Vliv vnitřního dítěte na náš dospělý život

Každý člověk potřebuje mít místo, které mu poskytuje pocit bezpečí, jistoty a lásky. Každý touží po prostoru, kde se může uvolnit a být sám sebou. V ideálním případě takovou funkci plní dům rodičů. Pokud se dítě cítí svými rodiči milováno a akceptováno, pak má domov, jaký si každý přeje mít: láskyplné útočiště. Z dětství si v takovém případě odnese pocit, že ho lidé přijímají a rádi vidí. Tento pocit se v člověku zabydlí jako základní pozitivní životní pocit a přetrvává až do dospělosti, a takový jedinec se cítí ve světě bezpečně. Věří si a dokáže důvěřovat i ostatním lidem. V této souvislosti se mluví o takzvané pradůvěře. Tato pradůvěra je jako domov v našem nitru, dodává nám sebedůvěru a ochraňuje nás.

Nemálo lidí si však s dětství spojuje převážně nehezké vzpomínky, někteří dokonce traumatické. Jiní měli nešťastné dětství, ale tyto vzpomínky vytěsnili. Vůbec si je už nevybavují. Pak existují lidé, kteří si myslí, že jejích dětství bylo "normální", nebo dokonce "šťastné", a nakonec se ukáže, že si to jen nalhávají. I když se jim třeba podaří tyto pocity nejistoty a odmítání, které prožívali v dětství, potlačit, nastávají v životě okamžiky, kdy vyjde najevo, že jejich pradůvěra není příliš stabilní. Mají problémy se sebevědomím, neustále pochybují, jestli je má jejich partner, šéf nebo nový známý opravdu rád a jestli jsou vítaní. Nemají se dostatečně rádi, jsou nejistí a mívají problémy ve vztazích. Nerozvinula se v nich totiž pradůvěra, v důsledku čehož v dospělosti nedisponují potřebným vnitřním klidem. Přejí si, aby jim druzí zprostředkovali pocit jistoty, podpory, bezpečí a domova. Vyhledávají to u partnera, u kolegů, na fotbalovém hřišti i v obchodním domě. A opakovaně zažívají zklamání, když se jim tohoto pocitu dostane od jiných v nejlepším případě jen občas. Nevšimli si, že jsou zahnáni do kouta: Kdo nemá svůj vnitřní domov, nenalezne ho ani nikde ve vnějším prostředí.

Když mluvíme o rozhodujících prožitcích z dětství, které vedle dědičných faktorů velmi ovlivňují naši povahu a sebevědomí, potom mluvíme o součásti osobnosti, která se v psychologii označuje jako "vnitřní dítě". Vnitřní dítě je takříkajíc suma zážitků z dětství - jak dobrých, tak špatných, které si spojujeme s rodiči a dalšími důležitými lidmi. Na většinu těchto zkušeností si už na vědomé rovině nevzpomínáme. Jsou ale pevně zakotveny v našem nevědomí. Lze tedy říct, že vnitřní dítě je podstatná část našeho nevědomí. Jedná se o strachy, obavy a tísně prožité v dětství. Ale zároveń sem patří i všechny pozitivní okamžiky našeho dětství.

Potíže v dospělosti způsobují především negativní prožitky. Dítě uvnitř nás totiž dělá všechno pro to, aby už nikdy nemuselo zažít ublížení a zranění, která ho zasáhla v dětství. A současně nepřetržitě usiluje o to, aby se konečně naplnila jeho touha po pocitu jistoty a uznání, který v dětství tolik postrádalo. Strach a touha působí na pozadí našeho vědomí. Na vědomé rovině jsme nezávislí dospělí, kteří žijí vlastní život. Na nevědomé rovině však vnitřní dítě zásadní měrou ovlivňuje naše vnímání, pocity, myšlení i konání. Má dokonce větší moc než rozum. Je vědecky dokázáno, že podvědomí je mocná psychická instance, která řídí naše prožívání i jednání z osmdesáti až devadesáti procent. 

Nevědomost o existence vnitřního dítěte přitom způsobuje konflikty nejen v partnerských vztazích. Při mnoha sporech si můžeme povšimnout, že daný problém neřeší dva sebevědomí dospělí lidé, ale že spolu bojují dvě vnitřní děti. Například když zaměstnanec v návaznosti na kritiku v podniku úplně skončí. Nebo když jeden politik odpoví na útok jiného politika také útokem. Neznalost vnitřního dítěte způsobuje, že je hodně lidí nespokojeno se svým životem, a jako důsledek pak vznikají konflikty, které se nezřídka vymykají kontrole. 

Životem zpravidla nekráčí bezstarostně a bez problémů ani lidé, jejichž dětství bylo převážně šťastné a vyrostla v nich pradůvěra. I vnitřní dítě takových lidí zažívá jistá traumata. Neexistují totiž ani perfektní rodiče, ani perfektní dětství. Od rodičů přejímají děti nejen dobré, ale i špatné zvyky. A právě ty jim později mohou připravit řadu problémů. Může pro ně být obtížné důvěřovat lidem mimo rodinný kruh, nebo se rozhodovat v zásadních otázkách, nebo se raději budou držet při zemi, než aby riskovali neúspěch. Negativní zkušenosti z dětství v každém případě omezují náš vývoj i vytváření vztahů.

Téměř pro každého člověka platí, že teprve poté, kdy pozná své vnitřní dítě a spřátelí se s ním, zjistí, jaké skryté touhy a pocity ublížení v sobě nosí. Tyto zraněné části své duše můžeme akceptovat, a do jisté míry dokonce i léčit. Naše sebevědomí tak vzroste a vnitřní dítě konečně nalezne domov. Teprve potom dokážeme utvářet klidnější, přátelštější a šťastnější vztahy s ostatními lidmi a ukončit vztahy, které nám neprospívají, nebo dokonce škodí.

* * *

- z knihy Tvé vnitřní dítě musí najít domov, Stefanie Stahl