Problémy s okolím a absence osobních hranic vysoce citlivých osob

PROBLÉMY S POCHOPENÍM ZE STRANY OKOLÍ

Jelikož většina lidí NEPATŘÍ mezi vysoce citlivé osoby, často narážíme na komunikační problémy.

1. Okolí na nás reaguje podezíravě.

"To přece není možné. Nikdo nemůže být v jednu chvíli tak silný a vzápětí tak zranitelný." Taková reakce je poměrně častá. Ostatní si myslí, že se je snažíme obelstít. Buď jsme silní a svou křehkost jen předstíráme, nebo naopak. Nějak se mi to nezdá, na tom bude něco nekalého, říkají si. Jak to, že se člověk může jeden den hroutit tak, že ani nezvládne jít do samoobsluhy pro mléko, protože by možná musel s někým promluvit, a druhý den mistrně zvládá složité jednání? To přece není možné. Ale je! Jsme prostě takoví.

2. Zmatek.

Je těžké vysvětlit nuance našich pocitů ostatním. A pro nás zase může být těžké pochopit, jak si ostatní mohou nevšimnout něčeho, co nám připadá naprosto samozřejmé. Taková situace je jako stvořená pro nedorozumění. Naše intuice nemusí být všem příjemná. Hlavně pokud jsme se ještě nenaučili, že existuje něco jako kompromis.

3. Opomíjení v kariérním postupu.

Mnoha vysoce citivým lidem dělá potíž prezentovat svou citivost jako přednost. Ne každý se do svého životopisu odváží napsat: "Jsem velmi intuitivní a citlivý, kreativní a pohotový, s citem pro detaily. Ve skupině lidí často ostatní inspiruji a zprostředkovávám jim nové dimenze." Kromě toho má hodně vysoce citlivých lidí pocit "se mnou není něco v pořádku", a proto si hledají práci, která je často pod jejich schopnosti a neuspokojuje je.

4. Zdánlivá nespolehlivost.

Tyto pro pozorovatele nepochopitelné výkyvy mohou v našem okolí vyvolat pocit, že na nás není spolehnutí. "Jak můžu vědět, že to zvládne?" Nedochází jim, že když se výkonnost našich silných a méně silných dnů zprůměruje, obvykle je nadprůměrná. Nepodáváme horší výkony než méně citliví lidí. Spíše naopak. Svými výkony je často převyšujeme.

* * *

ABSENCE HRANIC

Většina z nás si při hledání hranice mezi křehkostí a silou projde stádiem bez hranic. Vnímání cizích pocitů nás zaměstnává natolik, že ani nevíme, co vlastně sami cítíme.

Jsme jako piják. Nasáváme do sebe pocity a přemýšlíme, jak jim pomoci. V mnoha případech se samozřejmě jedná i o podvědomý útěk před silou vlastních emocí, které nedokážeme kontrolovat.

1. Vysoce citlivý rodič může mást své děti.

Pro vysoce citlivého člověka, jenž dosud nenalezl rovnováhu, může být obtížné dodržet hranici mezi vlastními a cizími emocemi i vůči vlastním dětem. Taková situace může (avšak nemusí) působit problémy a pocit zmatení jak u rodičů, tak u jejich dětí.

2. Ochránce slabších.

Člověk, jenž je mimořádně vnímavý k potřebám ostatních a současně nedokáže stanovit hranici mezi svými a cizími pocity, se může snadno ocitnout v roli jakéhosi "univerzálního pomocníka", který je hodný, chápavý a oblíbený, avšak beznadějně zahlcený cizími starostmi a nevyřešenými problémy. Toto nezdravé pouto musí vysoce citlivý člověk sám objevit a přetnout.

3. Touha po ochraně.

Druhou možností, ke které člověk bez emočních hranic někdy inklinuje, je naopak přání, aby se o něj ostatní starali. Na sto procent. Všichni občas potřebujeme, aby se o nás někdo staral. Kdo by netoužil po péči a objetí? Člověku bez pevných hranic se však může stát, že si mezi svými blízkými vyhlédne silnou osobnost, vzdá se vlastní síly a stane se jakýmsi příživníkem či černým pasažérem v životě své "oběti".

* * *

- z knihy Naučte se plavat v moři emocí aneb Jak přežít s darem mimořádné citlivosti, Doris Dahlinová a Maggan Hägglundová