Mlčení jako forma nátlaku

Důvěra v dospělém intimním vztahu je založena na vzájemnosti. Pokud se jeden z partnerů náhle odmlčí nebo nečekaně zmizí, těžko mu můžeme věřit. Naprosto svým chováním totiž porušil zásadu, že problémy se mají zkoumat, zpracovávat, řešit a integrovat společně. Jeho svévolné rozhodnutí signalizuje, že vzájemná důvěra je v ohrožení.

Opustí-li nás někdo bez vysvětlení, v hlavě nám rozvíří tisíce otázek včetně té, v čem jsme my sami pochybili. Existuje ale i jiný způsob jednání: Partner nám otevřeně sdělí, že vztah nefunguje, a ozřejmí nám důvody. Buď přijde s návrhem společného řešení problému, nebo nám pomůže vyrovnat se s rozchodem.

V prvním případě se velmi trápíme, neboť jsme ztratili důvěru, bolest se dotýká jádra naší bytosti, našeho nejcitlivějšího místa. Truchlíme nad zradou, která nám možná připomíná zklamání z minulosti, a bude nějakou chvíli trvat, než své pocity zpracujeme. Ve druhém případě je partner ochoten o problému hovořit, je čestný a otevřený. Vnímá naše pocity, je ochoten se jich účastnit. Neskáče přes palubu, ale zůstává na lodi, dokud nedoplujeme do nejbližšího přístavu.

Od nikoho nelze očekávat slib, že ve vztahu vydrží nadosmrti, protože city se mění. Poctivý dospělý člověk se však může vyjádřit v tom smyslu, že ačkoli možná jednou odejde, nikdy neuteče. To může slíbit úplně každý.

Příkladem jednostranného přístupu, který má ego obzvláště v oblibě, je mlčení jako forma psychického nátlaku - agresivní, mstivé a neuctivé chování. V rané fázi vztahu k němu někdy dojde, protože člověk dostane strach, jenž je další oblíbenou reakcí ega. 

Barry se například lekne intimity, kterou v novém vztahu prožívá, a tak s Madelyn náhle přeruší kontakt. Madelyn se diví, co se děje, telefonuje mu a posílá e-maily, ale Barry nereaguje. Madelyn přemýšlí, co udělala špatně. Potom se rozčílí a na jazyku ji začnou svrbět sarkastické poznámky. Je dost chytrá na to, aby v té chvíli Barrymu nevolala. Zaprvé neví jistě, co se vlastně stalo, možná je Barry v nemocnic v kómatu. (Což je nepravděpodobně, neboť špatné zprávy se dozvídáme rychle.) Zadruhé by mohla vypustit z úst něco, čeho by později litovala, protože by se to neslučovalo s jejím přístupem milující vlídnosti.

Madelyn se zklidní a pošle Barrymu poslední e-mail: "Dlouho ses mi neozval, doufám, že je všechno v pořádku." Nenapíše "doufám, že je s námi všechno v pořádku", protože by tím naznačila, že jsou ještě spolu, což už nemusí být pravda. Madelyn se trápí a Barry to ví. Tím, že ostentativně mlčí, ukazuje, že její bolest pro něho není tak důležitá jako to, aby sám sebe ochránil. Tím se Madelyn o Barrym něco důležitého dozvídá, zejména v rané fázi seznamování. Vyšlo najevo, že Barry bude muset zapracovat na svém egu, než bude schopen s kýmkoli prožívat zdravý intimní vztah. Madelyn si uvědomuje, že v této fázi vztahu se mají potenciální partneři vzájemně prozkoumávat. Je tedy ráda, že se dozvěděla určité věci o člověku, jehož považovala za perspektivního partnera.

Ať tak či onak, Barryho jednostranné mlčení hovoří jasně - není důvěryhodný. V lepším případě si Madelyn zachová sebeúctu a nebude činit žádné další pokusy o oživení vztahu, ale nechá věci jít svou vlastní cestou. Jestli Barry zavolá a bude chtít ve vztahu pokračovat, Madelyn bude požadovat důkladné vysvětlení, bude chtít mluvit o své bolesti, o tom, že Barry věděl, že se trápí, přesto ani jedinkrát nezvedl telefon, aby napětí zmírnil. Nakonec Barryho požádá, aby jí slíbil, že už metodu agresivního mlčení nikdy nepoužije. Důvěra mezi partnery se upevní, dokážou-li upřímně prohlásit "už nikdy nebudu takhle mlčet ani se ti nebudu mstít" a opravdu se rozhodnou to dodržet.

Možná však Madelyn řekne Barrymu jednoduše sbohem. Nemá zapotřebí znovu s ním riskovat. Pokud mu všechno bez zábran sdělí, aniž by spoléhala na nějaký konkrétní výsledek, a jasně vymezí své hranice, posílí si sebedůvěru. A možná právě to pro ni bude důležitější než najít si partnera.

Jiný příklad jednostranného mlčení vypadá následovně: Byli jsme párkrát na skvělé večeři s novou známostí. Dotyčná slíbí, že se brzy ozve, je to ale naposled, co o ní slyšíme. Říkáme si, že si to naše potenciální partnerka rozmyslela nebo se něčeho lekla. Takové úvahy jsou v podstatě neškodné. Když si ale začneme vymýšlet teorie, například že si našla někoho lepšího; uvědomila si, že jí nemáme co nabídnout; prohlédla naše plány, pak oslabujeme svou sebeúctu. Ve skutečnosti lze z jejího chování vyčíst jen to, že je zkrátka nespolehlivá. Nechce ve vztahu pokračovat, na což má právo, a nechce se s námi o tom bavit, což je trochu nezdvořilé, ale takový už je život.

Na mlčení lze reagovat trojím způsobem, jak jsme se jíž zmínili: Snažíme se dotyčného přilákat zpět; rozčilujeme se, zoufáme si. Pokud se na mlčící osobu stále znovu dobýváme, porušujeme její hranice, protože ona dala jasně najevo, že o žádný další kontakt nestojí. Dáváme tím rovněž na srozuměnou, že jsme ochotni nechat se odmítnutím opakovaně zraňovat.

Jindy se rozčilujeme tak dlouho, dokud se vztek nezmění v hořkost a my nakonec nepropadneme zoufalství. Pak navíc přestaneme komukoli důvěřovat, protože deprese přináší přesvědčení, že se na nikoho a na nic nemůžeme spolehnout. Tím vším jen přiživujeme své trápení, místo abychom přijali nezvratnou skutečnost, že s takovým člověkem žádný intimní vztah vybudovat nelze. Je na nás, abychom si to přiznali, prožili si bolest, kterou to způsobí, a přestali dotyčného obviňovat. Tím se přinutíme přijmout vlastní zranitelnost, která nás do potíží dostala.

Mlčení jako forma psychického nátlaku není totéž co oddechový čas. Když si potřebujeme odpočinout, naše mlčení není agresivní. Je normální, že chvíli trvá, než strávíme a zpracujeme nějaký zážitek či nápad. Partnerovi v takovém okamžiku řekneme: "Dej mi nějaký čas, abych si to v klidu a o samotě nechal/a projít hlavou." Komunikovat začneme znovu až tehdy, když jsme si jistí, co přesně cítíme a potřebujeme. V tomto případě slouží mlčení k tomu, abychom si ujasnili myšlenky, nikoli abychom partnera trestali.  

* * *

- z knihy Odvaha důvěřovat, David Richo