Před rozhodnutím, zda mít či nemít dítě nebo děti, stojí každá žena, avšak pro dcery, které nebyly svou matkou milovány, jejichž matka byla vyloženě krutá, zanedbávala je nebo odstrkovala, nebo jim nějak jinak způsobila citovou újmu a psychické zranění, je tato otázka úplně jiného druhu. Hlavní myšlenka, která se těmto ženám vynoří v mysli, je paralyzující strach, že se stanou stejnými matkami, jako byly ty jejich. Mohu vám říci ze své vlastní zkušenosti, že je to strach jako žádný jiný - takový strach, který ve vás vytváří propast, jež hrozí, že vás celé pohltí.
Na téměř dvacet let svého dospělého života jsem se vědomě rozhodla dítě nemít. Konzultovala jsem to s terapeuty, kteří jasně cítili, že je zde velké riziko, že budu zneužívání a další nelaskavé návyky opakovat. Slovo, které mi utkvělo v paměti, byla "recidiva", a spolu s ním také všechny dokládané návyky fyzického násilí v rodinách. Já sama jsem nebyla fyzicky zneužívaná, ani se kolem mě nevyskytovalo žádné násilí, ale stále zde zůstávala otázka: Mohla bych být jako matka opravdu milující, nebo by se vzorce z mé rodiny, které jsou v ní zakořeněny už přes dvě generace, nadále opakovaly?
Teprve o mnoho let později jsem zjistila, že jsem nebyla jediná nemilovaná dcera, která si tuto otázku pokládala.
Kulturní mýty a nepohodlné pravdy
Mýty o mateřství stojí v pozadí celého toho vnitřního zmatku, který nemilované dcery prožívají, stejně tak jako jsou příčinou jejich pocitů izolace a osamění, neboť čelí problémům, se kterými se jiní vypořádávat nemusejí. Tyto mýty zahrnují například mylná tvrzení, že mateřství je pro náš druh instinktivní (není!), že všechny ženy jsou pečující a že všechny matky milují své děti. Tyto mýty o mateřství spolu váže představa bezpodmínečné lásky; jak říkal psycholog Erich Fromm v Umění milovat: "Láska matky je blaho a mír, nepotřebuje být vydobývána ani zasluhována."
Nemilovaná dcera však ví svoje - neboť je velmi pravděpodobné, že již mnoho let trpí pocity hanby a strachu, že ona je na vině za to, jaký je její vztah s matkou, přičemž však stále touží po tom, aby ji její matka milovala. Její dospělost s sebou přináší mnoho problémů, zejména jak zvládat svůj vztah s matkou a s dalšími členy své rodiny. I přesto, že si postupně uvědomuje svá zranění (i to, kdo jí je způsobil a stále působí), nadále touží po lásce a podpoře své matky. Tomu já říkám "jádro konfliktu" - neustálá vnitřní válka mezi sklonem opakovat své návyky v chování a reakce, které jsme si vyvinuly jako obranu na matčino zacházení, a mezi stále trvající potřebou mít od své matky pozitivní pozornost.
Otázka, zda mít či nemít děti
Coby jeden ze zásadních milníků a cílů v dospělosti je toto rozhodnutí velmi individuální. Jak ukazují statistiky, to, že žena nemá dítě, už ji nedělá vyvrhelem společnosti, jako tomu bylo dříve. Stále více žen si volí žít život bez dětí, a to z mnoha různých důvodů. Ve studii, kterou vedla Leslie Ashburn-Nardo a která byla zveřejněna v roce 2017, je uvedeno, že kulturní náhled na rodičovství jako normu může zaostávat za jinými rozhodnutími, která v našem světě činíme.
Do své studie zapojila 204 studentů psychologie, které nechala přečíst úryvek o dospělém člověku v manželství a posoudit, nakolik byl tento člověk naplněný. Každý dostal úplně totožný článek, ale u některých v něm bylo změněno pohlaví osoby a rozhodnutí, zda dotyčný chtěl nebo nechtěl děti. Nejen, že studenti, kteří měli článek s bezdětnou osobou, označili tuto osobu za méně naplněnou, ale rovněž přitom projevovali morální rozhořčení nad jejím rozhodnutím. Průměrný věk studentů byl 20,6 let, 141 z nich byly ženy převážně bílé rasy a studie probíhala na univerzitě na středním západě.
Už podle mýtů o mateřství je zřejmé, že kulturní předsudky o tom, co je normální, jsou často plné zbytečné přítěže, stejně jako dosud převládající kulturní předpoklad, že lidé jsou šťastnější a naplněnější, když mají děti. Nic z toho se dosud nezměnilo navzdory tomu, jak různorodé výsledky výzkumy prokazují.
Ženy, které se vědomě rozhodují zůstat bezdětné, se tak však rozhodují z jiných důvodů než nemilované dcery. U nemilovaných dcer je hlavní otázkou, zda se nebude opakovat jejich vlastní minulost.
Zde jsou uvedeny dva způsoby náhledu vyjmuté z mých rozhovorů, které jsem dělala pro svou knihu Detoxikace pro dcery: Uzdravte se z ran svých nemilujících matek a začněte žít svůj život:
- "Mít dítě pro mě bylo velmi důležité a nakonec mám tři. Ano, byla jsem nervózní, ale také jsem se odhodlala dát svým dětem všechnu lásku, kterou já jsem neměla. Byla jsem dokonalá matka? Ne, ani zdaleka. Ale mým dětem se dařilo a já je zahrnovala láskou, komplimenty, porozuměním a podporou - vším, co mně samotné bylo upřeno." (Lorraine, 48 let)
- "Nevěřila jsem, že jsem schopná přivést dítě na tento svět. Měla jsem panický strach, že mě potká stejné zoufalství jako mou matku, když měla mě. Bála jsem se také, že se mi narodí holčička, ale kdyby bylo možné zajistit, že budu mít syna, možná bych si to rozmyslela. Moje matka vycházela s mými bratry, svými syny velmi dobře. Lituji toho? Ano, protože po 20 letech jsem už jiná. Dnes už je pozdě." (Deidre, 46 let)
Toto jsou pouze dvě odpovědi z celé variace možných odpovědí a samozřejmě je jich spousta dalších mezi nimi: jsou ženy, které děti mají, a mají s nimi těžké vztahy, stejně jako jsou ženy, které se rozhodly děti nemít a nelitují toho. Pravdou je, že většina nemilovaných dcer se stává dobrými matkami, jsou-li si vědomy toho, jak je jejich vlastní dětství poznamenalo a v případě potřeby podstupují terapii. Neznamená to, že si nedělají starosti o to, jaké budou matky - ty si dělají - a často se potýkají se svou vlastní reaktivitou i s odkazem svého dětství. Ale dobré mateřství není o tom být dokonalá; je to o umění naladit se na své dítě, milovat ho a být s ním.
Je smutnou pravdou, že nemilované dcery, které jsou nejnáchylnější k opakování celého cyklu zanedbávání a bezohlednosti vůči vlastním dětem, jsou ty, které mylně věří, že mít vlastní dítě je vyléčí, že díky němu budou mít větší hodnotu v očích své matky nebo jiných lidí, nebo mají dítě proto, že zoufale touží po tom, aby je někdo miloval. Všechny tyto důvody mají jedno společné: Považují dítě za rozšíření samotné matky a jejích potřeb. To je samo o sobě receptem na zopakování minulosti.
Poučení se z minulosti a odpoutání se od ní
Dcery, které se rozhodnou mít děti a jsou schopny být úspěšnými matkami, jsou ty, které vědomě čelí následkům svých vlastních dětských zkušeností, často s pomocí intenzivní terapie. Mnohé z těchto žen, včetně mě samé, užívají jako kompas techniku "vydej se opačným směrem": dívají se, co jim samotným chybělo, a soustřeďují se na to, aby to dostaly jejich děti.
Mnohem důležitější než to, co dělají, je však to, co nedělají. Vědomě si odmítají osvojit stejné chování, jimiž jim ubližovaly jejich matky. Věda říká, že pro emoční zdraví dětí je mnohem důležitější vyhýbat se nejničivějším rodičovským chybám, než všechno to dobré, co jim dáváme. Jak uvádějí Daniel Siegel a Mary Harzwell ve své knize Rodičovství skrz na skrz, je důležité zanechat vlastní emoční zátěž a reaktivitu za sebou a vědomě se místo toho naladit na své dítě.
Mezi chyby, jimž by se milující matky měly vyhýbat, patří:
- Dívat se na své dítě jako na svoji součást místo jako na individuální bytost
- Užívat slova jako zbraně pro vyvolání hanby nebo viny
- Začínat svá kázání tím, že přednesete, co všechno je na dítěti špatně
- Znevažovat pocity dítěte tím, že je "přecitlivělé"
- Shazovat projevy dítěte nebo způsob, jakým si vybavuje události
- Ignorovat osobní prostor dítěte a jeho hranice
- Nikdy se neomluvit ani nepřipustit chybu
Mějte na paměti, že úspěšné mateřství neznamená být ve všem dokonalá; lidé jsou už z definice nedokonalí. Právě proto si potřebujeme umět připouštět své omyly a omlouvat se za ně.
Volba a nepodniknutá cesta
Já své rozhodnutí nemít dítě změnila, když mi bylo 38, a první věc, kterou jsem udělala, když jsem zjistila, že čekám dceru, bylo přerušení kontaktu s mou matkou. Bylo to rozhodnutí, nad kterým jsem váhala téměř 20 let, kdy jsem kontakt neustále přerušovala a zase obnovovala, až za mě definitivně rozhodlo moje vlastní mateřství. Rozhodla jsem se chránit své dítě. Mé dceři je dnes 30 let a ano, mít ji bylo jedno z nejlepších rozhodnutí, které jsem kdy mohla pro sebe udělat. Hodně mě to stálo; silně to ovlivnilo mé manželství, jehož podstatným základem bylo nemít děti, stejně jako se změnily mé vztahy s přáteli. V mém případě mi mateřství přeměnilo osobnost.
Ale mnou nalezená odpověď není odpovědí pro každého. Zrovna nedávno jsem dostala zprávu od jedné své čtenářky, které je dnes 60 let, a ta mi napsala:
- "Celé dekády, od dvaceti až do čtyřiceti, jsem řešila otázku, zda mít či nemít děti, a pak, když se mi ve 45 letech dveře zavíraly, jsem řekla Ne i naposledy. A bylo to pro mě správné. Potřebovala jsem vzkvétat podle svých vlastních pravidel a milovala jsem svou práci imigrační právničky. Miluji svého manžela a náš společný život. Ale nejsem ani vyloženě bezdětná. Potkávám se s dětmi svých přátel, které zbožňuji, s neteří, do které jsem blázen, i s mladými lidmi, které jsem učila. Můj život rozhodně není prázdný a určitě nemám pocit, že bych o cokoli přišla."
Ámen.
Vědomé rozhodnutí je to jediné, na čem záleží. Je načase přijmout, že ne všechny ženy jsou uzpůsobeny k tomu být matkami, započít upřímné diskuze a zahnat pocity studu, který pronásleduje všechny nemilované dcery.
* * *
https://www.psychologytoday.com/us/blog/tech-support/201809/unloved-daughters-and-the-question-motherhood
překlad: Magda Techetová
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.