Kořeny strachu z opuštění

V každém z nás je a priori přítomna láska. Když jako děti přijdeme na svět, jsme plni této lásky a s bezdpodmínečnou oddaností se obracíme ke svým pozemským rodičům. Absolutně v tu chvíli nepochybujeme. Věříme, že láska se k nám od nich navrátí stejně bezpodmínečně nazpět. Matka dovede dát svému dítěti bezpodmínečnou lásku, protože vyrostlo v jejím těle, bylo její součástí - i otec miluje, ale jeho láska má jinou podobu a jeho důležitost se projevuje o něco později. Role obou rodičů je pro harmonický vývoj velmi důležitá. 

Když jsme velmi malými dětmi, teprve si utváříme představy o tom, jak funguje svět okolo nás. Každá nová zkušenost je pro nás v tomto životě první. Do té doby netušíme, co se jak dělá a proč. Napodobujeme svou maminku a tatínka, posloucháme, co říkají, že je správně a co špatně, pozorujeme, co se jak dělá a časem se ptáme i proč tomu tak je. 

Rané dětství je důležité pro rozvíjení pocitu bezpečí ve světě. Dítě potřebuje cítit, že rodiče tu pro něj jsou, že je přijímáno a milováno. Vše začíná v prenatálním období a pokračuje okamžikem našeho narození. Zejména první roky života jsou pro utvoření základu pro vše nesmírně důležité. 

Bohužel ale mnoho rodičů dělá chyby - menší, větší, nebo i fatální. Tam, kde jsou pochybení rodičů velká, děti rostou a začínají se původně přirozené součásti sebe sama - lásce - postupně uzavírat. Činí tak z ochrany, aby jim nebylo ublíženo. Neboť tam, kde se dítěti nedostává lásky od své matky (v jisté fázi zejména od ní), tam je velká bolest. Velký pláč. Ten vnější, pokud je přítomen, se postupem času mění ve vnitřní, který přetrvává dál a dál. Člověk přestává věřit v lásku. 

Dítě, které vyrůstá za absence lásky, bezpečí, podpory a ocenění a je slovně či jinak napadáno, je do dalších let svého vývoje významně negativně ovlivněno. Dítě, které nemá naplněny fyzické a psychické potřeby, trpí nedostatkem sebedůvěry, který mu znemožňuje navazovat uspokojivé kamarádské vztahy, či se projevovat ve škole - dítě často mlčí, i když odpověď zná, nedokáže se zapojit do rozličných aktivit, často bývá izolované od druhých, stojí stranou, je zasmušilé. Pochybuje samo o sobě. Ze svého vrozeného potenciálu tak využívá mnohem méně, než by mohlo. Bývá také přespříliš vztahovačné a do druhých si projektuje své obavy - bojí se tak například, že když se jiné děti nebo lidé smějí, smějí se jemu, i v případech, kdy to není pravda. To přetrvává často až do dospělosti. 

Tyto děti se ve škole často stávají oběťmi šikany. Dítě ale může také stát na opačné straně a samo být trýznitelem jiných dětí. Jejich prospěch může být buď velmi špatný, nebo naopak excelentní. Pokud dítě nedostává od rodičů žádné ocenění, podvědomě se dle přirozenosti snaží, aby je získalo - výborně se učí, snaží se dosáhnout výborných sportovních výkonů, doma se často až přehnaně angažuje v činnostech, mnohdy dělá to, co není určeno pro jeho věk, dělá obecně mnohem více, než je potřeba nebo "se očekává". Je hnáno podvědomou touhou po ocenění a lásce, je hladové po úsměvu mámy nebo táty, po pochvalném slovu, po čemkoli, co by mu dalo potvrzení: "Ano, ty jsi skutečně dobrý a hodný mé lásky." Pokud se nic takového neděje, odchylný vývoj se posiluje. Výkony a výsledky mnohdy bývají rodiči takových dětí považovány za "normální", běžné, přirozené. Můžeme pak vysledovat děti, které při hodnocení dvojkou nebo trojkou mají pocit, že nastal konec světa a bojí se přijít domů - vše je odrazem pokřiveného vnímání reality a strachu. 

Ale i opačně - děti, které se snaží velmi málo a nosí špatné známky nebo poznámky za nevhodné chování, se mohou tímto způsobem snažit získat pozornost rodičů. Tato tendence může být ještě silnější, bylo-li dítě zvyklé, že pozornost získávalo, když nebylo něco v pořádku - je přitom jedno, zda to byla pozornost pozitivní či negativní - například přineslo-li špatnou známku, nebo bylo-li nemocné. Některé děti a později i dospělí tak mohou být i vězni svých chronických zdravotních potíží - stále se snaží získat lásku, péči a pozornost. 

Dítě nemusí nutně rozlišovat mezi pozitivní a negativní pozorností, jak bychom se mohli domnívat. Pro některé děti z velmi dysfunkčních rodin je i negativní pozornost pozorností a je to lepší, než být neviditelný v chladném, mrtvém prostředí. 

Podobně v případě, že je dítě bolestně zasaženo rozvratem rodiny, se často děje, že dítě se ve škole buď velmi snaží a dělá ještě mnohem víc, nebo naopak jde i hodně pod svou úroveň, kterou by normálně zvládlo. V obou případech je více či méně uvědomovaným motivem zisk pozornosti rodičů. Může se ale také jednat o bojkot - neúspěchy ve škole coby protest proti všemu, co se stalo. Dítě se cítí opomenuté, nepřijímané - aby ne - je přiliš malé, aby mohlo něco změnit - rodiče rozhodli bez jeho účasti, že rodina, jíž bylo součástí, se rozpadne. Bývají s tím spojené silné pocity bolesti, strachu, zklamání, ale i hněvu. 

Je neméně důležité také zmínit, že tam, kde byly rodinné vztahy narušeny, může dítě přejmout již od útlého věku negativní emoce své matky/otce. Tak si může dítě například zvnitřnit strach své matky a považovat jej za svůj, případně se jeho vlastní emoce a emoce matky smísí. Člověk tak prožívá emoce a z nich plynoucí postoje, které považuje za své, ale přitom je zatížen jinou osobou, která pro něj byla důležitá. Člověk, který má strach z opuštění, se chová určitým způsobem, komunikuje určitým způsobem a má specifické postoje a způsoby, jimiž pohlíží na svět a vyhodnocuje si vjemy. Tak se strach z opuštění rodiče může přenést na dítě i tam, kde není vyloženě dysfunkční rodinné prostředí, ale je v něm přítomen rodič, který strachem z opuštění trpí, případně dojde ke smísení strachu rodičů a vlastního strachu tam, kde dysfunkční prostředí je. 

Strach z opuštění tak může vzniknout i v rodině, kde došlo k negativní zkušenosti, jakou zažil otec nebo matka - nejčastěji k nevěře nebo nemoci/úmrtí, ale také tam, kde si rodič zvnitřnil strach svých rodičů. 

Dochází nejen k přejímání emocí matky/otce nebo jiných klíčových osob, ale také k přejímání jejich postojů, nezřídka na osoby opačného pohlaví, což silně ovlivňuje podobu, jakou vztahy daného člověka později mají. Zpravidla jsou jejich původci rodiče, kteří prožili zklamání a jsou v hloubi duše nešťastní. Jsou to výroky typu: "Všichni muži jsou stejní lháři." "Všichni muži podvádějí." "Všechny ženy jsou potvory." "Ženy jsou výborné herečky, jsou samý úsměv, a nakonec pláchnou za jiným." "Nepočítej, že bys to měl/a v životě jinak." 

Výroky jsou opakovány a vštípeny coby nositelé pravdy. Mnohdy si toho člověk není vědom, ale přistupuje k druhým podle zvnitřněných šablon, případně zvnitřněné postoje potencují jeho strach. 

Jako dospělý je člověk, který vyrůstal v dysfunkčním prostředí, často uzavřen ve svém ochranném brnění, přes které k němu nemůže láska ani proniknout. Láska je celou dobu všude kolem něj. Ale zvuky zvenčí jako by k němu ani nedoléhaly. Slyší je tlumeně a necítí nic. Jsou tam lidé, kteří ho mají rádi. Ale on to necítí. Nemůže, má ochranný kryt. Když mu pak někdo řekne, že ho má rád, pochybuje. Je to možné, aby ho měl někdo rád, když ho neměla ráda vlastní matka? Nevěří.

V odborných publikacích se můžete dočíst, že malé dítě se na nejranější zážitky a prožitky nepamatuje. Je pravda, že dítě v té době nedisponuje schopností verbalizovat své prožitky. První vzpomínky se tak dle publikací datují obvykle do doby okolo 2-3 let, výjimečně dříve. Důležité je ale říci, že v takovém případě se jedná o mentální typ vzpomínky. Řada dospělých lidí si první mentální vzpomínky pamatuje běžně okolo 3-5 let. 

Kromě mentálních vzpomínek však existují také vzpomínky emoční, které nemají verbální podklad, dospělý člověk je není schopen popsat, nemusí být schopen si je vybavit v podobě přesného obrazu, přesto však existují a jsou nesmazatelně uloženy v našem podvědomí. V některých přesahujících přístupech se můžete také setkat s výrazem "emoční tělo". Můžete si ho představit jako jakési okem neviditelné pole energie, v němž se soustřeďují veškeré naše emoční vzpomínky z celého dosavadního života. O existenci pole hovoří i některá odvětví psychologie, nedokáží je však vysvětlit ani přesně popsat. 

Emoční vzpomínky tak mohou být starší než mentální. Později se objevuje kombinace mentálních a emočních vzpomínek, nebo tam, kde člověk prožil něco, co jej hluboce zasáhlo, může mentální vzpomínka zcela chybět, i když se to stalo v době, kdy už běžně disponoval rozvinutým myšlením. Je to proto, že přístup k mentální podobě bolestivých zážitků může být blokován obrannými mechanismy. Přesto je možné navázat kontakt s jejich emoční částí. 

Matka je bytostně spojená se svým dítětem, nosí ho 9 měsíců v břiše. Její buňky jsou v dítěti, jeho buňky v jejím těle. Toto spojení je nesmazatelné. Podobně specifický vztah má každé dítě se svým otcem. Ten je neméně důležitý pro zdravý harmonický vývoj a přejímání modelu života. 

Mnoho otců a matek však nedovede dát svým dětem najevo pozitivní emoce. Často je to proto, že sami zažili příkoří a opakují starý model, který viděli u své matky a otce. Nahromaděné frustrace se přelévají na jejich děti. Rodiče pak mohou být chladní, necitliví, křičí, bijí své děti, nebo se jim dostatečně nevěnují, nedávají najevo emoce, či bezcílně bloumají životem a připadají si ztracení. Tito lidé jsou ve své podstatě hluboce nešťastní. 

Znám i rodiče, kteří v dospělosti žijí v trvalé vině za to, co spáchali na svých dětech. Možná si řeknete, že jim to patří. Ale pokud na sebe budou lidé stále pohlížet negativně a budou se k sobě negativně chovat, pak se nemůže nic změnit, a to i v globálním měřítku. Z jedné strany lze pocity těch, kterým bylo ublíženo, pochopit, z druhé ale přenášení negativního dál znovu přináší jen negativní. Tak si totéž mohli říct rodiče, když jim ublížili jejich rodiče, a přenášet svůj negativní model slepě dál na své děti. Připomínám, že toto poznání nevychází z utopie, nýbrž ze syrové reality lidských životů. 

Malé batole, které objevuje svět, si ještě není vědomo toho, co je podle jeho rodičů dobře a co špatně, dokud něco neudělá a nesetká se s pozitivní nebo negativní reakcí. Bohužel velmi často rodiče přistupují k dítěti, jako by ono už mělo vědět, že je to špatně. Dokud dítě tyto skutečnosti nepozná, není si vědomo toho, že dělá něco špatného. V rodinách, kde se nevysvětluje a přechází hned ke křiku a trestání, je negativních projevů mnoho. Dítě si ze situací odnáší pocit, že je nemilováno, nepřijímáno, cítí se ponížené a odmítnuté, špatné. 

Důležité je zmínit, že pro vznik strachu z opuštění je stěžejní celková atmosféra a vztahy v rodině, nejedná se o jednorázové zakřičení nebo občasnou výměnu názorů rodičů. Strach se rodí tam, kde podmínky mají víceméně trvalý ráz. 

Opakované negativní zážitky a bolest dětské duše dávají vzniknout emoci strachu. Jakmile strach pevně zapustí své kořeny, stává se vytrvalým společníkem a zdatným manipulátorem mysli člověka. Někdy bývá velmi šikovně skryt. Vztahy lidí s podobnými zážitky, bývají vlivem strachu velmi komplikované, jsou ale i takoví jedinci, kteří se vztahům vlivem strachu z bolesti úplně vyhýbají či je přes strach nejsou schopni navázat. 

Strach z opuštění se objevuje také tam, kde dítě prošlo komplikovaným rozvodem rodičů. Rozvod je pro dítě takřka bez výjimky vždy bolestivé téma (přičemž záleží na průběhu rozvodu, zda spolu rodiče dovedou komunikovat a také na věku, kdy k oddělení rodičů dochází), protože dítě vnímá rodinu jako zdroj pocitů bezpečí a stability. Dítě se pak potýká s velkou vnitřní potřebou lásky, pozornosti a podpory - pocity bezpečí je narušen až zničen. Dítě mívá pocit, že se mu bortí jeho svět. Podobně se dítě může cítit ale i tam, kde se rodiče permanentně hádají a rozpad rodiny je reálnou hrozbou. 

Strach z opuštění může vzniknout také jako následek situací, kdy je malé dítě vystaveno odloučení od matky, potažmo celé rodiny, aniž by plně porozumělo, proč se tak děje. Čím mladší dítě, tím silněji se taková událost může podepsat na vzniku strachu z opuštění. Dítě, které již rozumově chápe, když je mu vysvětleno, co se děje, si odnese mnohem menší zátěž. Může se jednat o svěření dítěte chůvě, nebo i návštěvy jeslí. Velkou roli zde hraje fakt, zda jsou vztahy v rodině harmonické či nikoli. Pokud jsou rodinné vazby narušené, je reakce na odloučení silně negativní a bolestivá a zanechává i hluboké rány na duši. 

Příkladem může být i hospitalizace dítěte nebo jiné delší odluky od svých rodičů, které není dostatečně podepřeno a ochráněno a kde schází kontakt s matkou a otcem. Odloučení od matky vnímá miminko nebo malé dítě jako opuštění. Miminko nebo malé dítě ještě nedisponují dorozumívacími schopnostmi a vnímáním času, aby pochopili, že matka se vzdaluje jen na čas a v budoucnu se vrátí. Malé dítě žije v přítomnosti a odchod matky vnímá jako reálný. Protože do jistého věku vnímá samo sebe jako součást matky a má v genech zapsáno, že ji potřebuje k přežití, působí to na ně jako ztráta, opuštění - konec existence. Stále mluvíme o případech, kdy nebyl nebo není odchod matky dostatečně ošetřen a dítě nemá zabezpečen "mateřský kontakt" s jiným člověkem. 

Děti vyjadřují protest z odloučení pláčem, a pokud zůstává bez odezvy, mohou zůstat apatické, rezignované. Nedostatečná saturace mateřského kontaktu se často stávala při hospitalizacích v minulosti. Malé děti vnímají více, než je jim připisováno. Malé miminko a malé dítě vnímají především tělesně a emočně, jelikož mentální paměť se teprve bude rozvíjet. Všechny rané emoční zážitky se ukládají dovnitř v podobě emocí, které mohou vyvstat mnohem později během nějakého podnětu, který připomíná téma odloučení - aniž by člověk dovedl rozpoznat, proč ty které emoce má. 

Odloučení od matky může být malým dítětem vnímáno jako "malá smrt" - matku potřebuje ke své existenci - nejen fyzicky, ale také psychicky. I když je matkou navštěvováno, tak pokud zase odchází, je dítě opakovaně vystavováno opouštění a nejistotě. 

Strach z opuštění může být ještě umocněn, když je člověk během života svědkem nemoci nebo úmrtí někoho blízkého. 

Skutečně byste nevěřili, jak moc nás události z tak nízkého věku mohou v životě ovlivňovat - často ale podvědomě, právě proto, že jsme ještě neměli verbální vzpomínky. Proto si spojitost s dětstvím tolik lidí, kteří mají nějaké potíže v dospělém věku, neuvědomuje - ale při pátrání po příčině si nejednou vzpomenou, že skutečně byli jako děti někde hospitalizovaní nebo jinak odloučeni od matky. 

Strach z opuštění může vzácně vzniknout také až v průběhu života, jako důsledek prožité bolesti v silně emočním vztahu. Přesto i v takových případech je obvykle možné najít některé ne zcela fungující faktory v dětství. Jestliže tam přítomny nebyly a rodina byla harmonická, může takový zážitek svou nečekaností způsobit velký otřes. 

* * *

- z knihy Strach z opuštění, PhDr. Veronika Neumannová