Život plyne dál

Jednou pozdě večer jsem navštívil pacienta na onkologickém oddělení. Dal jsem se tam do řeči také se sestřičkou, která byla úplně zničená, protože jeden z jejích pacientů zrovna zemřel.
"Nedokážu to dál snášet, nedokážu se pořád dívat jen na to, jak po jedné ztrátě přichází další a další a další. Jakoby to trápení nemělo žádné hranice, nevím, jestli to vůbec někdy skončí."

Požádal jsem tuhle obětavou sestřičku, aby si se mnou vyšla na malou procházku. Než stačila něco namítnout, vzal jsem ji zlehka za ruku a odvedl ji přes spojovací most do jiné části nemocnice. Odbočili jsme za roh a vstoupili na porodnické oddělení - zavedl jsem ji ke skleněné přepážce, za níž ležela čerstvě narozená miminka, a sledoval, jak se při pohledu na ten nový život mění výraz její tváře. Viděl jsem, jak ten výjev, který se jí najednou naskytl, úplně hltá očima, jako kdyby něco takového viděla poprvé.
"Když máte takovouhle práci," řekl jsem jí, "je třeba, abyste si občas zašla i sem a pořád si připomínala, že k lidskému životu nepatří jenom odchody a ztráty."

Dokonce i uprostřed toho nejhlubšího smutku nad prožitou ztrátou víme, že život jde dál. Navzdory všem ztrátám, jimiž nás život zaplavuje, navzdory všemu, co končí, jsou kolem nás i nové začátky. Prožíváme-li bolest, může se nám zdát, že ze ztrát a loučení nikdy nevyjdeme. A přece i v takovou chvíli všude kolem nás pulsuje život. Ona sestřička si náhle uvědomila, že svou práci až dosud vnímala jen očima ztráty. A najednou jí došlo, že pomáhá tam, kde svého naplnění a dovršení docházejí osudy, které před mnoha lety začaly stejně, jako životy těch právě narozených miminek na porodnickém oddělení."

* * *

- z knihy Lekce života, Elizabeth-Kübler Ross a David Kessler