Zranění způsobená opuštěním (4/4): Tváří v tvář zranění

Zde předkládám pár tipů, které mi pomohly pracovat se zraněním z opuštění:

1. Základní rámec

Nejdříve musíme pochopit, že pokud cítíme nespokojenost, zklamání či zoufalství, znamená to, že bylo probuzeno naše zranění, které souvisí s opuštěním. Je to vlastně způsob, jakým nás existence na naše zranění upozorňuje, abychom ho mohli vyléčit.

V zásadě je zranění plynoucí z opuštění hlavním zdrojem veškerých našich problémů spojených se spoluzávislostí. To, že reagujeme a děláme si nároky - naše strategie, snaha ovládat, dominovat a manipulovat druhými - není nic jiného, než že se snažíme překrýt svá zranění z opuštění. Když to pochopíme, přinese to radikální změnu v našem chování ve vztazích. Když nejsme vědomí, doufáme, že konečně najdeme někoho, kdo nám naplní všechny naše potřeby, které v dětství nebyly naplněny. I když si naše dospělá část může racionálně uvědomovat, že to není možné, přesto se naše vnitřní dítě této naděje nikdy nevzdá. A tak svou potřebu - většinou nevědomě - přenášíme na svého partnera a život všeobecně. Zranění způsobená opuštěním se ozvou ve chvíli, kdy začínáme cítit, že naše potřeby nejsou naplněny. 

Ze zkušenosti vím, jak moc pomáhá, když jsme si vědomi, že všechny tyto pocity nejsou ničím jiným než zraněním, které bylo způsobeno opuštěním, a že nemůžeme vyléčit něco, co nechápeme nebo necítíme. To, co se děje v současnosti, chápe naše vnitřní dítě jako skutečné opuštění. Dítě není schopné rozeznat spouštěč od zdroje. V době, kdy bylo opuštěno, to pro něj bylo příliš ničivé, než  aby to mohlo procítit. Když je tato bolest nyní aktivována, cítí ji naše vnitřní dítě se stejnou intenzitou jako kdysi. Ale my už nejsme dětmi a nyní máme zdroje, které nás mohou vyléčit.

2. Přijetí strachu a bolesti a vytvoření prostoru pro ně

Čím více jsme připraveni přijmout toto zranění, když přichází, tím snazší je skrze ně projít. Dokud ho nebudeme chtít ve svém životě připustit, budou nás potkávat potíže. Jestliže jsme ve vztahu proto, abychom se vyhnuli pocitu prázdnoty, nikdy nebude fungovat - protože vztah používáme k tomu, abychom utekli od sebe samých. Jestliže zastáváme v životě postoj, že bolest do života nepatří, přitahujeme tak utrpení namísto léčení a nevytvoříme žádný prostor pro to, abychom mohli projít strachem a přicházející bolestí. Ve vztazích to platí dvojnásobně, neboť máme sklon věřit na romantické fantazie a - možná nevědomě - věříme, že náš partner nám dá to, co jsme nedostali, když jsme byli dětmi. Naše vyšší vědomí má ale zcela jiný záměr. Chce, abychom se osvobodili, a jediný způsob, jak se osvobodit, je projít strachem a bolestí, které nám způsobilo opuštění, strádání a prázdnota. 

Jakmile vztah jednou projde obdobím, kdy je vše překrásné a náš partner je ztělesněním všech našich největších tužeb a potřeb, řítíme se nevyhnutelně do zklamání. Může to být v oblasti sexu, intimity, spontaneity, inteligence, duchovna nebo v kterékoli jiné. A začínají potíže. Určitou dobu můžeme sami sebe popírat nebo se přizpůsobovat, ale pak v nás narůstá nechuť. Tato rozmrzelost se může projevit různými nepřímými způsoby - sarkasmem, kritikou a posuzováním nebo jemnými skutky pomsty. A vztah začne být čím dál více zahořklý. Na svého partnera si stěžujeme kamarádům nebo svou nelibost vyjádříme přímo ve formě fyzického či citového násilí. Možná nakonec ze vztahu odejdeme, plně přesvědčeni o tom, že jsme odejít museli, neboť nám tento člověk nemohl naplnit naše potřeby.

Neuvědomujeme si ale, že každý vztah vyvolá naše pocity strádání a opuštění. Naše vnitřní "díry" nemůže naplnit nikdo. Ale můžeme je začít pomalu naplňovat tím, že bolest způsobenou opuštěním či strádáním budeme prožívat vědomě. Pomůže nám to přijmout svou samotu. Své první setkání se samotou často vnímáme jako strádání. Zklamání a nespokojenost v životě se nám neustále dívají zpříma do tváře, obzvláště ve vztazích. Existence tu není od toho, aby naplňovala naše potřeby, ale by nás osvobodila. My často klademe odpor a jsme zarputilí. Intimita nás naplňuje, ale přináší i bolest. A jen pokud jsme ochotni tomu plně čelit, můžeme nacházet harmonii v milostném životě a dodat ladnost tomu, jak životem proplouváme. Když se začnou léčit tato naše zranění, otevřou se tím dveře do našeho hlubokého nitra. Dokud nevyléčíme svoje zranění způsobené strádáním a nenaučíme se plně přijmout svoji samotu, nemůžeme být svobodní. Pokud si to uvědomíme, přestaneme tolik bojovat, když se naše zranění otevře.

3. Říct si o podporu

Otevře-li se naše zranění, může přijít extrémní úzkost. Někdy se temnota a osamělost zdají být bezedné, nekonečné a přichází strach z toho, že zešílíme nebo že si vezmeme život. Můžeme cítit hlubokou depresi, být velmi sebekritičtí a celková negativita a ztráta důvěry pokryje tmou všechna rána, kdy vstáváme. Čím vážnější je spouštěč, tím silnější jsou symptomy. V takových chvílích mi pomáhalo, když jsem se odvážil říci si o podporu. Ne s tím, že bych očekával, že mi někdo tu bolest odebere, ale prostě jen proto, abych se necítil tak sám. Mnozí z nás trpí bolestí a zůstávají s ní v izolaci, a tím jen upevňují své přesvědčení, že své bolesti musí čelit každý sám. To je falešný druh samoty, který vzniká tak, že se stáhneme, místo abychom se uvolnili. Je založený na strachu a nedůvěře místo důvěry. Uvnitř nám nějaký hlas říká: "Když se cítím takhle, tak tu pro mě nikdo nemůže být." Nebo: "Jsem přítěží." A tak podobně. Když si ve chvílích bolesti umíme říci o podporu, přichází léčení. 

4. Meditace

Když jsme uprostřed bolestného období, můžeme zkusit jednoduchou techniku, ve které si na pár okamžiku sedneme a pomalu dýcháme. Může nám pomoci k vědomí, že bolest k nám přišla už mnohokrát a vždy odešla. Odejde i tentokrát. Navíc mám tu zkušenost, že když procházíme bolestí, je to pokaždé snazší a snazší. Vždy, když projdu bolestí, jsem více spojen se svými zdroji, necítím se tak izolovaně a v mém nitru je více prostoru pro to, abych mohl cítit úzkost a bolest. 

* * *

- z knihy Probouzení zranitelnosti, Krishnananda a Amana Trobe