Byl to prostý den.
Latté, které jsem si dala v místní kavárně na cestě z města. Klidné silnice, po kterých jsem během dne jezdila. Rychlá a pozitivní kontrola u doktora. Duchaplný rozhovor s milým a učeným lékárníkem. Oběd s jednou z mých nádherných dcer. A pak jedna další dvouhodinová cesta domů.
Nic magického. Ale na druhé straně, možná tento den BYL plný magie: bezpečí, lidského propojení, všech mých hojně naplněných potřeb.
Když jsem řídila auto cestou domů, cítila jsem se... šťastná. Spokojená. Vděčná. A pak jsem si všimla něčeho dalšího.
Všimla jsem si téměř neustále přítomné úzkosti ve své hrudi. Starý strach dovolit si být "příliš šťastná". Chybělo mi něco špatného. Můj mozek začal spěchat k zítřku a následujícím dnům. Začal mi připomínat, jak těžké období jsem sotva ukončila a jaké problémy a nejistoty mě stále ještě čekají.
Zhluboka jsem se nadechla, vydechla... a usmála jsem se.
V tom okamžiku jsem byla zcela v pořádku. V tom okamžiku jsem byla naplněna a měla jsem více než dostatek. Tento prostý den byl dar a bylo na mně, zda ho přijmu, a nebo ho hodím za hlavu a znehodnotím. Bylo na mně, abych prostě žila zcela přítomná v daném okamžiku, a nebo abych dovolila svému mozku a srdci skákat, kam se jim zachce, a úzkostlivě čekat, co dalšího hrozného má přijít - tak jak to s oblibou dělají.
Byla to moje volba. To, jak reaguji, je vždycky moje volba.
Měla bych nadávat na silný mráz, když je zima, a zadržovat dech, dokud nenastane jaro? A nebo si uvědomit, že i toto roční období je dar? Měla bych odkládat a zadržovat své štěstí, dokud nebudou všechny mé zdravotní problémy vyřešeny? Nebo si připomenout, že v každém období života se nachází mnoho moudrosti? Měla bych si bránit riskovat v navazování přátelství a otevírání své zranitelné stránky jiným lidem, jen protože by mě mohlo zranit něčí nepochopení? A nebo se uvolnit - znovu a znovu - a jednoduše naplno žít?
Já chci naplno žít.
Chci žít naplno, když jsou mé děti i můj manžel v bezpečí, i tehdy, když prožívají bolest. Chci žít naplno, když je mému tělu hej, i tehdy, kdy potřebuje obzvlášť velkou podporu. Chci žít naplno, když mám víc než dost peněz, i tehdy, kdy jich mám málo. Chci žít naplno, když truchlím a bojím se, i tehdy, kdy se cítím klidná a lehká - tak jako v tento den. Chci žít naplno, když si věřím, i tehdy, kdy jsem nejistá. Chci žít naplno, když lidé obdivují mou práci, i tehdy, kdy přemýšlím, zda se další den nevytratí.
Možná další den mít nebudu. Možná budu mít dalších 40 let. To nezáleží na mně. Co na mně záleží, je to, co udělám s dneškem.
Byl to prostý den.
- Krista O'Reilly-Davi-Digui
* * *
překlad: Magda Techetová
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.