Výročí osvobození

Dnešní den slavíme výročí osvobození od fašismu. Den, kdy oficiálně skončila druhá světová válka a spolu s ní období nespočtu tragických a odporných událostí. Přestože dnes žijeme úplně jiným životem než lidé v té době, i na nás se doposud podepisují hrůzy, které prožívali naši předkové, aniž bychom si to uvědomovali.

Každý člověk, který prožije traumatizující zkušenost, je tímto zážitkem poznamenán, ať už ve větší nebo menší míře. Během války bylo hluboce traumatizováno neskutečné množství lidí, a jejich strach, úzkost, snaha přežít i všechny ostatní pocity, myšlenky či chování vzniklé jako logická odpověď na tehdejší okolnosti, se nadále dědily v dalších generacích. Přestože pak válka skončila, zanechala za sebou mnoho stále trvajících zranění a z nich vycházejících vzorců. A ani některá následující léta pak k uzdravení lidí příliš nepomohla.

Posttraumatická stresová porucha, jejíž příznaky má i v dnešní době tolik lidí, je jedním z následků naší kolektivní minulosti. Stav, kdy se nám v myšlenkách či snech neustále vrací utrpení, které jsme prožili, stejně jako neustálá úzkost a ostražitost vůči jakémukoli možnému nebezpečí, ztrátě či zranění, byť to nemusí vůbec souviset s válkou nebo přežitím jako takovým, i zoufalá snaha mít neustále všechno pod kontrolou, je stále přežívající vzorec minulosti - ať už naší vlastní nebo našich předků.  

Lidé, kteří byli poznamenáni hlubokým utrpením (a nejen ve válce), změnili své myšlení, vnímání i chování. Žili ve strachu, nedůvěře, nedostatku. To všechno se na nich samozřejmě podepsalo. A jejich děti, které se všechno učí podle rodičů a utvářejí si tak podle nich svůj základní postoj k životu, tyto jejich traumatické vzorce převzaly, aniž by si to uvědomily. Pokud na tom ani jako dospělí lidé nic nezměnily, pak i v dobách, kdy už byla situace lepší a lidé nebyli v bezprostředním ohrožení života, podle těchto vzorců žily a nadále předávaly tytéž vzorce zase svým dětem - "ničeho není dost, jsme neustále ohrožení, nikomu nemůžeme věřit, vždy se najde někdo, kdo využije naší neopatrnosti, co si nevybojuji, to nemám".... a další a další podobná nastavení. 

My všichni si takto v sobě neseme dědictví svých předků, ať už si to uvědomujeme či nikoli. Kdo má děti a neuzdravil si své vlastní bolesti nebo naučené vzorce založené na strachu, může jim opět předávat po generace děděnou bolest, úzkosti, tendenci k boji, přesvědčení o nedostatku, panický strach ze ztráty aj. To nejlepší, co můžeme udělat pro sebe, pro další generace, ale i pro své předky (kteří by si jistě nepřáli, abychom se trápili), je uzdravit jednou provždy traumatické vzorce myšlení, vnímání a chování, které jsme zdědili a které se do našich současných životů promítají v jiných, avšak ve své podstatě velmi podobných situacích. Jsou to situace, které otevírají naše nejhlubší strachy; ve kterých se projevují vzorce chování a reagování, které jsme se naučili od svých nejbližších, kdo velmi trpěli nebo byli blízkými lidmi někoho, kdo trpěl. Objevují se, abychom je konečně uzdravili. Stejné je to v případech, kdy jsme my sami prožili traumatickou událost v našem současném životě. Ve všech případech je důležité, abychom se uzdravili a vytvořili si nový, zdravý přístup k životu. Život ve strachu nám nikdy nic dobrého nepřinese.

Přestože i v dnešní době existuje mnoho situací, které jsou nebezpečné, i lidé, věci či místa, před nimiž je třeba mít se na pozoru, je zbytečné se týrat vlastním strachem a nechat se ovládat zraněními z minulosti. Osvobozením se od těchto ran a jejich vlivu na náš současný život, můžeme jedině získat. Uzdravený člověk s uzdravenou důvěrou má velmi dobrou intuici, a tak dokáže dobře rozpoznat její vedení, včetně případných jemných varování. Intuice nás nikdy nestraší - promlouvá klidně a jen tehdy, kdy je to potřeba. Oproti tomu strach křičí neustále a vysává z nás naši sílu. Klidné následování naší intuice nám vždy prospěje mnohem více než masivní ztráty energie při naslouchání našim strachům. 

Ano, je to obtížné, vyžaduje to mnoho času, trpělivosti, soucitu se sebou i s druhými, a někdy také odbornou pomoc, ale opravdu je možné se uzdravit, ať už máme za sebou cokoli. Každý krok vpřed se počítá! Uzdravování každého z nás přispívá k uzdravování celého světa. Rozhodneme-li se pro tento záměr, ta pravá cesta, jak toho docílit, se před námi rozvine sama. 

Nechť jednoho dne slavíme osvobození také v duševní rovině! ♥

- Magda