Zachránci a pečovatelé

Neustále dáváme pozor, aby nikdo nebyl zraněný.
Nikdo... až na nás.

Asi rok poté, co jsem se zotavovala ze svého návyku spoluzávislosti, jsem zjistila, že jsem stále dělala pořád dokola něco, co mi působilo bolest. Cítila jsem, že tento vzor má něco společného ve všech mých vztazích, které později zhořkly. Ale nevěděla jsem, co to "něco" je, takže jsem to nemohla přestat dělat.

Jednoho slunečného dne jsem šla na procházku se svým přítelem Scottem, a tak jsem se ho zeptala:

"Co je to za věc, kterou spoluzávislí lidé dělají stále dokola? Co nás to vlastně drží v tak špatných pocitech?"

Chvíli přemýšlel o mé otázce, a pak mi odpověděl.

"Spoluzávislí lidé jsou pečovatelé - zachránci. Zachraňují, pak jsou pronásledováni a končí jako oběti. Prostuduj si Karpmanův trojúhelník dramatu." řekl.

Karpmanův trojúhelník dramatu a doprovázející role zachránce, pronásledovaného a oběti, jsou prací a výzkumem Stephena B. Karpmana.

To, co mi řekl, nedávalo žádný smysl, ale když jsem přišla domů, vytáhla jsem nějaké terapeutické knížky a studovala je. Po chvíli se uvnitř mé hlavy rozsvítilo světlo. Pochopila jsem. Uviděla jsem to. A cítila jsem se, jako kdybych zrovna objevila oheň.

To bylo ono. To byl můj vzor. To je náš vzor. To je to, co opakovaně děláme u všech svých přátel, rodiny, známostí, klientů nebo kohokoli kolem nás. Jako spoluzávislí lidé děláme mnoho věcí, ale tento vzor je to, co umíme nejlépe a co děláme také nejčastěji. Je to naše nejoblíbenější reakce.

Jsme zachránci, jsme ti, kteří vše dovolují. Jsme velkými kmotry a kmotrami celému světu, jak říká Earnie Larsen. Nejen že pociťujeme potřeby druhých lidí, ale dokonce je i předvídáme. Napravujeme, opečováváme a obskakujeme druhé. Děláme je lepšími, řešíme je a obsluhujeme. A všechno to děláme tak dobře. "Tvoje přání je mým rozkazem" - to je naše heslo. "Tvůj je problém je můj problém" je naše motto. Jsme zachránci, pečovatelé.

1. Zachraňování

Zachraňování a opečovávání znamenají téměř doslovně to, jak znějí. Zachraňujeme lidi před jejich zodpovědnostmi. Staráme se o zodpovědnosti jiných místo nich. Později se na ně hněváme za to, co jsme udělali my. Pak se cítíme využití a litujeme se. To je ten vzor, to je ten trojúhelník.

Zachraňování a opečovávání jsou synonyma. Jejich definice jsou velmi blízce spojená s "dovolováním". Dovolování představuje destruktivní formu pomáhání. Jakýkoli čin, který pomůže alkoholikovi nadále pít, snaha předejít tomu, aby alkoholik čelil bolestivým následkům, nebo jakýkoli způsob, kterým se snažíme umožnit, aby mohl nadále pít, jsou označovány jako "dovolující" chování.

Jako poradce Scott Egleston řekl, že zachraňujeme vždy, když přebíráme odpovědnost za jinou lidskou bytost - za její myšlenky, pocity, rozhodnutí, chování, růst, pohodu, problémy nebo budoucnost.

Následující jevy vystihují znaky zachránců a pečovatelů:

• Dělají něco, co ve skutečnosti dělat nechtějí.
• Říkají ano, i když myslí ne.
• Dělají něco pro druhou osobu i přes to, že je schopná to udělat sama a že by to také sama udělat měla.
• Naplňují potřeby druhých lidí, i když si o to neřekli a aniž by s tím souhlasili.
• Když je požádáme o pomoc, udělají mnohem více práce, než je odpovídající podíl.
• V každé situaci neustále více dávají než přijímají.
• Neustále napravují pocity druhých lidí.
• Myslí za druhé lidi.
• Mluví za druhé lidi.
• Trpí kvůli tomu, co se děje někomu jinému.
• Řeší lidem problémy místo nich.
• Dávají do společného úsilí mnohem více zájmu a aktivity než ostatní lidé.
• Nikdy si neříkají o to, co potřebují, chtějí nebo co si přejí.

Když zachraňujeme nebo opečováváme, dostaví se možná jeden nebo více z těchto pocitů: nepokoj a rozhořčení nad dilematy druhého člověka; silná potřeba něco udělat; lítost; vina; svátost; úzkost; extrémní zodpovědnost za tu osobu a její problém; strach; pocit nucení a tlačení do toho něco s tím udělat; mírná či větší neochota a nechuť cokoli dělat; větší kompetence, než jakou má daná osoba; nebo příležitostný odpor kvůli tomu, že jsme se v této pozici ocitli. Cítíme se neustále potřební.

Nemluvím o činech lásky, laskavosti, soucitu a skutečné pomoci - o situacích, kde je naše pomoc skutečně chtěná a potřebná, a kde tuto pomoc sami rádi poskytujeme. Tyto činy jsou dobré pro život. Ale zachraňování a opečovávání nikoli.

Opečovávání se zdá mnohem přátelštější než je. Zachraňujeme "oběti" - lidi, u kterých věříme, že nejsou schopni převzít za sebe zodpovědnost. Oběti jsou vlastně schopny postarat se o sebe samy, i když si to my ani oni nepřipouštíme. Obvykle tyto oběti vyčkávají na jednom hrotu trojúhelníku, dokud něco neuděláme a nevstoupíme do něj spolu s nimi.

2. Poté, co někoho zachráníme, pohneme se do dalšího rohu trojúhelníku: pronásledování.

Jsme plní odporu a hněvu na osobu, které jsme tak štědře "pomohli". Udělali jsme něco, co jsme vůbec dělat nechtěli, co nebylo naší zodpovědností, ignorovali jsme své potřeby a přání, a kvůli tomu všemu jsme nahněvaní. Aby to bylo ještě komplikovanější, tato oběť, tato ubohá osoba, kterou jsme zachránili, vůbec není vděčná za naši pomoc. On nebo ona dost neoceňují tu oběť, kterou jsme podstoupili. Nechová se podle toho, jak by měla. Tato osoba ani neposlechne naše doporučení, která jsme jí tak ochotně poskytli. Tato osoba nám nedovolí, abychom napravili její pocity. Něco zkrátka nefunguje dobře nebo se nám to nezdá dobré, a tak si strhneme svou svatozář a vytáhneme vidle.

Někdy si lidé vůbec nevšimnou nebo si nechtějí všimnout naší otrávené nálady. Někdy se snažíme co nejvíc, aby to nebylo vidět. Jindy zase uvolníme všechen hněv plnou parou - hodněkrát se to děje mezi členy rodiny. Něco v naší rodině nás přiměje projevit se takoví, jací skutečně jsme. Kdykoli projevujeme, schováváme nebo částečně schováváme náš odpor, VÍME, o co jde.

Nejčastěji však lidé, které zachraňujeme, okamžitě poznají, jak se naše nálada změnila. Vidí, co přichází. Je jen výmluvou, že se na nás potřebovali obrátit. Teď jsou na řadě oni a jejich tah v rohu pronásledování. To může předcházet, dít se současně nebo následovat po našich pocitech hněvu.

Oběti odpovídají na náš hněv. Obvykle je to odezvou na to, jak jsme za ně převzali zodpovědnost, což jim přímo či nepřímo ukázalo, jak neschopní si myslíme, že jsou. Lidem je protivné, když jim někdo říká nebo ukazuje, že něco nedokážou, nezávisle na tom, jak moc svou neschopnost hrají. A stejně tak jsme jim protivní i my sami, když jsme jim k jejich zraněním ještě přidali tuhle urážku, když jsme se na ně nahněvali za jejich neschopnost.

3. A pak přichází chvíle k našemu závěrečnému posunu - přecházíme k našemu nejoblíbenějšímu bodu: roh oběti na dně.

To je předvídatelný a nevyhnutelný výsledek naší záchrany. Pocity bezmoci, zranění, smutku, zahanbení a sebelítosti. Byli jsme využití - zase. Byli jsme nedocenění - zase. Tak moc se snažíme pomáhat druhým lidem a být k nim dobří. Bědujeme: "Proč? Proč se mi tohle VŽDYCKY stane?" Druhá osoba nás pošlapala, ranila nás. Pořád se ptáme: "To snad budu navždycky jen obětí?" Zřejmě ano, pokud nepřestanete zachraňovat a opečovávat.

Mnozí z nás, kdo jsme spoluzávislí, jsme kdysi v našich životech byli skutečnými oběťmi - zneužití, zanedbání, opuštění, alkoholismu, nebo nespočtu dalších situací, které mohou člověka ponížit do pozice oběti. Možná jsme byli skutečně bezmocní a nedokázali jsme si sami pomoci nebo vyřešit své problémy. Něco nám přišlo do cesty, něco, co jsme nechtěli a co nás velmi zranilo. To je smutné, opravdu smutné.

Ale to nejsmutnější je, že mnozí z nás začnou sami na sebe nahlížet jako na oběti a ztotožní se s tím. Naše bolestivá minulost se opakuje. Jako pečovatelé dovolujeme lidem, aby z nás dělali oběti, a podílíme se na tom tím, že neustále lidi zachraňujeme.

Zachraňování a opečovávání není činem lásky. Trojúhelník dramatu je trojúhelník nenávisti. Podporuje a nechává přetrvávat sebenenávist, která pak zatěžuje naše pocity vůči jiným lidem.

Trojúhelník a koloběh rolí zachránce, pronásledovaného a oběti jsou viditelným procesem, jímž procházíme. Role se mění a stejně tak i emoce se mění tak jistě a tak intenzivně, jako kdybychom si četli scénář. Můžeme tím koloběhem projít během sekund a s klidnějšími emocemi. Nebo nám to zabere roky dokončit ten trojúhelník a dopracovat se k obrovskému výbuchu. Můžeme - a mnozí z nás to i dělají - zachránit i dvacetkrát během jednoho dne.

Dám vám příklad. Má kamarádka byla vdaná za alkoholika. Kdykoli se opil, projížděla celé město, sháněla pomoc přátel a neoblomně pátrala po svém manželovi, dokud ho nenašla. Obvykle se cítila velkorysá, starostlivá a bylo jí ho líto - varování, že se jedná o zachraňování - dokud ho nedovedla domů a neuložila ho do postele - a nepřebrala zodpovědnost za něj a jeho střízlivost. Jakmile se jeho hlava dotkla polštáře, věci se změnily. Přešla do pozice pronásledovaného. Nechtěla toho muže ve svém domě. Očekávala od něj, že bude následující dny naříkat a připouštět, jak se hrozně zachoval. Nebyl schopný převzít zodpovědnost v rodině a většinou jednal velmi bídně. Udělal to už tolikrát! Začala na něj útočit, od nenápadných zásahů až po ničivé výbuchy. Toleroval to však jen krátce, než se z bezmocné oběti změnil v pomstychtivého pronásledovatele. Ona pak spadla přímo do role oběti. Sebelítost, pocity bezmoci, zahanbení a deprese se dostavily. Mohla by bědovat, že takový je příběh jejího života. Po tom všem, co pro něho udělala, jak se k ní mohl takhle zachovat? Proč se jí tohle vždycky stane? Cítila se jako oběť okolností, oběť bezohledného chování svého manžela, oběť života. Nikdy si však neuvědomila, že ona sama byla obětí sebe samé a svého vlastního přístupu.

Nebo jiný příklad zachraňování. Jednoho léta mě chtěla vzít kamarádka na jablečnou farmu. Původně jsem chtěla jet, a tak jsme si domluvily datum. Bohužel jsem však v tom čase byla velmi vytížená. Zavolala jsem jí a místo toho, abych jí řekla, že nechci nikam jet, požádala jsem ji, aby to odložila. Cítila jsem se provinile a zodpovědná za její pocity - další případ zachraňování byl na cestě. Mohla bych ji zklamat, protože jsem myslela, že by to nezvládla a byla by nešťastná. Nemohla jsem říct pravdu, protože jsem myslela, že se bude hněvat - emocionální zodpovědnost - jako kdyby něčí hněv byl mou vlastní starostí.
Byl za námi další týden a já vmáčkla ten výlet do ještě plnějšího rozvrhu. Ale nechtěla jsem tam jet. Ani jsem nepotřebovala žádná jablka; měla jsem jich dvě plné vaničky ve své ledničce. Než jsem zaparkovala auto před jejím domem, pomalu jsem přecházela do pozice pronásledovaného. Když jsme přijely k jablečným sadům, vřely ve mně napjaté myšlenky plné odporu. Když jsme dorazily do sadu a začaly si prohlížet a ochutnávat jablka, bylo zřejmé, že ani jedna z nás si to nijak zvlášť neužívá. Po několika minutách se na mě kamarádka otočila a řekla mi: "Víš, já vlastně žádná jablka nechci. Koupila jsem si nějaká už minulý týden. Jela jsem jen kvůli tomu, že jsem myslela, že chceš jet ty a nechtěla jsem se tě dotknout."

Tento příklad je jeden z tisíců záchran, které jsem ve svém životě ztvárnila. Když jsem začala rozumět tomuto procesu, zjistila jsem, že jsem strávila většinu svého času neustálým probíháním tím trojúhelníkem a všemi jeho hranami, přebíráním odpovědnosti za každého a za všechny místo mě. Někdy to byly velké záchrany, jindy malé. Má přátelství vždy započala, setrvávala, a pak už dále nepokračovala kvůli stupňování mých záchran. Zachraňování se vpletlo také do mých vztahů s rodinnými členy a klienty. Udržovalo mě to v rozhořčení většinu času.
Dva spoluzávislí lidé mohou ve vztahu udělat jeden druhému pěknou paseku. Představte si dva lidi, kteří se druhému zavděčují a chtějí ho těšit, ale přitom oba dva chtějí ze vztahu ven. Jak říká Earnie Larson, začnou dělat příšerné věci. Téměř sebe samé i sebe navzájem zničí, než jeden z nich přestane zachraňovat a řekne: "Chci pryč."

Jako zachránci trávíme většinu času zachraňováním ostatních. Snažíme se být živoucím důkazem toho, že lidé mohou vyjadřovat Boha. Obvykle dovedu rozpoznat takového člověka během prvních pěti minut našeho setkání a rozhovoru. On nebo ona mi budou nabízet nijak nevyžádanou pomoc nebo si se mnou budou povídat i přesto, že se jim vůbec povídat nechce, nebo ani nemají sílu pokračovat v konverzaci. Taková osoba začíná nový vztah tím, že za mě přebírá zodpovědnost, ale nepřebírá ji za sebe samého/samou.

Někteří z nás bývají tolik unavení z tak velkého břemene - naprosté zodpovědnosti za všechny lidské bytosti - že můžeme přejít pocity lítosti a znepokojení, které doprovázejí záchranný čin a mění se přímo v hněv. Jsme nahněvaní neustále; cítíme hněv a odpor vůči možným obětem. Člověk s nějakou potřebou nebo problémem v nás provokuje pocity, že musíme něco udělat nebo se cítit provinile. Často to vídám u lidí v pomáhajících profesích. Po tolika letech zachraňování - po tak velkém dávání a jen malém přijímání na oplátku - mnoho profesionálních pomocníků začne cítit vůči svým klientům nepřátelství. Mohou sice zůstat a nadále pomáhat, ale obvykle svou profesi opustí, a to s hlubokými pocity oběti.

Opečovávání nepomáhá; způsobuje to problémy. Když pečujeme o lidi a děláme věci, které dělat nechceme, ignorujeme své vlastní potřeby, přání a pocity. Odstrkujeme sami sebe stranou. Někdy jsme tak zaneprázdnění opečováváním druhých lidí, že celý náš život zůstává stát. Mnoho pečovatelů je sužovaných a svázaných; neužívají si vůbec nic z toho, co dělají. Vypadají velmi zodpovědně, ale nejsou takoví. Nepřebíráme totiž tu nejvyšší zodpovědnost - zodpovědnost za sebe samé.

Neustále více dáváme než přijímáme, pak se cítíme využití a jsme tím otrávení. Přejeme si vědět, proč když poznáme potřeby druhých, nikdo nepoznává ty naše. Začneme být vážně v depresi coby důsledek nenaplňování našich vlastních potřeb. Klasický pečovatel se cítí nejvíce v bezpečí, když dává; a když někdo dává něco nám nebo se snaží nám s našimi potřebami pomoci, cítíme se provinile a nepříjemně. Někdy se spoluzávislí lidé zdají být tak zaseknutí ve své roli pečovatele, že jsou až vyděšení a cítí se odmítaní, když nemají koho zachraňovat nebo opečovávat - nebo když někdo nedovolí, aby mu pomáhali.

Nejhorší na roli zachránce a pečovatele je to, že se stáváme obětí a zůstáváme jí. Věřím tomu, že spousta vážných sebedestruktivních chování - užívání drog, stravovací poruchy, sexuální potíže - jsou vyvíjeny prostřednictvím této obětní role. Jako oběti přitahujeme pachatele. Pak věříme, že potřebujeme někoho, aby se o nás postaral, protože se cítíme bezmocní. Někteří pečovatelé nás zcela jistě představí člověku nebo nějakému ústavu, který potřebuje, abychom se o něj postarali mentálně, fyzicky, finančně nebo emocionálně.

Proč, ptáte se, by rozumní lidé dělali něco takového jako je tohle zachraňování? Z mnoha důvodů. Většina z nás si není plně vědoma toho, co dělá. Většina z nás opravdu věří, že pomáháme. Někteří z nás věří, že musíme zachraňovat. Pleteme si, co opravdu pomáhá a co ne. Mnozí z nás jsou přesvědčení, že zachraňování je dobročinný skutek.
Také můžeme považovat za kruté a bezcitné udělat něco tak chladnokrevného, jako je nechat někoho pracovat, dovolit mu čelit následkům a pocítit příslušné emoce, připustit, aby nesl následky svých činů, zklamat ho tím, že by od nás slyšel "Ne", že bychom ho obtěžovali našimi potřebami a přáními, a hlavně že bychom ho měli udělat zodpovědným a samostatným v tomto světě. Je jedno, že nám to zcela jistě oplatí - že to za naše "pomáhání" schytáme - zaplatí nám cenou, která bude krutá a drsnější než jakýkoli pocit, kterému můžeme čelit.

Mnozí z nás nerozumí tomu, za co zodpovědní jsme a za co ne. Někteří z nás věří, že cítit úzkost, když má někdo problém, je naše povinnost. Někdy jsme z toho tak zničení - z neustálého cítění odpovědnosti - že odmítneme veškerou odpovědnost a staneme se nezodpovědnými.

V jádru většiny těchto záchran se skrývá démon - nízké sebevědomí. Zachraňujeme druhé, protože se sami necítíme dobří. I když jsou tyto pocity přechodné a umělé, opečovávání nám poskytuje dočasný dobrý pocit ze sebe samých, dodává nám pocit hodnoty a síly. Stejně jako sklenka alkoholu nám pomůže cítit se na chvíli lépe, záchrana nám dává možnost na chvíli zapomenout na bolest z toho, že jsme tím, kým jsme. Necítíme se milovaní, takže se snažíme být potřební. Necítíme se dost dobří, a tak cítíme potřebu dělat tyto věci, abychom dokázali, jak dobří jsme.

Někdy zachraňujeme i z toho důvodu, že nemáme dobrý pocit ani ohledně druhých. Někdy s omlouváním, jindy bez něj, se rozhodneme, že druzí lidé zkrátka nemohou být zodpovědní sami za sebe. I když se to může zdát pravdivé, není to tak. Jen pokud má osoba závažné poškození mozku, vážné fyzické zranění nebo je to dítě, nemůže být skutečně za sebe zodpovědná. V ostatních případech je to však jinak.

Někdy zachraňujeme, protože je to jednodušší než se potýkat s nespokojeností lidí, kterou pociťují kvůli jejich nevyřešeným problémům. Neučili jsme se říkat: "Je to škoda, že máš problém. Co bys ode mě potřeboval/a?" Učili jsme se říkat: "Tady jsem. Nech mě to udělat za tebe."

Někteří z nás byli vychovávaní jako pečovatelé už od dětství. Možná jsme byli dokonce nuceni to dělat kvůli rodičům alkoholikům nebo z důvodu jiných rodinných problémů. Někteří z nás začali být pečovateli později ve svém životě, coby důsledkem vztahu s alkoholikem nebo jinou osobou, která odmítala nebo nebyla schopná se o sebe postarat sama. Rozhodli jsme se to překonat - abychom přežili - tím nejlepším možným způsobem; tím, že jsme se chopili nedbalého člověka a převzali za něj zodpovědnost.
Spousta spoluzávislých lidí se naučila být pečovateli jinou cestou. Možná nás tyto lži někdo naučil a my jim uvěřili: nebuď sobecký/á, vždy pomáhej lidem a buď na ně hodný/á, nikdy nesmíš zranit city druhého člověka - my jim ty pocity způsobujeme, nikdy neodmítej a nikdy neříkej, co chceš nebo potřebuješ, protože je to neslušné.

Možná jsme se naučili být zodpovědní za jiné lidi, ale ne za sebe samé. Některé ženy byly poučovány s tím, že dobré a žádané manželky a matky jsou pečovatelky. Opečovávání bylo očekáváno a vyžadováno. Byla to jejich povinnost. Někteří muži věří, že dobří manželé a otcové jsou pečovatelé - superhrdinové, kteří jsou zodpovědní za naplnění každé potřeby všech členů rodiny.

Někdy spoluzávislost připomíná i stav, kdy se člověk stará o miminko nebo malé děti. Starat se o děti vyžaduje do jisté míry potlačení svých vlastních potřeb, dělat věci, které dělat nechce, umlčovat své pocity a přání (krmení ve 4 ráno uspokojuje pouze osobu, která je krmena) a mít naprostou zodpovědnost za jinou lidskou bytost. Ale starat se o děti není zachraňování. To je aktuální zodpovědnost a není to toho druhu opečovávání, o kterém hovoříme. Ovšem pokud se ten člověk o sebe vůbec nestará, pak je možné, že začne cítit náznaky deprese.

Jiní pochopili jako příkaz k zachraňování a opečovávání své náboženské vyznání. Buďte štědří dávající! říkali nám. Dávejte vždy něco navíc! Milujte své bližní! A tak to zkoušíme. Zkoušíme to tvrdě. A pořád přemýšlíme, co je špatně, protože naše křesťanská víra nefunguje. Naše životy také nefungují. 
Křesťanská víra funguje dobře. Váš život může fungovat také dobře. Je to zachraňování, co nefunguje. "Je to jako snažit se chytat motýly násadou na koště." prohlásil kamarád. Zachraňování nás nechává celý čas zmatené a popletené. Je to sebedestruktivní reakce, je to jiný způsob, jakým se spoluzávislí lidé připoutávají k druhým a odpoutávají se od sebe samých. Je to jiná cesta, jakou se snažíme převzít kontrolu, ale namísto toho dáme druhým lidem kontrolu nad námi. Opečovávání je i nezdravý vztah mezi rodičem a dítětem - někdy mezi dvěma již rovnoprávnými dospělými, jindy mezi dospělým a dítětem.
Opečovávání rodí hněv. Pečovatelé se stávají nahněvanými rodiči, nahněvanými přáteli, nahněvanými milenci. Staneme se nenaplněnými, frustrovanými a zmatenými křesťany. A stejně tak lidé, kterým pomáháme, jsou nebo se stanou bezmocnými, nahněvanými oběťmi. Pečovatelé se stávají oběťmi.

Většina z nás už slyšela ten biblický příběh o Marii a Martě. Zatímco Marie seděla a mluvila s Ježíšem a jeho přáteli, Marta uklízela a vařila. Jak příběh pokračuje, Marta třískne pánví a obviní Marii z toho, že je líná a nic nedělá. Marta si stěžuje, že ona musela všechno udělat sama, zatímco Marie odpočívala a užívala si. Zní vám to povědomě? Ježíš to tak nenechal. Řekl Martě, aby se utišila. "Marie ví, co je důležité." řekl. "Marie se rozhodla správně."
Jeho poselství by mohlo znamenat, že Marie udělala správnou volbu, neboť je mnohem důležitější vychutnávat si čas s lidmi než vařit a uklízet. Ale také věřím, že se v tom skrývá poselství o tom, že my sami jsme zodpovědní za to, co se rozhodneme dělat nebo nedělat, že my sami se rozhodujeme udělat to, co dělat chceme a také že se velmi nahněváme, když tuto zodpovědnost za svá rozhodnutí nepřijmeme. Možná Mariina volba byla správná proto, že jednala tak, jak chtěla jednat. Ježíš pomohl mnoha lidem, ale byl přitom čestný, upřímný a pravdivý, když to všechno vykonával. Nepronásledoval ty lidi poté, co jim pomohl. A také se jich zeptal, co by chtěli. Někdy se také zeptal proč. Ponechával lidem jejich zodpovědnost za jejich vlastní chování.

Myslím, že pečovatelé tato biblická poselství o dávání, lásce a pomáhání překrucují. Nikde v Bibli není psáno, že musíme pro někoho něco udělat, a pak mu vyškrábat oči. Nikde nám neříká, že musíme pro někoho udělat víc, než je zdrávo, a pak mu vzít hůl a natřískat mu s ní. Starání se o lidi a dávání jsou dobré, žádané vlastnosti - něco, co potřebujeme dělat - ale většina spoluzávislých lidí si to plete s "dávej, dokud tě to nezničí". Pokračujeme v dávání ještě dlouho poté, co nás to začalo zraňovat a ničit, obvykle dokud se toto utrpení nezdvojnásobí. Je dobré něco dávat, ale nemusíme vydávat všechno. Je naprosto v pořádku nechat si něco i pro sebe.

Věřím tomu, že Bůh chce, abychom lidem pomáhali a sdíleli s nimi svůj čas, nadání a peníze. Ale také věřím, že chce, abychom to dávali z pozice člověka, který má sebeúctu a váží si sám sebe. Věřím, že laskavé činy nejsou laskavé, pokud se při nich necítíme sami dobře, necítíme se dobře, když to děláme, a necítíme se dobře ani s tou osobou, pro kterou to děláme. Myslím, že Bůh je v každém z nás a promlouvá k nám všem. Pokud něco děláme a naprosto jasně se v tom necítíme dobře, pak bychom to dělat neměli - bez ohledu na to, jak dobročinně to vypadá. Stejně tak bychom neměli pro druhé lidi dělat věci, které by měli udělat sami a které jsou také schopní udělat sami. Lidé nejsou bezmocní. A stejně tak ani my.

Dávání a dělání věcí pro druhé a s druhými je nezbytnou součástí zdravého spolužití a zdravých vztahů. Ale naučit se, kdy nedávat, kdy se do věcí nemíchat a kdy věci pro druhé nedělat, je stejně tak nezbytná součást zdravého spolužití a zdravých vztahů. Není dobré starat se o lidi, kteří nás berou jako výhodu a příležitost hodit na nás zodpovědnost. Zraňuje to je i nás. Je velmi tenká hranice mezi pomáháním a zraňováním lidí, mezi štědrým, prospěšným dáváním a zničujícím dáváním. Můžeme se naučit to rozlišovat.

Opečovávání je jak čin, tak i přístup. Pro některé z nás se to stává rolí, metodou pro celý náš život i pro lidi kolem nás. Věřím také tomu, že opečovávání je velmi úzce spojeno s mučednictvím (u spoluzávislých velmi častý stav) a zavděčováním se lidem. Mučedníci věci přímo kazí. Potřebujeme neustále obětovat své štěstí i štěstí druhých pro dobro něčeho neznámého, co však oběť vůbec nevyžaduje. Zavděčovatelům se zase nedá věřit. Lžeme. A jako pečovatelé se o sebe samé nestaráme.

Nejzajímavější na opečovávání je učit se porozumět, co to vlastně je a kdy to děláme, tak abychom to mohli zastavit. Můžeme se naučit rozpoznat zachraňování.

ODMÍTNĚTE ZACHRAŇOVAT. ODMÍTNĚTE TAKÉ, ABY DRUZÍ LIDÉ ZACHRAŇOVALI VÁS.
Přijměte zodpovědnost za sebe samé a dovolte druhým, aby to udělali také.

Kdykoli změníme své přístupy, své okolnosti, své chování nebo své přemýšlení, můžeme tím vykonat tu nejlaskavější věc - přestat být obětí.

* * *

- z knihy Přestaňte být závislí, Melody Beattie