Touha po důkazech lásky

K závislé struktuře osobnosti náleží také značná osobní nejistota a potřeba důkazů lásky. Protože lidé s touto strukturou si nikdy nejsou jisti sami sebou, snaží se získat jistotu potvrzením, popřípadě náklonností druhých. Dělají mnoho, aby získali lásku druhých. Přizpůsobují se přitom a obětují sebe samé. Jejich životní heslo často zní: Musím hodně dělat pro to, abych získal/a lásku.

Když se jim potvrzení nedostává, mnohdy nenásleduje to, že by se vzdali další snahy, nýbrž právě naopak: snahy ještě zesílí. Vnitřní příkaz se pozmění do podoby: Musím se prostě ještě víc snažit, a pak konečně získám náklonnost, kterou tak hrozně postrádám. 

Zde je kořen závislých vztahů. Takový vztah se zdá nezrušitelný, i když z něj nelze získat už nic pozitivního. Pro lidi kolem to bývá nepochopitelné. V počátcích vývoje chorobné závislosti se zdá, že se problémy dají řešit pomocí návykových látek. Později se však chorobně závislé chování mění v nutkavost. Totéž se děje v závislém vztahu. Zprvu se zdá oprávněné doufat v náklonnost. Později se ukazuje, že je to naděje zcela nerealistická, ale nedostává se síly na opuštění vztahu. Člověk už příliš obětoval ze své vlastní osobnosti, snesl už příliš mnoho urážek a ponižování, než aby to všechno mělo být dočista nadarmo. Na hlubší rovině v něm nadále trvá nenaplněná touha, že snad přece jen nalezne ve vztahu elementární lásku. Závislý člověk zůstává ve vztahu, a když ho partner přece jen opustí, nedokáže se z rozchodu vzpamatovat. 

K závislé struktuře osobnosti patří často také obzvlášť destruktivní chování, spočívající v tom, že člověk hledá lásku a náklonnost právě u lidí, kteří jim nic takového nemohou poskytnout. Musíme brát v úvahu, že tento vzorec se u nich vyvinul již v průběhu dětství. Můžeme zde rozeznat nutkání k opakování, jak tomuto mechanismu říká hlubinná psychologie. Rodiče nemohli své dítě dostatečně milovat. Dítě proto velice toužilo po náklonnosti a potvrzení, ale často se snažilo marně.

Být milován rodiči, to je základní potřeba. Dítě se proto jen tak nevzdá své snahy o to, aby je rodiče měli rádi. Tuto "marnou lásky snahu" potom praktikuje i nadále, i když už dávno nemá na náklonnost naději. Aspoň se snažit je lepší než nedělat nic, což by bylo nesnesitelné. Neustálou snahou alespoň uniká nesnesitelnému pocitu bezmocnosti a udržuje v sobě naději, že snad přece jen konečně lásku (rodičů) získá. Později tito lidé s jistotou náměsíčníků nacházejí znovu a znovu právě takové osoby, které rovněž nejsou schopny je ocenit. Právě od nich však očekávají nemožné. Výsledkem je frustrace, vztek a nenávist k sobě samému. Při pohledu z odstupu je zřejmé, že tento problém je řešitelný jedině abstinencí: abstinencí od chorobného hledání lásky a uznání, abstinencí od křivení páteře, od podrobování, od přílišné přizpůsobivosti, od sebeobětování.

Láska je vždy dar. Jestliže pro ni nebo za ni musíme něco vykonat, není to láska. Zásadní krok by takový člověk udělal tím, že by se otevřel, aby mohl zaměřit pozornost tam, kde dostane lásku darem. Právě lidé, kteří "se shánějí" po lásce, se takto neumějí dívat. Někdy ještě dokážou rozeznat opravdovou lásku, ale často ji nedokážou ocenit. Třeba proto, že si dotyčné osoby sami dost necení, takže ani její lásku nemohou ocenit. Hodnotu by pro ně měla náklonnost osoby, od níž nic dostat nemohou. To je časté drama.

Začarovaný kruh se bude točit dál, dokud ho člověk vědomě nezastaví. S tím je však spojena úzkost a je to většinou možné provádět jen po malých krůčcích. 

Z toho, co jsme si dosud řekli, je jasné, že z nedostatku sebelásky se člověk stává závislým a neukojeným. Pokud není možný autentický život, nemůže se vyvinout sebeláska. Závislý člověk se brzy musel křivit, hrát roli, a možná si dokonce sám myslel, že ji hraje rád. V méněcenné roli se však nikdo nemůže vnímat jako člověk, kterého by druzí mohli mít rádi.

* * *

- z knihy Závislé vztahy, Heinz-Peter Röhr