O ztrátách a truchlení

Lidé často prožívají ztrátu milovaného člověka rozporuplně. Stává se to třeba tehdy, zemře-li jim rodič, vůči němuž chovali smíšené pocity. Nevědí, jak se k takové ztrátě postavit, a hlavní překážku vidívají v tom, že své pocity nedokážou pochopit. Nerozumí tomu, jak je mohl tak hluboce zasáhnout odchod člověka, kterého přitom neměli nijak zvlášť rádi. "Moje maminka na mě byla tak zlá," vzpomíná dcera. "Chovala se ke mně doslova jako tyran, proč tedy teď její smrt tak silně prožívám?"

V nedávné filmové adaptaci slavného románu Mary Shelleyové Frankenstein vdechne doktor Frankenstein život monstru, které vytvořil, a ani v nejmenším se neohlíží na to, jaký tato bytost povede život a zda v něm bude moci zakusit pocit štěstí. Uvrhl svého homunkula do života plného utrpení a muk. Na samém konci příběhu, kdy je doktor Frankenstein nakonec zabit, najdou lidé homunkula v slzách. Ptají se ho, proč truchlí pro člověka, který mu způsobil tolik utrpení. Na svou otázku dostanou prostou odpověď: "Byl to můj otec."

Truchlíme nad ztrátou těch, kdo se o nás náležitě starali, ale truchlíme také pro ty, kteří k nám nepřistupovali s láskou, jaká nám náležela. Setkal jsem se s tím už mnohokrát a podobné příběhy se opakují stále znovu: velmi surově zbité dítě leží v nemocnici a stýská se mu po mamince. Ta za ním ale přijít nemůže, protože právě sedí ve vězení za to, že mu tak ublížila. Můžete prožívat hluboký a plný zármutek i nad ztrátou lidí, kteří se vůči vám zachovali hrozně - a pokud takovou potřebu cítíte, neměli byste se jí bránit. K truchlení a plnému prožití zakoušené ztráty si musíme dopřát dostatek času a musíme si také uvědomit, že pocit takové ztráty není možné negovat, popřít, i když třeba máme pocit, že si osoba, která odešla, naši lásku vůbec nezaslouží.

Ať už je ale naše prožívání utrpěné ztráty komplikované nebo ne, i tato rána se jednou zahojí. Čas, který je k tomu zapotřebí, a způsob, jakým k tomu dojde, bývá u každého člověka jiný. Nikdo by nám nikdy neměl říkat, že teď už bychom měli být se svou bolestí vyrovnáni, nebo že jsme se naopak se ztrátou smířili nějak příliš rychle. Smutek je vždy individuální. Dokud ve svém životě někam postupujeme a nezůstáváme vězet na místě, naše rány se hojí.

Často v sobě pocit ztráty nevědomky oživujeme - tím, jak se snažíme ztrátu překonat, zmírnit bolest, již způsobila, a nakonec ji úplně vyléčit. Pokud jsme byli nějakou ztrátou bolestivě raněni, míváme někdy snahu všem dalším ztrátám předejít, ochránit se před nimi: usilujeme o citové odpoutání, nepřipouštíme si své pocity, neustále zachraňujeme ostatní a pomáháme jim v jejich bolesti, abychom nemuseli prožívat tu svou, usilujeme o nezávislost a soběstačnost, abychom už nikdy nebyli odkázáni na druhé.

Cílem životní lekce o hojení starých ran může být poznání, že není v lidských silách ztrátám předcházet. Snažíme-li se proti budoucím ztrátám obrnit, způsobujeme si tím ztrátu jiného druhu. Nechceme zažívat bolest ze ztráty někoho blízkého, a tak si od druhých udržujeme odstup - jenomže už to je samo o sobě ztrátou.

Situace, které nás konfrontují s nějakou novou ztrátou, vyvolávají na povrch bolest způsobenou ztrátami předešlými. Jsou ale ještě něčím víc: navozují a vytvářejí podmínky, které jsou k zahojení starých ran zapotřebí. Vynášejí do popředí ty schopnosti našeho nitra, které mohou ona stará zranění uzdravit, schopnosti, jimiž jsme možná dříve ani nedisponovali. Dávají nám - zcela nezbytnou - šanci znovu starou bolest 'navštívit', setkat se s ní. Jsou bodem obratu, novým vykročením na cestě k vnitřní jednotě, k integritě a reintegraci.

K uzdravení rány způsobené ztrátou vede dlouhá cesta. Prožijte a přijměte ztrátu ve chvíli, kdy toho budete schopni. Dovolte, aby ve vašem životě, bude-li třeba, zafungoval onen milosrdný nástroj, o němž hovoříme jako o fázi odmítání, negace. Spolehněte se na to, že až nastane ta pravá chvíle, vaše emoce se probudí k životu. Pak zjistíte, že jediný způsob, jak bolest překonat, je bolestí projít - a pochopíte to ve chvíli, kdy k tomu dozrajete. Porozumět ztrátě často trvá celá léta, není to otázka dní nebo měsíců. Nakonec zjistíte, že i svět, v němž k oné ztrátě došlo, dokážete přijmout a smířit se s ním.

* * *

- z knihy Lekce života, Elizabeth Kübler-Ross a David Kessler