Záplavy emocí u vysoce citlivých lidí

Obstát v záplavě emocí nepatří zrovna mezi naše nejsilnější stránky. Když už dojde na emoce, míváme sto chutí mrštit po kolegovi šanonem nebo naopak zalézt pod postel. Ve chvíli, kdy bychom si měli pocity v klidu uspořádat, zhluboka se nadechnout a nepotlačovat je, nýbrž promýšlet všechny možné důsledky a strategie, jednáme nanejvýš impulzivně. Nějakou tou emoční bouří si občas projde většina lidí, ale naše bouře bývají mnohem silnější a častější. Někdy je to patrné i na pohled, ovšem obvykle se bouře odehrává jen uvnitř. Zatímco v nás řádí orkán, navenek vypadáme, jako bychom zrovna přemýšleli, jaký zákusek si dát ke kávě.

Jak se v té záplavě emocí neutopit, když se nám přelévají přes hlavu a občas se jich v usilovné snaze udržet se nad hladinou nalokáme jako ledové vody?

Čím to je?

Jsme prostě jiní než ostatní. Máme větší zásobárnu emocí. Vnímáme více podnětů než druzí, všímáme si nuancí, které většina lidí ani nevidí, a k tomu všechno neustále analyzujeme. Zkrátka a dobře se musíme vypořádat s větším množstvím vjemů i pocitů.

Krom toho máme i dobře rozvinutý citový život. Aby také ne, když ho trénujeme už od dětství. Náš mozek je zvyklý analyzovat, vnímat a vstřebávat podněty.

Pravděpodobnost, že se utopíte v Niagarských vodopádech, je samozřejmě větší, než že se utopíte v malém potůčku nebo pokojně plynoucí říčce. Citový život vysoce citlivých lidí by se dal přirovnat právě k Niagarským vodopádům. Je to neustálý proud ohromného množství silných podnětů. A k tomu máme mozek zvyklý analyzovat a rozvinutý citový život.

Následující faktory nám znemožňují takové množství podnětů zpracovat:

* * *

1. Ne vždy svým pocitům rozumíme.

Někdy vnímáme silné emoce druhých lidí, vycítíme konflikty, všímáme si nálad, a víme přesně, co cítíme a proč. Může to sice být obtížné, ale je to plně pochopitelné.

Ještě obtížnější však je, když nás něco srazí k zemi a my nevíme co. Může to být třeba jen atmosféra v místnosti nebo bezvýznamná poznámka.

Ne že bychom se chtěli dělat zajímavými, ale je to podobné, jako když Supermanovi náhle dojdou síly, jakmile se dostane do blízkosti skrytého kryptonitu. Někdy prostě bouřlivě reagujeme na něco, čeho si vůbec nejsme vědomi. Stačí, aby se zatáhly závěsy, a ten, kdo dosud sršel energií a radostí ze života, najednou postrádá veškerou sílu i vůli.

2. Často cítíme to, co ostatní popírají.

Pocity a vzpomínky, kterých jsou si lidé kolem nás vědomi a bez potíží je nesou, pro vysoce citlivého člověka obvykle nepředstavují žádný problém. Avšak my vycítíme i to, co si ostatní odmítají připustit. Může to být třeba nepříjemná atmosféra, pomyslná rána pod pás nebo prolhanost. Ti, kterých se to týká, však většinou sami nic nezaregistrují, což pro nás může být obzvlášť nepříjemné, neboť se pak v duchu okřikujeme: "To se mi určitě jen zdálo." Ale nezdálo. Není vůbec lehké cítit, že něco není v pořádku, když to nesmíte říct nahlas.

3. Naší specialitou je analyzování.

Když máme z něčeho divný pocit, spustí se náš mozek na plné obrátky a automaticky uvede do pohybu celý kolotoč více či méně vědomých myšlenek. Ten známý, co jsem s ním byl dnes na večeři, vypadal strašně unaveně. Nevypadá takhle vyčerpaně už dlouho? Vyčerpaně a nešťastně? Už dlouho se nezmínil o své rodině, a to o ní dřív tak rád vyprávěl. A přišel bez manželky, jen s dětmi, které navíc pořád plakaly. Zdálo se mi to, nebo měl rudé oči i on? Určitě ho opustila. Proto vypadal tak nešťastně.

Ano, takhle opravdu někteří analyzujeme. Jako bychom byli vševědoucí. Kdyby jen lidé v našem okolí věděli, co všechno si o nich myslíme, určitě by je to překvapilo a pobavilo (a možná i zneklidnilo). 

Jisté je jen to, že jakmile se něco děje, vycítíme to, i kdyby to dotyčný dusil v sobě. Všechno ostatní jsou však jen čiré spekulace, fantazie a plýtvání energií.

4. Máme své spouštěcí mechanismy.

Některé věci  nás neklid a křehkost probudí snáz než jiné. Zvláště vážou-li se k zážitkům a pocitům z minulosti. Staré rány totiž nemusejí být vždy zacelené. Možná reagujete obzvlášť silně na některý z těchto pocitů:

• Pocit vyloučení a odmítnutí
• Blížící se konflikt
• Závist

Anebo něco úplně jiného. Podstatné je, že obzvlášť silně reagujeme na věci, které v nás vyvolávají staré vzpomínky na něco, co jsme cítili, ale o čem se nemluvilo nahlas. Nebo na napětí, za které by se nemusela stydět ani atomová elektrárna. V mimořádně citlivém dítěti mohlo takové nevyslovené napětí zanechat vnitřní minové pole. Získali jsme pocit, že je s námi něco v nepořádku, ačkoli v nepořádku bylo něco úplně jiného. 

Pokud jsme dosud nepochopili, v čem byl tehdy problém, a stále kráčíme v těch starých vyjetých kolejích, může nás obdobná situace úplně psychicky rozložit. Snaha dělat jakoby nic, zachovat kamennou tvář z nás dokáže vysát všechny síly a připravit nás o veškeré rezervy.

5. Únava snižuje naši schopnost obrany.

Už víme, že na některé věci a osoby reagujeme silněji než ostatní. Ve dnech, kdy jsme silní, to obvykle nepředstavuje žádný problém, neboť jsme schopni své vjemy objektivně analyzovat a uvědomujeme si, že něčí divné chování s námi nemá nic společného. 

Jindy to však bývá horší. Jako bychom úplně přišli o zdravý úsudek. Nejenže nejsme schopni za sebou zamknout, my ani nedokážeme zavřít dveře a okna. Dovnitř se pak dostane příliš mnoho podnětů. Stává se to například, pokud jsme ve stresu, špatně jsme se vyspali nebo jsme pár dní zanedbávali své základní potřeby. Anebo je-li místnost k prasknutí naplněná nevyřčenými slovy, před nimiž všichni urputně zavírají oči i uši.

6. Ve chvíli, kdy bychom měli brzdit, naopak přidáváme plyn.

Záplava emocí může zasáhnout naši pomyslnou půdu (myšlenky), ale i sklep (podvědomí). Obě varianty mají stejně ničivý účinek, ačkoli každá působí jinak. Nejhorší situace ovšem nastává, zasáhne-li záplava půdu i sklep současně. V takovém případě nám dojde veškerá energie, propadáme zoufalství a pocitu, že nic nesvedeme a na nic nemáme sílu. A právě v takových chvílích si někdy naložíme ještě větší břemeno. Uděláme ještě jednu věc, pomůžeme ještě jednomu člověku. Jsme jako přetažené unavené dítě, které nemůže usnout. Místo abychom zvolnili tempo, naopak ještě přidáme plyn.

7. Oplýváme velmi bujnou fantazií a představivostí a v myšlenkách někdy zacházíme příliš daleko.

Na naší fantazii obvykle není nic špatného. Právě ona schopno být v myšlenkách vždy o krok napřed a vcítit se do kůže druhých z nás činí empatické a dobré spoluhráče. Někomu tím ale můžeme lézt na nervy, což je zcela pochopitelné. Jde o to najít rovnováhu. Řidič s rozpálenými tvářemi, nohou křečovitě přilepenou na brzdě a srdcem až v krku, který si neustále představuje, co všechno by se mohlo stát, ještě nemusí být nutně dobrým řidičem. A člověk, který se snaží se vé práci zabránit všem potenciálním katastrofám, ještě není dobrým kolegou. Avšak schopnost občas zvolnit tempo, vnímat náladu a pocity ostatních, přemýšlet o tom, jaké důsledky může mít naše jednání, to je dobrá vlastnost.

8. Neumíme třídit vjemy.

Mnoho vysoce citlivých lidí má velmi špatnou kontrolu nad svými pocity, což je poněkud zvláštní, vezmeme-li v úvahu, kolik času strávíme jejich pozorováním. Potíž je ovšem v tom, že mícháme dohromady vlastní a cizí pocity, a že občas narůstají do obřích rozměrů.

* * *

- z knihy Naučte se plavat v moři emocí aneb Jak přežít s darem mimořádné citlivosti, Doris Dahlinová a Maggan Hägglundová