Od osamělosti k samotě

Stojíme-li tváří v tvář svému opuštění, strádání a prázdnotě, ať v jakékoliv míře, čelíme tak své osamělosti a prostoru v nás, ve kterém se cítíme sami ve vesmíru, nechráněni, nemilováni a kde se o nás nikdo nestará. Je to černá díra, do které opravdu nechceme vstoupit. Když zažíváme bolest z opuštění, necítíme radost a svobodu ze samoty, alespoň ne hned. Cítíme strach a bolest. Bolest, které jsme se tak rafinovaně vyhýbali tím, že jsme byli "protizávislí".  

Otevřeme-li se lásce, otevíráme se zároveň i bolesti ze ztráty. Je bezpečnější zůstat uzavřený a nikdy tuto bolest neprožít. Potom ale žijeme bez lásky. Takže to bolí tak jako tak. Jestliže bolestí projdeme, rozpustí se. Jestliže jí neprojdeme, zůstane v nás celý život. Bolesti z lásky se nelze nijak vyhnout.

Všichni cítíme hluboko v sobě touhu po naplnění, po celistvosti. Bolest, která vychází z opuštění a strádání, tuto touhu jednoduše otevírá - touhu, kterou obvykle promítáme na své partnery. Ale žádný partner nemůže tuto naši touhu naplnit. Tato touha je nejhlubší částí našeho bytí, neboť se toužíme vrátit ke zdroji. Je to jádro našeho duchovního hledání a bývá mylně nasměrováno na druhého člověka. Opuštění tuto touhu aktivuje. My ji často vnímáme jako hrůzostrašnou osamělost, ale tato osamělost je pouze přechodným obdobím mezi tím, že se cítíme osaměle, a tím, že se začneme cítit dobře ve své samotě a znovu objevíme vnitřní blaženost a důvěru v život. Namísto toho, abychom cítili univerzální lásku a mystický smysl a účel života, přichází nejdříve něco jako vlny intenzivní tíhy a temnoty. Kdybychom se ve svém dětství nesetkali s opuštěním, asi by se to nestalo. Ale my jsme jím trpěli, a proto tímto přechodným obdobím musíme projít.

Když se potkáme se svojí osamělostí, ztratí naše duchovní cesta veškerý svůj romantický a idealistický nádech. Když se otevře toto zranění, spadneme do propasti. Bolí to a každá částečka naší vědomé mysli se chce této bolesti vyhnout. A dokud nebudeme ochotni se s tímto zraněním potkat, budeme se setkávat s bolestí, zklamáním a nespokojeností spolu se zlostí a očekáváním. Naše cesta životem nebude blažená ani hluboká a naše vztahy se vyvinou v povrchní přetvářku, pod kterou jsou skryty mraky zlosti. Jakmile ale upustíme od představy, že nás druhý člověk může naplnit, můžeme cestu hledání pravdy s někým sdílet. Do té doby nám náš partner není přítelem, ale někým, na koho si promítáme své potřeby, abychom nemuseli cítit bolest.

* * *

- z knihy Probouzení zranitelnosti, Krishnananda a Amana Trobe