Člověk a přírodní bytosti

Elf mi řekl, že si přírodní bytosti přejí, aby se lidé dozvěděli více o tom, co dělají pro život Země. Pak následovala silná, jasná slova o poměru elf-člověk v tomto světě a nakonec přede mnou rozprostřel velkolepý obraz skutečné úlohy člověka:

"Nikdy byste na této planetě nepřežili, kdybychom tu nebyli před vámi! Nikdy by vás tu také nebylo tolik, kdybychom vás nepodporovali, a to ještě i dnes a nikoli proto, že bychom si to přáli, nýbrž proto, že prostě děláme svou práci, a ta slouží i vám. Vykonáváme tuto práci, protože to odpovídá naší podstatě. Nic nezpochybňujeme, nosíme svůj úkol v sobě. Plníme tak vůli Jediného, která je také naší vůlí - naší jedinou vůlí.

Kdo z vás se ptá po vůli Jediného? Jen málokteří se snaží, aby se vřadili do záměrů života. Většina lidí zná jen svou vlastní zištnou vůli a škodí tím nejen sami sobě, ale i svým bratrům, sestrám a mnoha dalším formám života zde na planetě. Ve své slepotě to však nechápou.

Lidé si myslí, že jsou pány tohoto světa a že všechno bylo stvořeno k jejich užitku, aby oni mohli utišit své nenasytné potřeby; to je ale věc vskutku nemožná. Uspokojí-li jednu, vyvstanou jim hned tři nové! Ztratili jakékoli povědomí o tom, že jsou jen částí velkého celku, a to nikoli tou nejdůležitější - že také oni měli hrát svou roli, že měli splnit svou úlohu v tom velkém reji, kterým je život naší Země."

Chtěla jsem o tom přirozeně slyšet více, proto jsem se zeptala: "Jakou roli by měli podle tvého názoru lidé hrát?" Hlas zazněl znovu.

"Lidem byla přisouzena velká obratnost a velká síla - fyzická i mentální. Mají silné paže, silné pocity, silné myšlenky - alespoň dokud jsou v těsném spojení se svým původem nebo se Zemí a nežijí-li bez pevných postojů a jasných cílů, jako dnes většina lidí.

S těmito dary se lidé mohli stát strážci planety Země. Mohli vytvořit prostředí, které by bylo pro všechny bytosti požehnáním, včetně jich samých. Co však udělali!

Když přišli, byla Země dokonalá. Všechno bylo v rovnováze a na Stvoření neležela žádná skvrna. Přirozeně existovaly nemoci a smrt, kterých se tak obáváte, ale to nejsou skvrny, nýbrž přirozené součásti tohoto světa. Ve všem bylo blahodárné vyrovnání a všichni byli navzájem spojeni - kde něco zemřelo, jiné se narodilo, kde něco zaniklo, jiné nově vzniklo. Nerušeně vládl tomuto světu zákon. Jedinou vůlí byla vůle Jediného. Vše, co žilo, žilo vůlí Jediného. Tu do této harmonie vstoupil člověk. Vždyť lidský duch byl stvořen proto, aby přivedl život na Zemi k dokonalosti, aby moudře vládl a řídil, aby pečoval o všechny formy života, aby poznal vůli Jediného a žil v ní."

"Před chvílí jsi řekl, že když přišel člověk, byla Země dokonalá. A nyní říkáš, že ji může přivést k dokonalosti. Není v tom rozpor?" zeptala jsem se.

"Ne," pokračoval elf. "Byla dokonalá bez lidí. S lidmi k tomu přibyla nová dimenze: dimenze vlastního svobodného tvůrčího rozhodování. Přidat tuto novou duchovní dimenzi a začlenit ji do světa, aniž by se porušila rovnováha - to jsem mínil slovy 'vést k dokonalosti'. Byla by to nová Země, jiná než ta stará, poněvadž by na ní bylo v pohybu nové vědomí. Pokud toto vědomí zůstává v harmonii s vůlí Jediného, je požehnáním pro svět, protože je silné a může mnohé ovlivnit. Víme však, že věci se vyvinuly jinak, zcela jinak.

Na změnu ale ještě není pozdě. Říkám ti to právě proto, že máš možnost oslovit mnoho lidí. Každý člověk, který se rozpomene na své schopnosti a síly a je ochoten nasadit je pro blaho bytostí přírody, je pro tuto Zemi a její rozvoj přínosem. S radostí zdravíme každého jednotlivce a děkujeme mu za spolupráci."

Tím skončilo poselství elfa. Myslím, že jsou to slova veliké hloubky a moudrosti, a budeme-li jim pozorně naslouchat, přinesou nám bohatou odměnu. Budeme-li o nich přemýšlet, snad i meditovat, pomohou nám k novým pohledům. Utěšuje mne, že při vší tvrdé a oprávněné kritice lidského rodu vidí tento moudrý elf možnost pozitivního obratu a zastává optimistický názor. Takové stanovisko není tak zcela samozřejmé. Naopak, slyšela jsem od velkých elfů i hluboce pesimistické a rezignované názory na budoucnost Země a bytostí na ní žijících. Mezi těmito světlými bytostmi existuje dokonce hnutí, které uvažuje o opuštění Země, nebude-li to v rozporu s jejich vývojem a splněním jejich úlohy.

Jeden představitel tohoto směru, kterého jsem potkala ve Vysokých Taurách, mi vysvětlil, že mnozí z nich ze Země odejdou, jakmile dosáhnou potřebné zralosti,a  už se nikdy nevrátí. Mé zděšení z toho sdělení vyústilo v záplavu slov: "Co bude se Zemí, když odejdete? Jak ubohá by byla Země bez vás! A proč? Vždyť se to opět zlepší! Lidé se vzpamatují! A vy to tu máte nádherné!"

Byla to naivní slova lidského dítěte, kterému se zdají být dálky a ticho hor tím nejkrásnějším, co Země nabízí. I když to není ideální a původní životní prostor velkých elfů, žijí zde přece v nádherném zachvívání vysokých hor, nerušeni hrubohmotnými dvounožci - vyhnou-li se frekventovaným trasám, a to přece dělají. Ukázalo se však, že ticho hor není pro tyto bytosti tichem, že existují jemnohmotné rušivé vlivy, které my nevnímáme, ale které se dotýkají jejich životní podstaty. Elfova další slova byla ohromující:

"Myšlenky lidí dosahují až do hor. Slyšíme je i na nejvyšších vrcholcích. Jsou hlasité a hrubé. A jejich hlasitost stále vzrůstá. Hustá mlha myšlenek lidí se plazí nahoru do hor a dosahuje i na dno oceánů. Tebe ruší hluk motorů. Ale říkám ti, není nic pronikavějšího než to, co vysílají lidé: skřípění nenávisti, sykot žádostivosti, mihotání chaotických, nezformovaných myšlenek, dunění hněvu, neustálý vřískot vlastního já. Lidí je tolik, že celou Zemí proniká bez konce hukot jejich myšlenek. Neunikneš mu, ať jdeš kamkoliv. Proto, milá přítelkyně, mnozí, kteří zde ukončili svůj vývoj, odešli a už se nikdy nevrátí."

Svědectví ze světa elfů ukázalo děsivý obraz: člověk ničí povrch planety nejen hrubohmotnými odpady všeho druhu, ale i jemnohmotným emocionálním a mentálním "vyměšováním", a činí ji tak pro jemně se zachvívající bytosti stále neobyvatelnější.

Snadno si můžeme představit, co se stane, opustí-li toto jemnější Zemi. Celkové zachvívání zhrubne, neboť není ničím jiným než souhrnem zachvívání jednotlivých bytostí. Bude tedy hutnější a stane se pro další skupiny elfů i jiných světelných bytostí nesnesitelné. Ty rovněž opustí Zemi a zachvívání tak dále zhrubne a ztemní. Tak by se dostala do pohybu spirála vedoucí dolů, jejíž konečný bod leží v hluboké, neproniknutelné temnotě...Soudím, že tento názor měla naštěstí jen nepatrná část elfů. Většina se pokouší setrvat tak dlouho, jak je to jen možné, a pracuje společně s jinými světlými silami na vytvoření protiváhy toho, co svou bezuzdností páchá člověk.

Nehorázný požadavek být pány této Země; nenasytná chtivost, s níž vztahujeme ruce po všem, co podle nás máme právo vlastnit; bezohlednost, s níž vyháníme jiné tvory z jejich životního prostoru, nebo je dokonce ničíme, abychom si tento prostor přivlastnili; a jako důsledek toho všeho nespoutané šíření a množení lidského rodu - opravdu nemám v ničem míru!

Elfové vždy obdivovali mimořádné schopnosti člověka, ale on jich v průběhu svých celých dějin zneužil k dosažení a udržování neomezené nadvlády nad všemi říšemi. Podle všeobecného mínění lidí existují říše zvířat, rostlin a minerálů patrně jen proto, aby sloužily člověku. A on má právo zacházet s nimi, jak se mu zlíbí. Ve své domýšlivosti se ještě sám označuje za korunu stvoření. Když už koruna - tak trnová! Pomalu, pomalu některým lidem svítá, že snad máme vůči těmto říším také nějaké povinnosti.

Svůj vztah k říši přírodních bytostí si člověk velmi zjednodušil - jejich existenci prostě popřel a stále ještě popírá. Mlčet a dělat, jako by neexistovaly - jak praktické! Pak přirozeně není nikoho, na koho by bylo třeba brát ohled, když se mýtí lesy, zamořují řeky a když se dosud neobydlená území otevírají masové turistice.

Když se přirodní bytosti začaly odsouvat do říše pohádek, nestály sice ještě u osamělých zátok žádné hotelové komplexy, ani se nelyžovalo na ledovcích, ale životní prostor těchto bytostí byl již velkoplošným mýcením a rozsáhlým osídlováním silně zmenšen. Od okamžiku, kdy se staly v lidském vědomí již jen součástí pohádek a mýtů, jde to s nimi z kopce. Proto si elfové přejí, aby lidé opět vzali jejich existenci na vědomí.

Při jednom našem pobytu ve Španělsku jsme se setkali v centrální oblasti pohoří Gredos s velkými elfy a jeden z nich mě oslovil. Byl to velký elf nápadného zjevu, který si pro své oblečení zvolil neobyčejné barvy - bílou, červenou a zlatou. Čelo mu zdobila zlatá čelenka a kolem hlavy měl jasné záření. Tento elf putuje sem a tam, neboť jeho úkolem je udržovat spojení mezi různými kmeny elfů a koordinovat jejich společné působení. Když jsem se zeptala, zda mohu předat nějakou jeho prosbu, odpověděl:

"Lidé by měli vědět, že žijeme! Musí vědět, že nejsou jedinými pány této Země, že zde žijí i jiné bytosti, které oni vypudili - ke své škodě i ke škodě celé Země. Neděláme si iluze, že by nám přenechali zpět své území, kde jsme kdysi žili. To je pryč. Ale měli by vědět, co způsobili, a stále působí. Měli by vědět, že žijeme!

Snad někteří poznají, že prostě nesmí zotročit, vykořisťovat a ovládat Zemi se vším, co na ní žije. Protože to je panování vpravdě ubohé... Cítit odpovědnost za všechny bytosti, starat se o jejich blaho - to by byla pravá vláda, když už to tak chtějí nazývat! Ale tak to lidé, žel, nechápou. Mistry na Zemi se měli stát, ne pány a tyrany. Svět zde měl být založen na vzájemné harmonii mezi nimi a námi, ale lidé se oddělili. Svět hrubohmotnosti probouzí žádostivost, a oni jí podlehli."

Na papíře působí všechna tato vážná a jasná slova velkých elfů mnohem tvrději než při přímém sdělení. To bych obzvlášť ráda zdůraznila, aby snad nevznikl dojem, že nás zahrnují výčitkami. Nebylo by to sice nic divného, ale není tomu tak. Naopak je velmi působivé, jak milým způsobem, bez jakýchkoli emoci a antipatie, bez nespokojenosti a výčitek, někdy s nádechem rezignace a tichého smutku mi sdělují své úsudky. Můžeme si představit, jak by se v takovém případě asi chovali lidé! Elfové stále ještě zůstávají našimi přáteli.

Co tedy můžeme dělat, abychom je podpořili, abychom zabránili, pokud možno, odchodu těchto světlých bytostí z naší planety? Slyšeli jsme, že jemnohmotné znečištění životního prostředí myšlenkovým a emocionálním vyměšováním pěti miliard lidí pro ně představuje jeden z největších problémů. Elfové je pociťují jako vším pronikající hluk bez konce. To pro nás není právě lichotivé, ale může se nám to stát podnětem k otázce: "Co vyzařuji já?"

 

Všechno je zachvívání, všechno je energie: každá myšlenka, každý pocit, každé vzkypění emocí, naše nápady, přání, cíle, touhy, vše, co se nám honí hlavou.. nic z toho není na energetické úrovni bez účinku! Jsou to impulsy energie, které nevratně vysíláme do okolí a zároveň si z nich budujeme své osobní energetické pole. Působení tohoto energetického pole na jiné lidi se v běžném jazyce označuje jako vyzařování člověka. Můžeme to klidně chápat doslovně! Důležité je vědět, že to, co vysíláme, tvoříme sami svými myšlenkami, pocity atd., a proto to také můžeme změnit. Lidský vývoj, ať na psychické, mentální nebo spirituální úrovni, není ničím jiným než proměnou určitého vlastního vzorku zachvívání od hrubšího k jemnějšímu, od otupělosti k bdělosti, od temnoty ke světlu. To všechno máme ve svých rukou!

Dejme tomu, že už někomu svítá, už ví, že zachvívání, které v pravidelných intervalech vysílá do světa při výbuchu hněvu anebo při neodůvodněných záchvatech žárlivosti, není právě to nejlepší, a rád by to změnil. Může pak na změně tohoto negativního zachvívání pracovat posilováním míru a lásky, které jsou v něm přece také přítomny. Vytrvalým úsilím - koncentrací na tyto hodnoty, modlitbou, někdy i s pomocí vhodných drakokamů atd. - v něm tato zachvívání postupně zesílí natolik, že konečně nastane změna: od hrubšího k jemnějšímu, od otupělosti k bdělosti, od temnoty ke světlu. Touto transformací starého rušivého vzoru zachvívání nebo jednání dosáhne člověk vítězství nad sebou samým. Není nic většího. Nic, co má větší cenu. Nic, co nás naplní větší radostí.

Ještě jednou: každá myšlenka, každý citový vzruch skutečně existuje, živá energie se stává jemnohmotnou příčinou, která vyvolává nezvratné následky, podobně jako se již jednou vystřelený šíp nemůže vrátit zpět. Považujme šíp jednoduše za synonymum pro energii: Jaké šípy vysíláme? Světlé šípy? Ohnivé šípy? Vražedné šípy? Záplavu zmatených, navzájem propletených myšlenkových šípů? Šípy léčivé lásky? Šípy ticha?

Nyní je zřejmé, jak můžeme velkým elfům jejich zdejší bytí ulehčit: tím, že každý sám zhodnotí svůj podíl na hluku bez konce, kterým tyto světelné bytosti trpí, a bude pracovat na tom, aby přešel od hluku k tichu, od hrubosti k jemnosti, od otupělosti k bdělosti, od temnoty ke světlu. Nemá smysl poukazovat na souseda, na kolegyni a říkat: "Ten nebo ta vysílá ještě více zloby než já!" Tak nedojdeme nikam. Každý musí začít sám u sebe. Proměň své zachvívání v to nejvyšší a nejčistší, čeho jsi schopen dosáhnout. To je největší přínos tvému vlastnímu vývoji, všem snahám o zlepšení na této Zemi a podpoře elfů i jiných světelných bytostí.

Pro ty, kdo se zde poprvé setkávají se skutečností, že myšlenky a city jsou projevenou energií, jíž se podílíme na veškerém zachvívání Země, bych ráda přidala ještě dva názorné příklady:

- Představ si zachvívání, které se uvolní, když opilec bije svou ženu. A pak si naopak představ to, co vyzařuje člověk, naplněný hlubokou láskou, myslící na milovaného člověka a přející mu všechno dosažitelné štěstí na nebi i na zemi. Když to oba dělají řekněme čtvrt hodiny, zůstane zachvívání v prostoru, i když dotyčné osoby již odešly. V jednom prostoru se zachvívá vztek, nenávist, strach, bolest; v druhém láska. Kde bys raději pobýval?

- Nebo si představ, jaký druh energie vysílá skupina fanatiků na fotbalovém stadionu, která za nenávistného řvaní hází pivní lahve na rozhodčího. A potom si představ, jaké zachvívání vytváří skupina právě ponořená do hlubokého niterného prožívání lásky. Ke které skupině by ses raději připojil?

Myslím, že v těchto případech je rozdíl v zachvívání takřka hmatatelný i pro laika. A mezi těmito extrémy se odehrává velká část lidského života...

Kde na této stupnici stojím já? Co právě vysílám? A co bych rád vysílal? To jsou otázky, které bychom si měli neustále klást. Uvědomělost, bdělost, poctivé zkoumání sebe sama, to jsou spolehlivé nástroje na cestě k vyšším úrovním zachvívání.

Jsme odpovědni za vše, co postavíme do světa. A konečně: vše, co vysíláme, se k nám jednou vrátí, tak jako všechno stvořené se vrací ke svému původu. Co zaseješ, to sklidíš, buď v tomto životě nebo v nějakém jiném, pozdějším - to je zákon karmy. Některá tradiční učení jsou toho názoru, že to, co vysíláme, se nám vrátí sedmkrát zesílené - podle toho obdrží rváč sedminásobný výprask a milující sedminásobnou lásku v tomto nebo v pozdějším životě. "Kdo seje vítr, sklízí bouři" - píše se v Bibli...

Já sama nemám příliš pochopení pro svět čísel a nevěřím také bezpodmínečně precizním matematickým pravidlům. Stačí mi, když vím, že to, co dnes myslím, cítím a mluvím, utváří můj život zítřka, přičemž mé energetické vyzařování se samozřejmě mění okamžitě.

Vraťme se však k našim předchozím úvahám o těžkostech, které vznikají elfům v důsledku jemnohmotného znečištění, které vytvářejí lidé. Když v minulosti pět milionů lidí vyslalo nějaké zachvívání, byla to jen tisícina dnešní intenzity.

K tomu přistupuje ještě skutečnost, jejíž dopad na celou jemnohmotnost naprosto nedokážeme odhadnout: celý svět obepíná síť rádiových a televizních stanic, které bez přestávky honí vzduchem své programy, jež pak mnoho milionů přijímačů znásobuje a hlasitě předává do okolí. Pozorujeme-li kvalitu zachvívání, kterou tyto programy v bytech produkují a vyzařují, zjsitíme, že převážná většina je, žel, hrubšího druhu.

Hádky a bitky v televizi se jemnohmotně co do působení příliš neliší od hádek a bitek mezi přítomnými. Je proto s podivem, co všechno si lidé pustí do svých obývacích pokojů, nebo - ještě hůře - do svých ložnic. Jako by neměli dost práce s vyrovnáváním svého vlastního emocionálního dluhu, zatěžují se ještě dluhy fiktivních osob, které se jich vůbec netýkají.

Nebudeme se však zabývat tím, co člověk způsobuje sám sobě, nýbrž tím, co způsobuje bytostem elfů. Můžeme například tušit, jaký asi dopad má na jemnohmotné sféry Země vyzařování zábavné elektroniky, dnes rozšířené na celém světě. Nic víc než tušení není v rámci této knihy možné.

Čtenáři, snad by sis nyní rád ještě jednou přečetl slova elfa hor o myšlenkách lidí a hluku bez konce. Myslím, že poté, co jste si promluvili o energii myšlenek a citů, lépe porozumíme všemu, co nám chtěl elf sdělit.

* * *

- z knihy Bytosti přírody, Margot Ruis