Šok utrpěný v dětství a jeho vliv na náš život

Do tohoto světa jsme přišli ve stavu nejvyšší citlivosti, s nevinností a otevřeností, kterou si ani neumíme představit. A tato citlivost se často setkala s energií, která byla natolik tvrdá a drtivá, že jsme na ni reagovali šokem. Abychom nyní mohli šok pochopit, musíme si představit, že jsme dítě - naprosto nevinné, přijímající, otevřené a důvěřující - a díváme se na neznámý, cizí svět. V tomto stavu naprosté otevřenosti se setkáváme se světem. Nasáli jsme do sebe všechny vibrace svého okolí. Ať tam bylo cokoli - mohlo to být napětí matky, otcova potlačená nebo nevyjádřená zlost, rodiče, kteří na sebe křičeli - všechno jsme cítili a vše nás uvedlo ještě hlouběji do šoku. A mohlo to být něco tak do očí bijícího jako fyzické nebo sexuální zneužívání. Ale v tomto raném a čistém stavu vnímáme i nejdrobnější záchvěv negativity a naše bytí je jím zasaženo jako násilnou silou. V tomto stavu nevinnosti nemáme žádnou schopnost pochopit tak drsnou energii nebo ji začlenit. Každý z nás se s touto energií střetává jinak, podle zdrojů, které si s sebou přináší. 

Společnost, ve které žijeme, ať je to kdekoli, není na citlivost naladěná. Jak se postupně snažíme s životem vypořádat, učíme se svoji citlivost skrývat. A k nevinnému vnitřnímu dítěti, které se musí pracně přizpůsobovat, se stáváme tvrdými. Když znovu objevujeme svoji původní citlivost, objeví se znovu i šok.

Nemusíme vědět, proč se dostáváme do šoku. Jednak to není ani možné, ale není to ani nutné. Nejdůležitější je tuto zkušenost docenit a rozpoznat skutečnost, že to, co probíhá, nepramení z našeho nedostatku, ale z velmi konkrétního a skutečného traumatu, které se nám stalo v minulosti. Určitá energie, se kterou se potkáme v současnosti - ať je to zlost, tlak, odmítnutí - spustí reakci uvnitř nás, která je založena na mnohem starší zkušenosti, kde byla podobná energie. 

* * *

CO MŮŽE VYVOLAT ŠOK

V průběhu své práce jsem zjistil, že existují mnohé možné zdroje šoku a každý z nás se mohl setkat s několika z nich. Dnes, jsme-li s jedním z nich konfrontováni - se stejným druhem energie, která vytvořila ten původní šok -, šok prožíváme znovu. Říkáme jim spouštěče šoku.

1. Zjevné nebo skryté násilí

Může se jednat o zlost, nevraživost, posuzování nebo odsuzování. Jedná se o situace, kdy se cítíme zneužiti, využiti nebo kdykoli je s námi nakládáno nespravedlivě nebo kdy se cítíme napadeni či znásilněni. Nemusí to být vyjádřeno otevřeně. Stačí, že to cítíme, a už jsme v šoku. Většina z nás byla v dětství vystavena určitému druhu vyjádřeného nebo nevyjádřeného hněvu. Mohl přijít odkudkoli - od rodičů, sourozenců, učitelů, spolužáků. A dokud nepronikneme tím, čím se nás pokoušeli formovat, neuvědomíme si, s jakou zlostí se vlastně potkáváme. Násilím je i to, snaží-li se nám někdo vnutit své myšlenky, morálku nebo názory, a to obzvláště jsme-li v pozici, ve které cítíme, že dotyčný má nad námi určitou moc. Když jsme byli malí, mnohým z nás říkali, co si máme myslet, jak se máme cítit a chovat, a dnes, jestliže jsme v minulosti zažili toto trauma, se můžeme dát velmi snadno ovlivnit někým, kdo vyzařuje sebejistotu a sílu. Zjistil jsem, že pro mě to byl vždy silný spouštěč šoku. Když jsem se ocitl v přítomnosti někoho takového, kvůli svému studu a šoku jsem často zpochybňoval své vlastní myšlenky, chování i pocity. 

2. Tlak a očekávání

Tlak a očekávání jsem cítil a dosud cítím vždy, když se ocitnu v soutěživém prostředí. Kéž bych býval věděl o šoku dříve. Mohl jsem si ušetřit mnohé trápení z toho, jak jsem se cítil pokaždé, když jsem opět "selhal". Většina z nás si do sebe uložila všechen tlak a očekávání, které jsme otevřeně či skrytě získali v minulosti, takže už ani nepotřebujeme, aby nám je někdo podsunul zvenčí. Každý máme v sobě svůj "papiňák". (A nezbaví nás ho žádná makrobiotická či organická strava, vitamíny ani studium astrologie.) Tváří v tvář soutěživé a patriarchální společnosti, ve které většina z nás vyrůstala, utrpělo naše vnitřní dítě šok už z pouhého očekávání, že se bude muset vypořádat s takovým světem.

3. Odmítnutí, hluboká ztráta a opuštění

Mnozá z nás si ani neuvědomují nebo nepamatují své zdroje zranění, které vycházejí z opuštění. Loučení je bolestné samo o sobě, a když se k němu přidá strach z odmítnutí, je snadné vyvolat šok. Zážitek ztráty, ať již skrze smrt milované osoby nebo skrze ukončení intimního vztahu, otevírá uvnitř nás místo, kde vstupujeme do jádra bolesti svého zraněného dítěte. Vystaví nás to nejen našim zraněním, ale i prázdnotě našeho bytí, která je u kořenů naší duše.

4. Odsouzení a kritika

V tomto případě se jedná o formu slovního násilí. Většina z nás je natolik zvyklá žít ve strachu z odsouzení, že jej přijímáme jako samozřejmost. Neuvědomujeme si, že nás uvádí do hlubokého šoku. Většinou se chováme tak, abychom se vyhnuli kritice a reakci na ni. Traumata z kritiky a z vysokých očekávání se dostala hluboko dovnitř našeho nitra a stala se jeho součástí jako přísný vnitřní kritik. Když nám hrozí neúspěch a kritika, můžeme upadnout hluboko do šoku, přestat fungovat a ničit sami sebe. A potom se neúspěch a kritika (ať už vnější nebo vnitřní), kterých jsme se tolik obávali, naplní jako proroctví.

5. Dvojznačná sdělení

Říkají nám například, že máme dělat to, co je pro nás nejlepší - s podtextem, že máme udělat, co je od nás očekáváno. Taková dvojaká poselství nás uvádějí do hlubokého šoku, protože nevíme, kterým směrem jít. A tak přestaneme důvěřovat vlastním pocitům. Dítě začne okolní svět vnímat jako matoucí a nebezpečný, kde nic nedává smysl, ať uvnitř něho či vně. 

6. Nepředvídatelné, iracionální nebo hysterické chování

Před několika lety jsem byl ve vztahu se ženou, která, když se rozčílila nebo naštvala, začala být hysterická a hrubá. Tehdy jsem ještě o zraněném vnitřním dítěti nevěděl tolik, abych chápal, odkud toto chování pochází a jak mohu vyprovokovat. Věděl jsem jen, že musím pryč. Měl jsem pocit, že uvnitř šílím. Nic z toho, co říkala, mi nedávalo smysl, a já mohl říkat cokoli, ale nic nepomáhalo. Byl to naprostý děs a já jsem byl zcela ochromen. Mnozí naši klienti s námi sdíleli podobnou zkušenost z dětství, kdy jeden z rodičů na ně reagoval hystericky nebo iracionálně. Jestliže byli rodiče třeba alkoholici, brali drogy nebo byli vysoce emocionální a nepředvídatelní, dostali jsme se do šoku, neboť jsme se nemohli spolehnout na žádné odpovídající chování. A ztratili jsme základní pocit bezpečí a jistoty. Náš svět se zhroutil.

* * *

JAK ŠOK KOMPENZUJEME

Šok jsme se patrně naučili kompenzovat podobnými způsoby, které používáme, když se snažíme kompenzovat stud. Tyto různé kompenzace můžeme zaznamenat, když utíkáme od pocitů paniky ve svém nitru. Často zrychlíme, rozzlobíme se, jsme duchem nepřítomní nebo se stáhneme hluboko do sebe. A stejně jako je tomu u studu, ani se šokem se není vždy snadné spojit, neboť většina z nás jej kompenzuje celý život, aniž o tom víme. Nikdy nás nenapadlo, že strach a úzkost, jež cítíme uvnitř, nám signalizují naši citlivost, která je ve stavu šoku. Myslím, že celá naše západní kultura je masivní kompenzací šoku. Je to všude. Tlak a výkon se zdají být dominantními hodnotami západní kultury a násilí, se kterým k sobě lidé přistupují, je všudypřítomné a nevědomé. Stačí si přečíst noviny nebo poslechnout nějakého politika. Jakmile jednou procitneme do světa své citlivosti a zranitelnosti, uzříme, čím musíme neustále procházet.

Šok nás odřízne od nás samotných. Bolest je tak obrovská, že opouštíme tělo a ztrácíme kontakt se svou energií. Výsledkem je, že nejsme ve svém středu. A když nejsme ve svém středu nebo ve své energii, cítíme v nitru "díru". Tento pocit je nepříjemný a nutí nás zaplňovat tuto díru něčím zvenčí. A tak vzniká závislost - na ostatních lidech, na různých látkách, na činnosti, image, moci nebo sexu - na všem, co nám zabrání cítit hlubokou vnitřní paniku.

Navíc, když jsme v šoku, nemůžeme komunikovat ani se jasně vyjádřit. Tak se stane, že se zcela ztratíme ve druhém člověku, nevíme, kdo jsme, co chceme nebo jak se cítíme. Máme pocit, že bez toho druhého jsme bezmocní. Zároveň věříme tomu, že nemáme zdroje potřebné na to, abychom se našli. A z našeho vztahu se stává emocionální slepenec, s neustálou absencí hranic a identity. Snažíme se to kompenzovat tím, že se odpojíme, chceme více prostoru nebo od druhého požadujeme více energie. Z problémů viníme toho druhého nebo vztah samotný. A jediné východisko z tohoto zlého snu je, že začneme s léčbou šoku - tím, že si ho začneme všímat, zůstaneme u něj a procítíme ho.

Je-li jednou šok vyvolán, není možné se z něj vypovídat. Mnozí z nás jsme zažili tu frustrující zkušenost, kdy jsme cítili, že naše energie a projev ochabují, kdy jsme mohli pozorovat, jak sami sebe ničíme a nemůžeme s tím naprosto nic dělat. To bolí. Snažíme-li se něco uskutečnit a dostaneme se do šoku, pak jde posléze všechno od desíti k pěti. A nejmenší záchvěv tlaku od sebe samotných nebo z našeho okolí nás uvede do ještě hlubšího šoku.

Ve vztahu to bývá obvykle tak, že jeden z partnerů je v hlubším šoku než ten druhý nebo je ponořen do šoku ve více oblastech. Spustí-li se šok, například v sexu nebo v komunikaci, ten, který je v šoku, se obvykle uzavře a stáhne do sebe, aniž vlastně ví proč. Druhý se potom cítí opuštěn a začne být netrpělivý nebo se rozčílí. Tak se potká strach se strachem, ale každý z nich je prožíván a vyjádřen jiným způsobem. Ale způsobem, který ještě zesílí šok toho druhého. Do této spirály se můžeme dostat v jakékoli situaci, kdy jeden člověk chce od druhého nějakou energii. Jestliže nevíme nic o šoku, nebereme ho vážně a nezačneme s ním pracovat, pak vzájemná nedorozumění a vzdálenost budou jen narůstat. 

* * *

CVIČENÍ

Když budete pracovat se šokem, zaměřte se na dvě věci:

1. Šok ve vašem současném životě

• Jak šok postihuje váš současný život a jak se u vás projevuje?
• Co jej spouští?
• Jak se posuzujete za to, že jste v šoku?
• Jak šok kompenzujete?

Nyní si zkuste cvičení. Napište, jak se šok projevuje u vás, a pokuste se objevit, co jej vyvolává. Také se podívejte, jak se obvykle vyhýbáte tomu, abyste museli šok pocítit, a jak se posuzujete za to, že se v šoku ocitnete.

2. Šok v minulosti

Když začneme odkrývat svou vlastní historii šoku, získáme veliký soucit sami k sobě. Je to ale proces, který je křehký, a je u něj třeba jemnosti a trpělivosti. Nejlépe je svěřit se do rukou odborníka, který je v této oblasti vyškolen. Když zkoumáte svůj šok, můžete si představit, že jste se vrátili do prostředí svého dětství - nyní ale s bdělostí, zdroji, silou a pochopením dospělého. A pak se můžete zeptat:

• Co v mém raném dětství ve mně mohlo vyvolat šok?
• Jaký projev mé matky nebo mého otce ve mně mohl vyvolat šok?
• Jaké okolnosti raného školního prostředí ve mně mohly vyvolávat šok?
• Jak jsem vnímal/a to, co se ode mě očekává?

Mnohým lidem, kteří pracují s tématem šoku, se začnou vynořovat vzpomínky či sny o sexuálním a fyzickém zneužívání - vzpomínky, které předtím ze svého vědomí vytěsnili. Mnohé z nejbolestnějších a nejvíce traumatizujících zážitků z dětství zůstávají pro naši paměť ztracené a my s nimi musíme pracovat nesmírně pomalu a v bezpečném prostředí plném porozumění. 

* * *

- z knihy Probouzení zranitelnosti, Krishnananda a Amana Trobeovi