Strach z opuštění ve vztazích a princip zrcadlení

Vztahy jsou dnes pro naprostou většinu lidí alfou a omegou. Vztahy, jaké lidé utvářejí, jsou součástí jejich povědomí o tom, kým a jací jsou, tvoří pro ně ukazatel kvality jejich života a míru jejich spokojenosti s ním. Když člověk vytvoří vztah s druhým, do jisté míry se se vztahem identifikuje - vztah je součástí jeho Bytí.

Strach z opuštění se promítá do rozličných vztahů s lidmi - přátelských, partnerských, pracovních, ale i do vztahů s dalšími lidmi: sousedy, známými - do všech je možné si strach projektovat. Ale i zcela neznámí lidé mohou spustit starý strach - je-li člověk svědkem nějaké podobné situace, jakou v minulosti prožil, nebo z které má velké obavy, může se strach reaktivovat a člověka i zcela ochromit.

Lidé, kteří se nacházejí okolo nás, zde nejsou náhodou. Naše vyzařování přitahuje osoby, které rezonují na podobné frekvenci. Není to nutně tak, že přitahujeme pouze podobné typy - přitahujeme také ty, s nimiž nám nějakým způsobem interagují naše podvědomá témata. Mohou to být naše nevyřešená témata, potlačované vlastnosti, nebo i pozitivní stimul k našemu růstu. Tito lidé jsou nám zrcadly - zrcadlí něco důležitého z našeho nitra a prožíváme v kontaktu s nimi více nebo méně silné pozitivní i negativní emoce. Nejsilnějšími zrcadly jsou nám lidé, kteří na nás působí velmi kladně a velmi záporně.

Prvotními zrcadly jsou naši rodiče. Rodiče dávají vzniknout prvnímu zrcadlení sebeobrazu tím, jak se k dětem chovají a co jim říkají o nich samotných. To, kde a jak vyrůstáme, co dostáváme, co přijímáme za své, v jaké atmosféře rosteme - to vše se silně podepisuje na tom, jak se stavíme k sobě samým a jak se vztahujeme ke světu. Rodiče jsou nám ale svým chováním zrcadly toho, co máme v sobě probudit, jakou cestou se vydat. Jako děti si toho nejsme vědomi, ale naše cesta díky prostředí, kde vyrůstáme, nabírá nějaký směr. Dalšími silnými zrcadly jsou naši partneři a dalšími pak naše děti. Ale obecně je naším zrcadlem každý, kdo se nachází v našem okolí - každý v jiné síle - každý nás může učit něco víc o nás samých.

Pokud by se potkali dva lidé, z nichž jeden má výrazně odlišnou frekvenci vyzařování než ten druhý, "minuli by se" - nebylo by tam nic, co by je zaujalo jeden na druhém, co by je přitáhlo k sobě - jejich energie se natolik liší, že se vzájemně "nezachytí", nejsou pro sebe zajímaví. Možná teď bude část vašeho já rozčileně oponovat, protože jistě máte ve svém okolí osoby, se kterými se nemáte právě v lásce, kteří vám vadí nějakým svým projevem chování nebo rysem osobnosti, osoby, které vám ubližují nebo vám ublížily v minulosti, osoby, se kterými se vídáte jen velmi neradi. Část vašeho Já se bude zdráhat přijmout možnost, že právě oni by mohli být zrcadlem pro vás. Právě takoví lidé jsou ale vaše dosud neobjevená silná zrcadla. Platí, že ti, kteří na nás působí nejvíce negativně, jsou našimi největšími učiteli, neboť odrážejí naše největší bolesti a traumata. Bohužel právě na ty často nahlížíme skrze černé brýle negativních emocí a přehlížíme tak jedinečný potenciál, který nám říká, co v sobě potřebujeme uzdravit, otevřít, vyrovnat, odreagovat nebo změnit, abychom byli zase kus cesty dále k plnohodnotnému životu. 

Pokud bychom zrcadla - osoby kolem nás - neměli, neměl by nám kdo nasvítit, co nám ještě schází k vyřešení, abychom se stali celistvou bytostí. Dokud celistvými nejsme, potřebujeme se vyvíjet a růst a potřebujeme k tomu druhé, aby nám zrcadlili, co nám ještě schází, co se potřebujeme naučit, co musíme vyřešit nebo v jaké oblasti na sobě zapracovat.

Je důležité také říci, že nejen lidé okolo nás, ale i my sami jsme zrcadlem druhým lidem. Naše role v okolním světě je pro druhé proto stejně důležitá, jako je role druhých pro nás. To, jací jsme, to, jak se projevujeme, jak myslíme a jednáme, je mocným činitelem pro dění okolo nás. Naše vnitřní energie vyzařuje navenek a přitahujeme si tak do života osoby, které na dané úrovni vývoje potřebujeme pro náš další růst - stejně tak druzí lidé si přitahují do života nás - neboť právě nás ve své fázi vývoje potřebují. Občas můžeme do života přitáhnout i jen jednorázově někoho, s kým rezonujeme v určitém tématu. Síla interakce s druhými lidmi by se dala přirovnat k různé sytosti téže barvy - od velmi syté až k velmi světlé, která interaguje nejméně.

Pokud má člověk strach z opuštění, bude do života přitahovat téma strachu - ve svém partnerském vztahu, v rodině, v situacích, které se dějí jiným lidem, nebo také v práci a v kamarádských vztazích. Strach přitahuje strach, ale problematické situace se objevují i proto, aby si člověk uvědomil, že se v něm nacházejí místa, která potřebují uzdravit.

* * *

- z knihy Strach z opuštění, PhDr. Veronika Neumannová