Následky citového vydírání ve výchově

Člověk, který jako malé dítě trpěl citovým vydíráním a vyhrožováním, si do svého dalšího života odnesl přesvědčení, že jeho přežití (které v jeho raném dětství opravdu záviselo na lásce druhých) je podmíněno tím, zda se líbí druhým a zda ho druzí lidé milují a přijímají - a spolu s tím také permanentní a pronikavý strach, že jeho přežití není jisté a že pokud udělá něco, čím se komukoli znelíbí, bude jeho život ohrožen. Prakticky celý jeho život (zejména ten citový) je pak ovládán jeho strachem a místo aby se těšil ze vztahů, které má, se neustále bojí a je soustředěn hlavně na to, aby svým jednáním a tím, jaký je, předešel jejich ztrátě.

Spoluzávislost, strach z opuštění, tendence upínat se na partnera či partnerku, i spousta dalších podobných vzorců ve vašich životech může velmi pravděpodobně pocházet z rané fáze vašeho života, kdy vám možná matka, otec nebo opatrovatel říkali věci typu: 

• "Jsi zlobivý/á, tak já tě nechci!"
• "Jestli mě neposlechneš, tak já tě tu nechám!"
• "Neudělal/a jsi to, co jsem od tebe chtěl/a, tak teď ty ode mě nic nechtěj!"
• "Ty nejsi můj syn/moje dcera, když se takhle chováš! Půjdeš do dětského domova!"
• Záměrné mlčení a odmítání jakéhokoli kontaktu.
• ...a mnohé další nešťastné formy "trestu".

Odpírání lásky či zřeknutí se dítěte jako forma trestu je velmi nešťastná volba a zanechává na dětské duši obrovské šrámy, které se mnohdy ani nezahojí, pokud o nich dotyčný člověk neví a nepodnikne patřičné kroky k jejich vyléčení. Má zafixováno, že musí dělat všechno podle ostatních, aby dostal jejich lásku, byť si ji jako dospělý člověk už umí dát sám. Jeho vnitřní dítě, které nadále žije v něm, si toto neuvědomuje, a nadále vyžaduje lásku od své matky nebo otce prostřednictvím jiných blízkých osob v životě člověka. 

Velmi podobně se na dětské duši podepíše také jeho záměrné ponechání o samotě bez ohledu na jeho zoufalství, nářek a žadonění. Někteří rodiče se takto snaží dítě potrestat, jiní tímto způsobem zneužívají jeho závislosti na nich pro posílení vlastního pocitu důležitosti, v rámci kompenzace vlastní hodnoty a ega, neboť jim dělá dobře, že je dítě potřebuje a že nad ním mají moc.

Tím vším pak jeho vztahy v dospělosti trpí, neboť žádný partner či partnerka, kamarád či kamarádka nebo kdokoli jiný, kdo pro nás hodně znamená, nemůže naplnit tuto hlubokou studnu prázdnoty a strachu, kterou v nás zanechali - a kterou měli naplnit - naši rodiče. Tuto nenaplněnou potřebu lásky, ochrany a bezpečí, kterou jsme měli dostat od svých rodičů, nám v průběhu našeho života nemůže naplnit nikdo jiný a budeme-li to od něj vyžadovat, uvalíme na něj břemeno, které mu nepatří a které ani nemůže z dlouhodobého hlediska unést. Navíc si můžeme všimnout, že ani sebevětší snaha partnerů či přátel zajistit nám pocit lásky a bezpečí nikdy nepomáhá trvale. Chceme-li tedy ochránit své vztahy před tím, aby trpěly kvůli omylům našich rodičů, musíme si tohoto svého zranění být vědomi, případně se o něj také podělit s partnerem a vysvětlit mu, že naše reakce a obavy nemají nic společného s ním, a především začít toto své vnitřní zranění léčit. Naši partneři, partnerky ani přátelé nemohou za to, že nám kdysi někdo, kdo nás měl milovat, lásku odepřel, neuměl lásku dát nebo nás nějak zneužíval, a ani oni, ani my si nezasloužíme na tato stará zranění doplácet. 

Ať už jsme jako děti zažili kteroukoli formu citového zneužívání, přirozeně se tyto naše hluboké rány promítají do našich životů v dospělosti - a z velké části do našich vztahů.

Je-li dítě citově (nebo i jinak) zneužíváno, naučí se, že na jeho pocitech nezáleží; že druhým nemůže věřit; že druhým je jeho utrpení lhostejné; že je vůči druhým lidem bezmocné; že o něm mohou druzí rozhodovat bez ohledu na něj; že ho lidé, kteří ho měli milovat, vždycky zradí; že jeho přežití je neustále v ohrožení; že není dostatečné; že není dost dobré; že je s ním něco špatně; že takové, jaké je, není v pořádku; že by mělo být jiné; že by nemělo vůbec existovat.  

Toto všechno se pak v jeho životě promítá jako v zrcadle, které je mu nastavováno, aby si uvědomilo a uzdravilo své staré vnitřní rány - a pak potkává lidi, kterým nemůže věřit, kterým je jeho utrpení lhostejné, kteří ho místo lásky zrazují, kteří v něm vyvolávají pocity nedostatečnosti a špatnosti, kteří ho přehlížejí a ignorují jeho existenci, nebo lidi, kteří zneužívají jeho potřeby lásky a manipulují s ním. Rány způsobené někdejším citovým vydíráním se takto opětovně oživují a vyvolávají na povrch, aby mohly být uzdraveny.

K uzdravení těchto našich ran je velmi důležité být s nimi v kontaktu a mít s nimi - i se sebou samými - hluboký soucit. Tak jako bychom chápali uplakané malé dítě, které se bojí, musíme se umět stejným způsobem postavit k dítěti uvnitř nás, které zůstalo neochráněné, nemilované, zastrašované a vyděšené. Navažme s tímto vnitřním dítětem kontakt a začněme si s ním povídat. Nenechme svou mysl, aby tento proces soudila a hodnotila. Tento proces je čistě emoční a jediné, co je v něm důležité, je láska, kterou dáme té zraněné části nás, která na ni dodnes čeká a podvědomě ji vyžaduje od našich partnerů a přátel. Kdykoli pocítíme panický strach ze ztráty lásky nebo vztahu, obraťme se do svého nitra a poskytněme útěchu tomu malému dítěti, které uvnitř pláče, protože se znovu bojí, že bude opuštěno, ponecháno smrti. Ani my, ani toto dítě nemůže za to, co prožíváme. Nevyčítejme mu ani sobě samým, že jsme kvůli svým bolestem možná ublížili jiným lidem, když jsme jim vyčítali zdánlivý nedostatek lásky a neustálé péče, kterou nám přitom vůbec nebyli povinni (ani schopni) dát, byť se o to třeba velmi snažili. Nestaňme se dalšími tyrany, kteří nás budou trestat a připomínat nám, jak jsme špatní a jak si lásku neZASLOUŽÍME. Lásku si nemusí nikdo zasluhovat, láska by měla být samozřejmá a přirozená. To potlačování lásky a zneužívání její potřeby ze strany druhých lidí je špatné. Kdykoli někdo odpírá lásku druhým, aby s nimi manipuloval, ubližuje tak jak jim, tak i sám sobě, protože ON pak trpí nedostatkem lásky, která jím nemůže proudit, a bez ohledu na pocity moci, kontroly a jistoty, které prožívá jeho ego, nemůže být doopravdy šťastný, neboť jeho duše hluboko uvnitř ví, že štěstí nikdy nemůže dosáhnout na úkor utrpení jiných lidí - a bude ho vést k jeho vlastním lekcím a léčení dysfunkčních vzorců v chování. 

Ponechme tedy tyto lidi (ať už rodiče nebo jiné osoby v autoritativním postavení, kteří nám ublížili) jejich vlastním cestám a soustřeďme se na tu naši. Čeká nás spousta práce, ale velmi bohatě se nám odmění. Mějme trpělivost a soucit, dělejme to nejlepší, co budeme moci, a naše vztahy i náš život sám budou čím dál zdravější a krásnější. ♥

* * *

- Magda Techetová

Chcete-li podpořit mou činnost finančním příspěvkem, s láskou a vděčností ho uvítám ♥

* * *
Číslo účtu: 2000715953/2010
IBAN: CZ9320100000002000715953
SWIFT/BIC: FIOBCZPPXXX
* * *

Srdečně děkuji za jakoukoli formu podpory, včetně přeposlání textu dalším lidem, kterým by mohl pomoci :-)