Pocity pramenící z dětství

"Nepamatuji si mnoho z období svého dětství předtím, než byli mí rodiče zabiti. Těch prvních čtrnáct let je velmi nejasných, je to směs všelijakých vzpomínek a příběhů, které mi vyprávěli mí sourozenci, než jsem si začal uvědomovat sám sebe. Je těžké, že jejich smrt ukončila i to, co bylo mým životem. Existuje předtím a potom, s velkou mezerou mezi tím.

Ale pamatuji si, že jsem nenáviděl svého otce. To si pamatuji jasně. Ne proto, že by byl přísný nebo krutý nebo že by mě zneužíval. Nekřičel po mně ani mi nenadával, ani mě nenutil dělat věci, které jsem dělat nechtěl. Byl to vlastně hodný muž. Míruplný muž. Soucitný muž. Byl závislý na gamblerství, velmi vážně, což znamenalo, že stabilita našeho domácího hospodaření se neustále měnila v závislosti na jeho výhrách a prohrách. To bylo velmi těžké, ale také to bylo to jediné, co jsem kdy poznal, a nebyl to důvod, proč jsem ho nenáviděl.

Pracovali s mou matkou v samoobsluze v rušné části Detroitu, v místě, kde byli nakonec zastřeleni. Nikdy jsem nepochopil, proč tam s ním potřebovala být a proč jsem ji týden po týdnu musel prosit, aby zůstala doma. Vinil jsem ho za okolnosti jejího života i za její smrt, ale ani to není skutečný důvod, proč jsem ho nenáviděl.

Nenáviděl jsem ho, protože si mě nevšímal. Zdálo se, že ho vůbec nezajímám. Byl jsem nejmladším ze sedmi dětí, jeho neplánovaný syn, a on svou rodičovskou roli ukončil už dávno předtím, než jsem přišel na scénu. Během měsíců po jeho smrti jsem se pokoušel vzpomenout si aspoň na jeden skutečný rozhovor, který jsme spolu vedli, ať už o čemkoli, ale na nic jsem si nevzpomněl.

Jeden jeho dobrý kamarád mi kdysi řekl, že byl táta až příliš zaměstnaný mým starším bratrem, který byl závislý na drogách, a že věděl, že o mě si dělat starosti nemusí. To bylo jeho vysvětlení toho, proč mě můj otec ignoroval. Bylo mi tehdy deset nebo jedenáct a nebyl jsem připraven to přijmout jako dostatečně dobrý důvod.

Chtěl jsem se jen cítit z jeho strany milovaný. Chtěl jsem, aby mu na mně záleželo. Chtěl jsem, aby mi kladl otázky a dával mi rady a aby se zajímal o jakoukoli oblast mého života. Viděl jsem, že takhle jedná s druhými, dokonce i s cizími lidmi. Věděl jsem, že je toho schopen. A tak jsem nedokázal pochopit, proč se takto odmítal chovat i ke mně. To je otázka, na kterou jsem nikdy nenašel odpověď.

Dnes je mi 43 a až teď jsem si plně uvědomil to obrovské množství bolesti, které si s sebou nesu už od dětství kvůli vztahu s mým tátou. Strávil jsem tolik let vyrovnáváním se se smrtí mých rodičů, že jsem nikdy nevěnoval dostatečnou váhu tomu, jak mě ovlivnili během svého života. Čtrnáct let je dost velké množství času na to, aby rodiče zkazili své děti.

Vyrostl jsem s velkou dírou uvnitř, tam, kde měla být láska mého otce. Ta díra se mnou zůstala na celý život, i když jsem si až teď uvědomil, jak moc mě ovlivňuje - je to ta hlavní část mě samého, která je přesvědčená, že jsem bezcenný a nehodný lásky. Právě tak jsem si jako malý vyložil nezájem mého otce. Že se mnou bylo něco špatně. Že jsem si jeho lásku nezasloužil. Že já jsem byl ten problém.

Když jsem si toto uvědomil pár měsíců zpátky, tedy že mé pocity nedostatečné hodnoty pramenily z mého vztahu s otcem, bylo to jako blesk, který udeřil do mé duše. A já začal truchlit. Jako dítě. Stejně tak, jako jsem truchlil, když zemřeli.

Plakal jsem pro někoho, koho jsem ztratil, ale především jsem oplakával to, co jsem nikdy neměl - přítomného a starostlivého otce. Brečel jsem zklamáním i hněvem a hlubokým smutkem z toho, že jsem byl okraden o jeden z nejdůležitějších vztahů v životě.

Asi týden jsem hodně brečel. Ne celé dny, ale často to na mě přišlo. Moje nitro se cítilo syrové, vyrvané, otevřené. Bylo to ošklivé.

A bylo to také nádherné.

Dokonce i ve smutku a bolesti - a byl to jeden z nejhlubších žalů, které jsem kdy v životě cítil - jsem věděl, že se děje něco důležitého. Pochopil jsem, že cítím bolest, protože jsem byl připravený ji cítit, a že tím, že jí čelím, vytvářím prostor pro hluboké léčení. Právě tehdy, když jsme ochotní postavit se své bolesti, může k léčení dojít.

Tu bolest jsem neměl všechnu najednou za sebou. Týden slz nevyléčí roky hněvu a neporozumění. Ale jisté je, že jsem se změnil. Jsem mnohem více očištěný, než jsem byl před dvěma měsíci. Kdykoli se cítím bezcenný nebo nehodný lásky, dokážu se podívat na zdroj těchto pocitů, dopřát si chvíli na odpuštění svému otci za to, že nebyl tátou, jakého jsem potřeboval, dokážu brečet, když to potřebuji (tak jako dnes ráno) a dokážu si připomenout jednu z největších pravd lidskosti - že my všichni jsme hodni lásky.

Říkejte tomu temnota, stín nebo bolest. Jméno není důležité. Ochota čelit TOMU svému je jedním z nejdůležitějších darů, které si můžete dát. My všichni v sobě máme díry, každý jeden z nás, a všechny jsou odrazem toho, proč se cítíme být něčím méně, proč se cítíme zničení nebo nějak bezcenní. Nevím, jak je vyléčit, ale vím, že je k tomu třeba se jim postavit čelem, podívat se hluboko do nich, a tak, jak jen to je možné, je vyplnit přijetím a láskou.
Myslím si, že poté se léčení spustí samo od sebe, aniž bychom potřebovali vědět, jak to udělat.

Jak víme, rodiče jsou jen lidé, stejně jako my všichni ostatní lidé, a dělají to nejlepší, co dokážou, aby se proklopýtali životem. Můj otec nebyl dobrý táta, ale byl to dobrý muž. Všechny nás naučil, že nikdo není lepší nebo horší než někdo jiný a že každý si zaslouží laskavost a úctu. V našem domě byli vždy všichni vítáni.

Za celý svůj život jsem nedokázal vidět nic na sobě samém, co by nějak souviselo s mým otcem. Cítil jsem se být naprosto mimo dosah jeho vlivu. Ale nyní vidím, že i když nebyl schopný projevovat mi lásku způsoby, jaké jsem potřeboval, stále byl zářivým příkladem lásky v tom, jak se choval k druhým. Vidím jeho vliv na všech svých sourozencích a rozhodně nejvíc i na sobě samém.

V hluboké úctě a solidaritě... "

- Scott Stabile

* * *

zdroj: https://www.facebook.com/ScottFrankStabile/posts/731374000293870
překlad: Magda Techetová