Důvěra ve vesmírnou synchronicitu

"Jednoho dne mi zavolal nevlastní bratr z Connecticutu s tím, že mu jeho kamarád ukázal fotku mého otce z roku 1932, kdy otec dokončoval školu. Kamarád vůbec netušil, že na té fotce je můj otec. Ukazoval mému bratrovi svého vlastního otce, který byl na obrázku spolu s mým tátou, jehož můj nevlastní bratr poznal. Oba otcové stáli vedle sebe. (Vše potvrdil seznam jmen na zadní straně obrázku.)
Bratr mi poslal kopii toho obrázku, což mě velmi potěšilo. Hleděl jsem na ty tváře v hlubokém zamyšlení a uvědomil jsem si, že jen o osm let později se tento chlapec na fotografii stal mým otcem a za další dva roky mi zmizel ze života. (Rodiče se rozvedli, když mi byly dva, otec se odstěhoval a už jsem ho pak nikdy neviděl.) Všiml jsem si, že při tom všem vůbec nic necítím, což bylo pro mě dost neobvyklé.

Příští neděli ráno jsem si šel poslechnout přednášku o dharmě, kterou každý týden organizuje zenová komunita Green Gulch Farm v Marin County v Kalifornii. Přijel jsem velmi brzy, a tak jsem si lehl do trávy na sluníčko. Nedaleko bylo dětské hřiště, děti si hrály a pokřikovaly, ale nerozuměl jsem, co říkají. Náhle se z nezřetelných zvuků jasně vynořila jedna věta, která mi dolétla k uším, jako by byla určena právě pro mě, a pak se zase všechno ponořilo do nezřetelného štěbetání. Tu větu vyřkl chlapec, který, jak se zdálo, odpovídal na kamarádův dotaz. Jeho emotivní slova se mi vypálila do mozku: "Já tátu mám, ale on bydlí hrozně, hrozně daleko, až v San Diegu." (To je město na opačném konci Kalifornie.)

Po tvářích se mi začaly kutálet slzy. V hlase toho malého chlapce jsem jasně cítil bolest, kterou mu ta ztráta způsobila. Myslel jsem na svého otce, který žil daleko ode mě celé mé dětství. Pak mě napadlo, kolik je takových dětí, které po rozvodu rodičů trpí. Myslím, že jsem si pro sebe řekl: "Tohle tatínkové dělají."
Plakal jsem usedavě, ale nechtěl jsem proud emocí narušit, a tak jsem si ani neutřel oči, ani jsem nevstal z travnatého lože. Věděl jsem, že ten pláč je ozdravný, nechal jsem slzy téct, aby odplavily vše, co je potřeba. Za chvíli se ze mě ozývaly kvílivé zvuky, přicházely z jakýchsi hlubin mé bytosti. Nebránil jsem se jim, byl jsem vděčný, že jsem tak náhle a nečekaně dostal příležitost vyzvednout dlouho pohřebné pocity na světlo. Nesnažil jsem se proud slz zastavit ani utišit lkavé vzlyky tím, že bych je začal analyzovat, k čemuž mám přirozený sklon.

Teprve později jsem se zamýšlel nad tím, co se vlastně stalo. Uvědomil jsem si spojitost s tou starou fotografií. Hleděl jsem na ni tehdy poprvé a vůbec jsem nad ztrátou otce v dětství necítil smutek. Slzy čekaly, až budou moci vytrysknout a uvolnit část nahromaděného smutku, který jsem v sobě skrýval. Ten chlapec na hřišti řekl svou větu a ve mně se cosi otevřelo - byla to významuplná shoda okolností. Je opravdu možné, že vesmír hýbe událostmi tak, aby se naše srdce mohla v pravý čas otevřít? Je vážně tak přátelský?

Zkušenost z hřiště byla rovněž příkladem fungování milující vlídnosti. Bez potíží a velmi snadno jsem od chlapcovy bolesti přešel ke své, a pak k bolesti všech dětí na světě. Přesně takhle v nás funguje duchovní praktika milující vlídnosti - od soucitu s konkrétní osobou se přesuneme k univerzálnímu soucitu se všemi bytostmi. Jaký úžasný doklad toho, že duševní činnost a duchovní úsilí působí ruku v ruce.

Okamžik synchronicity, který jsem popsal, souvisí se všemi podobnými momenty, jež mu předcházely - bratr měl kamaráda, který chodil do třídy s mým otcem; poznal mého otce na obrázku; poslal mi fotografii před tím, než jsem šel na přednášku; na přednášku jsem dorazil příliš brzy; byl krásný slunný den, tak jsem si lehl do trávy; to místo bylo blízko dětského hřiště, ale dostatečně stranou, abych mohl nepokrytě plakat a vzlykat; objevil se tam chlapec, který prožil stejnou bolest jako já; věta, kterou vyslovil, byla jediná, jíž jsem v neartikulovaném hluku rozuměl... Toho dne jsem zažil skutečnou dharmu.

Jaká mocná síla způsobí takovou souhru událostí? Jak bychom mohli - vy, ten chlapec, který s takovým důrazem vyslovil "hrozně, hrozně daleko", a já - jak bychom jen mohli pochybovat, že máme mít odvahu důvěřovat?"

* * *

- z knihy Odvaha důvěřovat, David Richo