Zranění způsobená opuštěním (1/4): Opuštění

Někdy se ptáme účastníků našich seminářů, čeho se nejvíc bojí, když se mají někomu otevřít. Mnozí uvádějí strach z odmítnutí. Tolik se chceme otevřít - jinému člověku, životu -, ale máme strach, že když to uděláme, budeme zraněni. Chráníme se před zraněním a ve chvíli, kdy se otevíráme, chceme mít jistotu, že nám nebude znovu ublíženo. Nechceme znovu cítit bolest - bolest z toho, že nás někdo zradí, opustí, že naše základní potřeby nebudou naplněny, že nám někdo znovu zlomí srdce. 

A teď přichází dilema. Chceme se otevřít, ale nechceme být zraněni. Bohužel, existence takové jistoty nenabízí. Naopak, jestliže se otevřeme, je pravděpodobné, že se budeme cítit opuštěni, zrazeni a nenaplnění. Ať už je nás partner sebevíce přítomný a jakkoli o nás pečuje, nemůže nám zaplnit naše "díry", které uvnitř sebe máme. Ve svém životě a v lásce vytváříme situace, kdy toto zranění znovu a znovu otevíráme - protože tou bolestí musíme projít, a to hluboce a naplno. Neboť tudy vede cesta do naší hloubky a do skutečného přijetí naší samoty.

Ve svém životě se nevyhneme zraněním z opuštění a prázdnoty. Přicházejí v různě velkých dávkách a mají různé podoby. Dochází k nim, když nás opustí nebo nám zemře někdo milovaný, ale může k nim dojít i tak, že něco, co našemu životu dávalo smysl, už jej nedává. Se zraněním z opuštění se setkáváme také tehdy, když nedostáváme to, co chceme, co očekáváme nebo o čem si myslíme, že od někoho potřebujeme. I tady se jedná o zranění způsobené opuštěním. Není tak intenzivní, ale dochází k němu mnohem častěji. A často ani nevíme, že to, co zažíváme, je opuštění. 

Kdykoli procházíme těmito zkušenostmi, dostáváme se do propasti. Dostáváme se do místa v našem nitru, které tam vždy bylo, ale je obvykle zakrýváno kompenzacemi a popíráním. Když se konečně otevře, může to být frustrující, iritující, může nám to způsobit zklamání nebo nás to může ničit. 

Opuštění, ztráta a prázdnota - to jsou tři možné způsoby, jak se podívat na jedno zranění - tři možné způsoby, kterými je možné otevřít prázdnotu, jež je v našem nitru. 

* * *

OPUŠTĚNÍ

V dětství jsme všichni zakusili opuštění, ať už fyzické nebo citové. Bolest byla tak velká, že jsme ji pohřbili hluboko do nevědomí. To je mechanismus, který nám pomohl přežít. Ale vyléčit se nemůžeme, dokud tuto ranou zkušenost nevrátíme zpět do vědomí. Ránu musíme nějak znovu otevřít. A nejsnáze se to děje v intimních vztazích. Když zažijeme ztrátu nebo odmítnutí, znovu tak zažíváme své původní zranění způsobené opuštěním. Avšak strach, že opuštění pocítíme znovu, je hlavním důvodem, proč se intimitě vyhýbáme. Místo toho, abychom podstoupili riziko, zůstávají naše vztahy povrchní, dramatické či konfliktní. Nevědomě děláme vše pro to, abychom nemuseli někomu důvěřovat, neboť bychom se tak vystavili nebezpečí, že se setkáme se stejnou zradou, kterou jsme cítili jako děti, ale na kterou jsme zapomněli. 

Opuštění vyvolává v našem zraněném vnitřním dítěti obrovský strach z toho, že o něj nebude postaráno. Například, když nás opouští partner nebo nám tím hrozí, nebo máme-li podezření, že ho přitahuje někdo jiný, setkáváme se tváří v tvář s nevědomými vzpomínkami, které jsme pohřbili. Vnitřní dítě to vnímá tak, že to není jen ten partner, který může odejít nebo už odešel, ale ono cítí, že ho matka nebo otec opustili nebo že jsou citově nedostupní. Není to racionální. A je to hrůzostrašné. (Nezapomínejme totiž, že naše vnitřní dítě uvízlo v místě, kde došlo ke zranění.) Strach se projeví v těle a může způsobit fyzickou nemoc. Ukazuje se nám ve snech. A v našem každodenním životě může způsobovat taková rozrušení, že máme strach, že nebudeme schopni fungovat. Čím je naše zkušenost s opuštěním méně vědomá, tím více se projevuje na tělesné úrovni.

Když prožijeme odmítnutí, musíme se zároveň vyrovnat i s pocity studu, které se tím spustí; s pocity, že nemáme žádnou hodnotu. Obě tyto rány nás zasáhnou najednou, neboť jsou propojené. Vzpomínám si, jak hrozně jsem se cítil, když jsem procházel svou životní krizí, která se týkala opuštění. Moje mysl se chytala všech soudů, které mě napadaly, a mé tělo bylo v panice. Jak často si představujeme, jak se náš milý miluje s někým jiným a s tímto člověkem se srovnáváme, a to vždy ve svůj neprospěch? Všechny nejistoty, které máme, se vynoří a my jsme si jistí, že každá z nich je zvěstováním pravdy. Kdykoli potkáme bývalého milence s novou láskou, cítíme stud. A někdy trvá celé měsíce, než se příznaky strachu a soudící mysl utiší. 

Jsem si ale jist, že na vyšší úrovni svého vědomí si tyto krize, které přináší opuštění, vytváříme, abychom se dostali hlouběji. Těm, kdo hledají pravdu, zkušenost plynoucí z opuštění dává zcela nový pohled. Pro vnitřní dítě je to opuštění, ale pro vnitřního hledače je to brána do pustiny, kterou dříve či později musíme spatřit. Když ji spatříme, otevře se hluboký prostor důvěry a počátek odevzdání.

* * *

- z knihy Probouzení zranitelnosti, Krishnananda a Amana Trobe