Jak se nenaplněné potřeby z dětství projevují v našich vztazích

Když pochopíme dětské vědomí, může nám to pomoci osvětlit nejeden konflikt, ke kterým dochází v intimních vztazích. Jestliže se to, co potřebujeme a chceme, střetne s tím, co chce a potřebuje druhý člověk, dostaneme se do primárního stavu strachu - strachu z toho, že nedostaneme to, co potřebujeme. Namísto toho, abychom o tom mluvili, reagujeme. Z těchto těžkých situací je dle naší zkušenosti jen jediné východisko: zkoumat dětské vědomí a ptát se sám sebe:

• Jaký strach se skrývá za mými očekáváními a reakcemi?
• Co cítím?
• O co mi jde?

Těmito otázkami se běžně nezabýváme, a tudíž se nedíváme hlouběji. Prostě jen reagujeme. 

Naneštěstí byla naše důvěra tak hluboce poškozena, že své potřeby vyjadřujeme s nábojem očekávání a strachu, že nebudou nikdy naplněny. Jsme obezřetní a nedůvěřiví. Ale pokud naše očekávání nesou takový náboj, odstrkujeme tím ostatní od sebe, a tak jen posilujeme svou zkušenost a své přesvědčení, že naše potřeby nebudou naplněny. Výsledkem je, že nedostáváme lásku a podporu, které potřebujeme, a to ještě umocní náš strach a negativní náboj. A to je přesně to napětí, které vytváří tolik konfliktů a dramat mezi partnery a všeobecně dělá ze života utrpení.

Když vstoupíme do nějakého vztahu, málokdy máme vůbec ponětí, co nás čeká. Možný scénář by mohl vypadat následovně: Někoho potkáme a zamilujeme se. Dva dospělí se do sebe zamilovali, ale pod povrchem se začíná schylovat k úplně jinému dramatu. Navenek jednáme s tím nejlepším úmyslem dávat a dostávat lásku, sdílet, komunikovat, vzájemně o sebe pečovat. Nicméně každý z nás má ve svém nitru zraněné dítě, které silně potřebuje lásku, a navíc obrovský svět skrytých strachů a očekávání. A jakmile jsme jednou ve vztahu, začne se toto dítě dostávat ke slovu. Vykoukne a řekne si: "Hm, někdo mi tu říká, že mě miluje. Je to možné?" Toto dítě uvnitř pravděpodobně není zvyklé na to, že ho někdo miluje, skutečně miluje. A tak se přirozeně dost skeptické. "Může mě tento člověk skutečně milovat?" říká si. "Tak to se na to podívejme."

Máme takový koš a do něj jsme si vložili všechny své potřeby, které, když jsme byli dětmi, nebyly naplněny. Tento koš má většina z nás hluboko dole ve sklepě a zcela na něj zapomněla. Vlastně už možná ani nevíme, co to potřeba je. Ale tím, že se zamilujeme, začínají se nám vracet vzpomínky na tento koš a s těmi vzpomínkami vzrůstají i všechny tajné touhy po lásce, které jsme do něj uložili. Takže - nevědomě - uděláme malý výlet do sklepa a do koše se podíváme. Když ho najdeme, řekneme si: "Takže tento člověk mě miluje. To se musí vyzkoušet. Zkusím potřebu číslo 8." (Potřeba číslo 8 není zas až tak velká.) Protože je to taková malá potřeba, náš milý nám ji velmi rád splní. Koneckonců, o tom přece láska je, že? Potom sáhne náš partner do svého koše a vytáhne jednu ze svých potřeb. Tato hra může chvíli trvat. A jak si tak postupně navykáme prohrabávat se ve svém koši a čím více se nám to líbí a čím více poznáváme toho druhého člověka, tím více narůstají naše očekávání. Notabene, vždyť přece na to čekáme celý svůj život, až budou naše potřeby naplněny! A tak nakonec začneme vytahovat ty opravdu velké věci, jako jsou: "Opravdu chci, abys tu pro mě stále byl," nebo "Chci, abys mi dala ten prostor, který potřebuji, ale nepřeju si, abys mě opustila nebo se vídala s někým jiným."

Veškerá tato komunikace je naneštěstí nevědomá nebo nepřímá. A naše pocity zklamání a zrady zvolna narůstají. Možná o svých očekáváních ani nevíme, ale vnímáme, že v nás rostou pocity nespokojenosti, bolesti a zklamání. A na toto zklamání reaguje každý z nás jinak. Můžeme se "odpojit" a stáhnout do sebe, můžeme obviňovat, být uštěpační nebo urážet. A postupně na svého partnera naložíme všechny své nenaplněné potřeby, které nám matka či otec nikdy nesplnili. A potom nastoupí problémy, protože hluboko uvnitř očekáváme, že láska znamená, že budou naplněny naše potřeby a že nás druhý člověk bude chránit před strachem a bolestí. "To je láska," myslíme si. Dvě nevědomé děti, každé se svým vlastním strachem, nenaplněnými potřebami, nároky a očekáváními, způsobí ve vzájemné součinnosti naprostou katastrofu. Tyto dvě zraněné děti plné potřeb se střetnou a nejsou schopny potřeby toho druhého ani pochopit, natož je naplnit.

V kontaktu s druhým nechtějí ukázat svou citlivost, ale požadují od něj, aby jim dal to, co potřebují. Náklad svých strachů a nenaplněných potřeb můžeme na zádech nosit celá léta; můžeme je popírat a minimalizovat, ale podvědomě očekáváme, že jednoho dne naplněny budou. Jakmile k někomu získáme důvěru, věříme, že když jsme se teď otevřeli, musí nám ten druhý naše potřeby naplnit. Je to stejné, jako bychom v takové situaci měli na očích brýle, které nám zatemňují zrak. To, co skrze tyto brýle vidíme, už není náš partner, ale projekce rodiče, kterého jsme nikdy neměli a kterého zoufale chceme. Naše očekávání je nám ale málo platné. Paradoxně, místo toho, aby byly naplněny potřeby našeho vnitřního dítěte, naše nároky a reakce úspěšně odradí lásku, kterou tak hluboce potřebujeme, a my jsme pak ještě zoufalejší a v ještě větší panice. 

* * *

- z knihy Probouzení zranitelnosti, Krishnananda a Amanda Trobe