeme klást na děti v našich životech a nebudeme po nich chtít, aby nám zrcadlily nazpět něco, co prostě nemohou a ani by to od nich nemělo být očekáváno. 

Děti potřebují, abychom jim umožnily být dětmi, a je naší zodpovědností, coby dospělých, pochopit a respektovat jejich omezené možnosti související s jejich vývojem. Mnohé z nás bohužel neměly šanci být dětmi. Byly jsme okradeny o své dětství v mnoha ohledech, avšak toto břemeno bychom neměly klást na další generace. Prostřednictvím praxe vnitřního mateřství přebíráme zodpovědnost za svou vlastní bolest a uzdravujeme mateřské zranění. Postupně tak osvobozujeme samy sebe i děti budoucnosti - tím, že objímáme to dítě v našem nitru, které potřebuje naši lásku, podporu a ochranu. Všechno to začíná tím, že každá z nás vykoná svůj díl práce na léčení jakékoli bolesti, která nám byla předána, a že tak odlehčíme náklad dalším generacím.

* * *
autorka: Bethany Webster
zdroj: https://www.bethanywebster.com/blog/why-mothers-abusive-daughters/
kniha: Objevování vnitřní matky, Bethany Webster

překlad: Magda Techetová
 

Pusťte se těch, kdo s vámi nechtějí být

Nechat jít někoho, kdo nás odmítl, může být vysilující. Když od nás někdo odejde nebo nás opustí, vyvolá to tolik emocí, kterými se musíme probrat. Může se aktivovat naše zranění z opuštění z minulosti a vynést na povrch naše nejhlubší strachy, že jsme pro druhé moc dobří nebo naopak ne dost dobří. To může vést k tomu, že příliš lpíme na někom, kdo s námi nechce být. Ale fakt, že se s někým cítíme být hluboce spojeni, ještě neznamená, že k nám patří a že spolu máme být. 

Když se někoho nedokážeme vzdát, neustále na něj myslíme nebo zoufale taktizujeme, jak ho získat zpátky, odehrává se pod povrchem ještě něco jiného. V takových chvílích potřebuje péči naše vnitřní dítě. Měl by zakročit milující vnitřní rodič, postarat se o naše srdce a zabránit nám v sebeopuštění. Když se naladíme na své vnitřní dítě, když právě zažíváme odmítnutí, možná zjistíme, že se cítí vyděšené, ublížené, opuštěné, nejisté, odmítnuté, ne dost dobré, přehlížené, nedůležité či zapomenuté.

Když se takto cítí malé dítě, co potřebuje nejvíc? Bezpečí, jistotu, ujištění a ochranu. Když se aktivují naše rány, přirozeně věříme, že lékem na tu bolest je člověk, na kterého jsme upnutí, a kdyby se k nám vrátil, pomohl by nám cítit se zase dobře.

Pravda je taková, že když někdo nechce být ve vašem životě, nemůžete se s ním cítit v bezpečí. Můžete se naučit mít se rádi i bez něj a poskytnout si bezpečí a stabilitu, které jste hledali mimo sebe. Neplýtvejte energií na zbožné přání, aby se k vám někdo vrátil, a věnujte se raději snaze vrátit se domů ke svému vlastnímu Já. Zdravá láska není žádná hra. Nemusíte se snažit něco dělat, abyste byli milováni. Jste ze své podstaty hodní lásky takoví, jací jste.

* * *

- z knihy Staň se tou pravou, Sheleana Aiyana

Prožívání studu u mužů

Stud zahrnuje zejména tyto kategorie:

1. Vzhled a představa o svém těle
2. Peníze 
3. Práce
4. Mateřství/otcovství
5. Rodina
6. Duševní a tělesné zdraví
7. Závislost
8. Sex
9. Prožité trauma
10. Být vnímán stereotypně a označován nálepkami

Muže i ženy postihuje stud stejně. Prožívání studu je univerzální a hluboce lidské. Sdělení a očekávání, která stud živí, se však u mužů i žen liší.

Když jsem prosila muže, aby pro mě definovali stud, odpovídali: 

• Stud je selhání. V práci. Na fotbalovém hřišti. V manželství. V posteli. S penězi. Ve vztahu s dětmi. Je jedno kde - stud je selhání.
• Stud znamená mýlit se. Ne dělat něco špatně, ale nemít pravdu.
• Stud je pocit, že jsem nějak defektní.
• Stud přichází, když si lidé myslí, že jsem měkký. Je degradující a zahanbující, když mě někdo vidí jinak než jako tvrďáka.
• Odhalit jakoukoli slabost je zahanbující. V podstatě stud znamená slabost.
• Projevit strach je zahanbující. Člověk nesmí dát najevo strach. Nesmí se bát - za žádnou cenu.
• Stud je, když vás druzí vidí jako někoho, koho je možné otloukat o šatní skříňky.
• Ze všeho nejvíc se bojíme kritiky a zesměšnění - obojí je nesmírně zahanbující.  

Muži v podstatě žijí pod tlakem jednoho neúprosného příkazu: Nebuď vnímán jako slabý.

Pokaždé, když se moji studenti chystali na rozhovory s muži, říkala jsem jim, aby se připravili na trojí: na historky ze střední školy, na metafory v oblasti sportu a na slovo sračka. Pokud teď právě nevěříte svým očím, že jsem něco takového napsala, plně to chápu. Je to jedno z mých nejméně oblíbených slov. Nicméně jako výzkumná pracovnice vím, že je důležité poctivě vypovídat o tom, co při výzkumu vyjde najevo, a toto slovo se v rozhovorech objevovalo neustále. Bez ohledu na to, zda danému muži bylo osmnáct nebo osmdesát, když jsem se zeptala: "Co vám říká stud?", odpověď zněla: "Nebuď sračka."

Když jsem začínala psát o své práci s muži, používala jsem obraz krabice - něčeho, co vypadalo jako přepravní bedna -, na kterém jsem vysvětlovala, jak stud chytá muže do pasti. Podobně jako požadavky kladené na ženy, aby byly přirozeně krásné, štíhlé a ve všem dokonalé, zejména v mateřství, má i krabice svá pravidla, která mužům říkají, co by měli a neměli dělat a kým mají dovoleno být. U mužů však každé pravidlo obsahuje týž příkaz: "Nebuď slabý."

Nikdy nezapomenu, jak jeden dvacetiletý muž ze skupinky vysokoškoláků, s nimiž jsem vedla rozhovory, řekl: "Dovolte mi ukázat vám krabici." Věděla jsem, že je vysoký, ale když se postavil, bylo jasné, že měří nejmíň metr devadesát. Začal: "Představte si žít asi takhle," přičemž se skrčil a předváděl, jako by byl nacpaný do malé krabice. Stále ještě skrčený řekl: "Ve skutečnosti máte jenom tři možnosti. Strávíte celý život snahou dostat se ven, kdy bušíte do stěny krabice a doufáte, že se prorazí. Neustále cítíte hněv a oháníte se kolem sebe. Nebo se prostě vzdáte. Na všechno se vykašlete." V tu chvíli klesl k zemi. V místnosti byste slyšeli spadnout špendlík.
Pak se postavil, zavrtěl hlavou a řekl: "Nebo zůstanete vysoko, takže si ani nevšimnete, jak to je nesnesitelné. To je nejsnadnější." Studenti sáhli po zůstat vysoko jako po záchranném kruhu a propukli v nervózní smích. To se děje často, když se mluví o studu nebo o zranitelnosti - cokoli, co uvolní napětí.
Ten statečný mladík se nesmál a já také ne. Jeho ukázka patřila k tomu nejpoctivějšímu a nejodvážnějšímu, co jsem kdy měla tu čest vidět, a věděla jsem, že lidi v té místnosti hluboce zasáhla. Po skupinovém rozhovoru mi vyprávěl o tom, co prožil v dětství. Jako dítě byl vášnivý výtvarník a teď se šklebil, když popisoval, jak si byl od malička jistý, že bude šťastný, jenom když bude celý život malovat a kreslit. Vyprávěl, jak byl jednou v kuchyni s tatínkem a strýcem. Strýc ukázal na sbírku jeho výtvorů vystavenou na lednici a žertem se jeho otce zeptal: "Tak ty teď vychováváš umělce bábovičku?"
Po této epizodě mu otec, který proti jeho umění nikdy nic neměl, zakázal chodit na hodiny malování. Dokonce i jeho matka, která byla vždycky pyšná na jeho nadání, souhlasila, že je to "trochu moc holčičí". Řekl mi, že den předtím nakreslil obrázek jejich domu a že od té doby nenakreslil nic jiného. Ten večer jsem pro něho a pro nás všechny, kteří jsme nikdy neviděli jeho dílo, plakala. Neustále na něho myslím a doufám, že se svým uměním znovu navázal kontakt. Vím, že to je pro něho obrovská ztráta, a stejně tak jsem přesvědčena, že o něco přichází i svět. 

O mužích a jejich zkušenostech se studem jsem toho už poznala víc, ale dodnes vidím ten obraz přepravní bedny s velkým razítkem, kde se píše: "POZOR: Nebuď vnímán jako slabý!" Vidím, jak se každému chlapci hned po narození vydává bedna. Když jsou batolata, mají v ní ještě poměrně dost místa. Jsou malí a mohou se v ní ještě trochu hýbat. Mohou plakat a držet se maminky, ale čím víc rostou, tím méně je v ní prostoru. Když jsou z nich dospělí muži, už se v ní dusí. 

Ale stejně jako ženy, i muži se nacházejí ve své vlastní patové situaci. Během posledních několika let, zejména od hospodářského poklesu, začínám vidět krabici od Čaroděje ze země Oz. Mám na mysli malou, závěsem zakrytou krabici, ve které stojí čaroděj a řídí svůj mechanický obraz "mocného vládce" země Oz. Když se naší kultury zmocnil pocit nedostatku, už to není jen "nebuď vnímán jako slabý", ale také "raději buď mocným vládcem". Tento obraz mi poprvé přišel na mysl, když jsem vedla rozhovor s mužem, který prožíval hluboký stud kvůli svému propuštění v rámci snižování stavů. Řekl mi: "Je to legrační. Můj otec to ví. Vědí to i moji dva nejbližší přátelé. Ale moje žena to neví. Už je to půl roku a já se každé ráno obleču a odcházím z domu, jako bych šel do práce. Jezdím po městě, vysedávám v kavárnách a hledám práci."
Jako kvalifikovaná tazatelka vím, jak si při vedení rozhovoru počínat, ale umím si představit, že výraz mé tváře sděloval něco ve smyslu: "Jak jste to prosím vás dokázal?" Aniž čekal na mou další otázku, odpověděl mi: "Nechce to vědět. Jestli to už ví, chce, abych dál předstíral, že pracuju. Věřte mi, jestli si najdu novou práci a řeknu jí potom, že už zase pracuju, bude vděčná. Kdyby to věděla, změnilo by se to, jak mě vnímá. Tomuhle se neupsala."

Nebyla jsem připravena na to, že od mužů znovu a znovu uslyším, jak je ženy - matky, sestry, přítelkyně, manželky - neustále kritizují, že nejsou otevření, zranitelní a nenavozují důvěrnou blízkost, a přitom stojí před stísněnou komůrkou čaroděje, kde jsou natěsnáni jejich muži, upravují závěs a dohlížejí na to, aby nikdo neviděl dovnitř a nikdo se nedostal ven. Jednou jsem jela domů z rozhovoru se skupinkou mužů a pomyslela jsem si: No nazdar. Tak to jsem pro patriarchát. 

Z mého výzkumu mezi muži vzešel tento nepříjemný vzorec: Žádáme od nich, aby byli zranitelní, úpěnlivě je prosíme, aby nás pustili dovnitř, a naléháme na ně, aby nám řekli, když mají strach, ale pravda je taková, že to je pro většinu žen nesnesitelné. Ve chvílích, kdy muži projeví skutečnou zranitelnost, se většina žen ustrašeně odtáhne a tento strach se projevuje všemi možnými způsoby od zklamání až po znechucení. A muži jsou velice chytří. Znají ta rizika a vidí výraz našich očí, když si myslíme: No tak! Seber se! Vzmuž se! Jak jednou řekl jeden z mých mentorů Joe Reynolds: "Muži vědí, co ženy chtějí doopravdy. Chtějí, abychom předstírali, že jsme zranitelní. V tomhle předstírání začínáme být opravdu dobří."

Skrytý stud zraňuje stejně jako stud zjevný. Vezměte si například muže, který mi řekl, že ve vztahu se svou manželkou vždycky cítí stud ohledně peněz. Říkal, že naposledy se to stalo, když jeho manželka přišla domů a prohlásila: "Právě jsem viděla nový dům Katie! Je úžasný. Je tak šťastná, že má konečně dům svých snů. Navíc příští rok přestane chodit do práce."
Řekl mi, že jeho bezprostřední reakcí byl vztek. Vyprovokoval tedy hádku s manželkou ohledně toho, že k nim měla přijít na návštěvu její matka, a pak rychle zmizel do jiné části domu. Když jsme spolu mluvili o tomto rozhovoru, řekl: "Byl to stud. Proč mi to musela říkat? Chápu to. Katie má manžela, který vydělává spoustu peněz. Stará se o ni líp. Nemůžu se mu rovnat."
Když jsem se ho zeptala, zda si myslí, že měla v plánu mu ublížit nebo ho zahanbit, odpověděl: "Přesně nevím. Kdo ví? Odmítl jsem práci, za kterou by mi platili mnohem víc, ale kde bych musel tři týdny z měsíce strávit na cestách. Říkala, že s tím souhlasí a že bych jí a dětem příliš chyběl, ale teď má pořád nějaké poznámky o penězích. Netuším, co si mám myslet."

Nechci něco tak složitého, jako je reakce na stud, přílišně zjednodušovat, ale musím říct, že pokud jde o muže, převládají u nich, jak se zdá, dvě reakce: naštvat se nebo vypnout. Samozřejmě, podobně jako je tomu u žen, když si muži začnou osvojovat odolnost vůči studu, jejich postoj se mění a muži se učí reagovat na stud s hlubším pochopením toho, co se děje, se soucitem a empatií. Avšak bez tohoto povědomí muži pod náporem pocitů nedostatečnosti a malosti normálně reagují hněvem a/nebo tak, že úplně vypnou. 

Když jsem nasbírala takový počet rozhovorů, že jsem začala vidět jasné vzorce a motivy, naplánovala jsem si rozhovory s několika terapeuty, kteří se zaměřují na problémy mužů. Chtěla jsem mít jistotu, že to, co od mužů slyším, nefiltruji svými vlastními zkušenostmi. Když jsem se jednoho z těchto terapeutů zeptala na myšlenku "naštvat se nebo vypnout", vyprávěl mi pro ilustraci tento příběh.

Když chodil do prvního ročníku střední školy, byl vybrán do mužstva amerického fotbalu. Na prvním tréninku řekl trenér chlapcům, aby se seřadili do základního postavení. Tento terapeut hrál americký fotbal ve svém sousedství hodně, ale tenkrát se poprvé ocitl na opravdovém hřišti, v plné výstroji, kdy proti němu stáli chlapci, jejichž cílem bylo srazit ho k zemi. Řekl: "Najednou jsem dostal strach. Myslel jsem na to, jak moc to bude bolet, a nejspíš se ten strach projevil v mém obličeji."
Vyprávěl, jak trenér vykřikl jeho příjmení a řekl: "Nebuď sračka! Postav se do řady!" Okamžitě pocítil, jak mu tělo zaplavuje stud. "V tom jediném okamžiku jsem velice jasně pochopil, jak funguje svět a co znamená být muž:

• Nemám dovoleno bát se.
• Nemám dovoleno projevovat strach.
• Nemám dovoleno být zranitelný.
• Stud znamená bát se, projevovat strach nebo být zranitelný. 

Když jsem se ho zeptala, co udělal potom, pohlédl mi do očí a řekl: "Svůj strach jsem proměnil ve vztek a převálcoval jsem kluka přede mnou. Fungovalo to tak dobře, že jsem celých příštích dvacet let proměňoval svůj strach a zranitelnost ve vztek a vždycky převálcoval každého, kdo se mi postavil do cesty. Manželku. Děti. Svoje zaměstnance. Jinak jsem se zpod strachu a studu dostat neuměl."

V jeho hlase jsem slyšela nesmírný zármutek. To, co říkal, bylo naprosto jasné a logické. Strach a zranitelnost jsou mocné emoce. Člověk je nemůže zahnat pouhým svým přáním. Musí s nimi něco udělat. Mnozí muži ve skutečnosti popisují fyziologické projevy, když se mnou mluví o reakci "naštvat se nebo vypnout". Je to téměř, jako by stud, kritika a zesměšnění byly fyzicky nesnesitelné. 

Na závěr ten terapeut řekl: "Když jsem svůj vztek a pití přestal zvládat, nastoupil jsem na terapii. Bylo to tehdy, když mě to začínalo stát moje manželství a moje vztahy s mými dětmi. Proto teď taky dělám tuhle práci."

Odolnost vůči studu znamená najít střední cestu, která nám umožní nepřestat se angažovat a sebrat emocionální odvahu potřebnou k tomu, abychom mohli reagovat v souladu s našimi hodnotami.

* * *

- z knihy Síla zranitelnosti, Brené Brownová

Osobnostní rysy emocionálně nezralých lidí

OSOBNOSTNÍ RYS VS. DOČASNÝ EMOČNÍ ÚPADEK

Existuje rozdíl mezi emocionální nezralostí coby osobnostním rysem a dočasným emočním úpadkem. Každý člověk může někdy ztratit kontrolu nad svými emocemi a stát se impulzivním, když je unavený nebo vystresovaný. A většina z nás si zažila opravdu mnoho těžkých chvil.

Je-li však člověk emocionálně nezralý, pak se určitý typ chování objevuje opakovaně. Toto chování je tak automatické a nevědomé, že si ho dotyční vůbec neuvědomují. Emocionálně nezralí lidé neustupují a nereflektují, jak jejich chování ovlivnilo druhé, a jen málokdy se někomu omlouvají nebo zažívají lítost.

DEFINICE ZRALOSTI

Než si vysvětlíme emocionální nezralost, podívejme se na to, jak funguje emocionální zrání. Emocionální zralost není otázkou názoru; je to velmi dobře a obšírně prostudované téma.

„Emocionální zralost“ znamená, že je člověk schopen myslet objektivně a koncepčně a současně si udržovat hluboká citová spojení s druhými lidmi. Emocionálně zralí lidé fungují nezávisle, i když přitom mají hluboká emoční pouta, která jemně začleňují do svého každodenního života. Jdou si přímou cestou za svým, ale vždy přitom berou ohled na druhé lidi. Jejich vztahy v původní rodině je předurčily k vybudování si svého vlastního života (Bowen 1978). Mají velmi dobře rozvinuté povědomí o sobě samých (Kohut 1985) a své identitě (Erikson 1963) a váží si svých nejbližších vztahů.

Emocionálně zralí lidé nemají problém upřímně hovořit o svých pocitech a vycházet dobře s druhými lidmi, a to díky jejich dobře rozvinuté empatii, schopnosti sebeovládání a emocionální inteligenci (Goleman 1995). Zajímají se o vnitřní život druhých lidí, rádi se druhým otevírají a sdílí s nimi své pocity v rovině blízkosti. Když se objeví problém, řeší ho s druhými přímo, aby stmelili vzájemné rozdíly (Bowen 1978).

Emocionálně zralí lidé se vypořádávají se stresem realisticky, s výhledem do budoucnosti, přičemž vědomě zpracovávají své myšlenky a pocity. Dokážou své emoce ovládat, když je to nutné, předvídat budoucnost, přizpůsobit se realitě, využívat svou empatii a humor k odlehčení obtížných situací a posilovat svá spojení s druhými lidmi (Vaillant 2000). Rádi myslí objektivně a znají sami sebe natolik dobře, aby si dokázali připustit své slabé stránky (Siebert 1996).

* * *

OSOBNOSTNÍ RYSY SPOJENÉ S EMOCIONÁLNÍ NEZRALOSTÍ

Emocionálně nezralí lidé mají oproti tomu jiné behaviorální, emocionální i mentální charakteristiky. Protože tyto osobnostní rysy jsou všechny navzájem propojeny, lidé, kteří mají jeden z nich, mají velmi pravděpodobně i mnohé další. V následující části vám stručně představím různé charakteristiky emocionálně nezralých lidí.

• JSOU UPJATÍ A MAJÍ UZAVŘENOU MYSL

Dokud mají před sebou emocionálně nezralí lidé jasnou cestu, daří se jim docela dobře, a někdy dokonce dosahují i velkých úspěchů a prestiže. Když však dojde na vztahy nebo emocionální rozhodnutí, jejich nezralost se projeví. Buď jsou příliš upjatí, nebo impulzivní, a pokouší se vyrovnat s realitou tím, že ji zredukují na něco zvladatelného. Jakmile si vytvoří názor, zcela uzavřou svou mysl. Existuje pro ně pouze jedna jediná správná odpověď, a pokud jiní lidé přijdou s jinými myšlenkami, dokážou být velmi defenzivní a postrádají nadhled.

 

• VELMI ŠPATNĚ SNÁŠEJÍ STRES

Emocionálně nezralí lidé se se stresem nevyrovnávají dobře. Jejich reakce jsou impulzivní a stereotypní. Místo aby zhodnotili situaci a dovedli předvídat její další vývoj, využívají mechanismus popírání, překrucování nebo náhrady reality (Vaillant 2000). Mají problém přiznat si omyl a místo toho znevažují fakta a obviňují druhé. Je pro ně obtížné ovládat své emoce a často reagují přehnaně. Jakmile se jednou rozčílí, těžko se uklidňují a očekávají od druhých, že jim ve všem vyhoví. Mnohdy také hledají útěchu v návykových látkách či lécích.

• DĚLAJÍ TO, CO JE JIM NEJPOHODLNĚJŠÍ

Malé děti jsou ovládány svými pocity, zatímco dospělí zvažují možné následky. Jak potom dospíváme, začínáme chápat, že to, co je nám nejpříjemnější, nemusí být vždy tím nejlepším. U emocionálně nezralých lidí však k tomuto uvědomění nedochází (Bowen 1978). Rozhodují se na základě toho, co je jim v dané chvíli nejpohodlnější, a často se vydávají cestou nejmenšího odporu.

Jste-li zralý člověk a myslíte předtím, než začnete jednat, může pro vás být těžké si představit, jaké to je, jednat podle toho, co je nejpohodlnější. Dám vám tedy příklad jednoho dechberoucího chování emocionálně nezralého člověka.

Anna přemluvila svého bratra Toma, aby s ní zašel k jejich starému tátovi, aby s ním probrali možnost pobytu v domově s pečovatelskou službou. Poté, co si s tátou oba promluvili, nastal čas probrat ono vážnější téma. Tom ale najednou nebyl nikde k nalezení. Anna prohledala celý dům, a když se poté podívala z okna, uviděla, jak její bratr nastupuje rychle do auta a odjíždí. Anna nevěřila svým očím a nechápala, jak mohl Tom jen tak utéct. Když však vezmete v úvahu, že v dané chvíli bylo odejít z domu mnohem příjemnější než zůstat a čelit obtížné konfrontaci, dává to smysl.

 

• JSOU SUBJEKTIVNÍ, NIKOLI OBJEKTIVNÍ

Emocionálně nezralí lidé hodnotí situace zcela subjektivně, nikoli objektivně. Nejsou příliš schopni nezúčastněné analýzy. Když si vykládají různé situace, je pro ně mnohem důležitější, jak se sami cítí, než to, co se opravdu děje. To, jaká je pravda, není zdaleka tak zásadní, jako to, co oni sami cítí jako pravdu (Bowen 1978). Snažit se subjektivně zaměřenou osobu přimět k objektivitě je doslova trénink marnosti. Fakta, logika, historie – to všechno jde emocionálně nezralým lidem jedním uchem tam a druhým ven.

 

• NEMAJÍ TOLERANCI VŮČI ROZDÍLŮM

Emocionálně nezralí lidé jsou rozčilení, když se myšlenky a názory jiných lidí liší od těch jejich. Jsou přesvědčeni, že každý by měl vidět věci stejně jako oni. Myšlenka, že druzí lidé mají právo vidět věci svým vlastním způsobem, je nad jejich chápání. Mohou mít sklon ke společenským faux pas, protože nedisponují dostatečnou uvědomělostí na to, aby se nechovali ofenzivně. Cítí se dobře pouze ve vztazích, kde jsou přesně dané role a kde všichni mají stejné názory. Ti, kteří jsou tiší a laskavější, se chovají stejně, jen je to méně výrazné.

 

• JSOU EGOCENTRIČTÍ

Každé normální dítě je v rané fázi života egocentrické, ale u sebestředných emočně nezralých dospělých jde spíše o dětinskost než dětskost. Na rozdíl od malých dětí, jejich egocentrismus postrádá radost a otevřenost. Emocionálně nezralí lidé jsou příliš zaměstnáni sami sebou, což hraničí až s posedlostí, na rozdíl od nevinného egocentrismu malých dětí. Děti jsou sebestředné, protože jsou ještě stále řízeny ryzím instinktem, zatímco emocionálně nezralí dospělí jsou řízeni úzkostí a nejistotou, a mají potřebu neustále kontrolovat, jestli se jim nemůže něco stát. Žijí v neustálém stavu nejistoty a strachu, že budou odhaleni jako špatní, nepatřiční nebo nehodni lásky. Udržují se neustále v pozici silné obrany, aby se k nim nemohl nikdo přiblížit a ohrozit jejich už tak narušené sebevědomí. Tato jejich obrana zároveň udržuje jejich úzkosti pod pokličkou, a tím jim znemožňuje si ji uvědomit. Oni sami se nikdy neuvidí jako nejisté nebo defenzivní.

 

• JSOU PŘÍLIŠ ZAMĚSTNÁNI SAMI SEBOU

Úzkostné zaměření na sebe je vlastnost, kterou sdílí všichni emocionálně nezralí lidé. Neustále sledují, zda jsou jejich potřeby naplňovány nebo zda někdo nemá něco proti nim. Jejich sebevědomí stoupá či padá podle toho, jak na ně reagují druzí. Nedokážou vystát kritiku, a tak se úzkostlivě snaží dělat co nejméně chyb. Protože je toto zaměření na sebe samé stojí všechny síly, pocity jiných lidí už nedovedou brát v úvahu, neboť jsou zastíněny jejich vlastními potřebami. Například poté, co jedna žena řekla své matce, jak moc ji bolelo poslouchat, když si jí stěžovala na otce, matka jí odvětila: „A kdybych to nemohla říkat tobě, tak komu?“

Pojmy jako „narcistický“ nebo „do sebe zahleděný“ mohou vyvolávat dojem, že si tito lidé užívají, když mohou myslet jen na sebe. Pravdou však je, že nemají moc na výběr. Trpí hlubokými pochybnostmi o své hodnotě coby lidských bytostí. Jsou tak silně zaměřeni na sebe, protože jejich vlastní rozvoj se zasekl kvůli úzkosti, kterou prožívali ve svém vlastním dětství. Když se na to podíváme z tohoto úhlu pohledu, je jejich zaměření se na sebe podobné jako u člověka, který trpí chronickou bolestí, spíše než jako u těch, kdo se sami sebe nemohou nabažit.

 

• VŠECHNO VZTAHUJÍ NA SEBE A NEJSOU SCHOPNI SEBEREFLEXE

Emocionálně nezralí lidé mají silnou tendenci vztahovat si všechno na sebe. Přitom však nejsou schopni sebereflexe. Jejich zaměření se na sebe není o tom, že by do sebe pohlíželi a něco o sobě pochopili; je o tom být středem pozornosti.

Když s nimi mluvíte, vztáhnou všechno, co řeknete, na nějaký svůj vlastní zážitek. Například matka, která naslouchá dceři, která jí popisuje svou vztahovou krizi, a pak to použije k tomu, aby stáhla pozornost na svůj vlastní rozvod. Jiným příkladem mohou být rodiče, kteří přebíjejí úspěch svého dítěte tím, že stáhnou pozornost na své vlastní úspěchy.

Ti, kdo jsou sociálně zdatnější, mohou druhým ze slušnosti naslouchat, ale stejně od nich necítíte upřímný zájem. Možná nebudou zbrkle měnit téma hovoru, ale nebudou se ptát na žádné doplňující otázky ani projevovat zvědavost ohledně detailů vašeho zážitku. Mnohem spíše budou chtít hovor co nejdříve ukončit nějakým příjemným komentářem jako například: „To je úžasné, zlato. Jsem rád/a, že sis to užil/a.“

Protože postrádají schopnost sebereflexe, nedokážou si emocionálně nezralí lidé uvědomit svůj podíl na problému. Nehodnotí své vlastní chování, ani nepochybují o svých záměrech. Pokud způsobí nějaký problém, odbydou to tím, že vám nechtěli ublížit. Nemůžete je přece obviňovat za něco, co nechtěli udělat, nebo ano? Tímto způsobem mohou zůstávat nadále zaměřeni na své vlastní záměry místo dopadu jejich chování na vás.

 

• JSOU RÁDI STŘEDEM POZORNOSTI

Podobně jako děti jsou emocionálně nezralí lidé rádi středem pozornosti. V rámci skupiny často emocionálně nejméně zralá osoba dominuje veškerému času i energii. Pokud to ostatní dovolí, pozornost celé skupiny se obrátí na tuto osobu, a jakmile se to stane, je těžké to zvrátit. Má-li někdo jiný dostat možnost se projevit, musí emocionálně nezralého člověka někdo rázně utnout – což jen málokdo opravdu udělá.

Můžete se ptát, zda tito lidé nejsou prostě jen extrovertní. Nejsou. Rozdíl je v tom, že většina extrovertů se snadno přizpůsobí změně tématu. Protože extroverti milují mezilidské interakce a ne pouze publikum, upřímně se o druhé zajímají a naslouchají, když mluví někdo jiný. Extroverti rádi mluví, ale nikdy ne na úkor umlčení všech ostatních.

 

• VYMĚŇUJÍ SI S DRUHÝMI ROLE

Výměna rolí je jedním z nejvýraznějších rysů emocionálně nezralých rodičů. V tomto případě se rodič chová k dítěti, jako by dítě bylo jeho rodičem, a očekává od něj pozornost a útěchu. Tito rodiče se svému dítěti svěřují a očekávají, že jim bude naslouchat, dokonce i v dospělých záležitostech. Rodiče, kteří se svými dětmi řeší problémy ve svém manželství, jsou typickým příkladem takového převrácení rolí. Jindy zase rodiče očekávají, že je bude dítě obdivovat a bude za ně šťastné, což však očekává dítě od rodiče.

Jedna žena, s níž jsem pracovala, jménem Laura, si vzpomíná, jak její otec utekl s jinou ženou, a zanechal tehdy osmiletou Lauru, aby se sama starala o matku v těžké depresi. Jednoho dne pak za Laurou přijel ve svém novém nablýskaném kabrioletu a celý se rozplýval radostí ze své nové hračky. Očekával od ní, že bude stejně nadšená jako on, aniž by vzal v úvahu kontrast mezi jeho radostným novým životem a temnotou, ve které zanechal Lauru a její opuštěnou matku.

Zde je další příklad otce, který od dcery očekával, že ho bude uznávat podobně jako rodič, navzdory tomu, jak ji v minulosti sám zneužíval.

PŘÍBĚH FRIEDY

Frieda byla třicátnice, která vyrostla v domácnosti ovládané strachem. Její otec Martin projevoval svou emocionální nezralost fyzickým násilím. Přestože byl ve společnosti a v práci uznávanou osobností, doma mlátil své děti řemenem až do krve. Když se mu Frieda jako teenagerka konečně postavila, přestal ji bít, ale pokračoval v tom s její mladší sestrou. Rovněž verbálně ponižoval jejich matku.

Martin byl nepředvídatelný muž, někdy netrpělivý a vzteklý, jindy štědrý, šťastný a milující, v závislosti na tom, jaký měl zrovna den. Celkově však vůbec nebyl rodičem pro své děti. Místo toho čekal, že to ony budou uklidňovat jeho pocity, věnovat mu veškerou pozornost a projevovat sebekázeň. Jako v klasickém případě výměny rolí vyžadoval od svých dětí bezpodmínečné uznávání, přičemž sám ventiloval své nálady jako malé dítě. Terčem jeho výměny rolí byla zejména Frieda, od které zcela očividně očekával mateřskou lásku a obdiv.

Například poté, co se Frieda odstěhovala do vlastního domku, se Martin rozhodl, že nutně potřebuje mít na zahrádce houpačku – a ne jen tak nějakou, ale takovou, kterou ze dřeva udělá on sám. Aniž by se jí ptal, dovezl jí houpačku na malou zahrádku, kde zabrala naprostou většinu místa, které mohla venku mít. Byla velká a těžká a nebylo možné s ní pohnout, což Friedě dokonale připomnělo samotného Martina, který si pro sebe zabíral naprostou většinou místa v rodině. Byl na sebe stejně hrdý jako dítě, které právě mamince předvedlo svůj umělecký projekt. Naštěstí poté, co pochopila emocionální nezralost svého otce a dynamiku výměny rolí, která zde probíhala, neměla Frieda problém nechat houpačku odstranit a obnovit svou zahrádku tak, jak ji chtěla mít ona.

 

• MAJÍ NÍZKOU SCHOPNOST EMPATIE A JSOU EMOČNĚ NECITLIVÍ

Narušená schopnost empatie patří také mezi nejtypičtější rysy emocionálně nezralých lidí, stejně jako jejich vyhýbání se citové blízkosti a sdílení. Protože nejsou v kontaktu se svými vlastními pocity, jsou stejně tak slepí vůči pocitům jiných lidí.

Empatie není jen společenská ohleduplnost a takt. Je nezbytná k citové blízkosti. Hluboký vztah bez empatie není možný. Mou oblíbenou definicí empatie je ta od Klause a Karin Grossmanových a Anny Schwan, kteří studovali dětské vazby a kteří popsali empatii jako „schopnost citlivé matky vidět a vnímat stavy a záměry z pohledu dítěte“ (1986, 127). Tato definice zahrnuje vědomí o pocitech i záměrech. Není to jen soucit nebo sympatie, ale chápání zájmů a vůle druhých lidí.

Ta nejvyšší forma empatie vyžaduje představivost, které se říká mentalizace (Fonagy a  Target 2008), což znamená schopnost si představit, že i druzí lidé mají svou unikátní mysl a myšlenkové procesy. Někteří psychologové tomu říkají teorie mysli. Dosáhnout této schopnosti je pro děti naprosto klíčový milník. Mentalizace vám umožňuje vzít v potaz úhly pohledu jiných lidí a jejich vnitřní prožívání, protože chápete, že mají svou vlastní mysl, která se od té vaší liší. Dobří rodiče vynikají v empatii i mentalizaci; jejich upřímný zájem, který dítě vnímá, vyvolává v tomto dítěti pocit, že je viděno a chápáno. Je to také zásadní dovednost pro vedení v podnicích, vojenství nebo jakékoli situaci, kde je důležité umět chápat a předvídat záměry druhých. Empatie je kolébkou emocionální inteligence (Goleman 1995), která je nezbytná pro společenský i pracovní úspěch.

Psycholog Paul Ekman ve svých rozhovorech s Dalai Lamou rozlišoval různé typy empatie a soucitu. Pravá empatie zahrnuje mnohem víc než jen vědět, co druzí lidé cítí; znamená to také souznít s jejich pocity (Dalai Lama a Ekman 2008). Například sociopaté mohou skvěle číst v pocitech druhých lidí a najít jejich slabá místa, ale bez schopnosti souznít s těmito pocity se pro ně jejich poznání stává prostředkem k predátorství, nikoli spojení.

To nám vrhá světlo na zajímavý fakt, který se týká emocionálně nezralých lidí. Navzdory tomu, že nesouzní empaticky s druhými lidmi, dokážou být velmi mazaní, když jde o odhadování záměrů a pocitů druhých. Toto porozumění však nevyužívají k tomu, aby se s druhými lidmi sblížili. Jejich empatie funguje spíše na instinktivní nebo povrchní sentimentální úrovni. Můžete cítit, že vás hodnotí, ale nikdy se necítíte opravdu pochopeni.

Nedostatek empatického souznění poukazuje na nedostatečný seberozvoj. Aby si rodiče uměli dobře představit, co cítí jejich děti, potřebují být sami dostatečně rozvinutí a schopní uvědomovat si své vlastní pocity. Pokud si toto sebeuvědomění nerozvinuli, nemohou souznít s druhými lidmi (včetně svých dětí), ani si představit, co mohou cítit uvnitř.

* * *

- z knihy Adult Children of Emotionally Immature Parents (Dospělé děti emocionálně nezralých rodičů), Lindsay C. Gibson, PsyD

překlad: Magda Techetová