Lásku si nemusíš zasloužit

Nepotřebujeme ani Porsche ani vypracované svalnaté tělo ani zářivý úsměv ani sexy zadeček ani nic jiného, čím bychom se mohli podbízet, nebo dům, zahradu, děti, peníze, krásu ani předstíranou přátelskost. Nepotřebujeme se stát samaritány, nemusíme být sečtělí, extrémně sportovně založení, intelektuální, vtipní, milovat opery nebo obzvlášť dobře vypadat. Také se nemusíme stát poskokem toho druhého. Všechno to jenom nás posiluje v pocitu méněcennosti a v našem přesvědčení, že bez toho všeho nejsme hodni lásky. Ve skutečnosti jsme se kdysi přestali považovat za hodné lásky. Ve skutečnosti jen sami sebe popíráme. Nemáme se rádi takoví, jací jsme, a děláme vše pro to, abychom byli jiní.

Když sám sebe nemáš rád, kdo jiný by tě měl mít rád?

Když se cítíme méněcenní, ostatní to vycítí a budou toho využívat. Proč? Protože jsme tak nádherně manipulovatelní a ochotní plnit jejich přání. Přirozeně, že nikdo nechce, abychom se změnili. Naopak, celá průmyslová odvětví žijí z našeho pocitu méněcennosti, reklama na něm staví. Usiluje rovněž o to, abychom uvěřili, že budeme milováni teprve tehdy, až budeme něco určitého vlastnit. Je to přirozeně lež, ale odhalí se teprve tehdy, až člověk drží vytoužený objekt konečně v rukou a uvědomí si, že se ani o kousek neposunul blíže k cíli. Naštěstí ale existuje zase něco dalšího, co se vyplatí mít, abychom se konečně cítili hodni lásky. Ale nedělej si žádné iluze. Budeš-li se cítit méněcenný, nikdo tě nebude milovat, bude tě vždycky jedině využívat. Tví přátelé, kolegové z práce, tvé okolí a především tvůj partner. A když už tě nebude moci využít nebo se najde někdo lepší, vymění tě. To by tě ale opravdu nemělo překvapit, pouze se tím potvrdí tvá vnitřní přesvědčení.

Protože jsme inteligentní, přirozeně se tomu pokusíme předejít. Abychom nebyli vyměněni, snažíme se učinit nepostradatelnými. Protože je to však natrvalo velmi namáhavé, napodobíme onu techniku, která už tak spolehlivě zafungovala na nás. Dáme ostatním pocit, že nejsou milováni, když se nechovají podle naší vůle.

Připadá ti to povědomé ? Ovšem, protože se ještě pořád domníváš, že něco musíš udělat, abys byl milován. Všichni ostatní kolem tebe se na základě toho musí příšerně snažit, aby dostali tvou „lásku". „Láska se totiž musí zasloužit." Přinejmenším se to domníváme. Tato cesta ovšem vede přímo do slepé uličky. Protože dokud se chovám zmanipulovatelně a neukazuji svou skutečnou povahu, nemá můj partner vůbec šanci mě poznat. Jediné, co pozná, je člověk, který se ve skrytu duše cítí méněcenný, ale chová se podle nálad ostatních. Mínění ostatních je pro nás důležitější než naše vlastní. Strach, že mě ostatní opustí, je větší než snaha zůstat se sebou samým. Přesto jsou to všechno jenom posuzování, názory a předsudky, které na nás byly uvaleny s cílem zformovat nás podle přání ostatních.

Co můžeme udělat ? Nejdříve bychom měli rozpoznat, že tomu tak je. Že jsme byli pro ostatní jenom míčkem na hraní. Že my sami jsme dovolili, aby se z nás míček na hraní stal. To my jsme volali: „Hej, udělám všechno, co chcete, jen když mi řeknete, že mě pak budete mít rádi!" Tímto způsobem jsme si přitáhli přesně ty partnery, kteří nás v iluzi posilovali. A čím poslušněji jsme se chovali, tím směšnější jsme byli a tím méně úcty se nám pochopitelně ve skutečnosti dostalo. Kdo by nám také měl prokazovat úctu? Jenom si vzpomeň na svá školní léta. Kdo tam byl obdivován a uctíván? Jedině ti, kteří už měli vlastní sílu se prosadit. A kdo byl zesměšňován? Ti využitelní, co vždycky odpověděli ano, ti, kteří poslušně skákali, jak ostatní pískali. Proč by tomu mělo být u dospělých jinak?

* * *

- z knihy Pravidla pro šťastnou lásku, Pierre Franckh