Zamilujte se sami do sebe

"Miluj svého bližního jako sám sebe."

Problémem mnoha spoluzávislých lidí je fakt, že děláme jen to. Co je ještě horší, mnoho z nás by si nedokázalo představit, že bychom se k druhým chovali tak, jako se chováme sami k sobě. To bychom se neodvážili a oni by nám to ani nedovolili.
Většina lidí, kteří jsou spoluzávislí, trpí oním nejasným, ale pronikavým strádáním, a to je nízká sebehodnota. Necítíme se dobře sami o sobě, nemáme se rádi a nepřipadáme si hodni lásky druhých. Pro některé z nás je nízká sebehodnota ještě slabým výrazem. Nejen, že se nemáme rádi - my se nenávidíme.

Nelíbí se nám, jak vypadáme. Nemůžeme vystát svá těla. Myslíme si, že jsme pitomí, neschopní, netalentovaní a v mnoha případech nehodni lásky. Máme za to, že naše myšlenky jsou nemístné a špatné. Myslíme si, že naše pocity jsou nemístné a špatné. Věříme, že nejsme důležití, a když naše pocity zrovna nejsou špatné, myslíme si, že na nich nezáleží. Jsme přesvědčení, že naše potřeby nejsou důležité. Myslíme si, že jsme podřadní a že se lišíme od zbytku světa - necítíme se jedineční, ale podivně a nevhodně odlišní. Nedíváme se na sebe přes růžové brýle, ale přes špinavý, šedivý film.

Možná jsme byli učeni tomu, že máme skrývat a popírat své skutečné pocity o sobě samých tím, zda se správně oblékáme, zda nám drží náš účes, zda žijeme ve vhodném domě a jestli máme tu správnou práci. Můžeme se chlubit tím, že jsme toho všeho dosáhli, ale hluboko pod tím vším leží věznice, kde sami sebe tajně a nemilosrdně týráme a utlačujeme. Někdy se týráme přímo před celým světem, když o sobě říkáme ošklivé věci. Jindy si k tomu ještě někoho přizveme, aby nám pomohl v mučení nás samých, jako například když dovolíme určitým lidem nebo náboženským zásadám, aby v nás vyvolávali pocity viny, nebo když někomu dovolujeme, aby nám ubližoval. Ale ty největší a nejhorší tresty pokračují v soukromí - uvnitř našich myslí.

Sami sebe si dobíráme donekonečna, zasypáváme se hromadami toho, co bychom měli a neměli dělat podle našeho svědomí, a vytváříme si celé hory bezcenné, odporné viny. Nezaměňujte toto se skutečnou, autentickou vinou, která nás může motivovat ke změně, učí nás cenné lekce a vede nás k bližšímu vztahu se sebou samými, s druhými lidmi a s naší Vyšší Silou. Neustále se zapojujeme do nemožných situací, kde nemáme na výběr nic jiného, než se cítit mizerně kvůli tomu, jací jsme. Nejdřív cítíme pocit, a pak si říkáme, že bychom se tak cítit neměli. Pomyslíme na něco, a pak si říkáme, že bychom tak přemýšlet neměli. Uděláme rozhodnutí, učiníme podle něj, a pak si říkáme, že bychom tak jednat neměli. Na těchto situacích není nic k napravování, nedá se k tomu nic doplnit, neudělali jsme nic špatně. Uvízli jsme v útlaku, který jsme si vytvořili, abychom se nadále mohli cítit nejistí, utlačení a plní úzkosti. Sami sebe navádíme do pastí.

Jedna z mých oblíbených podob sebeutlačování zahrnuje dilema mezi dvěma věcmi, které je třeba udělat. Udělám rozhodnutí, že vykonám tu první. Jakmile se k tomu rozhodnu, říkám si: "Měla bych ale udělat tu druhou." Takže začnu dělat tu druhou věc a začnu se napadat znovu: "Tohle bych opravdu neměla dělat. Měla jsem napřed udělat tu první." A nebo ještě další příklad: Upravím si účes, namaluji se, podívám se do zrcadla a říkám si: "No teda, vypadám divně. Takhle bych neměla vypadat."

Někteří z nás věří, že jsme udělali tak zlé chyby, že nemůžeme oprávněně čekat odpuštění. Někteří z nás věří, že samotné naše životy jsou omyl. Mnozí z nás věří, že všechno, co jsme kdy udělali, byly chyby. A pár z nás věří, že nemůžeme udělat nic dobře, ale ve stejné chvíli od sebe vyžadují dokonalost. Uvádíme se do nemožných situací, a pak se ptáme, jak je možné, že jsme se v nich ocitli a nemůžeme z nich ven.
Pak dokončíme svou práci tím, že se začneme stydět. Nelíbí se nám, co děláme, a nelíbí se nám, kdo jsme. V úplném základu nejsme dost dobří. Z nějakého důvodu nás Bůh stvořil jako osoby naprosto nevhodné k životu.

Ve spoluzávislosti, stejně jako v každé oblasti života, je všechno spojeno se vším a jedna věc vede k další. V tomto případě je naše nízká sebehodnota často úzce spojena s většinou toho, co děláme nebo neděláme, a to vede k mnoha našim problémům.

Jako spoluzávislí se často nemáme rádi tak moc, až věříme, že nesmíme se sebou vůbec počítat - jinými slovy, chovat se sobecky. Řešit sebe samé na prvním místě je naprosto vyloučeno. Velice často jsme přesvědčeni, že za něco stojíme, jen tehdy, když děláme něco pro druhé nebo se obětujeme, takže nikdy neříkáme Ne. Někdo tak bezvýznamný jako my musí vždy ujít mnoho mil navíc, aby se zalíbil. Nikdo z těch druhých, kteří mají správnou mysl, by se přece nemohl bavit s námi a mít nás rád. Myslíme si, že musíme pro lidi neustále něco dělat, abychom si udrželi jejich přátelství.
Potřeba bránit se, kterou u spoluzávislých lidí vídám, pochází většinou nikoli z toho, že by je někdo přímo kritizoval, ale z toho, že kvůli tak nízké sebedůvěře nám jakýkoli zpozorovaný útok hrozí zničením. Cítíme se tak špatní a máme takovou potřebu být dokonalí a vyhnout se studu, že nemůžeme nikomu dovolit, aby nám řekl, že něco děláme špatně. Jeden z důvodů, proč někteří z nás rýpají do ostatních a kritizují je, je ten, že přesně to samé děláme sami sobě.

Věřím, že - tak jak říká Earnie Larsen a další autority - naše nízká sebedůvěra a vlastní sebenenávist jsou spojeny se všemi podobami naší spoluzávislosti: mučednictví, odmítání užívat si života; workoholismus, kdy zůstáváme natolik vytíženi, že si nemůžeme užívat život; perfekcionismus, kdy si nedovolujeme vychutnat si věci nebo se díky nim cítit dobře; prokrastinace, sypání si hromady viny a nejistoty na hlavu; a bránění si v blízkosti s druhými lidmi jako utíkání ze vztahů, vyhýbání se závazkům, setrvávání v destruktivních vztazích, vytváření vztahů s lidmi, kteří pro nás nejsou dobří, a vyhýbání se lidem, kteří pro nás dobří jsou.

Můžeme najít nekonečně mnoho způsobů, jakými sami sebe týráme: přejídání, přehlížení našich potřeb, srovnávání se s druhými lidmi, soutěžení s lidmi, posedlosti, lpění na bolestivých vzpomínkách nebo představování si budoucnosti v bolestivých scénách. Myslíme si, co když začne zase pít? Co když bude mít s někým románek? Co když dům zasáhne tornádo? Tato všechna "co když" jsou příhodná pro vytvoření si obrovské tíhy strachu. Děsíme se, a pak se divíme, proč se pořád cítíme tak vyděšení.

Nemáme se rádi a nedovolíme si dostat nic dobrého, protože věříme, že si to nezasloužíme.

Jako spoluzávislí vstupujeme do protikladných vztahů se sebou samými. Někteří z nás se naučili těmto návykům sebenenávisti ve svých rodinách, možná i s pomocí rodiče závislého na alkoholu. Jiní z nás si sebepohrdání ještě upevnili tím, že opustili rodiče alkoholika a vzali si partnera alkoholika. Možná jsme vstoupili do dospělých vztahů s nalomenou sebedůvěrou, a pak zjistili, že i ta zbývající nízká sebeúcta se úplně rozpadla. Někteří z nás možná měli předtím svou sebedůvěru naprosto nedotčenou, dokud jsme nepotkali jeho nebo ji nebo dokud ten problém nepřišel; najednou či postupně jsme zjistili, že se nenávidíme. Alkoholismus a jiné chorobné poruchy ničí sebehodnotu jak u alkoholika, tak u spoluzávislého. Pamatujte, že alkoholismus i jiné poruchy jsou sebedestruktivní. Někteří z nás si možná ani nejsou vědomi naší nízké sebehodnoty nebo vlastní sebenenávisti, protože jsme se srovnávali s alkoholikem nebo jinými narušenými lidmi v našich životech; ve srovnání s nimi jsme přece výš. Nízká sebehodnota se k nám však může připlížit, kdykoli to dovolíme.

Ve skutečnosti nezáleží na tom, kdy jsme se začali trýznit. Musí to skončit hned teď. Právě teď si sami dáváme velké pocitové i myšlenkové objetí. Jsme v pořádku. Je nádherné být takoví, jací jsme. Naše myšlenky jsou v pořádku. Naše pocity jsou dobré. Jsme správně tam, kde jsme dnes měli být, právě v tomto okamžiku. Nic s námi není špatně. V úplné podstatě s námi není nic špatně. Pokud jsme něco udělali špatně, je to v pořádku; udělali jsme to tehdy nejlépe, jak jsme uměli.

Ve veškeré naší spoluzávislosti, se vší naší kontrolou, zachraňováním a smíšenými nedostatky v charakteru, jsme naprosto v pořádku. Jsme přesně takoví, jací jsme měli být. Mluvila jsem o spoustě problémů, lekcí a věcí, které je třeba změnit - to jsou cíle, věci, kterých v životě dosáhneme. To, kým jsme teď, je naprosto v pořádku. Ve skutečnosti jsou spoluzávislí lidé jedni z nejvíce laskavých, milujících, štědrých, dobrosrdečných a starostlivých lidí, jaké znám. Jen jsme dovolili sami sobě oklamat se tím, že jsme dělali věci, které nás zranily, a nyní se naučíme, jak tyto věci přestat dělat. Ale všechny ty věci jsou jen našimi problémy - nejsme to MY. Máme-li nějaký odporný charakterový rys, je to způsob, jakým se nenávidíme a dobíráme. To se prostě nedá tolerovat ani přijmout. Tento návyk není naší chybou, ale je naší zodpovědností naučit se přestat ho dělat.

Můžeme oslavovat sebe samé i naše životy. Můžeme o sebe pečovat a milovat se. Můžeme přijmout naše nádherné Já, se všemi chybami, slabůstkami, silnými body, slabými body, pocity, myšlenkami a se vším ostatním. Je to ta nejlepší věc, kterou pro sebe můžeme udělat. Je to to, kým jsme a kým jsme měli být. A to není žádný omyl. My sami jsme tím největším, co se nám mohlo přihodit. Věřte tomu. Dělá to život mnohem jednodušším.

Jediný rozdíl mezi spoluzávislými a zbytkem světa je ten, že ostatní lidé si sami sebe nedobírají za to, kým jsou. Všichni lidé myslí na podobné myšlenky a mají širokou škálu pocitů. Všichni lidé dělají chyby a jiné věci dělají dobře. Takže se můžeme klidně nechat na pokoji.
Nejsme druhořadí obyvatelé. Nezasloužíme si žít druhořadé životy. A nezasloužíme si ani druhořadé vztahy! Jsme k pomilování a jsme dost cenní na to, abychom si to mohli uvědomit. Lidé, kteří nás mají rádi a milují nás, nejsou kvůli tomu hloupí ani špatní. Máme právo být šťastní. Zasloužíme si dobré věci.

I ti nejnádhernější lidé jsou stejní jako my. Jediný rozdíl je v tom, že oni sami sobě říkají, že vypadají dobře, a pak to vše nechávají ze sebe vyzařovat. Lidé, kteří říkají, že jsou inteligentní a moudří, jsou stejní jako my. Prostě se nechávají být tím, kým jsou, a nechávají věci plynout. Lidé, kteří se zdají být nejvíce sebejistí a uvolnění nejsou od nás nijak odlišní. Také si prošli děsivými situacemi, ale řekli si, že je zvládnou. Lidé, kteří jsou úspěšní, jsou také stejní jako my. Šli kupředu a vylepšovali své schopnosti a dary, a dosahovali svých cílů. Jsme také úplně stejní jako lidé v televizi - naši hrdinové, naše idoly. My všichni pracujeme s přibližně tímtéž materiálem - s lidskostí. Rozdíl spočívá tom, jak se cítíme ohledně sebe samých. Stejně jako v tom, co sami sobě říkáme.

Jsme dobří. Jsme dost dobří. Jsme dostateční pro život. Většina naší úzkosti a ustrašenosti pramení, jak věřím, z toho, že si neustále říkáme, jak jsme neschopni čelit světu a jeho situacím. Nathaniel Branden tomu říká "bezejmenný smysl pro bytí, které nesedí realitě". Já jsem tady, abych vám řekla, že opravdu vyhovujeme realitě.

Uvolněte se. Kamkoli potřebujeme jít a cokoli potřebujeme udělat, jsme na to dostateční. Povedeme si dobře. Uvolněte se. Je v pořádku být takoví, jací jsme. Kdo nebo co jiného bychom měli být? Prostě dělejme to nejlepší, co umíme, v čemkoli, co budeme potřebovat udělat. Co víc bychom mohli udělat? Někdy nemůžeme udělat to nejlepší; ale to je také v pořádku. Můžeme mít pocity, myšlenky, strachy a zranitelné stránky, zatímco procházíme životem, ale ty mají všichni. Potřebujeme si přestat říkat, že jsme odlišní kvůli tomu, že děláme a cítíme to, co všichni ostatní.

Potřebujeme být hodní sami k sobě. Potřebujeme být soucitní a milí sami k sobě. Jak můžeme čekat, že se o sebe příhodně postaráme, když se sami sobě nelíbíme nebo se nenávidíme?
Potřebujeme odmítnout vstupovat do protikladných vztahů se sebou. Přestat se obviňovat a dělat se obětí a podniknout zodpovědné kroky k tomu, abychom se pozice oběti zbavili. Dejte sbohem také vině. Vina a hanba nemají žádný dlouhodobější účel. Jsou pro nás jen okamžikovým upozorněním, že jsme zrovna jednali proti svým vlastním morálním dohodám. Vina a hanba nám neslouží jako způsob života. Přestaňte také se všemi "Měl/a bych". Buďte si vědomi toho, kdy na sebe tlačíte a kdy se týráte a udělejte pokrok tím, že si začnete říkat pozitivní sdělení. Pokud bychom měli něco udělat, udělejme to. Pokud se trápíme, přestaňme s tím. Bude to stále jednodušší. Můžeme se na sebe smát, říkat si, že nebudeme ošizení, dávat si objetí, a pak se pustit do takového života, jaký si přejeme.

Jestli pocítíme skutečnou vinu, vyrovnejme se s ní. Bůh nám pomůže odpustit. On ví, že jsme udělali to nejlepší, i když to bylo pro nás to nejhorší. Nemusíme se utlačovat cítěním viny, abychom Bohu nebo komukoli jinému dokázali, jak moc nám na tom záleží. Potřebujeme odpustit sami sobě. Promluvte si s nějakou duchovní osobou, polepšete se, a pak se s tím vším vypořádejte.
Potřebujeme se přestat stydět a házet na sebe hanbu. Stud, stejně jako vina, neslouží žádnému většímu účelu. Pokud nám lidé řeknou, ať už přímo nebo nepřímo, že bychom se měli stydět, nemusíme tomu věřit. Nenávidění se nebo zahanbení nám nijak nepomůže. Zkuste si vzpomenout na jedinou situaci, která by se vinou nebo hanbou zlepšila. Řekněte, kterou situaci vina nebo hanba vyřešila. Jak to pomohlo? Většinu času nás vina i hanba udržují v takové úzkosti, že nemůžeme udělat to nejlepší. Vina a hanba dělají všechno jen těžší.

Potřebujeme se oceňovat a dělat taková rozhodnutí a volby, která podpoří naši sebedůvěru.
"Pokaždé, když jednáte tak, že si dokážete, jak jste cenní, a nikoli beznadějní, usnadňujete si to i do budoucna." říká Toby Rice Drew v knize Getting Them Sober (Vystřízlivění).
Můžeme být jemní, milující, naslouchající, pozorní, ohleduplní a milí k sobě, ke svým pocitům, myšlenkám, potřebám, přáním, a ke všemu, co je naší součástí. Můžeme sebe samé přijmout - my všichni. Tam, kde nyní jsme, je start, a budeme postupovat. Vylepšujme své dary a talenty. Věřme si. Prosazujme se. Můžeme si věřit. Respektovat se. Být k sobě upřímní. Oceňujme se za to všechno, v čem spočívá naše kouzlo. To je náš klíč ke světu.

Následující úryvek je vyjmut z knihy Honoring the Self (Ocenění Já), úžasné knihy o sebeúctě od Nathaniela Brandena. Pořádně si přečtěte, co píše.

Ze všech soudů, kterými v životě procházíme, nejsou žádné z nich tak důležité, jako ty, které uvalujeme sami na sebe a které se dotýkají samotné podstaty naší existence.
...Žádný z aspektů našeho myšlení, motivace, pocitů nebo chování nezůstává naším sebehodnocením nedotčený.
...Prvním aktem ocenění našeho Já je prosazení vědomí: volba přemýšlet, volba být vědomý, volba vyslat světlo našeho reflektoru ven do světa a dovnitř k našemu vlastnímu bytí. Zadržováním tohoto růstu a pokroku je zadržování našeho vlastního Já na té nejzákladnější úrovni.

• Oceňovat vlastní já znamená být ochotní přemýšlet nezávisle, žít podle vlastního mínění, a mít odvahu k přijetí vlastního vnímání a souzení.
• Oceňovat vlastní já znamená být ochotní uvědomovat si nejen to, co si myslíme, ale i to, co cítíme, co chceme, co potřebujeme, co si přejeme, co nás trápí, co nás děsí nebo co nás štve - a přijmout své právo tyto věci prožívat. Opakem tohoto postoje je popření, odmítání a potlačení - sebepopírání.
• Oceňovat vlastní já znamená zachovávat si postoj sebepřijetí - což znamená přijetí toho, kým jsme, aniž bychom se utlačovali nebo trestali, bez jakýchkoli záminek vůči svému skutečnému bytí, bez jakéhokoli klamání sebe samých nebo druhých lidí.
• Oceňovat vlastní já znamená žít autenticky, mluvit a jednat na základě našich nejhlubších přesvědčení a pocitů.
• Oceňovat vlastní já znamená být ve spojení s naším právem existovat, který pramení z vědění, že náš život nepatří nikomu jinému a že tady na zemi nejsme kvůli tomu, abychom plnili něčí očekávání. Pro mnoho lidí je tohle děsuplnou zodpovědností.
• Oceňovat vlastní já znamená být zamilovaný do svého vlastního života, do svého růstu a prožívání radosti, do procesu objevování a poznávání našich výhradně lidských možností.

Potřebujeme sami sebe milovat a udělat si se sebou dohodu. Potřebujeme si prokazovat stejnou loajálnost, jakou si tolik spoluzávislých přeje prokazovat druhým lidem. Z vysoké sebeúcty vzejdou činy laskavosti a dobročinnosti, nikoli sobeckosti.
Láska, kterou dáváme a přijímáme, se bude zesilovat prostřednictvím lásky, kterou si dáváme my sami.

* * *

- z knihy Přestaňte být závislí, Melody Beattie