Všechno je v pořádku

Stála jsem se svým andělem uprostřed ulice a všude okolo mě byla hustá, neprostupná mlha. Svého anděla jsem přes ni ani neviděla, pouze jsem cítila jeho přítomnost.
Zeptal se mě: "Co vidíš?"
"Nic... Nic, jen mlhu."
"A co cítíš?"
"Bojím se... Mám z toho strach. Nic nevidím."...
"Dobře. Tak teď zavři oči a rozhlédni se znovu kolem sebe."
Bylo velmi zvláštní, co řekl. Ale po chvíli to zopakoval.
"Ano, slyšíš mě dobře. ZAVŘI své oči a ROZHLÉDNI SE kolem."
A tak jsem to udělala. Byla jsem tak překvapená! Všechno jsem najednou viděla naprosto jasně!
"Nebuď prosím tolik závislá na tom, co vidíš nebo nevidíš. Potřebuješ se naučit, jak vidět skrze oči svého srdce, nikoli jen ty fyzické. Tvé srdce vidí všechno jasně, i tehdy, když jsou tvé oči zaslepeny mlhou.
Tak, teď víš, že všechno je stále tady. Stromy, domy, auta, nebesa, slunce... VŠECHNO JE STÁLE V POŘÁDKU. Nezáleží na tom, že nic nevidíš přes tu mlhu všude kolem. Vše, co je důležité, je tu stále pro tebe."
"Mimochodem," řekl později, "víš, jak nechat tu mlhu zmizet?"
"Ne, to nevím." odpověděla jsem mu.
Několik dešťových kapek dopadlo na mé vlasy... na má ramena... na mé dlaně... Pršelo... a mlha se stávala součástí dešťové vody, spadala spolu s ní na zem a rozlévala se do kaluží a potůčků.
"Vždy, když pláčeš, tvé oči prozřívají. Vždy, když pláčeš, nebesa tvé duše se znovu rozjasňují. Vždy, když se hlásí déšť, nechej ho přijít a dovol mu projasnit tvá nebesa, tvůj zrak. Protože vždy, když pláčeš, necháváš všechnu zaslepující mlhu se rozptýlit. Tvé srdce to ocení. Pláč je pro tebe stejně tak důležitý jako úsměv a smích. Neboj se očišťovat a projasňovat své emoce. Neboj se nechat odejít bolest prostřednictvím svých slz... Bolest je pro tebe zaslepující mlhou. Proto neměj strach z deště. Dovol mu přijít, vypršet se... a pak znovu přivítej slunce."