Dokud jsem se nezačal zabývat spoluzávislostí, můj pohled na závislost byl značně omezený. Nikdy by mě nenapadlo, nakolik je mé chování ovlivněno snahou vyhnout se hlubším pocitům strachu a bolesti. Zneužívání návykových látek jsem považoval za zcela očividnou závislost, ale když se dívám pozorněji, začínám rozeznávat, že i mnohé vzorce chování, které běžně považujeme za normální, jsou ve své podstatě jemnou formou závislosti. Nyní již vidím, nakolik mají naše potřeby - například mít kolem sebe pořád lidi, pojídat sladkosti, posuzovat ostatní, analyzovat - své kořeny v touze vyhnout se hlubšímu pohledu do sebe sama. Způsoby, kterými trávíme čas, a záležitosti, kterými se zaobíráme, nám umožňují se vyhnout svým pocitům. V průběhu své práce jsem si začal více všímat toho, jak tlumím svou intenzitu a jak tím, že vyhledávám rozptýlení, mrhám svou energií. Když jsem si uvědomil, jak velmi jsem zraněn, jak hluboko jsou má zranění pochována a jak obtížné je najít k nim cestu, došel jsem většího pochopení pro svůj způsob života.
Všichni jsme na něčem závislí. Někdy si toho vědomi jsme, jindy ne. Jestliže se chceme dostat ke své podstatě, musíme dříve či později prozkoumat své návyky a spřátelit se s nimi. Brání nám totiž ve vnímání přítomného okamžiku - slouží nám k tomu, abychom nemuseli cítit strach a bolest. Vím, že jsem se pro závislost rozhodl - ať vědomě či nevědomě. Závislost mi umožňuje zůstat nevědomý, a tak se vyhnout vnímání přítomného okamžiku. Jsme nevědomě přitahováni k závislostem, abychom nemuseli vstoupit do vrstvy citlivosti. A na hlubší úrovni k závislostem v jejich mnoha podobách utíkáme, abychom unikli pocitům prázdnoty. Prázdnoty, které však musíme jednoho dne čelit všichni. Když se na to podívám pohledem meditujícího, hledače pravdy, vím, že se nevyhýbáme jen bolesti a strachu, ale pocítění prázdného prostoru uvnitř sebe, kde se rozprostírá propast mezi myslí a ne-myslí. Z prázdnoty máme strach a závislost nám pomáhá tento strach necítit. Závislost je součást naší ochranné vrstvy, neboť účinně zabraňuje našemu vstupu do úrovně citlivosti. Je aktivní přesně na hranici mezi vrstvou ochrany a vrstvou cítění. Chová se jako energetická bariéra, která brání tomu, aby strach a bolest opustily naše nevědomí a vyšly na povrch.
Usilovně se snažíme vyhnout se setkání se svými zraněními a prázdnotou ve svém nitru. A má zkušenost mi říká, že se bojíme daleko více strachu než bolesti. Je to právě strach, se kterým se musíme potkat a kterým musíme projít. Je to strach z toho, že se budeme muset vzdát kontroly.
Žijeme svůj život tak, že se neustále napůl udržujeme v závislém stavu, a to jen proto, abychom se nemuseli na svůj strach podívat. Účastníky našich seminářů často překvapí, když jim ukážeme, že běžné návyky, jako je kouření cigaret, pití kávy a pojídání sladkostí jsou nevědomě motivovány strachem z pocitů - například ze strádání z nedostatku lásky, z pocitu bezcennosti a prázdnoty. Souvislost mezi chováním a pocity, které blokujeme, není dost zřejmá. Tolik jsme si totiž na své chování zvykli. Naše návyky se staly kouřovou clonou mezi naší vědomou a nevědomou myslí.
Ať se sebevíc snažíme vyhnout se pocitům bolesti a strachu, život nás vede tak, abychom je pocítili. Bráníme-li se lekcím, které nám život připravil, přicházejí v bolestnější formě. Naše hlubší já, naše vyšší vědomí, nás dříve či později vede k opětovnému spojení s pocity a energií. Pomocí závislostí se nevědomě pokoušíme zabránit průběhu tohoto procesu, ale ten je nevyhnutelný. Když své závislosti prozkoumáme jeně a soucitně, můžeme tuto lekci zmírnit. Pokud si své závislosti začneme uvědomovat a pokusíme se je pochopit, můžeme jejich moc oslabit a stejně i jejich vliv na nás samé, neboť naše vnitřní touha po sebepoznání je mnohem silnější než náš strach.
V některých případech není až tak těžké rozpoznat své závislosti. Například u chronického zneužívání návykových látek není ani takový problém objevit, co děláme, abychom skryli své pocity, ale těžší je s tím přestat. Avšak závislosti, se kterými většina z nás zápasí v každodenním životě, jsou lehké - všechny ty drobné způsoby, kdy mrháme svou energií a bráníme si v kontaktu se svými hlubšími pocity. Mezi lehké závislosti patří veškeré způsoby chování a navyklé postoje, kterých se držíme, abychom si uchovali věci pod kontrolou. Čím blíže se podíváme, tím více je zřejmé, že naše chování a postoje jsou silně návykové. A stejně tak je tomu třeba i s meditací: i ta se může proměnit ve způsob, kterým se vyhýbáme hlubším strachům, místo abychom je pozvali do vědomí.
Naše návyky jsou přesně střiženy na míru našeho temperamentu. Někdo z nás si zvolí návyky, kdy něco přijímá do těla - jídlo, drogy, cukr - ve snaze ulevit bolesti a úzkosti, které se objevují, když pocity a energie začnou vystupovat z roviny citlivosti a narušovat naši vrstvu ochrany a kontroly. Pro někoho jiného může být závislostí tak precizní strukturování času, že mu nezbývá žádný na to, aby něco cítil. Dokud nejsou jeho pocity bolesti a strachu mimořádně silné, rozptyluje se neustálou činností a pocity zůstávají pohřbeny. Můžeme být oblouzněni svou důležitostí a důležitostí toho, co děláme - závislí na moci a kontrole. Moc je droga, kterou se chráníme, abychom nemuseli cítit svou zranitelnost. Podobně můžeme být závislí na nablýskané a společenský uznávané image.
Když se pozorněji podívám na své vlastní návykové chování, zjišťuji, že v mém životě byla velmi významnou závislostí rychlost - být neustále zaměstnán, pohybovat se rychle, zaplnit si den seznamy a věcmi, které mám udělat. Ze zpomalení jsem měl hrůzu. Většinu svého života jsem byl příliš zaměstnán a příliš ve spěchu, než abych se vůbec kdy mohl zastavit a zamyslet nad tím, jestli se nejedná o nějakou závislost. Západní společnost je mocně závislá na rychlosti. Západní mysl se soustřeďuje na dosahování cílů a na pokrok - chce se někam dostat. Svou závislost na rychlosti můžeme umocnit látkami jako je káva a cukr, ale hodnoty úspěchu a výkonu, které udržují mysl zaměřenou na "dělání" více než na "bytí", jsou zákeřnější než látky, které požíváme, abychom zvládli žít ve spěchu.
U lehčích závislostí nejde o to, co děláme, ale jak to děláme, a to potom rozhoduje, zda se jedná o závislost. Před několika lety jsem se naučil novému způsobu milování. Největší pozornost není věnována orgasmu, ale tomu, aby partneři zůstali ve spojení a v hlubokém sdílení toho, co právě prožívají. Tento přístup mi odhalil, že jsem do té doby sexualitu se svou milovanou používal jako určitou drogu, která mi umožňovala se vyhnout hlubšímu strachu z intimity a z nedostatečnosti. Když jsem se dostal pod hladinu této závislosti, otevřely se přede mnou obrovské nové obzory blízkosti, které jsem se bál.
Ať už se jedná o jakoukoli závislost, společné pro ně je, že nám brání ve vnímání vlastní citlivosti. Unikáme přítomnému okamžiku, protože kdybychom zůstali přítomní, museli bychom se potkat se svým strachem. K tomu, abych prožil daný okamžik, stačí jen zpomalit - to je pomalý proces změny mého "západního" myšlení a zahrnutí meditace do svého života. A tak se postupně léčím ze svých závislostí. V minulosti jsem si myslel, že když budu mít dostatek disciplíny, mohu přestat se vším. Pak jsem ale zjistil, že právě disciplína je jedna z mých největších závislostí.
Když jsem poprvé přijel do Indie a setkal se se svým duchovním Mistrem, byl jsem už na duchovní cestě, byl jsem velmi silně disciplinován a naprosto přesvědčen, že k tomu, abych dosáhl cíle, stačí, abych tvrdě pracoval. Mistr, namísto toho, aby mě povzbudil v mém úsilí, řekl, ať udělám pravý opak - ať se vzdám veškerého usilování a prostě si užívám. Svou disciplínou jsem jen posiloval své ego. Bůh si tě najde, řekl. Když jsem to uslyšel, bylo mi, jako by do mě udeřil blesk. Uviděl jsem, jak se jednou závislostí pokouším vyhýbat druhé. Disciplína samotná k léčbě závislosti nestačí.
* * *
- z knihy Probouzení zranitelnosti, Krishnananda a Amana Trobe
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.