Léčení odpuštěním (2/3)

Odpuštění v myšlenkách působí stejnou silou jako odpuštění vyřčené nahlas. Činnost mysli mi umožňuje odpustit všem nezávisle  na čase a vzdálenosti. Včerejší den je od odpuštění stejně daleko jako dětství nebo minulý život.

Když odpouštím celou duší, spojení se uvolní ihned a úplně. Pokud umím koncentrovat svoji mysl, je třeba to opakovat, dokud neucítím, že tento problém pro mě více neexistuje. 

Z výše uvedeného jste už zřejmě pochopili, proč se nelze nikdy ptát: "Vždyť on je vinen, proč já musím odpouštět?" Musíte, protože vám to dělá špatně. A on možná ani nic špatného neudělal, špatné je to jen z vašeho pohledu.

Jaký je největší hřích na světě? To, že člověk neumí odpouštět!

Odpuštění nelze chápat primitivně. Když je mi špatně, musím se zeptat sám sebe: "Proč je mi špatně? Co mi způsobuje zlo?"

Příklady:

1. Lidé se mezi sebou hádají a to ve mně vyvolává špatné pocity.

- Odpouštím vám, že mi svou hádkou děláte špatně.

- Odpouštím si, že jsem to do sebe přijal.

2. Někdo onemocněl a já z toho mám úzkost, je mi hrozně.

- Odpouštím nemocnému, že mi svou nemocí způsobil bolest.

- Odpouštím si, že jsem ji do sebe přijal.

Člověk na sebe vzal povinnost znepokojovat se. Ten, kdo o druhého nemá starost, jako by vůbec nebyl člověk. A znepokojení a obavy - to je negativita. Takže je třeba osvobodit se od znepokojení a obav i od jimi vyvolaného špatného. Při léčení dětí je takové odpouštění ideální. Odpuštěním uvolním mezi sebou a dítětem vzniklé negativní spojení, které nás oba vysilovalo. A zápal plic přejde za tři, čtyři dny bez léků.

3. Někdo zemřel. 

- Odpouštím zemřelému, že mi svou smrtí způsobil bolest.

- Odpouštím si, že jsem ji do sebe přijal.

Takto obyčejně napravujeme svou chybu, protože jsme neosvobodili ducha zesnulého. Dobré děláme jak sobě, tak zemřelému. Truchlící velmi často onemocní, protože pláčem dělají špatně duchu zesnulého. Duch chce a musí být svobodný. Člověk, který zemřel, zemřít chtěl. Chtěl na svobodu. Smrt je příjemný prožitek. Všichni, kteří prožili klinickou smrt, to mohou potvrdit.

4. Někdo dělá dobro, já to vím, ale nelíbí se mi to. Já teď jeho dobro nepotřebuji. Pro vykoupení své karmy potřebuji nyní právě to špatné, které mám. Dělat všechno za druhého znamená dělat mu špatně. Nelze ho připravit o životní zkušenosti.

- Odpouštím ti, že mi svým dobrým skutkem děláš špatně.

- Odpouštím si, že jsem to do sebe přijal.

Podobná situace často vzniká ve vzájemných vztazích mezi rodiči a dětmi.

Nejraději ze všech má člověka rádo jeho dítě. A nejvíce bolesti působí dítěti jeho matka. Proč? Důvod je prostý.

Dítě zná svou matku lépe, než se zná matka sama. Během devíti měsíců ji nepřetržitě pozoruje. Je to čistý duch, všechno ví, všechno vidí, všemu rozumí. Avšak jeho matka ne. Během posledních generací většina matek neuměla dokonce ani komunikovat se svým ještě nenarozeným dítětem jako s živým člověkem. A najednou se dítě narodí. Začne slyšet, co matka říká, a vidí, co matka dělá. Tyto kardinální rozdíly vyvolají rozštěpení duše dítěte a vznik negativních spojení. Poté následuje shromažďování negativního. Přesto nemáme žádné právo obviňovat svou matku, jelikož jsme si ji za svou matku sami vybrali, ještě když jsme byli ve světě duší, a tam jsme pocítili potřebu přijít na Zemi a vykoupit svou karmu (dluh osudu). Jedině tato matka je pro mě vhodná. Jedině pomocí těchto těžkostí, které překonávám, jsem-li dítětem této matky, mohu odčinit svou karmu.

S otci je to stejné.

Odpusťte svým matkám a otcům všechno, i ty nejmenší maličkosti, dokonce i tehdy, když už se odebrali na onen svět. Jste jich hodni. Je to i vaše karma, nejen jejich.

Pokud někdo nepochopil toto vysvětlení, doplním následující.

Člověk je duchovní bytost, která se vtěluje na Zemi taková, jak vidíme sami sebe, aby získala vykoupení za své hříchy. To špatné, co nyní děláme, budeme přicházet odčiňovat znovu a znovu, pokaždé se vtělujíce do nového těla, které opotřebujeme, a ono se poté v prach obrátí.

S událostmi z minulých životů jsme rovněž spojeni energetickými vazbami. I ty je možné pomocí odpuštění uvolnit. 

Většina dnešních lidí mívá ještě stres z narození. Embryo i novorozenec je čistá duše. Před ním musí dospělý pociťovat posvátné rozechvění, chránit ho a milovat. A ve skutečnosti? 

V těhotenství se matka zabývá čímkoli jiným, jen ne božskou, moudrou a jemnocitnou bytostí. A jak často váhá - rodit, nebo jít na potrat? Teď si představte, jaké byste prožívali zoufalství, kdybyste věděli, že vaše matka právě zamýšlí vaši smrt. Ale plod to přece vidí.

Nakonec přijde okamžik porodu. Matka sténá kvůli svým bolestem, porodní asistentka pospíchá kvůli své práci, lékař řeší svůj problém - jaký medikament použít. A dítě přemýšlí a prosí: "Mějte mě rádi, prosím, tehdy pro mě bude lehké přijít na svět. Bez lásky jsem nemohoucí stejně jako vy, kteří se bojíte bolesti, spěcháte a ustaraně pobíháte."

V tomto období vznikají zárodky všemožných stresů. Když s dítětem budete každý den alespoň chvilku hovořit, bude to znamenat, že není opuštěné, odstrčené, že ho mají rádi, chrání ho a podporují. Dítě už není vystrašené a neprotestuje. Je to vyšší duchovní bytost, které chybí jen zkušenosti z materiálního života - to, co snižuje duchovní hodnotu dospělého.

Takže všechno začíná od matky! A od otce! Poproste své dítě za odpuštění za to, že jste je nedokázali opatrovat a milovat tak, jak to potřebovalo. A odpusťte si, že tomu tak bylo.

Dítě! Odpusť svým rodičům tyto nedostatky.

* * *

- z knihy Duševní světlo (1.díl z osmidílné řady Odpouštím si), Luule Viilma