Ve vztahu s neempatickým nebo naopak vysoce empatickým člověkem

Mnoho z nás někdy bylo nebo je ve vztahu s lidmi s narušenou empatií. Existuje nekonečné množství kombinací, ale nejběžnějším scénářem je žena ve vztahu s neempatickým mužem.

Na nejextrémnější úrovni tito muži vykazují příznaky deprese, zneužívání návykových látek, osobnostní poruchy, těžkého ADHD nebo dokonce psychopatie. Ženské protějšky jsou často jejich opakem: vysoce empatické a starostlivé. (Samozřejmě může nastat i opačná situace - empatický muž s neempatickou nebo empaticky narušenou ženou - snažím se zde popsat ten nejtypičtější případ.)

Tyto ženy si stěžují, že jim jejich partneři nadávají nebo je ignorují, urážejí nebo ponižují a nezajímají se o jejich pocity, obzvláště ty, které je zraňují. Ostatní se často diví, proč ženy s těmito muži zůstávají.

Ve skutečnosti je jednou z příčin genetika. Z neurologického pohledu ženy špatně vyhodnocují hrozby. Chemické látky v jejich těle jim říkají, aby byly raději více (než méně) společenské. To znamená, že žena zintenzivní interakce s mužem i přesto, že působí nebezpečně a hrubě. Obecně výzkum naznačuje, že ženy mají své vlastní empatické narušení: jsou hyperempatické - předurčeny k péči o ostatní. Ženy jsou k vnitřním ranám druhých tak citlivé, až často samy trpí.

Například jedna z mých klientek se provdala za jasného sociopata, ale nikdy by ho neopustila, protože věděla, že nebyl celistvý - prostě mu chyběla část jeho já. Neuměla si představit, že by od něj odešla, stejně jako to udělali všichni před ní. Další klientka byla zase ze strany svého narcistického přítele, který měl také sklony k hraniční poruše osobnosti, podrobena nepřetržitému zanedbávání. Každých čtrnáct dní se s ní rozcházel, aby se mohl zase vrátit a špehovat její emaily pro ujištění, že nikoho v době, kdy on si užíval života na volné noze, neměla. Klientka se s ním nechtěla rozejít, protože vnímala jeho zraněné vnitřní dítě, které bylo opuštěno narcistickou matkou.

Také jsem pracovala s muži, kteří zůstávají s neempatickými ženami. Jeden klient zůstal v pasti se svou narcistickou ženou, která ho podvedla nejméně s půltuctem jiných mužů. Ačkoliv tvrdil, že nechce dělat problémy svým dětem, pravdou bylo, že měl strach, jak by reagovala, kdyby od ní odešel. Jako duchovní empatik si byl dobře vědom její pokrytecké povahy. Přestože byla zbožná, cítil, že kdyby požádal o rozvod, bude se s ním donekonečna soudit. Jeho předpověď se potvrdila; dva roky s ním válčila u soudu a obviňovala ho z nevěry, i když nevěrným člověkem byla právě ona. 

Někteří přecitlivělí empatikové si nakonec přivodí vlastní speciální syndrom s názvem "pečovatelské vyhoření" nebo "pečovatelská únava". Potom, co profesně nebo osobně pečují o nemocné jedince včetně duševně chorých, se pečovatelé často uzavřou a stáhnou do vlastní vyčerpanosti. Ve skutečnosti jedna studie ukazuje, že ti, kteří pečují o depresivní jedince, často začínají jejich depresi napodobovat, přebírají za ni zodpovědnost a cítí se provinile. Uzavřou se a svalují na depresivní jedince vinu za své problémy. Na depresi může být z tohoto důvodu nahlíženo jako na nakažlivou chorobu ovlivňující vše, čeho se dotkne, včetně bližních a pečovatelů. Lidé se zvýšenou citlivostí ke stresu a problémům druhých jsou obecně náchylnější k nemocem, útrapám a strádání.

Druhou stranou mince jsou lidé ve vztahu s nadměrně empatickými neboli sympatetickými jedinci. Citlivostmi svých blízkých se často cítí ovládáni, zmateni nebo zahlceni. Pro člověka s nízkou nebo dokonce tzv. normální empatií může být vztah s vysoce empatickým člověkem velkou výzvou. 

Jednou jsem pracovala s mužem, který přemýšlel o tom, že by se rozvedl se svou ženou. Přísahal, že jsou každou noc vzhůru do dvou do rána, protože jeho žena slyší v pokoji duchy. Jelikož v duchy nevěřil, nerozuměl, o čem mluví. Vlastně si myslel, že zešílela. 

Léčila jsem také člověka, který netušil, co si počít s dcerou, která promlouvala se zvířaty. Matka měla obavy, že až půjde dcera do školy, budou se jí posmívat, protože jim bude vyprávět o tom, co si šeptají myši ve sklepě. 

Pravdou je, že budeme pravděpodobně všichni během svých životů alespoň s jedním problémem týkajícím se narušené empatie zápasit. Zjistíme také, že co se týče jednání s narušenými empatiky, naše srdce budou muset být otevřena na maximální kapacitu. Není potřeba, abychom se těchto prožitků báli; jsou příležitostmi k tomu, abychom akceptovali naši lidskost, onen pravý důvod toho, proč je empatie tak důležitá. Cítit znamená léčit. 

* * *

- z knihy Duchovní síla empatie, Cyndi Dale