Strach z opuštění a role mučedníka

Lidé se strachem z opuštění, ale i s jinými psychickými ranami utrženými během života, se nejednou stylizují do role obětního beránka. V jejich nitru můžeme nalézt hluboký pocit křivdy, případně nenaplněné potřeby po pozornosti, péči a lásce. Nezřídka nalezneme jejich kořeny v dětství, které sílí opakovaným potvrzováním shodného v průběhu života. Tento postoj se může jevit někdy jako vypočítavý a některé osoby - včetně partnera - může iritovat. Někdy to tak opravdu může být, ale i takoví lidé usilují o naplnění jistých potřeb a jejich pohnutky bývají alespoň částečně podvědomé.

Role mučedníka může mít různé podoby - může to být stálé upozorňování na to, co se člověku nedaří, nářky na osud a na to, jak se má špatně, přenášení odpovědnosti na partnera s povzdychy, že člověk by to bez něj nezvládl, nebo upozorňování na nemoci a bolesti, které člověka sužují - nutno podotknout, že ne vždy mají lékařský podklad. V případě partnerské disharmonie je vina viděna pouze na straně toho druhého. Časté bývají kombinace všeho uvedeného.

Člověk se staví do pozice někoho, kdo se svým životem nic nezmůže, není motivován převzít za své štěstí odpovědnost a očekává, že se o jeho štěstí zapříčiní druzí, přičemž ale jeho volání o naplnění potřeb mívá pro druhé často nesrozumitelnou podobu. 

Lidé, kteří si stále na něco stěžují, nepatří právě mezi nejoblíbenější společníky. V partnerském vztahu mohou vlivem frustrace ze svých nenaplněných potřeb reagovat také častým kritizováním protějšku - poukazují na jeho chyby, na to, co neudělal nebo udělal, na to, jak se chová špatně. Tak se vlastně děje přesný opak toho, co by si přáli - partneři nebo lidé v jejich blízkosti se po větší nebo menší snaze jim nabídnout řešení pro jejich nářky nezřídka stahují do ústraní, rezignují, jsou v interakci s nimi podráždění, návštěvu u nich přetrpí, nebo v krajním případě zcela přeruší kontakt. 

Co se partnerského vztahu týče, až na zvláštní výjimky vztahů mezi mučedníkem a pečovatelem, případně mezi obětí a jejím trýznitelem, jejichž mechanismy jsou hluboce ovlivněny minulostí dotyčných osob a mohou se zvláštním způsobem "potřebovat" či "doplňovat", běžný partner si k sobě zpravidla přeje někoho rovnocenného, s nímž může sdílet i rozdělovat odpovědnost rovnoměrně mezi oba dva. Takového partnera, který má život ve svých rukách. To ale člověk v roli mučedníka nenabízí.

Bohužel celá řada mučedníků není ochotná vidět, že mučedníky jsou. Trvají si na svých křivdách a za viníky jejich neštěstí pokládají ty druhé. Nezřídka se kvůli tomu přidává i psychosomatická problematika. V takovém případě je bohužel odstraňování strachu nemožné. Pokud se svou člověk nechce nic dělat a za viníka svého neštěstí považuje toho druhého, aniž by byl ochoten reflektovat sám sebe, je práce nemožná. Samozřejmě i takový člověk trpěl, ale diagnostika života není tak jednoduše přímočará. 

V občasných případech - a bývá to vidět v rodinách - je bohužel role mučedníka již hluboko vžitá a podporovaná blízkým okolím, které považuje svého blízkého za skutečně trpícího. Bývají to také případy nemocných osob, které mají psychosomatický podklad nebo bývají nejasně diagnostikované. V takových případech se náprava dělá velmi těžko. 

Teprve když si mučedník naplno uvědomí, že jeho role mu žádné štěstí ani naplnění nepřinesla, naopak kvůli ní ztratil někdy i roky života, je vyčerpaný a ještě více negativně naladění a rozhodne se, že mučedníkem být nechce, může začít proces změny. Každý člověk je odpovědný za své štěstí a role mučedníka přináší pouze úbytek kompetencí se svým životem nakládat, pasivní život bez radosti a iluzorní vnímání světa a lidí, kteří se v něm nacházejí. Je to nekonečné čekání a nekonečná frustrace, kdy se člověku nedostává, co si přeje. Občas dostanou kousek pozornosti a politování, ale není jí tolik, aby nasytila hladové nitro. Vnitřní bolest takových lidí samozřejmě zaslouží uzdravení, ale je potřeba si přiznat, že role mučedníka jim zahojení starých ran ani naplnění potřeb nepřinese. Je potřeba roli vědomě opustit. 

* * *

- z knihy Strach z opuštění, PhDr. Veronika Neumannová