Psychologie viny vyrůstá z odsuzování sebe samých, z pocitu, že jsme něco udělali špatně. Je to hněv, který obracíme proti sobě, a objevuje se ve chvílích, kdy se dostáváme do konfliktu se svým hodnotovým systémem. V naprosté většině případů je u kořene takového nešťastného sebeodsuzování něco, čemu jsme byli naučeni jako děti. Pocit viny mívá často souvislost s naším dětstvím, protože jsme byli vychováváni jako "prostitutky". Zní to sice krutě, ale je to tak. Užívám-li v této souvislosti slova "prostitutka", mám tím na mysli, že se v dětském věku symbolicky prodáváme za přízeň dospělých. Okolí nás obvykle učí, abychom se chovali jako hodný hoch nebo hodná holčička, abychom si spíše hleděli toho, co si přejí druzí, než abychom si budovali vlastní silnou identitu. Nejsme vedeni k nezávislosti či vzájemné závislosti. Naše výchova spíše směřuje k takzvané spoluzávislosti, kodependenci - k tomu, abychom jako důležité viděli potřeby a životy druhých lidí a abychom své potřeby a svůj život odsouvali do pozadí. Z naší strany to není vědomá volba; sami často nevíme, jak potřebu vlastního štěstí naplňovat.
Jedním ze zřetelných příznaků spoluzávislosti (kodependence) je neschopnost říci Ne. Jsme vedeni k tomu, abychom se snažili vyhovět požadavkům druhých, a dělali jim tak radost. Mnozí rodiče bývají nešťastní, když jejich dítě projeví vzdor. Když se však děti v pravý čas naučí říkat Ne, je to naopak úžasné. My všichni bychom se měli naučit říkat Ne - včas, hlasitě a zřetelně.
Touha dělat druhým radost je živnou půdou pro pocity viny - a časem se jich rodí stále víc. Někdy si připadáme provinile, když se snažíme prosadit svou nezávislost. To bývá problémem zejména u dětí, které postihne nějaká ztráta v období, kdy se jejich identita teprve formuje. Rodič pak musí projevit velkou zralost a moudrost, aby takový pocit viny dokázal přemoci nebo odrazit.
* * *
- z knihy Lekce života, Elisabeth Kübler-Ross a David Kessler
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.