Zamrznutí lásky

Na tento svět přicházíme nasáklí láskou a stáváme se posly, kteří tuto energii předávají dále všem kolem sebe. Pochovejte nemluvně a okamžitě ucítíte, jak se z jeho mladého srdce do toho vašeho valí proudy čisté lásky. Malé děti mají nezaměnitelné kouzlo, trochu jako by byly z jiného světa. Vnímáme, že mají něco, co nám samým chybí, něco, co jsme měli a ztratili. Hledíme na ně v údivu a nechávám se naplňovat každým jejich blaženým úsměvem, radujeme se z každého rozkošného pohledu a žasneme nad tím nečekaným a ohromujícím zázrakem, který tyto drobné bytosti jaksi záhadným způsobem představují - otevírají nám srdce. 

"Jimi", které nyní popisuji, jste vy. Jste to vy ještě předtím, než byly vaše otevřenost spolu s nevinností poznamenány zraněním a zklamáním. Jste to vy ještě předtím, než jste se naučili, že každý vždy nebude vidět oslnivost vaší duše a že se k vám nebude chovat vždy laskavě. Jste to vy ještě předtím, než záři vašeho srdce ztlumily životní zkoušky a trápení.

Co se s tou láskou stane? V důsledku nic, protože je podstatou nás samých, božskou energií, která námi proudí a také je námi. Náš přirozený lidský instinkt nás ale vede k tomu, abychom přežili, abychom se ochránili před bolestí a veškerými újmami. Proto pokaždé ve chvíli, kdy nás někdo zraní, zneužije naši důvěru nebo nás odmítne, reagujeme, jako bychom část této lásky zmrazili, takže pak nemůže proudit.

Představte si, že každá naše nevyléčená emoce a v minulosti nedořešené téma je obrovskou kostkou ledu. Pomalu se s každou kostkou zazdíváme a zazdíváme i svou lásku. Pokud jsme zatím postavili jen pár kvádrů, jsme schopni vymyslet, jak se přes ně dostat, a druzí také nakonec najdou cestu k nám. Říkáme-li ale opakovaně: "Tohle nechci řešit", a necítíme-li, vyhýbáme-li se něčemu a neléčíme-li to, co bychom léčit měli, ledových kostek přibývá.

Děláme-li něco, čím vždy naše pocity "zmrazíme" a znecitlivíme sami sebe tak, že přestaneme vnímat, co se děje uvnitř nás samých, může to také přispívat ke stavbě těchto zdí: drogy, alkohol, workoholismus, přejídání, atd. Tyto návyky mohou dočasně utišit náš vnitřní nepokoj a zařídit, abychom své trápení necítili, ale nakonec nás odpojí od skutečné životní síly, která léčí a díky níž jsme také schopni milovat.

Odpojíte-li se, nikdy se tak neubráníte zraněním.

Zmrazíte-li své pocity, nikdy se tak neochráníte před bolestí.

Místo toho mezi vámi a tím, po čem toužíte - láskou, intimitou a opravdovým spojením -, postupně vyroste ledová zeď, která jen znecitlivuje. 

Nakonec můžeme uvíznout v uzavřené pevnosti, která byla postavena ze zmrzlých vzorců a emocí. Chceme svobodně milovat a žít naplněný život, v němž se budeme moci radovat, ale jsme polapení tak, že se nemůžeme hýbat. To, čím jsme se chtěli chránit, se stane naším vězením. 

Vybavíte si situaci, kdy jste se snažili dostat do něčí blízkosti, a ať už jste dělali cokoli, prostě to nebylo možné? Vnímali jste, jako byste se bez výsledku neustále odráželi o nepropustnou zeď - a skutečně tomu tak bylo. To byla ta ledová zeď, kterou si dotyčný postavil, aby sám sebe chránil.

Teď, když čtete tento popis, si možná s lítostí uvědomujete: "Toto lidé často prožívají i se mnou." Používáme-li metaforu, že je vaše srdce tůní lásky, zamyslete se nad tím, co se s ní stane, je-li velká část vás samých "zamrzlá". Bude tvrdá jako skála. Představte si, jaké by to bylo, kdyby se v takové situaci chtěl někdo, kdo vás miluje, ponořit do vašeho srdce. Zranil by se.

Mráz škodí životu. Brání lásce.

Zastaví její proud a promění ji v ledovou řeku.

Jak lze vyváznout z ledového žaláře vlastního srdce?

Musíme rozpustit led, každou kostku, každou svou emoci, ránu a každé své přesvědčení.

Musíme se rozhodnout pro cestu, na níž budeme moci rozmrzat. 

* * *

- z knihy Volba lásky, Barbara De Angelis