Rakovina - sociální nemoc

Řecký lékař Hippokrates i jeho následovníci považovali rakovinu za nemoc sociální. Například ženské rakoviny přičítali melancholii (depresi), partnerskému ztroskotání a emočnímu strádání. Jeho myšlenky jsou testovány i dnes oceňovanými lékaři, neboť souběh rakoviny s depresemi, sociálními, emočními a partnerskými problémy, byť nejsou uvědomované nebo přiznávané, je už nepřehlédnutelný. 

Hippokrates, na jehož poznatky přísahají dostudovaní medici, si byl jist, že před rakovinou ochrání vyladěné emoce. Nechápal rakovinu jako náhodu, nehodu či trest bohů. Postřehl, že např. rakovinu ženského prsu způsobuje psychická rozlada - melancholie, která v dnešním jazyce znamená depresi, onen smutek bez uvědomované příčiny rodící se například ze sociální a emoční rezignace, sebenenávisti, niterné opuštěnosti či vztahové bezvýchodnosti. I dnes trpí ženskými rakovinami ženy opuštěné, eroticky nevyhledávané, ovdovělé, vyhnané či uprchlé. 

Paracelsus radil nemocným, aby se vydali zpět po stopách svých chorob a postřehli, že vyjevují přetlaky duše a že tělo zrcadlí v příznaku nemoci psychické strádání. Považoval uzdravení za obnovení tělesné, emoční a duševní rovnováhy v důsledku harmonického soužití s vnějškem. 

Celá tisíciletí se s nemocemi nebojovalo a nebývaly nenáviděny. Dnešní tak oblíbený boj s rakovinou započal, až když se rozšířil odpor k sebepoznávání, sebepřiznávání a sebekorekcím. To umožnilo pominout, zamlčet i zesměšnit funkce nemocí, takže se započalo s léčením bez výzev k emočním a sociálním korekcím. 

Čeští lékaři pokládali ještě v první polovině dvacátého století našim dědečkům a babičkám rutinní otázku: "Co vám schází?" Vycházeli z předpokladu, že postřehne-li nemocný, čeho se mu nedostává, proč se už neraduje a není šťastný, čím strádá a z čeho se musí vymanit, pak se snáze uzdraví, byť se tenkrát ještě nevědělo, že buňky imunitního systému mívají stejné chemické složení jako buňky, jež v mozku navozují nálady či rozlady. 

Onkologicky nemocní muži i ženy bývají jistým způsobem typizováni. Vyjevují například odříkání, skromnost, sebekázeň, platební spolehlivost, perfekcionismus, cílevědomost, mimickou upjatost, zdrženlivost, niternou osamocenost. Trpělivě plní povinnosti, bojí se osamění a změn, jsou poslušní vůči nadřízeným a udržují odstup od podřízených. Dotahují i náročné úkoly až do konce. Drží na uzdě negativní emoce, vytrvaleji snášejí nevděk, neúctu, nelásku, ponížení a křivdy. Nechávají se zneužívat, aniž by si toho byli případně vědomi. Ponížení a neschopnost vyjádřit hněv může přispět ke zjevení rakoviny až ke smrti. 

Příbuzné sociální okolnosti týkající se onkologických nemocných zobecňovali četní výzkumníci: Stres, potlačovaný strach, úzkost, přátelství jako maska, truchlení, ztráta zaměstnání, bezmoc, beznaděj, odcizení, ponížení, sexuální poruchy, přehnaná emotivita, potíže se zapamatováním snů aj. 

Rakovinou trpí také ti, kteří obětovali až nápadně dlouho přítomnost pro budoucnost. S těžkými kříži na zádech nerezignují na vzdálené cíle. Zůstávali jim věrní roky před odchodem do penze. Od středního věku se ve jménu vznešených úkolů vzdávali přátelství a zálib, například sportovních, erotických, společenských, rekreačních. Málokdy projevovali ochotu k usmiřování a odpouštění. 

Jiní ztráceli před sdělením onkologické diagnózy v práci i osobním životě optimismus, vřelost, smysl pro humor, hravost, nadsázku či paradox. Preferovali rozum, věcnost a fakta, upřednostňovali profesní život před rodičovským, společenským i erotickým. A štěstí považovali za produkt, který je potřeba v potu tváře vydřít. Pokud ve svém úsilí ochabovali, povzbudilo je, když byli pochváleni nebo oceněni. 

Při sběru psychosociálních dat od některých onkologicky nemocných vychází najevo, že se pokoušeli stát významnými a oceňovanými, s mírnou nadsázkou chtěli být hrdiny naší doby, přitom však lehkomyslně překračovali kritické prahy svých schopností, niterné osamocenosti anebo snesitelnou míru emočního a sociálního strádání.

Prof. dr. med. Ronald Grossarth-Maticek z heidelberské univerzity vypracoval v roce 1965 osobnostní charakteristiky 1553 obyvatel jedné jugoslávské vesnice a vytipoval 38 z nich, kteří by mohli s ohledem na svoje osobnostní zabarvení zemřít na rakovinu. Když se po jedenácti letech do vesnice vrátil, zjistil, že 37 z oněch 38 už na rakovinu zemřelo. Čím byli zemřeli nejtypičtější? Racionalitou, stereotypií, skrýváním nebo potlačováním stresu, zablokováním erotiky a horlivým plněním povinností. Také se jim nezdály sny. K řešení sociálních problémů se jim na venkově nedostávalo mnoho východisek, takže se cítili jako zahnaní do kouta. Byli sice považováni za obětavé, vzorné i hodné, jenže nebyli dost hodní sami na sebe. Nerozmazlovali se, nesnívali, netoužili a nemilovali. Připoutávali se spíše k povinnostem, které se ani nemusely stát povinnostmi, ale sloužily k utrácení jinak nespotřebovatelného času. Chyběl jim humor, nadhled a optimismus. 

Wilhelm Reich, filozof a terapeut, tvrdil, že onkologický pacient prokazuje svou nemocí nejen potlačování dobrých emocí, například erotických, ale i potlačování negativních emocí, třeba zlosti a agresivity. Doporučoval nemocným, aby emoční problémy řešili, nenechávali je v sobě tlít a nezametali je pod koberec. Zdůraznil, že onkologická nemoc ještě více zkomplikuje onu vědomě opomíjenou sociální překážku, která ji podnítila. 

Reichovi nástupci, především David Spiegel ze Stanfordovy univerzity, prokázali, že schopnost vyjádřit anebo vykřičet negativní emoce, například hněv a zármutek, zvyšuje délku přežití pacientů s rakovinou, takže silný impulz k uzdravení přijde s výbuchem potlačovaného hněvu anebo po záchvatech pláče. 

Neexistuje takový duševní stav, který by se neodrážel ve stavu imunitního systému. Stav mysli - myšlenky a pocity, které lékařský model naprosto ignoruje - ve skutečnosti sehrává významnou úlohu při uzdravení. Dokonce i smích spustí uvolňování endorfinů, což vede k pozvednutí nálady a působí na ústup nemoci, napsala neurovědkyně Candace B. Pertová. 

K úspěšnosti v této oblasti napomůže dodržování několika zásad - čekat, nikam se nehnat a nenastrkovat, být připraven, nevydávat se za někoho jiného, vyjít spokojeně v přítomné chvíli třeba s málem, nebát se změn ani takzvaně k horšímu, postřehnout blížící se událost a nepropást ji. 

Zkoumaní optimisté a šťastlivci spoléhající na synchronicitu si žili podle chuti a někteří počítali s řetězením událostí dokonce systematicky. Pracovali zvolna, a přesto efektivně, takže jim zbýval čas na koníčky, odpočinek, sport, dobrodružství, dovolenou, besedy s kamarády nebo romantická dostaveníčka. Projevovali nezávislé až kontroverzní názory, trpělivě vyčkávali na to, co se samo ukáže nebo nabídne. Preferovali každodenní drobnější potěšení, například dobré jídlo a práci na zahradě, což jim přinášelo více uspokojení než velkolepé úspěchy, které zvednou náladu jen na chvíli. 

* * *

- z knihy Nemoc hodných lidí - rakovina, PhDr. Petr Novotný