Snaha věci ovládat

Opakem ano je ne, kontrola. Za touhou po kontrole stojí strach, že budeme muset cítit něco bolestného. Každá danost napadá ego, které chce věřit tomu, že má plnou kontrolu. Ano je přijetí; kontrola je odmítání. Můžeme se naučit přijímat skutečnost, že občas nijak nemůžeme zabránit tomu, aby se v našem životě objevila nevítaná změna. Toto přijetí nás paradoxně vede k vnitřnímu klidu. Snaha mít stále plně pod kontrolou, co se nám stane, z nás činí protivníky životních skutečností a udržuje stres. Dokud se zdráháme říci slovo ano, je náš život houpačka mezi zděšením a kontrolou.

Oprostit se od kontroly znamená, že se už nebudeme bránit žádné z životních daností. Touha ovládat je jeden z našich oblíbených způsobů úniku od života v jeho skutečné podobě. Ovládání je tak hluboce vžitá iluze, že si dokonce myslíme, že se jí můžeme zbavit prostě tím, že se tak rozhodneme. Touhy ovládat se nezbavujeme; zbavujeme se přesvědčení, že máme kontrolu. Zbytek je požehnání. Danosti života jsou nástroje, které nám vesmír pro tuto lekci propůjčuje. 

Obavy jsou přímo spojeny s kontrolou. Vypadá to, že si děláme starosti o budoucnost, peníze, vztahy, práci a všechny další nepředvídatelné aspekty života. Ve skutečnosti existuje jen jedna jediná obava: že nebudeme mít plnou kontrolu nad tím, co se děje. Strachujeme se, protože nevěříme, že zvládneme to, co se nám děje. Trápíme se, protože nevěříme, že přirozený běh věcí je ten nejlepší. Trápíme se, protože jsme dosud neřekli ano. 

Proč je pro většinu z nás kontrola tak zásadní? Možná se s její pomocí snažíme předcházet ztrátám. Když se všechno bude dít podle toho, jak chceme, nebudeme muset truchlit. O kontrolu se nesnažíme proto, že bychom byli sobečtí nebo nároční. Usilujeme o ni, protože se bojíme žalu. Být zoufalý není žádná legrace. Uvědomit si, co a jak jsme ztratili, je bolestné. Naše znavené ego trpí a cítí se neschopné a to je pro nás nepřijatelné. Dokud budeme mít vše pod kontrolou, výzvám k pokoře se vyhneme. Takto lze na naši šílenou touhu po kontrole nahlížet se soucitem.

Naším duchovním úkolem je žít více v přítomnosti. První daností života je skutečnost, že vše pomíjí, což znamená, že se vše v našem životě bude neustále měnit. Joseph Campbell říká: Peklo znamená být uvězněn ve svém egu. Uvězněn ve snaze ovládat věci tak, aby zůstaly stejné. S pomocí úsilí a požehnání v sobě můžeme probudit nové vědomí. Vždy přítomná a nesmazatelná možnost změny je důvodem, abychom se nikdy nezříkali druhých ani sebe samých. I peklo je pak pomíjivé.

Když se vzdáme toho, čemu se v Hamletovi říká "hloupá opozice" vůči životním danostem, spojíme své síly se silami zbytku lidstva. Nebudeme pak sami a náš kontakt se světem přestane být frustrující. Všechno do sebe vhodně zapadne a my budeme součástí celku. Když plyneme s realitou, pozvedáme hlavu k nebi. Znamená to žít bez pozlátka, příkras a okolků, bez ochránce, který by nás kryl. Místo toho milujeme možnost zcela odhalit své srdce a zbavit se laciné zbroje: už tolik nekontrolujeme to, jací jsme. Začínáme se zajímat o to, jací budeme.

Dokud budeme s pravidly života bojovat, budeme se bát přímého kontaktu s realitou, která je ovšem základem skutečného růstu. Bude pro nás obtížné dosáhnout bdělé pozornosti, protože ta je podmíněna plnou přítomností v daném okamžiku v jeho pravé podobě. Můžeme využít tolik možností úniku: peníze, sex, alkohol, kávu, jídlo, kouření, drogy a samozřejmě samotné neutuchající těkání naší horečné mysli se všemi jejími nadějemi a hrůzami. Když se na své obavy podíváme hlouběji, zjistíme, že základem každého strachu je obava, že ztratíme kontrolu.

Otázka kontroly vyvstává denně, při jakémkoli kontaktu s nepříjemnou zkušeností. Kontrola zůstává protivníkem zdravého a stabilního ano realitě v její pravé podobě. Není to tak, že bychom na realitu měli vztek; máme vztek, že nad ní nemáme kontrolu. Při bližším pohledu můžeme rozměr kontroly objevit v takovýchto a podobných nepříjemnostech: 

• Chceme být jiní, než jací jsme.
• Chceme, aby druzí byli jiní. 
• Chceme, aby nám někdo zavolal nebo za námi přišel.
• Nemáme rádi testy a čekání na výsledky.
• Dům není tak čistý a uklizený, jak bychom si přáli. 
• Nemůžeme se navždy zbavit mravenců a hmyzu.
• Nedaří se nám hubnout nebo si držet nízký krevní tlak.
• Jsme posedlí tím, co se stalo, nebo co by se mohlo stát.
• Máme pocity, nálady a zvyky, které se nám nelíbí.
• Nespíme tak dobře, jak bychom chtěli.
• Naši rodiče, děti, partneři či přátelé se nechovají tak, jak bychom chtěli.
• Cítíme se nuceni předvídat všechny možnosti.
• Nemůžeme přimět určité lidi, aby nás měli rádi, jakkoli usilovně se o to snažíme. 
• Neuspěli jsme v práci, ve vztahu nebo ve finančních plánech. 
• Správná reakce nás napadla pozdě, až po ostré výměně názorů.
• Máme nedostatky v matematice, baseballu či zahradničení.

Základem zmíněných potíží je přesvědčení, že bychom měli mít nad vším stále kontrolu. Toto přesvědčení přispívá k úzkosti. Je opakem duševní vyrovnanosti, která nám jako alternativu slibuje nepodmíněné ano skutečnému stavu věcí, tomu, jací opravdu jsme, i jací jsou ostatní.

Jak nám potřeba mít věci pod kontrolou pomáhá, nebo naopak brání čelit životním danostem, podmínkám existence zde na Zemi? Ve světě, v němž se věci mění a končí, je smysluplným přístupem přijímání a důvěra. To není možné, neupustíme-li od kontroly. Ve světě, ve kterém se nelze na kontrolu spolehnout, potřebujeme něco jiného: schopnost dosáhnout spokojenosti tím, že uděláme to nejlepší, co můžeme, a zbytek necháme na přirozeném běhu věcí. Poté je nutné vypořádat se s tím, co děje, jakkoli to může být zmatené či nečitelné. Zaměření na kontrolu nám brání objevit nové příležitosti, které vyvstanou, když naše cesta získá nový směr. Náhoda se stane méně děsivou a více přitažlivou, objevíme-li v ní nové významy. 

Překvapivost životních cest a nečekanost osudu jsou patrné na životě spisovatelky Margaret Mitchellové. Pracovala jako novinářka v rodné Atlantě a neměla žádný zájem o psaní beletrie. Jednoho dne spadla z koně a byla nucena zůstat doma a být celé měsíce v rekonvalescenci. Aby si ukrátila čas, začala psát milostný román o Atlantě za časů občanské války. Pracovala na něm deset let. Její Jih proti Severu vydaný v roce 1936 získal Pulitzerovu cenu a stal se jejím odkazem světu. 

* * *

- z knihy Přijměte život takový, jaký je; David Richo