Zlovolná mysl

Zlovolná mysl se napájí jedem hněvu. Není schopna zastavit se ani na okamžik a všimnout si, co cítí nebo jak se chová. Je to mysl, která ztratila perspektivu. Jakmile se jednou chopí vedení, škodám, které páchá, není konce. V některých případech se soustřeďuje na pomstu, jindy jen na ovládání a prosazování svého. 

Když se cítíte ohroženi, napadeni nebo nedostatečně ohodnoceni, zlovolná mysl vám našeptává, že když na oplátku zaútočíte vy, vrátí vám to pocit bezpečí nebo vyléčí poraněnou hrdost. Jenže tak to není - je tomu přesně naopak. Když zaútočíte na oplátku vy, zvětší se váš strach z odvety a přijdete o svou sebeúctu. Nenávist nedělá mezi lidmi žádné rozdíly. Podobně jako u autoimunitního onemocnění, kdy tělo napadá své vlastní orgány, nenávist začne požírat váš pocit pohody. Jestliže se ocitnete ve spárech zlovolné mysli, snadno propadnete alkoholu nebo drogám a podléháte nezvladatelnému rozrušení, které může vést až k vážným zdravotním problémům, jako jsou infarkt, mrtvice a další fyzické symptomy všeho druhu. 

Když se zlovolná mysl nedá zastavit, drtí všechno, co jí stojí v cestě. V mnoha ohledech se podobá vyhladovělé šelmě, která se neohlíží na to, koho zadáví. Když jste v jejím sevření, můžete ublížit i těm, kteří jsou vám nejbližší, zejména sobě. Samozřejmě existují různé stupně zlovolnosti a někdy dokážete vidět světlo a dáte se přesvědčit. Jindy zase ne. 

Jednat ve hněvu se často považuje za projev síly. Pocit síly, který při útoku cítíte, ve vás vzbuzuje přesvědčení, že to, co děláte, je nezpochybnitelně správné. Avšak poté co nenávist pomine a věci jsou horší než předtím, se obvykle cítíte slabí a vyčerpaní. Vzrušení, které s sebou nese hněv, se dá zaměnit za skutečnou sílu. Skutečná síla od vás požaduje schopnost odmítnout naléhání zlovolné mysli, schopnost jasně vidět situaci s náležitým odstupem a také dokázat reagovat soucitně. 

Každodenně vidíme, jak se po celém světě šíří nenávist a násilí, a vstupuje i do našich životů. Abychom se tohoto jedu zbavili, nestačí jenom usekat větve (výrazy hněvu); musíme jít až ke kořenům a vytrhat je. 

I když si toho možná nejste vědomi, zlovolná mysl zná mnoho způsobů, jak ve vašem životě zakořenit a růst. Jeden účinný způsob spočívá v tom, že vám namlouvá, že vy jste v právu a ostatní se mýlí, že život je boj a vy musíte vyhrát, že všichni ostatní jsou vaši nepřátelé a nezáleží na tom, koho rozdrtíte na své cestě k horním příčkám žebříku. Zlovolná mysl vám říká, že když vám někdo ublíží, musíte mu to oplatit dvojnásob, abyste mu zabránili v opakování útoku. Zlovolná mysl si prostě neuvědomuje, že žádný čin provedený v hněvu nezabrání tomu, aby nějaká situace nenastala; naopak zajistí, že k ní určitě dojde.

Prostřednictvím útoku klidu nedojdete. Čím více nenávisti vysíláte směrem k druhým, tím více se jí vrací do vašeho vlastního života. To je základní životní zákon. Je nezvratný a neproměnný. Ti, jimž bylo ublíženo, dříve či později povstanou a vše se vám vrátí. I když to třeba neudělají osobně, vy k sobě přitáhnete jinou rozhněvanou osobu nebo negativní situaci. To jsou cykly karmy, osudu a lítosti. 

Jak se dají ukončit? Jestliže se chcete zbavit strachu, musíte pracovat s nenávistí ve svém vlastním životě. Jelikož tento pocit je pro většinu z nás i pro společnost jako takovou nepřijatelný, musejí se hněv a nenávist skrývat. Potlačujete nenávist, příjemně se usmíváte a děláte všechno pro to, aby to vypadalo, že jste tak oduševnělí nebo svatí, že ani nevíte, co je to hněv. Jenže hněv nás přepadá všechny. Zlovolná mysl je tady stále, čeká na příležitost, aby se projevila. Pokud ji máte skutečně vykořenit ze života, musíte být především ochotni přiznat si, že existuje, a postavit se jí tváří v tvář.

Když to uděláte, stane se něco zvláštního. Podobně jako v případě strachu, jakmile se mu podíváte do očí a odhalíte jeho lži, hněv začíná kolísat a slábnout. Nemá vlastní sílu, žije z té, kterou mu dáváte vy. Když uvěříte lžím, které vám vykládá, začnou metastazovat jako rakovina. Avšak když jste na stráži a odmítnete uvěřit, ve skutečnosti začínáte hněv vykořeňovat. Existuje mnoho způsobů, jak hněv odmítnout, a ty dodají vaší duši potřebné vitaminy a minerály. Vybudují vám duševní imunitní systém a posílí vás. 

Jeden z kořenů hněvu je jeho neustálé ospravedlňování. Někteří lidé mají pocit, že je to přirozené, ba zdravé, když se zlobí, a vylévají si svůj hněv na druhých. (Jedna věc je dát najevo hněv zdravým, zodpovědným a konstruktivním způsobem, a úplně něco jiného je použít jej k napadení, obvinění druhých, odsouzení, oklamání a tak dále.) Jestliže se snažíte ospravedlňovat svůj hněv, dokážete si najít všechny možné teorie, víry a důvody, proč by měl hněv ovládnout váš život. 

I vy jste se jako většina lidí asi naučili věřit, že když vás lidé urazí nebo napadnou, je zdravé a vhodné dát jim taky co proto. Že pokud to neuděláte, každý si o vás může otřít boty. Někteří lidé jsou pořád ve střehu, jestli se k nim někdo nebude chovat urážlivě nebo arogantně - jenom čekají na příležitost, aby mohli dát najevo svůj hněv. 

Existuje celá řada způsobů, jak lze odpovídat na urážky konstruktivně a nenechat se pohltit vírem negativních emocí. Můžete dokonce přistoupit k zážitku utrpěné urážky jako k příležitosti k růstu. Ale nejdříve musíte uvěřit, že i když vás někdo urazí, může to mít pro vás pozitivní výsledek. Urážka k vám mohla přijít, aby očistila karmu - aby vyrovnala něco negativního, čeho jste se možná dopustili v minulosti. Nebo vás mohla zastihnout, aby vám pomohla k větší síle a vytrvalosti, abyste se naučili nereagovat impulzivně. A možná vás také vyzývá, abyste v sobě probudili soucit a lépe se podívali, jaká je ve skutečnosti ta druhá osoba. 

Pokud neberete urážku osobně, nemůže vás vůbec ranit. Uvědomte si, že člověk, který vás urazil, musí nějak trpět, když se tak chová. Urážkou vlastně dává jen najevo, že potřebuje soucit a lásku. Můžete odpovědět laskavě; můžete mu na oplátku nabídnout porozumění. 

Dalším kořenem zlovolné mysli je představa, že svět je rozdělený na dva tábory: Lidé jsou buď dobří nebo zlí. Vy jste ovšem vždycky v tom správném táboře a všichni ostatní v tom špatném. A je samozřejmě v pořádku ten druhý tábor nenávidět - možná ho i zničit. Možná dokazujete svou cenu tím, že o druhých prohlašujete, že oni jsou ti zlí nebo pomýlení. 

Falešná hrdost vás nutí, abyste stále hleděli na ostatní svrchu, promítali do nich své vlastní obavy, aniž se podíváte, jací jsou doopravdy. Když jste v zajetí falešné hrdosti, nenapadne vás uvědomit si, že ten, koho považujete za svého nejhoršího nepřítele, se může zítra stát vaším nejlepším přítelem. Přátelé se stále mění v nepřátele a nepřátelé zase v přátele. Nežijeme v černobílém světě. Stálá je jenom změna - včetně změny srdce a mysli.

* * *

- z knihy Beze strachu, Brenda Shoshannaová